Sýrie

Sýrie, oficiálně Syrská arabská republika, zaujímá centrální polohu na východním pobřeží Středozemního moře. Její rozloha 185 180 kilometrů čtverečních nabízí přibližně 25 milionů obyvatel, což z ní činí padesátý sedmý nejlidnatější a osmdesátý sedmý největší stát. Od pobřežních nížin až po východní poušť hraničí Sýrie na severu s Tureckem, na východě a jihovýchodě s Irákem, na jihu s Jordánskem a na jihozápadě s Libanonem a Izraelem. Země, které – alespoň do nedávných otřesů – vládne jediná strana v dlouhodobém výjimečném režimu, je administrativně rozdělena do čtrnácti guvernorátů, přičemž Damašek slouží jako hlavní a hlavní městské centrum.

Dlouho před vznikem moderní republiky označovalo „Sýrie“ větší oblast rozkládající se napříč po sobě jdoucími říšemi. Archeologické nálezy v Eble pocházejí ze třetího tisíciletí př. n. l. a pozdější městské komplexy v Ugaritu a Mari svědčí o raných obchodních sítích. V sedmém století n. l. sídlil v Damašku dvůr Umajjovského chalífátu, což město označuje za rané sídlo islámské vlády. Za mamlúckého sultanátu sloužil jako regionální centrum; poté na více než čtyři století přešel do osmanských rukou.

Po první světové válce Společnost národů svěřila Sýrii francouzskému mandátu. Francouzská administrativa sloučila provincie, které kdysi drželi Osmané, do jednoho politického celku. V meziválečných letech sílily nacionalistické agitace. V dubnu 1945 se První syrská republika připojila k Organizaci spojených národů, čímž mandát ze zákona ukončila. Francouzské síly dokončily své stažení v dubnu 1946 a Sýrie získala úplnou de facto nezávislost.

Raná republika se potýkala s politickou nestabilitou. Mezi lety 1949 a 1971 vojenské převraty nejméně šestkrát změnily formu vlády. V roce 1958 Sýrie a Egypt vytvořily Sjednocenou arabskou republiku; unie se rozpadla po převratu v roce 1961. V březnu 1963 se moci chopila frakce Arabské socialistické strany Baas a vládla v režimu stanného práva. Vnitřní rozpory vedly k dalším převratům, zejména v únoru 1966 a listopadu 1970, přičemž v listopadu 1970 se k prezidentskému úřadu dostal Háfiz Asad. Během tří desetiletí Asad zakořenil systém, v němž klíčové vojenské a vládní role připadly členům jeho alavitské komunity. Po jeho smrti v červnu 2000 se ho stal nástupcem jeho syn Bašár Asad.

Na začátku roku 2011 se v rámci Arabského jara rozšířily do Sýrie lidové protesty. Reakce vlády vyvolala mnohostranný konflikt, do kterého se zapojily regionální i globální mocnosti. Do poloviny roku 2015 skupina Islámský stát dobyla rozsáhlé oblasti střední a východní Sýrie, což vyvolalo přímou intervenci několika států. Do konce roku 2017 se území ovládané IS z velké části zhroutilo pod tlakem kurdských sil, syrských vládních vojsk a spojeneckých milicí a různých zahraničních armád. Objevily se nové politické subjekty, mezi nimi i poloautonomní správa na severovýchodě. Koncem roku 2024 do Damašku krátce vstoupily opoziční frakce a svrhly dosavadní režim. Na začátku roku 2025 je velká část syrské infrastruktury v troskách a mezinárodní sankce zůstávají v platnosti.

