Ázerbájdžán

Ázerbájdžán zaujímá úsek země, kde se rovinaté oblasti Kavkazu sbíhají s pobřežím Kaspického moře. Jeho území leží mezi třicátým osmým a čtyřiceti dvěma stupni severní šířky a čtyřicátým čtyřem a padesátým jedním stupněm východní délky. Na severu se prudce zvedá pohoří Velkého Kavkazu, jehož vrcholy vytvářejí přirozenou bariéru proti chladnějším vzdušným proudům. Na východě se Kaspické moře omývá téměř osmisetkilometrovým pobřežím. Na jihu se hranice státu setkává s Íránem; na západě sousedí s Arménií a krátkou hranicí s Tureckem; na severozápadě s Gruzií; a na severovýchodě se dotýká ruské republiky Dagestán. Napříč těmito hranicemi se Ázerbájdžánská republika rozkládá ve třech hlavních fyzických zónách: roviny v jejím srdci, vysočiny Velkého a Malého Kavkazu a Talyšských hor a pobřežní nížiny Kaspického moře. Téměř polovina známých bahenních sopek na Zemi leží pod jejím povrchem a vyživuje kužely a pukliny, které někdy chrlí plameny nebo plyn – připomínku podzemní vitality regionu.

Mezi nejstarší státy, které spravovaly území dnešního Ázerbájdžánu, patřila Kavkazská Albánie, po níž následovaly po sobě jdoucí perské říše, které zanechaly stopy na jazyku, náboženství a správě věcí veřejných. Až do devatenáctého století patřilo toto území Kadžárskému Íránu. Rusko-perské války v letech 1804–1813 a 1826–1828 donutily perského šáha postoupit své kavkazské provincie ruské koruně na základě Gulistanských smluv v roce 1813 a Turkmenčajských smluv v roce 1828. Rusko poté tato území zorganizovalo v rámci kavkazského místokrálovství. S rozpadem Ruské říše v roce 1917 se národní uvědomění mezi turkicky mluvícími muslimy spojilo do Ázerbájdžánské demokratické republiky v roce 1918 – prvního sekulárního demokratického státu s muslimskou většinou. Toto zřízení přetrvalo až do roku 1920, kdy sovětské síly toto území absorbovaly jako Ázerbájdžánskou sovětskou socialistickou republiku. V závěrečných dnech Sovětského svazu, 30. srpna 1991, si moderní Ázerbájdžánská republika znovu vydobyla nezávislost.

Postsovětská desetiletí přinesla konflikt o Náhorní Karabach, hornatou enklávu obývanou převážně etnickými Armény. V září 1991 tato komunita vyhlásila Republiku Artsach. Po příměří v roce 1994 zůstal Artsach a okolní okresy mezinárodně uznávány jako ázerbájdžánská země. Obnovená ázerbájdžánská vojenská kampaň v roce 2020 znovu získala sedm okresů a části Náhorního Karabachu. Koncem roku 2023 se bakuské síly přesunuly do zbytku enklávy, čímž rozpustily de facto vládu Artsachu a vedly k odchodu téměř všech arménských obyvatel.

Ázerbájdžánská ústava zakládá unitární, poloprezidentskou republiku. Strana Nový Ázerbájdžán je u moci od roku 1993 za vlády Hejdara Alijeva a poté jeho syna Ilhama Alijeva. Pozorovatelé zaznamenávají omezení politické opozice a svobody médií a zprávy o omezeních občanských svobod. Stát nicméně udržuje diplomatické styky se 182 zeměmi a účastní se činnosti třiceti osmi mezinárodních orgánů, mezi nimiž jsou Organizace spojených národů, Rada Evropy, Hnutí nezúčastněných zemí, OBSE, program NATO Partnerství pro mír, Organizace turkických států a GUAM. Má status pozorovatele ve Světové obchodní organizaci a pomohl založit SNS a OPCW.

Téměř všichni občané – zhruba devadesát sedm procent – ​​se identifikují jako muslimové, ačkoli stát nezakotvuje žádné oficiální náboženství a zajišťuje sekulární vládu. Šíitští stoupenci tvoří přibližně padesát pět až šedesát pět procent věřících, zbytek tvoří sunnité. Křesťanské komunity – pravoslavná, arménská apoštolská církev a malé katolické, protestantské a evangelické skupiny – tvoří asi tři procenta. Židovská přítomnost sahá dvě tisíciletí do minulosti: v Ázerbájdžánu dnes žije zhruba dvanáct tisíc Židů, včetně obce Krasnaja Sloboda poblíž Kuby, jediného města s židovskou většinou mimo Izrael a Spojené státy.

