Turkmenistán

Mezi vlnícími se vodami Kaspického moře a rozeklanými hřebeny pohoří Kopet Dag a Koytendag leží Turkmenistán, země tichých pouští a starobylých oáz, třpytivých mramorových hlavic a rozpadajících se karavanových pevností. Jen málo zemí ve Střední Asii vzbuzuje tolik zájmu jako tato republika s přibližně sedmi miliony duší, kde rozlehlá poušť Karakum dominuje více než čtyřem pětinám krajiny a kde se moderní stát snaží sladit své sovětské dědictví, autoritářskou vládu a ambiciózní modernizaci poháněnou plynem s přetrvávajícími úspornými opatřeními pouště.

Od svých počátků jakožto důležitého plynovodu podél tepen Hedvábné stezky až po současné postavení jednoho z největších držitelů zemního plynu na planetě byl Turkmenistán svědkem vzestupu a pádu říší, měst, která se rozmohla obchodem a pak se proměnila v ruiny, a vládců, jejichž rozmary formovaly jak městské panoramata, tak každodenní život občanů.

Turkmenistán, který se rozkládá na ploše přibližně 488 100 kilometrů čtverečních – o něco menší než Španělsko – leží na křižovatce tektonických desek a klimatických extrémů. Na severu se ploché plochy Turanské prohlubně mění v Ustyurtskou plošinu; na jihu se k nebi táhne Kopet Dag jako hraniční zeď sdílená s Íránem, kde vrcholy jako Kuh-e Rizeh dosahují téměř 2 912 metrů. Na východě vrcholí alpské výšiny plošin Koytendag a Paropamyz v Ayrybabě (3 137 m), nejvyšším bodě země. Hlavní řeky – Amudarja, Murghab, Tedžen a Atrek – se vinejí oázami skrz tuto drsnou topografii, ale jejich vody jen zřídka narušují žízeň pouště.

Srážek je málo. Roční úhrn srážek v srdci Karakumu často klesá pod 12 milimetrů; bledý písek pouště se táhne pod více než 235 jasnými dny v roce a v letních termikách se teploty mohou vyšplhat až k 50 °C. Zimy jsou krátké a suché, s výjimkou přeháněk od ledna do května, které se snášejí z atlantické vlhkosti a blednou na pozadí jižních hor, které blokují teplo z Indického oceánu. Toto nemilosrdné klima formovalo jak flóru – sedm odlišných ekoregionů od lužních lesů podél řeky Amu až po polopouštní keře podtržené Kopet Dag – tak i lidského ducha, který zde přetrvává.

Dlouho před vymezením moderních hranic podporovala oázová města Turkmenistánu karavanní obchod mezi Východem a Západem. Merv, ležící na řece Murghab, patřil kdysi k největším metropolím světa a jeho hradby v islámském zlatém věku ukrývaly učence a obchodníky. Na západě leží Nisa a Gonur Depe, pozůstatky parthských paláců a sídel z doby bronzové. Jižně od Ašchabadu připomínají obezděné ruiny Anau a Džejtunu mezolitické pionýry, kteří jako první využili podzemní zdroje vody. Jak mongolské hordy, perští satrapové a arabští dobyvatelé procházeli kolem, vrstvili na sebe kultury a utvářeli tak pluralitní odkaz regionu.

V roce 1881 anektovala Ruská říše turkmenská území. Do roku 1925 sovětští plánovači založili Turkmenskou SSR, která propojila produkci bavlny a plynu s moskevskými ekonomickými plány. Ničivé zemětřesení v roce 1948 srovnalo se zemí Ašchabad, který byl později znovu postaven ze stalinského betonu. S rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 vyhlásil Turkmenistán nezávislost, nicméně vzniklý stát se více podobal osobnímu lénu než liberální demokracii.

Saparmurat Nijazov, samozvaný „Türkmenbaşy“, prezidentoval od vyhlášení nezávislosti až do roku 2006. Jeho excentrické dekrety – zákaz černých aut jakožto zlověstných, povinné osobní čtení jeho vlastních meditativních textů ve školách, dokonce i zákaz psů v hlavním městě – byly vynucovány bezpečnostním aparátem, který netoleroval žádný nesouhlas. Jeho nástupce Gurbanguly Berdimuhamedov si udržel pevnou ruku a v roce 2022 rozšířil dědičnou vládu na svého syna Serdara po volbách, které mezinárodní pozorovatelé označili za nesvobodné ani spravedlivé. Novináři a náboženští praktikující jsou i nadále předmětem sledování a práva menšin se těší nedostatečné ochraně. Turkmenistán se v globálních tiskových a lidskoprávních indexech trvale řadí mezi nejpřísnější režimy.