Fyzicky se Sýrie skládá ze tří širokých zón. Podél pobřeží Středozemního moře se na úzkých rovinách v zimě sráží a rostou na nich olivové háje a citrusové sady. Ve vnitrozemí se ve východních governorátech vystřídá polosuchá step, která přechází do pouště. Řeka Eufrat, hlavní syrský vodní tok, teče z Turecka na západ přes suché roviny, než se stočí na jih. Na severovýchodě si náhorní plošina al-Džazíra uchovává úrodné oblasti půdy zavlažované říčními přítoky; na jihu se pěstuje pšenice a ječmen na vulkanických půdách v oblasti Hawran. Pohoří poblíž pobřeží přesahuje 2 000 metrů, zachycuje vláhu a vytváří zelený pás, který ostře kontrastuje s pouští dále na východě.

Když se v roce 1956 na severovýchodě země objevila ropa – v nalezištích, jako jsou Rmelan a as-Suwaydiyah – tento zdroj změnil profil syrského exportu. V polovině 70. let se ropa stala hlavním zdrojem devizových příjmů, přičemž naleziště poblíž Deir az-Zawr byla propojena s iráckými ložisky za hranicemi. Zemní plyn se v Džbese objevil v roce 1940, ačkoli produkce plynu zůstala až do posledních desetiletí druhořadá. Mezi lety 2000 a 2008 rostl HDP na obyvatele v průměru o 2,5 procenta ročně. Vláda se snažila přejít od státního plánování k tržně orientovaným reformám a podporovat zahraniční investice do cestovního ruchu, služeb a zemního plynu. Pokrok se však ukázal jako nerovnoměrný a míra chudoby se do roku 2005 pohybovala kolem 30 procent.

Válka tyto skromné ​​zisky zvrátila. Do roku 2012 se příjmy z exportu propadly z 12 miliard amerických dolarů na 4 miliardy amerických dolarů. Syrská libra ztratila čtyři pětiny své hodnoty. Státní rozpočty byly závislé na externích úvěrových linkách, zejména z Íránu, Ruska a Číny. Sankce USA a EU na vývoz ropy, uvalené od roku 2012, stály zhruba 400 milionů amerických dolarů měsíčně. Zabavení fosfátových dolů Islámským státem v roce 2015 zlikvidovalo zbývající tok příjmů. Poškození infrastruktury, kolaps měny a sankce způsobily, že náklady na rekonstrukci se blížily 10 miliardám amerických dolarů.

Před konfliktem zahrnovala syrská dopravní síť čtyři mezinárodní letiště – Damašek, Aleppo, Latákii a Kamišlí – a železniční systém spojující velká města. Silnice se táhly téměř 70 000 kilometrů, z nichž 1 100 tvořily rychlostní silnice. Vnitrozemské vodní cesty existovaly, ale postrádaly obchodní význam. Během války se mnoho tras stalo nebezpečnými a přeshraniční železniční doprava přestala fungovat.

Počet obyvatel Sýrie odráží tisíciletí migrace a osídlení. Arabové tvoří zhruba tři čtvrtiny těch, kteří v zemi stále žijí; dřívější sčítání lidu uvádělo celkový počet obyvatel na přibližně 18,5 milionu (2019). Zbytek tvoří Kurdové (především na severovýchodě), turkicky mluvící komunity, Asyřané a další skupiny. V Ma'loule a sousedních vesnicích přetrvávají novoaramejské dialekty; klasická syrština slouží liturgickým účelům. Kurdské, turecké, arménské, čerkeské a čečenské menšiny si udržují své jazyky bez oficiálního statusu. V každodenní řeči dominují arabské dialekty – levantský na západě, mezopotámský na severovýchodě. Angličtina a francouzština se objevují ve vzdělávání a obchodu.

Náboženské složení kdysi ukazovalo, že sunnitští muslimové tvořili téměř tři čtvrtiny populace, alavité a šíité z řad dvanácti církví kolem 13 procent, křesťané téměř 10 procent a drúzové asi 3 procenta. V praxi alavité od 70. let 20. století zastávají neúměrný podíl na vysokých vojenských a vládních pozicích. Křesťanské denominace – řeckokatolická, syrskokatolická, arménská apoštolská a další – pokračují v komunitním životě ve městech a vesnicích.

