Nepál

Nepál zaujímá na mapě světa jedinečné místo, štíhlý oblouk pevniny obepínající vznešené hřebeny Himálaje a úrodné pláně za nimi. Země se táhne asi 800 kilometrů od západu na východ, ale v nejširším místě měří sotva 200 kilometrů. Nachází se zde osm z deseti nejvyšších vrcholů světa, včetně Mount Everestu s výškou 8 848,86 metru, a leží zde mírné vlny Indogangetské nížiny. Jeho terén se prudce mění od subtropických nížin na jihu k alpským hřebenům na severu a prochází řadou ekologických zón, které odrážejí jak starověké tektonické otřesy, tak tisíciletí lidské adaptace.

Zhruba před 75 miliony let se indický subkontinent – ​​tehdy ohraničený superkontinentem Gondwana – začal posouvat severovýchodním směrem, poháněn rozpínáním mořského dna v protoindickém oceánu. Jak se tato pevnina tlačila pod Euroasijskou desku, oceánská kůra se podsouvala a kontinentální horniny se hroutily k nebi. Objevila se opevněná zeď vrcholků, jejíž severní sráz rozštěpoval monzunové mraky a formoval vysokohorské pouště Tibetu. Tam, kde řeky překonaly vznikající bariéru, vyhloubily hluboké rokle; jinde zadržené vody vytvořily jezera, která po konečném proražení vytesala úrodné prohlubně, jako je údolí Káthmándú. Na jihu se rozkládala široká nížina naplněná bahnem, která poskytovala bohatou hlínu pláně Terai.

Tato kolizní zóna soustřeďuje téměř třetinu 2 400 kilometrů dlouhého Himálajského řetězce v rámci hranic Nepálu, který se táhne od Tibetské plošiny na severu až po Indogangetskou nížinu na jihu. Geologové hovoří o třech hlavních pásech: horním „Himálají“ s věčným sněhem a osmi „osmitisícovkami“, středně položených kopcích „Pahad“ dosahujících až 4 000 metrů a nížinách „Terai“, které vyživují řeky Koshi, Narayani a Karnali. Tyto kategorie však sotva zachycují jemné odstupňování klimatu, půdy a života, které definují každý svah a údolí.

Nadmořská výška ovlivňuje klima Nepálu rozhodněji než zeměpisná šířka. Pod 1 200 metry převládají tropické a subtropické podmínky; mezi 1 200 a 2 400 metry se objevují mírná pásma; 2 400 až 3 600 metrů spadá do chladného pásu; 3 600 až 4 400 metrů čelí subarktickému chladu; a nad 4 400 metry leží arktická říše ledovcových polí a morén. Rok charakterizuje pět ročních období: suché léto, monzunové deště, svěží podzim, zimní mráz a jasné jarní dny. Himálajská bariéra blokuje palčivé zimní větry Střední Asie a řídí příliv a odliv jihoasijského monzunu.

V těchto gradientech vzkvétá mimořádná škála flóry a fauny. Nepál je domovem 4 procent světových savců, téměř 9 procent ptáků a spousty plazů, obojživelníků, ryb, motýlů, můr a pavouků. Jeho lesy – třicet pět odlišných typů – hostí tisíce druhů kvetoucích rostlin, pteridofytů a mechorostů. Biokulturní bohatství vrcholí na vlhčím východě, zatímco sušší západní hory poskytují ve vysokých nadmořských výškách podmínky arktické pouště. Toto ohnisko biodiverzity vděčí za svou bujnost dramatickému rozpětí nadmořské výšky: od 60 metrů nad mořem v Terai až po vrchol Everestu.

Jméno „Nepál“ se objevuje ve védských textech od úsvitu zaznamenané historie tohoto subkontinentu. V polovině prvního tisíciletí př. n. l. se v jižním Nepálu narodil Gautama Buddha v Lumbini, čímž se založil buddhismus, i když se hinduistické tradice upevňovaly napříč pláněmi. Severní oblasti Nepálu nesly otisk tibetské kultury, zatímco údolí Káthmándú se vyvinulo v srdce newarské konfederace, Nepálské mandaly. Jeho obchodníci ovládali trasy himálajské Hedvábné stezky a newarští řemeslníci zdokonalovali osobitý umělecký a architektonický idiom. Čínské kroniky ze sedmého století n. l. obdivují pagody, polygonální dřevěné a kovové konstrukce v chrámech a palácích údolí.

