Kazachstán

Kazachstán se rozkládá na širokém prostranství s otevřenou oblohou a proměnlivým terénem. Je to národ, jehož obrysy kopírují jak starověké cesty, tak moderní ambice. Jeho hranice se protínají s pěti sousedy – Ruskem na severu a západě, Čínou na východě, Kyrgyzstánem na jihovýchodě, Uzbekistánem na jihu a Turkmenistánem na jihozápadě – a západní pobřeží sdílí s Kaspickým mořem. Astana, hlavní město od roku 1997, leží uprostřed severních plání; Almaty, jeho největší město, leží na úpatí Zailijského Alatau. Tato městská centra dohromady tvoří krajinu, která se táhne od nízkých plošin Kaspického pobřeží k Altajským horám, od plání Západní Sibiře k pouštním pánvím Střední Asie.

Kazachstán se rozkládá na ploše přibližně 2,7 milionu kilometrů čtverečních – což je oblast srovnatelná se západní Evropou – a řadí se na deváté místo na světě co do rozlohy a vyznačuje se tím, že je největší zemí bez mořského pobřeží. Téměř polovina jeho území leží na kopcovitých plošinách a otevřených pláních; další třetina tvoří nížiny; jeho jižní a východní okraje se zvedají do pohoří, jejichž vrcholy slouží jak jako rozvodí, tak jako útočiště. Jen kazašská step se rozkládá na více než osmi stech tisících kilometrů čtverečních a je největší suchou travní porostou na světě. Zde trávy ustupují pískům, říčním roklím a skrytým kaňonům, mezi nimiž je i kaňon Charyn – propast z červeného pískovce, jejíž stěny se tyčí až do výšky tří set metrů a ukrývají reliktní druh jasanu izolovaného od doby ledové.

Lidská přítomnost na tomto území sahá až do paleolitu. Během tisíciletí se po jeho rozlohách potulovaly kočovné íránské kmeny – Skýtové, Sakové a další – a zanechávaly po sobě petroglyfy a mohyly. V šestém století n. l. vstoupily z východu turkické národy. Ve třináctém století mongolské hordy Čingischána přivedly stepi pod císařskou vládu. Jak se Zlatá horda v následujících stoletích rozpadala, místní cháni upevnili svou moc a do poloviny šestnáctého století vytvořili Kazašský chanát na územích zhruba odpovídajících dnešní republice. Kmenové rozdělení, neboli džúzy, přetrvávalo; v osmnáctém století se chanát rozdělil na tři džúzy a postupně se podřizoval postupu Ruska na jih. Do poloviny devatenáctého století se každá kočovná enkláva dostala pod nominální autoritu Ruské říše.

Otřesy na počátku dvacátého století region znovu změnily. Po revolucích a občanských nepokojích v roce 1917 se území stalo Kazašskou autonomní socialistickou sovětskou republikou v rámci Ruska. V roce 1936 se jeho status zvýšil na plnohodnotnou sovětskou republiku. V následujících desetiletích sovětská politika zemi a její obyvatele přetvářela: nucená sedentarizace za Stalinovy ​​kolektivizace, kampaň Panenské země v 50. a 60. letech 20. století, která přilákala miliony lidí – mnoho Rusů a mnoho deportovaných menšin – k obdělávání severních pastvin, a následná rychlá industrializace. Do vyhlášení nezávislosti v prosinci 1991 tvořili Kazaši méně než polovinu populace; Rusové, Ukrajinci, Němci a další tvořili složitou etnickou mozaiku.

Dnes se populace blíží dvaceti milionům obyvatel, což je jedna z nejnižších hustot zalidnění na světě, s méně než šesti osobami na kilometr čtvereční. Etničtí Kazaši tvoří zhruba sedmdesát jedna procent, etničtí Rusové čtrnáct a půl procenta; Uzbekové, Ukrajinci, Ujguři, Němci a další tvoří menší skupiny. Republika je nominálně sekulární, přičemž asi sedmdesát procent jejích občanů je muslimů, většina z nich vyznává hanafijské náboženství; pravoslavní křesťané tvoří asi sedmnáct procent s malými komunitami jiných vyznání a nevěřících občanů. Kazaština a ruština sdílejí oficiální status, přičemž ruština zůstává lingua franca obchodu, administrativy a mezietnické výměny.

Základem kazašské ekonomiky je bohatství zdrojů. Jeho Národní fond směruje příjmy z ropy a plynu do národního rozvoje; zahraniční investice od získání nezávislosti překročily čtyřicet miliard amerických dolarů, z nichž velká část směřovala do těžby ropy a nerostných surovin. Prokázané zásoby řadí Kazachstán mezi přední světové producenty železa, stříbra, mědi a uranu; patří také mezi přední držitele uhlí, chromu, manganu a zlata. Produkce ropy a plynu představuje zhruba šedesát procent průmyslové produkce a asi třináct procent HDP. Produkce ropy dosáhla do roku 2009 přibližně 1,54 milionu barelů denně; k tomuto objemu přispívají i plynová kondenzační pole, jako je Tokarevskoje. Domácí rafinérská kapacita – tři rafinerie v Atyrau, Pavlodaru a Šimkentu – však zaostává, takže do ruských zařízení se přepravují velké objemy ropy.