Pod pouštními písky se nacházejí čtvrté největší zásoby plynu na světě; teoreticky by tento zdroj mohl změnit osud země. Od roku 1993 do roku 2019 si obyvatelé užívali státem dotované dodávky elektřiny, vody a plynu. Po roce 2019 dotace skončily a manat, oficiálně vázaný na americký dolar za 3,5, klesl na černém trhu na téměř 19 nebo 20 – což je jasný ukazatel ekonomického napětí. Bavlna zůstává druhým pilířem exportu, ačkoli propady světových cen a zahraniční dluhy vedly od roku 2015 k chronickým obchodním deficitům.

Snahy o diverzifikaci zahrnují turistické podniky, jako je Avaza, kaspická „letovištní zóna“ s hotely a promenádami modelovaná podle rozvoje států Perského zálivu, ačkoli postrádá zahraniční investice. V roce 2022 vláda nařídila uhašení plamenů plynového kráteru Darvaza – přezdívaného „Brána do pekla“ – a upřednostnila vývoz plynu před lákadlem, které do této ohnivé jámy lákalo odvážné cestovatele.

Ašchabad, rozlehlé hlavní město, oslňuje bílými mramorovými fasádami, rozlehlým stožárem na vlajku a tyčící se Turkmenskou věží, to vše na jižním úpatí hor. Za jeho třpytivou oázou stojí provinční centra: ropné terminály Turkmenbaši na břehu Kaspického moře; mírné duny Marie střežící ruiny Hedvábné stezky; neoklasicistní divadla a bazary s uzbeckou příchutí v Dašoguzu; a nábřežní ulice Turkmenabatu.

Moderní dálnice vedou po trasách vytyčených Sověty: západo-východní spojení M37 vede z Turkmenbaši přes Ašchabad, Mary a Turkmenabat, zatímco severojižní dálnice spojuje Ašchabad s Dašoguzem. Pod záštitou státních stavebních firem vznikají zpoplatněné silnice a nové mosty, ačkoli projekty se pozastavily kvůli neplacení zahraničním dodavatelům. Železniční tratě – pozůstatky Transkaspické železnice – slouží vnitrostátní osobní dopravě a hromadnému nákladu; plánovaná afghánská odbočka do Herátu naznačuje případné regionální propojení.

Letecká doprava se soustředí na mezinárodní letiště v Ašchabadu, které má vnitrostátní ranveje v každém hlavním městě provincie. Turkmenistan Airlines, jediný dopravce, provozuje skromné ​​linky do Moskvy, Dubaje, Istanbulu a dalších oblastí, stejně jako na provinční letiště, která jsou nyní modernizována pro potřeby nákladní dopravy a karantény. Na moři rozšířený přístav Turkmenbaši odbavuje trajekty do Baku, náklad do Aktau a ropné tankery směřující na světové trhy.

Turkmenistán, oficiálně domov Turkmenů (asi 85 procent) spolu s Uzbeky, Rusy, Kazachy a desítkami dalších menšin, je však skrytá rozmanitost zřídkakdy plně odhalena; data ze sčítání lidu od roku 1995 zůstávají neprůhledná. Turkmenština, turkický jazyk podobný turečtině a ázerbájdžánštině, je státním jazykem, zatímco ruština – kdysi dominantní – ustoupila od postsovětského přechodu na latinku a od zrušení jejího mezietnického statusu v roce 1996.

Téměř 93 procent občanů se identifikuje jako muslimové, převážně sunnité, ačkoli dodržování rituálů je často sekulární a státem schválená výuka Koránu probíhá pod přísným dohledem. V slovanských komunitách přetrvává východní pravoslaví. Náboženské oživení od roku 1990 je pečlivě řízeno státem a pod záštitou univerzity působí jen hrstka teologických fakult.

Turkmenští architekti čelí výzvě, jak integrovat současný design s historickým prostředím. Monumentální projekty v Ašchabadu, od kulturního centra Alem až po honosné vládní komplexy, se spoléhají na bílé mramorové obklady, kolosální sloupy a neoklasicistní symetrii. Za hranicemi hlavního města však starobylé pevnosti a mauzolea – Ahmed Sanjar v Mervu, mauzoleum Parau-Ata – svědčí o středověkém řemeslném umění, složitém zdivu a slavnostní geometrii islámského pohřebního umění.