V osmnáctém století se za dynastie Šáhů rozrostlo království Gorkha, které sjednotilo různorodá knížectví. Ačkoli Nepál nebyl nikdy kolonizován, uzavřel s Brity strategické smlouvy a sloužil jako nárazník mezi Britskou Indií a císařskou Čínou. Konstituční monarchie a parlament se objevily v roce 1951, jen aby byly opakovaně pozastaveny panovníky, kteří se snažili upevnit moc. Desetiletá občanská válka v 90. letech 20. století skončila v roce 2008 zrušením poslední hinduistické monarchie na světě a zrodem sekulární republiky.

Nepálská ústava z roku 2015 definuje federální parlamentní republiku se sedmi provinciemi. Každá provincie má jednokomorový zákonodárný sbor a sdílí pravomoc s ústřední vládou. Pod nimi se 77 okresů dělí na 753 místních jednotek – metropolitní, submetropolitní, městské a venkovské obce – které se dále dělí na 6 743 obvodů. Místní samosprávy vykonávají výkonnou, zákonodárnou a omezenou soudní moc, zatímco koordinační výbory okresů svolávají volené úředníky pro úzké role.

Na mezinárodní úrovni se Nepál stal členem Organizace spojených národů v roce 1955 a je zakladatelem stálého sekretariátu Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci (SAARC). Zakládající členství v Hnutí nezúčastněných a v Iniciativě Bengálského zálivu podtrhuje jeho diplomacii, zatímco dvoustranné smlouvy s Indií (1950) a Čínou (1960) potvrzují jeho regionální závazky.

Nepál, domov přibližně 125 odlišných etnických skupin hovořících více než 120 mateřskými jazyky, je příkladem kulturní plurality. Podle sčítání lidu z roku 2011 je nepálština oficiálním jazykem 44,6 procenta obyvatel, následovaná maithili, bhojpuri, tharu, tamang, nepálská bhasa a dalšími. Hlavní jazykové rodiny – indoárijská, čínsko-tibetská a domorodé izolované jazyky – se překrývají s náboženskými tradicemi a sociálními identitami. Komunitě neslyšících slouží čtyři znakové jazyky.

Nepálština, odvozená ze sanskrtu a psaná písmem dévanagari, funguje jako lingua franca. Teraiské jazyky jako maithili, awadhi a bhojpuri vzkvétají v jižních pláních, zatímco tibetské dialekty přetrvávají i za hranicí sněhu. Snahy o kodifikaci různých horských a teraiských dialektů často využívají dévanagari nebo latinku.

Demograficky dosáhl počet obyvatel v roce 2011 26,5 milionu, což je téměř trojnásobný nárůst od roku 1950. Migrace z venkova do měst, zejména do oblastí Terai a údolních měst, podnítila tempo urbanizace, které patří k nejrychlejším na světě, celkový podíl měst však zůstává pod 20 procenty. Káthmándú, „město chrámů“, zůstává kulturním a ekonomickým centrem, zatímco jiná města – Pokhara, Biratnagar, Lalitpur a Bharatpur – rostou uprostřed problémů s dopravní zácpou, znečištěním a nedostatkem vody.

Hinduismus zůstává dominantní, hlásí se k němu přes 81 procent populace; buddhismus tvoří 9 procent, zbytek tvoří islám, kirantský animismus, křesťanství a uctívání přírody. Nepál má procentuálně největší hinduistickou populaci na světě. Ačkoli je sekularismus zakotven v zákoně, náboženské svátky a rituály – často zahrnující oběti zvířecí krve – přetrvávají. Dashain a pětiletý festival Gadhimai jsou příkladem trvalých tradic a souvisejících kontroverzí ohledně obětí a sociálních dávek. Hony čarodějnic zaměřené na marginalizované ženy mezitím odhalují přetrvávající pověry a sociální násilí v některých venkovských komunitách.