Topografie krajiny ovlivňuje její klima, které se pohybuje v devíti z jedenácti klimatických pásem světa, od suchých nížinných stepí až po vlhké lesy mírného pásma. Srážky se značně liší: Lenkoran na jihu zaznamenává až osmnáct set milimetrů ročně, zatímco Apšeronský poloostrov méně než tři sta padesát. Zimy ve vyšších nadmořských výškách mohou klesnout pod minus třicet stupňů Celsia, jak je zaznamenáno v Džulfě a Ordubadu, zatímco pobřežní oblasti se zřídka setkávají s teplotami pod minus pět stupňů. Potoky a řeky – v počtu přes osm tisíc – tečou směrem ke Kaspickému moři; řeka Kur s délkou patnácti set kilometrů protíná centrální nížinu, než se vlévá do moře. Jezer je zde málo, ale patří mezi ně Sarysu, které pokrývá šedesát sedm kilometrů čtverečních.

Téměř čtyřicet procent Ázerbájdžánu leží v nadmořské výšce nad čtyři sta metrů. Vrcholy Velkého a Malého Kavkazu a Talyšského pohoří místy přesahují čtyři tisíce metrů – hora Bazardüzü dosahuje čtyř tisíc čtyři sta šedesát šesti metrů – zatímco pobřeží Kaspického moře s nadmořskou výškou minus dvacet osm metrů představuje nejnižší bod kontinentu. Flóra země zahrnuje více než čtyři tisíce pět set druhů vyšších rostlin, což představuje dvě třetiny veškeré kavkazské flóry. Lesy pokrývají zhruba čtrnáct procent území, přičemž vysazené lesní porosty doplňují přirozeně se regenerující porosty. Chráněná území nyní pokrývají osm procent půdy, včetně sedmi velkých rezervací zřízených od roku 2001, kdy příjmy z ropovodů navýšily rozpočet na ochranu životního prostředí.

Tuto rozmanitost odráží i živočišná svět: bylo zaznamenáno sto šest druhů savců, devadesát sedm druhů ryb, tři sta šedesát tři druhů ptáků, deset obojživelníků a padesát dva druhů plazů. Karabachský kůň, známý svou hbitostí a temperamentem, je národním symbolem, ačkoli jeho počet klesá.

Baku, hlavní a největší město, se nachází na Apšeronském poloostrově a je hostitelem politických a kulturních institucí země. Kromě Baku má pouze Sumgajít – dnes fakticky bakuské předměstí – a Gandža více než tři sta tisíc obyvatel. Mezi další městská centra patří Lenkoran poblíž íránských hranic, exklávní hlavní město Nachičevan, Gábala uprostřed podhůří, Šeki s jeho mnohovrstevnatou historií trvající tisíciletí, Šemacha, kdysi sídlo Širvanšáhů, a průmyslový Sumgajít. Země se dělí na čtrnáct hospodářských regionů, šedesát šest rajonů a jedenáct měst přímo spravovaných republikou; Nachičevan zůstává autonomní republikou s vlastním parlamentem.

Ekonomicky Ázerbájdžán staví na svých kaspických ložiskách ropy a plynu. Po získání nezávislosti se stát připojil k MMF, Světové bance, EBRD, Islámské rozvojové bance a ADB. Centrální banka, založená v roce 1992, vydává manat a dohlíží na komerční banky. Manat, reformovaný v lednu 2006, obíhá v nominálních hodnotách od jedné do dvou set manatů a menších mincí gapik. Vysoké příjmy z ropného sektoru podnítily růst, ale také inflaci – která na začátku roku 2007 překročila šestnáct procent – ​​a vykazovaly rysy ekonomiky závislé na zdrojích. Od roku 2000 politická opatření omezila inflaci a diverzifikovala infrastrukturu. Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan, který byl uveden do provozu v květnu 2006, se táhne sedmnáct set sedmdesát čtyři kilometrů až k tureckému Středomoří a přepravuje až padesát milionů tun ropy ročně. Jihokavkazský ropovod, slavnostně otevřený později v roce 2006, dodává plyn ze Šáh Denizu do Evropy přes Gruzii a Turecko. Probíhající železniční projekty, zejména železnice Kars–Tbilisi–Baku dokončená v roce 2012, si kladou za cíl propojit Čínu a Střední Asii s Evropou. Letiště v Baku, Nachičevanu, Ganjě a Lenkaranu se napojují na regionální uzly. Osobní a nákladní dopravu poskytují společnosti Azerbaijan Airlines a další dopravci, včetně Lufthansy, Turkish Airlines, Qatar Airways a různých ruských, ukrajinských a íránských leteckých společností. Pozemní doprava zahrnuje téměř tři tisíce kilometrů širokorozchodných železnic, z nichž některé jsou elektrifikované, a komplexní silniční síť regulovanou Vídeňskou úmluvou o silničním provozu z roku 2002.