Kromě paliv se v Karatauské a Aktobské pánvi nachází více než miliarda tun ložisek fosforitu; těžba uranu a diamantů dále diverzifikuje export. Iniciativa pro transparentnost těžebního průmyslu (Extractive Industries Transparency Initiative) v roce 2013 shledala Kazachstán v souladu s předpisy a uznala jeho systémy pro zveřejňování příjmů. Zemědělský export – zejména pšenice, hospodářská zvířata a textil – doplňuje energii a minerály, ačkoli zemědělství zaujímá menší podíl na ekonomice.

Klima země odráží její kontinentální polohu: dlouhé, chladné zimy; horká, suchá léta; málo srážek kromě krátkých jarních a podzimních dešťů. Astana snáší zimní teploty kolem –25 °C, což ji řadí na druhé nejchladnější hlavní město světa po Ulánbátaru. Ekologické obavy se projevují vysycháním Aralského jezera na jihu, které kdysi patřilo k největším vnitrozemským jezerům planety a nyní je varovným symbolem špatného hospodaření se zavlažováním.

Ochranářské úsilí zahrnuje deset národních parků a deset přírodních rezervací, které chrání stepní, horská a mokřadní stanoviště. Mezi flóru patří divoká jablka, vinná réva a tulipány v centrálních údolích; druhy fauny sahají od ovce argali a rysa ostrovida až po sněžného leoparda v alpských oblastech. Znovuvysazení koně Převalského vrátilo tohoto divokého koňovitého do stepi po téměř dvou stoletích nepřítomnosti.

Administrativně se Kazachstán dělí na sedmnáct regionů a čtyři města s republikovým statusem: Almaty, Astanu, Šimkent a pronajatou enklávu Bajkonur, kde se nachází ruský kosmodrom. Regiony se dále dělí na okresy a venkovské obvody. Městské lokality mají různý význam – republikánský, regionální nebo okresní – a každé z nich má definovanou správu.

Dopravní infrastruktura propojuje rozlehlou krajinu. Železnice přepravují šedesát osm procent nákladní a více než polovinu osobní dopravy; národní dopravce Kazachstán Temir Zholy provozuje přibližně patnáct tisíc kilometrů tratí o rozchodu 1 520 mm, z nichž téměř třetina je elektrifikována. Vysokorychlostní vlaky spojují Almaty a vzdálený Petropavl na více než dvou tisících kilometrech, přičemž jejich vzdálenost je přibližně osmnáct hodin. Stanice Astana Nurly Zhol, otevřená v roce 2017, je příkladem moderního designu a denní kapacity pro třicet pět tisíc cestujících. V Almaty se nachází osmikilometrové metro; plány na prodloužení trati čekají na financování. Suchý přístav Khorgos Gateway na čínské hranici spravuje transeuroasijskou nákladní dopravu spojující Evropu a Asii. Síť doplňují dálnice a letiště, zejména v Astaně a Almaty, zatímco Air Astana zůstává jediným kazašským dopravcem, který splňuje bezpečnostní normy EU.

Ekonomické ukazatele odrážejí jak příležitosti, tak volatilitu. V roce 2018 dosáhl HDP 179 miliard dolarů, růst činil 4,5 procenta; produkce na obyvatele se blížila 9 700 dolarům. Výkyvy cen ropy vedly k devalvaci měny o 19 procent v únoru 2014 a o 22 procent v srpnu 2015. Kazachstán nicméně do roku 2010 splatil veškerý dluh vůči MMF, o sedm let dříve. Během globální krize v roce 2008 stimulační opatření v hodnotě přibližně 21 miliard dolarů – dvacet procent HDP – stabilizovala banky, nemovitosti, zemědělství a malé a střední podniky. Rozpočtové přebytky se vrátily do roku 2013, k čemuž přispěly konzervativní výdaje a stabilizační fond pro příjmy z ropy.

Tržní reformy vynesly Kazachstánu v roce 2002 uznání USA za tržní ekonomiku a v témže roce mu byl udělen investiční rating. Zahraniční dluh zůstal v poměru k HDP mírný a vzrostl z 8,7 procenta v roce 2008 na 19,2 procenta do roku 2019. Země usiluje o WTO a euroasijskou integraci, v roce 2015 vstoupila do Světové obchodní organizace a je spoluzakladatelem Euroasijské hospodářské unie a Šanghajské organizace pro spolupráci.