Kastovní systém, nezákonný od roku 1963, ale společensky vlivný, rozděluje společnost na dědičné skupiny, které řídí manželství, povolání a rituální status. Městská pracoviště a školy vykazují oslabenou kastovní identitu, přesto venkovské a tradiční prostředí stále odráží hierarchické normy. Převládá patriarchát společných rodin, ačkoli nukleární rodiny získávají na popularitě ve městech. Domluvená manželství přetrvávají s velmi nízkou mírou rozvodovosti a navzdory zákonným věkovým omezením přetrvávají v mnoha vesnicích dětské sňatky.

Nepálské architektonické dědictví sahá tisíciletí, od ašókanských stúp v údolí Káthmándú až po stavbu pagodových chrámů newarskými řemeslníky. Chrámové komplexy charakteristicky odlišují dřevěné prvky – složitá mřížkovaná okna známá jako ankhidžhjal – a stupňovité střechy korunované zlacenými nástavci. Kamenné terasy, bronzové sochy a měděná ražba svědčí o virtuozitě kovářů. Durbarská náměstí v Patanu, Bhaktapuru a Káthmándú nabízejí živoucí muzejní místa, kde se sbíhají dva tisíce let umění a architektury.

Malířské tradice, jako je thankā (tibetská paubha), přetrvávají v klášterním prostředí a newarských dílnách. Čangu Narajan, postavený ve čtvrtém století n. l., je dokladem vytříbeného řemeslného zpracování dřeva. Domácí budovy odrážejí náboženské motivy ve svých vyřezávaných vzpěrách, oknech a dveřích, zatímco vyčnívající okapy chrání stěny natřené pigmenty z místních půd.

Po tisíciletí sloužily jako hlavní oděv splývavé oděvy. Sárí – šest yardů látky – zahaluje spodní část těla a v kombinaci s halenkou cholo dodává nohám decentnost i eleganci. Při práci na venkově usnadňují práci kratší oděvy, jako je gunyu. Pánské dhoti obepíná pas a nohy a často se kombinuje s langauti. Obě pohlaví si látku zabalují jako opasek patuka, do kterého si muži mohou zastrčit zahnutý nůž khukuri. Tradiční šatník doplňují šály, turbany (pheta, pagri), závoje (ghumto) a šátky (khaṭa, pachhyaura).

Nepálská kuchyně odráží geografickou a kulturní rozmanitost. Kolumbijská výměna přinesla brambory, kukuřici a chilli papričky, které jsou dnes základní potravinou. V oblasti Terai se daří rýži a pšenici, zatímco v kopcích se pěstuje proso, ječmen a pohanka. Typické jídlo se točí kolem obilovin – dušené rýže neboli dhindo (hustá kaše) – doplněných čočkou, zeleninou a nakládanou zeleninou, ochucených česnekem, zázvorem a regionálními kořením. Všudypřítomný talíř neboli thālī obsahuje misky s dalem, zeleninovým kari, čatní a tvarohem kolem zrna.

Nekynuté chleby, jako je čapátí, nahrazují rýži v jižních pláních. Tsampa, pražená ječná mouka, uživí pastevce ve vysokých nadmořských výškách. Fermentovaná zelenina, jako je gundruk, poskytuje v zimě nezbytné vitamíny. Vegetariánské komunity, ovlivněné upanišadskými a buddhistickými doktrínami ahimsy, udržují charakteristické bezmasé tradice, ačkoli šaktistické obětní rituály zajišťují, že maso zůstává ústředním bodem mnoha rituálů.

Nepál se řadí mezi nejméně rozvinuté země světa s nominálním HDP na obyvatele blížícím se 1 000 USD a pracovní silou 16,8 milionu lidí. Zemědělství – obiloviny, luštěniny, olejnatá semena, cukrová třtina, juta, tabák a hospodářská zvířata – zaměstnává více než čtvrtinu HDP; průmysl, včetně textilu, koberců, cementu a malých mlýnů, přispívá 15 procenty; v zůstatku dominují služby. Remitence, zejména od nekvalifikovaných pracovníků z Indie, Blízkého východu a východní Asie, dosahují celkem více než 8 miliard USD, což odpovídá téměř 30 procentům HDP.