Cestovní ruch, který kdysi v sovětské éře prosperoval, utrpěl během konfliktů v 90. letech 20. století úpadek. Od počátku 21. století znovu nabral na obrátkách. Vzkvétá náboženská a lázeňská turistika: Naftalanské léčebné postupy na bázi ropy lákají návštěvníky s lékařskými potřebami; Šahdag a Tufan v Gabale nabízejí zimní sporty; pláže a letoviska podél Kaspického moře hostí sezónní rekreaci. Stát považuje cestovní ruch za strategické ekonomické odvětví s elektronickými vízy a bezvízovým stykem pro občany šedesáti tří zemí. UNESCO uznává dvě ázerbájdžánské lokality světového dědictví UNESCO: opevněné město Baku s palácem Širvanšáha a Panenskou věží a skalní malbu v Gobustánu. Předběžné seznamy zahrnují chrám ohně Atešgáh, mauzoleum Momine Chatun, lesy Hirkan, pole bahenních sopek, památkovou čtvrť Šuša a další. Kromě městských center nabízejí kulturní ponoření vesnice jako Chinalug, Nabran, Kuba, Lahich, Qax a Nij; Göygöl a Shamkir – osídlené německými kolonisty v devatenáctém století – si zachovávají pozůstatky evropské architektury a vinařství.

Ázerbájdžánská kultura odráží její polohu mezi Evropou a Asií. Hudba zachovává tradice mughamu; koberce, textilie a měděné zboží připomínají staletí stará řemesla. Literární dědictví, od středověkých básníků až po moderní romanopisce, nese perské a turkické vlivy. Architektura spojuje východní formy – muqarne, dómy a iwany – se západním inženýrstvím, což je patrné v nedávných památkách: plynulé kontury Centra Hejdara Alijeva, trojité profily plamenů Plamenných věží a geometrická přísnost věže SOCAR.

Kuchyně je příkladem úrodnosti půdy a štědrosti Kaspického moře. Saláty posypané bylinkami doplňují hlavní jídla z jehněčího, hovězího nebo rybího masa. Šafránově zabarvený plov, rýžovo-masový pilaf, je ústředním bodem setkání. Polévky jako bozbash a dushbara nabízejí pikantní teplo. Z pecí tandir se line vůně placek. Kutab – tenké placky plněné zeleninou nebo masem – se objevují jako pouliční jídlo. Černý čaj, louhovaný ve sklenicích hruškovitého tvaru, dotváří den. Stoly doplňuje ajran, sorbet z růžových lístků nebo estragonu, a místní vína. Piti, dušené maso z jehněčího masa s příchutí kaštanů a luštěnin, se objevuje v regionálních obměnách, stejně jako dolma z vinných listů, často uváděná jako národní pokrm.

Společenské zvyky odrážejí pohostinnost a respekt k hierarchii. Hosté vstupují do domů po zouvání bot a malý lichý počet květin slouží jako vhodný dárek. Ve veřejné dopravě sedadla připadají jako první starším, handicapovaným, těhotným ženám a lidem s dětmi. Při oslovování cizích lidí se používá úcta – „Cənab“ pro muže, „Xanım“ pro ženy – zatímco anglicky mluvící lidé používají „pan“ nebo „paní“. Ázerbájdžánci dodržují formální pozdravy, mírné úklony a vstávání pro starší. Mužští hostitelé často vedou v zdvořilosti vůči ženským hostům.

Ázerbájdžánská diaspora se objevuje v nejméně čtyřiceti dvou zemích. V rámci republiky slouží kulturní sdružení etnickým skupinám: Lezginům, Talyšům, Němcům, Židům, Kurdům a dalším. Vysílání v menšinových jazycích – ruštině, gruzínštině, kurdštině, lezginštině, talyšštině a dalších – se dostává státní podpory; tištěné vydavatelství slouží rozmanitému čtenářskému publiku.

Ázerbájdžánská cesta spojuje starobylé dědictví s moderními ambicemi. Jeho krajina sahá od bahenních sopečných polí až po zasněžené vrcholky hor; jeho města prolínají středověké hradby se současnými siluety. Prostřednictvím energetických koridorů, železničních spojení a kulturních vazeb spojuje Ázerbájdžán kontinenty. Jeho lidé udržují tradice pohostinnosti, řemeslného zpracování a uměleckého vyjádření. V rámci této mozaiky Ázerbájdžán mapuje směr definovaný jeho geografií, historií a volbami, které činí v oblasti správy věcí veřejných, ekonomiky a kultury.