Cestovní ruch se v zemi rozvíjí pomalu, a to i přes obrovské vzdálenosti a problémy s infrastrukturou. V roce 2014 se podílel na HDP 0,3 % a vláda usiluje o tři procenta do roku 2020 prostřednictvím rozvoje pěti regionálních klastrů. Bezvízový styk pro více než padesát zemí, od sousedních států SNS až po EU, USA a Japonsko, se snaží usnadnit přístup. Mezi atrakce patří horské vnitrozemí Almaty až po proslulé startovací rampy na Bajkonuru, od karavanserájí Hedvábné stezky až po osamělé horizonty stepi. Počet návštěvníků vzrostl, ale zůstává nízký kvůli nákladům, odlehlým lokalitám a nerovnoměrným službám.

Kultura vychází z nomádských kořenů a imperiálního dědictví. Před ruským dobytím se kazašská společnost živila sezónním pasením pastevců a její ústní tradice oslavovaly básníky, filozofy a klanové starší. Islám se od osmého století postupně šířil na jih a upevňoval se pod Samánovci a Zlatou hordou. Sovětský ateismus potlačoval náboženské praktiky, jen aby nezávislost oživila výstavbu mešit a kostelů – což představuje čtyřnásobný nárůst registrovaných sdružení od roku 1990.

Jazyk ztělesňuje dvojí dědictví: kazaština, jazyk kipčakské turkické komunity, je státním jazykem; ruština je jeho oficiálním protějškem. Zatímco více než osmdesát procent lidí se hlásí k znalosti obou jazyků, každodenní používání kazaštiny mezi etnickými Kazachy dosahuje přibližně šedesáti tří procent. Dvojjazyčnost formuje média, vzdělávání a obchod.

Literatura a akademická práce se věnují významným osobnostem: Abaj Kunanbajuli vytvořil básnické formy propojující lidovou kulturu s vysokou kulturou; Muchtar Auezov zdramatizoval národní eposy; Kanyš Satpajev založil kazašskou geologii. Současní spisovatelé, filmaři a umělci se orientují v globálních proudech a zároveň dbají na místní identitu. Almatanské státní studio Kazakhfilm produkuje díla jako Harmony Lessons; festivaly v Astaně a Almaty podporují mezinárodní spolupráci. Hollywoodský režisér Timur Bekmambetov – narozený v kazašských hranicích – propojuje kazašské talenty s širším publikem.

Kuchyně odráží pastevecký původ: bešbarmak, pokrm z vařeného masa a nudlí; pilaf obohacený jehněčím masem a mrkví; fermentované kobylí mléko – kumys – spolu s ajranem a šubat. Čajové rituály doprovázejí společenská setkání, často se podávají se sušeným ovocem a ořechy.

Kazachstán je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a zahrnuje tři kulturní lokality – mauzoleum Chodži Ahmeda Jasavího, petroglyfy z Tamgaly, koridory Hedvábné stezky – a dvě přírodní lokality: step Sarjarka a Západní Ťan-šan. Tato označení potvrzují geologický, historický a kulturní význam země.

Z politického hlediska funguje Kazachstán jako unitární ústavní republika. Prezident Nursultan Nazarbajev vedl republiku od nezávislosti až do své rezignace v roce 2019; jeho působení dohlíželo na centralizovanou autoritu, postupné reformy a vznikající politickou třídu. Nástupci udržovali stabilitu a postupně směřovali k pluralismu. Domácí tlak na transparentnost a odpovědnost přetrvává spolu s vnějšími vztahy formovanými ekonomickými vazbami na Rusko, Čínu a Západ.

Čelí demografickým posunům – z venkova do měst, z Kazachstánu do postsovětského období – a Kazachstán se ocitá mezi tradicí a inovací. Projekty v oblasti digitální správy, obnovitelných zdrojů energie a ochrany kulturního dědictví probíhají souběžně s rozšiřováním ropných polí a železničních koridorů. Ať už se jedná o vysokorychlostní železnici spojující Evropu s Asií, nebo o tiché oživení kočovných zvyků na letních festivalech, Kazachstán se vyrovnává s napětím spojeným s velikostí a samotou.

Tato republika, rozlehlá a zároveň řídce osídlená, zpochybňuje jednoduché charakteristiky. Její krajina může působit lhostejně a otevřeně, přesto odhaluje složité dějiny migrace, dobývání a výměny. Městské siluety se tyčí v plánovaných geometriích, zatímco vesnice se drží opotřebovaných vzorů. Na šíři svého území, napříč stepí, horami a průmyslovou zónou, Kazachstán sestavuje příběh o zdrojích, odolnosti a obnově – příběh, který se stále odvíjí a formuje se vrcholem jeho ambicí a hloubkou paměti jeho předků.