Izrael

Izrael se nachází na východním okraji Středozemního moře a v nejširším místě se rozkládá sotva na sto kilometrů, přesto se uvnitř jeho hranic rozkládají pouště, úrodná údolí, starobylá města i moderní metropole. Tento štíhlý národ, ohraničený Libanonem, Sýrií, Jordánskem a Egyptem a dotýkající se Středozemního i Rudého moře, zabírá území, které bylo svědkem tisíciletí lidského úsilí, dobývání a obnovy. Jeho hlavním městem je Jeruzalém, zatímco Tel Aviv pulzuje obchodem, kulturou a inovacemi. Ačkoli je izraelská krajina skromného rozsahu, její krajina a historie se odvíjejí s takovou hustotou, že se vzpírají jakémukoli jednoduchému popisu.

Izraelský terén, táhnoucí se od Negevské pouště na jihu přes Judskou a Samarskou vysočinu až po zelené svahy Galileje, odhaluje ostré kontrasty. Negev, který pokrývá více než polovinu území pod plnou svrchovaností, je vyryt větrem vytesanými machtešim – erozními krátery, jako je Ramon, dlouhý asi třicet osm kilometrů. Dále na sever se úrodná rovina údolí Jezreel otevírá nízkým pobřežním kopcům, zatímco vnitrozemský hřeben vrcholí v Jeruzalémské plošině v nadmořské výšce zhruba sedm set padesát metrů. Na východě leží Jordánské příkopové údolí, součást velkého příkopového systému táhnoucí se od Sýrie až po Mosambik. Zde se řeka Jordán vine od zasněžené hory Hermon přes Galilejské jezero, než se vlévá do Mrtvého moře, nejnižšího bodu povrchu planety. Pobřežní rovina, úzká, ale hustě osídlená, ustupuje jižně od Eilatu Arabě a Perskému zálivu, kde se poušť setkává s teplými vodami Rudého moře.

Izraelské klima se mění stejně dramaticky. Podél pobřeží Středozemního moře jsou zimy mírné a deštivé, léta dlouhá a sluncem zalitá. Ve vnitrozemí se nachází polosuchý Negev, který se vyznačuje horkými dny a chladnými nocemi, zatímco jeho jižní část hraničí s opravdovou pouští, kde roční srážky sotva přesahují několik desítek milimetrů. Sněží většinu let na vysokých vrcholcích, včetně okolí Jeruzaléma; v roce 1942 kibuc Tirat Cvi zaznamenal ohromujících 54 °C. Srážky se hromadí mezi říjnem a dubnem a zásobují zvodnělé vrstvy vody a lidské zemědělství, přesto ubývající vodní zdroje pohánějí izraelskou vynalézavost: kapkové zavlažování, solární ohřev vody a odsolování patří mezi kreativní reakce národa na nedostatek vody.

Pod proměnlivou oblohou se Izrael pyšní pozoruhodnou biodiverzitou. Čtyři suchozemské ekoregiony – od středomořských lesů po křoviny arabské pouště – podporují téměř 2 900 druhů rostlin, což je více než kterákoli jiná země na metr čtvereční ve Středomořské pánvi. Lesní porost se zvýšil z 2 procent v roce 1948 na více než 8 procent dnes, a to především díky úsilí o opětovnou výsadbu. Krajinu doplňuje přibližně 380 přírodních rezervací, které chrání endemické keře, stěhovavé ptáky a vzácné divoké zvěře, jež se shromažďuje podél migračních tras mezi Afrikou a Eurasií. V Ejlatském zálivu se korálové útesy hemží podvodním životem, zatímco hyperslané vody Mrtvého moře propouštějí pouze odolné mikroby.

Lidská přítomnost zde sahá až k Kananejcům, jejichž osady kdysi rozmístěny pobřežní a horské oblasti. V průběhu staletí zde vznikala a upadala království: starověký Izrael a Juda, helénské říše, římské provincie, křižácké enklávy, osmanské okresy. Každá vlna zanechala pevnosti, cisterny a chrámy, které jsou nyní odhaleny v archeologických parcích po celé zemi. Megiddo a Chaczor jsou kolébkou podzemních vodních tunelů vytesaných Izraelity kolem prvního tisíciletí př. n. l.; amfiteátr v Cesareji a kolonádové ulice Beit She'anu evokují římskou vznešenost; Masada korunuje drsný kopec u Mrtvého moře, památník židovského povstání a později symbol odolnosti.