Kulturní zvyky v Sýrii se točí kolem rodiny, pohostinnosti a náboženských obřadů. Mezi společenské rituály patří tanec Dabkeh a tance s meči na svatbách a festivalech. Lidové umění čerpá z arabských, kurdských a aramejských tradic. Kuchyně se liší podle regionu: aleppská jídla kladou důraz na pikantní kebaby; damašská kuchyně se zaměřuje na plněnou zeleninu a vydatné pečivo. Základní jídla, jako je hummus, tabbouleh a labneh, doprovázejí placky pečené čerstvě každý den. Hlavní jídla jsou meze. Arabská káva nachází své místo při snídani a během recepcí hostů; arak, anýzový destilát, se objevuje na slavnostních hostinách.

Architektonické dědictví zahrnuje římská divadla v Bosře a Apamei, křižácké hrady jako Krak des Chevaliers a osmanské mešity, medresy a karavanseráje. Městská zástavba v Damašku a Aleppu si zachovala středověké čtvrti seskupené kolem súků a mešit. Palmýra kdysi bývala pouštní citadelou východu; po vážném poškození v roce 2015 odminování a obnova postupují pomalu.

Před rokem 2011 nabízel cestovní ruch růstový potenciál: pobřežní letoviska, poutní místa a archeologické zóny přitahovaly návštěvníky. Vláda uvažovala o diverzifikaci od ropného průmyslu až po služby a pohostinství. Válka tyto plány zastavila. Některé humanitární skupiny odhadují, že do poloviny roku 2015 zaniklo 40 procent pracovních míst v odvětví cestovního ruchu. Velká část zastavěného prostředí, od hotelů až po dálnice, vyžaduje opravu.

Cestovní rady kdysi varovaly před politickými diskusemi, protože nezávazné poznámky k citlivým tématům – izraelská kontrola Golanských výšin nebo kritika vládnoucí rodiny – by mohly přilákat nežádoucí pozornost. Žebrání se někdy v blízkosti poutních míst měnilo v agresivní. Západní oblečení se hodí do městských křesťanských čtvrtí, ale jinde může přitahovat pozornost; decentní oblečení usnadňovalo interakci. Voda z kohoutku obecně splňovala bezpečnostní standardy, ačkoli značky balených nápojů se těšily větší důvěře. Kvalita zdravotnických zařízení se lišila; zahraniční lékaři často obsluhovali hotelové hosty na zavolání.

V každodenním životě si Syřané přímou kritiku vyhrazují pro soukromé situace. Veřejné rozhovory se vyznačují zvýšeným hlasem a animovanými gesty, i když ty vyjadřují spíše zaujetí než hněv. Hostitelé vítají cizí lidi; děti se od dospělých dostávají láskyplné pozornosti. Společenská etiketa odrazuje od kývání ukazováčkem a ukazování chodidel. Osobní otázky prověřují západní komfortní zóny, ale pramení z touhy po navázání kontaktu.

Ženy, zejména bez doprovodu, mohly přitahovat nevyžádané poznámky; zdvořilé odmítnutí a přivolání kolemjdoucích obvykle stačilo k zastavení nežádoucích návrhů. Podle místních zákonů mohou zákony o morálním chování vést k zatčení svobodných mužů a žen sdílejících soukromé prostory. Homosexuální činy zůstávají trestné.

Navzdory nedávným narušením přetrvává dlouhý oblouk syrské historie v její krajině, jazycích a komunitách. Každá vrstva – od ruin z doby bronzové až po osmanské lázně – svědčí o po sobě jdoucích vlnách říše a migrace. Jakmile se ulice opět rozjedou, čtvrti rozptýlené konflikty mohou hostit setkání na súcích a náměstích. Olivovníky vysazené před staletími mohou stále přinášet ovoce. Až se vrátí stabilita, syrské hmotné dědictví a živé tradice budou připraveny znovu zaujmout své místo v každodenním životě.