Silnice a železnice v jiných částech Asie zaostávají: zhruba 12 000 km zpevněných silnic, 16 100 km nezpevněných a pouhých 59 km železniční trati na jihu. Dálnice poškozené monzuny izolují obce na celé měsíce. Letecká doprava spojuje okresní centra – 47 letišť, 11 zpevněných ranvejí – ale špatné hospodaření vlajkového dopravce Nepal Airlines vedlo k zařazení na černou listinu EU. Závislost na vnitrozemských přístavech komplikuje obchod, který se od roku 1990 do roku 2017 zvýšil třiadvacetkrát; přes Indii probíhá více než 60 procent dovozu a vývozu. Cestovní ruch však nabízí slibné příležitosti: v roce 2018 dorazil milion zahraničních návštěvníků, které lákají turistické trasy, památky, parky s divokou přírodou a poutní centra. Expanzi však brání „úzká hrdla infrastruktury“, nedostatečně rozvinuté destinace a problémy leteckých společností.

Pro cestování je Nepál často popisován v pěti nadmořských výškových zónách. Tyčící se Himálaj, korunovaný Everestem a protkaný Velkou himálajskou stezkou, láká turisty a dobrodruhy. Údolí Káthmándú je základem kulturního objevování se svými pozlacenými svatyněmi a středověkými náměstími. Střední kopce, včetně Pokhary a okruhu Annapurna, mísí mírné výhledy s vesnickou pohostinností. Západní Terai zahrnuje národní parky Čitwan a Bardija spolu s Lumbini, Buddhovým rodištěm. Východní Terai zahrnuje městská centra, jako je Biratnagar, a zároveň zachovává venkovské tradice a divokou zvěř.

Mezi hlavní zajímavosti patří keramické uličky v Bhaktapuru, náměstí Durbar v Patanu, které je zapsáno na seznamu UNESCO, chrám Janaki v Janakpuru, šerpské trhy v Namche Bazaar a himálajská panoramata z Nagarkotu. Posvátná místa, jako jsou Haleshi a Parping, chrání meditační jeskyně a buddhistické tradice.

Návštěvníci jsou vítáni „Namaste“ – sevřením dlaní a skloněním hlavy – což je pozdrav, který se pronáší jednou denně na osobu. Zvláštní úctu si zaslouží starší lidé. Před vstupem do domů nebo chrámů se sundávají boty a sundávají klobouky. Pravá ruka slouží k jídlu, dávání a přijímání; levá je vyhrazena k mytí po defekaci. Obchůzka chrámů probíhá ve směru hodinových ručiček u buddhistických míst; hinduisté dodržují nepsané místní zvyky.

Smlouvání na trzích vzkvétá díky dobré náladě a vzájemnému respektu. Lidé, kteří nejsou hinduisté, by měli dbát na omezení vstupu do určitých svatyní. Důkladná znalost místních zvyklostí – vyhýbání se kontaktu s kuchyňskými nádobami, získání povolení před překročením někoho jiného, ​​respektování rituálů spojených s vodou a jídlem – charakterizuje ohleduplného cestovatele.

Nepálské kontrasty – od hučení himálajských řek po ticho sněhových polí, od hustě propletených newarských uliček po řídké tábory pastevců – ztělesňují jak nejistou křehkost, tak i odolnou půvab. Jeho národy, jazyky a víry svědčí o staletích výměny na křižovatce jižní a střední Asie. Uprostřed politických změn, ekonomických potíží a environmentální zranitelnosti Nepál přetrvává díky vynalézavosti farmářů, umění vesničanů a oddanosti poutníků. Pochopit Nepál znamená setkat se s úchvatností v kameni i rituálu, být svědkem lidské adaptace na okraji přírody a přijmout krajinu dechberoucích extrémů formovaných pomalým posunem kontinentů a bezmeznou kapacitou lidského ducha.