Moderní Stát Izrael vznikl uprostřed otřesů dvacátého století. Sionismus, povzbuzený rostoucím evropským antisemitismem, usiloval o národní vlast v Palestině. Britská mandátní politika střídavě podporovala a omezovala židovskou imigraci. Mezikomunitní napětí propuklo v občanský konflikt po návrhu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, který arabští vůdci odmítli. Dne 14. května 1948 Izrael vyhlásil nezávislost. V krátké válce, která následovala, do země vpadly sousední arabské státy. Dohodami o příměří z roku 1949 držel Izrael přibližně sedmdesát sedm procent původního mandátu, zatímco statisíce palestinských Arabů uprchly nebo byly vyhnány v rámci tzv. Nakby.

V následujících desetiletích se izraelská populace rozrůstala s příchodem židovských imigrantů z Evropy, Blízkého východu a severní Afriky, včetně těch, kteří byli vyhnáni nebo prchali před rostoucími nacionalistickými hnutími. Šestidenní válka v roce 1967 znamenala další zlom: Izrael dobyl Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Postupem času vrátil Sinaj Egyptu na základě mírové smlouvy z roku 1979, ale anektoval východní Jeruzalém a Golanské výšiny – kroky, které uznalo jen málo zemí. V roce 1994 následoval mír s Jordánskem. Prozatímní dohody s Palestinci z roku 1993 vytvořily omezenou samosprávu v částech Západního břehu Jordánu a Gazy, ale komplexní urovnání zůstává nedosažitelné. Ve 20. letech 21. století přinesly Abrahamovy dohody formální normalizaci s několika arabskými státy, což dále změnilo regionální vztahy.

Vláda se opírá o Základní zákony, které definují Izrael jako parlamentní demokracii. Knesset, volený poměrným zastoupením, volí premiéra – předsedu vlády – a prezidenta, převážně ceremoniálně. Ačkoli se země pyšní jednou z nejvyšších životních úrovní v Asii a podle nominálního hrubého domácího produktu se řadí na 25. místo na světě, její politická krajina je složitá. Koaliční vlády často zahrnují strany od sekulárních liberálů po náboženské konzervativce, což odráží hluboké společenské rozdíly ohledně rovnováhy mezi židovskou tradicí a demokratickými hodnotami.

Ekonomická dynamika patří k charakteristickým rysům Izraele. Navzdory omezeným přírodním zdrojům ho vysoké investice do zemědělství, technologií a průmyslu posunuly od úsporných opatření k prosperitě. Izrael vynakládá na výzkum a vývoj v poměru k celkové ekonomice více než kterýkoli jiný národ, a proto si vysloužil přezdívku „startupový národ“. Nachází se zde druhý nejvyšší počet startupů na světě po Spojených státech a v žebříčku firem kótovaných na burze NASDAQ se umístil na třetím místě. Společnosti Intel a Microsoft zde založily svá první zahraniční výzkumná a vývojová centra; dnes zde nadnárodní giganti i domácí inovátoři dosahují průlomů v oblasti kybernetické bezpečnosti, zdravotnických prostředků, umělé inteligence a obnovitelných zdrojů energie.

Zemědělství, kdysi omezené suchými půdami, vzkvétalo díky kapkové závlaze, skleníkovým technologiím a biotechnologiím. Izrael dosáhl téměř soběstačnosti v mnoha plodinách – citrusech, olivách, datlích – ačkoli obiloviny a hovězí maso zůstávají dováženy. Vývoz přesahuje sto miliard dolarů ročně a zahrnuje stroje, software, léčiva, broušené diamanty a zemědělské produkty. Důležitý je i cestovní ruch: v roce 2017 dorazilo rekordních 3,6 milionu návštěvníků, které přilákaly náboženské, historické a přírodní atrakce.

Dopravní infrastruktura odráží růst země. Města a obce spojuje více než 19 000 kilometrů zpevněných silnic, zatímco železniční tratě, revitalizované od 90. let 20. století, přepravily v roce 2015 přes padesát milionů cestujících. Tři mezinárodní letiště – Ben Gurion, Ramon a Haifa – spojují Izrael s celým světem, přičemž samotné letiště Ben Gurion v roce 2023 odbavilo více než dvacet jedna milionů cestujících. Přístavy v Haifě, Ašdodu a Eilatu umožňují přepravu nákladních i rekreačních lodí.

Demograficky má Izrael přibližně 9 milionů obyvatel. Židé tvoří přibližně 74 procent, Arabové asi 21 procent a zbytek tvoří ostatní skupiny. V rámci židovské většiny se náboženské identity pohybují od sekulárních (hiloni) až po ultraortodoxní (charedi), přičemž druhá skupina rychle roste a předpokládá se, že do roku 2028 překročí 20 procent židovských Izraelců. Arabština, kdysi úřední jazyk, má nyní zvláštní postavení vedle hebrejštiny; angličtina, ruština, amharština a francouzština jsou široce rozšířené, což odráží složení komunit imigrantů z bývalého Sovětského svazu, Etiopie a severní Afriky.