Vstup vyžaduje vízum a pro většinu státních příslušníků podporu licencované agentury. Samostatné cestování je zakázáno; každý cizinec se pohybuje v rámci pravidel prohlídky s průvodcem. Ceny ubytování odrážejí status Turkmenistánu jako nejdražší výspy Střední Asie: základní dvoulůžkové pokoje se pohybují přibližně kolem 30 USD za noc, komfortní pokoje střední třídy stojí 60 USD a restaurace v Ašchabadu účtují kolem 20 USD za jídlo. Od roku 2017 se k hotelovým účtům připočítává denní „turistická daň“ ve výši 2 USD.

Místní měna, manat (TMT), se dělí na 100 tenge. Mince – v nominální hodnotě 1, 2, 5, 10, 20 a 50 tenge, stejně jako 1 a 2 manáty – obíhají vedle amerických dolarů, které jsou akceptovány v mezinárodních hotelech a na letištích. Kreditní karty se mimo velké hotely a banky používají jen zřídka, bankomaty jsou omezeny na několik míst v Ašchabadu. Turisté jsou upozorněni, aby si směňovali pouze nezbytně nutné částky manatu, protože směna do zahraničí není možná.

Turkmenská společnost si cení zdvořilosti a zachování důstojnosti. Hosté si při vstupu do domu zouvají boty a přinášejí hostitelům skromné ​​dary. Chléb – často nabízený slavnostně – lze přijmout oběma rukama; odmítnutí může způsobit hlubokou urážku. Pověry přetrvávají: pískání uvnitř údajně přivolává neštěstí; v určité dny je tradičně zakázáno stříhat nebo čistit nehty.

Otevřená kritika vedení nebo politiky je nebezpečná. Jméno Berdimuhamedow si žádá úctu jak ve veřejném diskurzu, tak i v oficiálním snímkování. Fotografování strategických míst – vládních budov, vojenských zařízení, hraničních přechodů – je zakázáno a policie tyto zákazy přísně vymáhá. Samotná policie má pověst obtěžující osoby jak občany, tak cizince; úplatkářství je běžné a jakoukoli konfrontaci je nejlepší řešit dodržováním pravidel a klidem.

Cestování po silnicích s sebou nese svá vlastní rizika. Řidiči často ignorují dopravní předpisy; taxíkům chybí bezpečnostní zařízení a na dálnicích jsou rozmístěna neoznačená kontrolní stanoviště. Turisté by si měli zajistit soukromá vozidla u licencovaných agentur, než aby volali místní taxi.

Za mramorovými třídami hlavního města leží v tichých ruinách a přírodních zvláštnostech poklady Turkmenistánu. Starověký Merv se rozkládá v soustředných zdech – Erk Kala, Sultan Kala – každá epocha je vyryta do rozpadajících se cihel. Tyrkysové mauzolea Konje-Urgenče se tyčí uprostřed písčitých pustin, zatímco parthské sloupy Nisy shlížejí na Karakum. Podzemní, na síru bohaté vody Kow-Aty zvou unavené cestovatele k teplým koupelím pod nízkými jeskynními klenbami. Přírodní rezervace – pouštní písky Repeteku, jalovcem porostlé svahy Köpet Dagu a slané pláně kaspického pobřeží – vyžadují povolení s dostatečným předstihem. A hluboko v poušti nabízí mihotavá jáma kráteru Darvaza scenérii zároveň hrozivou i fascinující.

Turkmenistán se brání povrchnímu charakterizování. Jeho vláda drží moc železnou pěstí, jeho lidé se denně vyrovnávají s omezeními v rámci státem vnucených úsporných opatření a propagandy, a přesto za dokonalými ulicemi hlavního města leží staletí lidského úsilí vytesané do kamene a země. Návštěvníci, kteří se po těchto píscích procházejí, by tak měli činit s úctou, pokorou a vědomím tenké hranice, která odděluje historický zázrak od současné kontroly. V těchto vyprahlých rozlohách – kde vítr v noci mění tvář pouště a přeživší se shlukují kolem studní – Turkmenistán odhaluje svůj paradox: zemi izolace a otevřenosti, ticha prokládaného ozvěnami historie a krásy zrozené z neúprosné přísnosti.