Náboženská rozmanitost sahá za hranice demografických statistik a zaměřuje se na samotnou geografii víry. V jeruzalémském opevněném Starém Městě se nacházejí památky posvátné pro judaismus, islám a křesťanství: Zeď nářků, komplex mešity al-Aksá a Chrám Božího hrobu. Nazaret, Galilejské jezero a Safed přitahují křesťanské i židovské poutníky, zatímco Bahá'í World Centre v Haifě zdobí terasovité zahrady nad Středozemním mořem. Poutní místa Drúzů, arménské enklávy a nově vznikající náboženská hnutí přispívají k duchovní krajině dalšími vrstvami.

Kulturní život v Izraeli prolíná židovské tradice s arabskými vlivy. Hudba sahá od sefardských zpěvů sefardských Židů až po perkuse mizrahských písní, zatímco arabský maqam ovlivňuje mnoho místních melodií. Architektura připomíná osmanské kopule vedle bauhausových městských domů v Tel Avivu, známém jako Bílé město. Také kuchyně je fúzí: falafel, hummus a šakšúka sdílejí menu s řízkem a koláči, které přivezli evropští imigranti, to vše oživeno za'atarem, olivovým olejem a čerstvými produkty. Zhruba polovina židovských domácností dodržuje košer stravovací zákony; nicméně vepřové farmy a nekošer ryby nacházejí své místo na převážně sekulárním trhu.

Každodenní život je utvářen hebrejským kalendářem. Oficiálním dnem odpočinku je sobota, Sabat, kdy v mnoha oblastech přestává jezdit veřejná doprava a obchody se zavírají. Pracovní týden trvá od neděle do čtvrtka – v některých odvětvích je pátek půldenní – zatímco státní svátky označují zemědělské, historické a náboženské milníky. Společenské normy oceňují přímočarost v komunikaci, což je vlastnost, kterou cizinci někdy vnímají jako drsnou, ale v tuzemsku si ji cení pro svou srozumitelnost.

Návštěvníci se setkávají s vřelou pohostinností i pevnými hranicemi. Cizí lidé často nabízejí pomoc zdarma, ale určité chování – nevhodné oblečení v náboženských prostorách, fotografování v haredijských čtvrtích během sabatu – vyvolává pokárání. Například v jeruzalémských ortodoxních enklávách je vyžadováno decentní oblečení a v sobotu je vjezd vozidel do ulic zakázán. Turistické průvodce zdůrazňují uctivé chování jako nezbytné pro pozitivní výměnu názorů.

Orientace v složitých izraelských záležitostech – jeho sporných územích, rozmanitém obyvatelstvu a vášnivých veřejných debatách – vyžaduje otevřenost a zvědavost. Západní břeh Jordánu a Gaza zůstávají pod různou mírou izraelské kontroly a palestinské správy, přičemž mezinárodní právo považuje rozšiřování osad v této oblasti za nezákonné. Východní Jeruzalém a Golanské výšiny jsou anektovány, ačkoli většina zemí tyto kroky neuznává. Konverzace o politice nebo izraelsko-palestinském konfliktu mohou být napjaté a odrážet přesvědčení zrozená z historie a útrap.

Přesto vedle tohoto napětí existuje impuls k inovacím, koexistenci a ochraně přírody. Technologie šetřící vodou, které byly zde poprvé objeveny, nyní slouží suchým oblastem po celém světě; projekty městské obnovy v Tel Avivu chrání dědictví Bauhausu a zároveň podporují centra kreativních startupů. Environmentální iniciativy se zaměřují na boj s hrozícími hrozbami klimatických změn, od rozšiřování solární energie až po ochranu ubývajících mokřadů. Akademické instituce, nemocnice a kulturní festivaly přitahují návštěvníky a účastníky z celého světa.

Za necelé století se Izrael proměnil z rozvíjejícího se státu v jednu z technologicky nejvyspělejších společností světa a zároveň spravuje starověké ruiny a posvátná místa, která se odrážejí v vrstvách lidských příběhů. Jeho vrcholy a údolí, pouště a pobřeží, města a kibucy nabízejí nespočet jeviště, na kterých lze být svědky odolnosti, přerodu a složitosti. Pro cestovatele – nebo učence, nebo poutníka – Izrael odolává jakémukoli jednotlivému narativu. Jeho podstata se vynořuje v souhře minulosti a současnosti, víry a modernity, konfliktu a kreativity, to vše vtěsnané do země tak malé, že se někdy zdá, že se moře, poušť a město dotýkají na jednom horizontu.