Damašek

Damašek se rozkládá na náhorní plošině zhruba 680 metrů nad mořem, osmdesát kilometrů ve vnitrozemí od Středozemního moře, chráněné pohořím Antilibanon. Tato poloha, spolu s tokem řeky Barada, udržuje lidské osídlení po více než pět tisíciletí. Ve starověku tyto vody napájely rozlehlé jezero – dnes známé jako Bahira Atayba – jehož sezónní vzhled odrážel zdraví okolní oázy Ghúta. Pěstování ovoce, obilovin a zeleniny se zde datuje od nejstarších městských osídlení. Vrcholy Antilibanonu, tyčící se přes tři tisíce metrů, vrhají dešťový stín, který dává Damašku jeho suché klima s ročními srážkami asi 130 milimetrů a krátkým, intenzivním podzimním přechodem do zimních dešťů. Léta jsou dlouhá a horká; zimy zůstávají chladné s občasnými srážkami a vzácným sněžením.

Damašek, poprvé zvolený za sídlo Umajjovského chalífátu v roce 661 n. l., nesl prapor islámské vlády až do roku 750, kdy Abbásovci přesunuli moc do Bagdádu. Za Abbásovské vlády význam města upadl, aby se vrátil pod Ajjúbovci a později Mamlúky, kteří opevnili jeho citadelu a obohatili jeho náboženské instituce. Dnes Umajjovská mešita dominuje jižnímu břehu řeky Barada ve starém městě a její tři minarety označují jedno z nejposvátnějších míst islámu. Uvnitř jsou uloženy ostatky Jana Křtitele a podle víry i práh, kudy sestoupí Ísa (Ježíš) v posledních časech. Ženy vstupující do mešity si zakrývají vlasy, paže a nohy pod abájí, která je k dispozici u brány – hmatatelný rituál, který spojuje žijící návštěvníky se staletími uctívání.

Staré město obklopuje labyrint uliček a domů s prázdnými tvářemi, které střeží oddělená nádvoří porostlá jasmínem a pomerančovníky. Zachovalo si čtyři ze svých původních sedmi bran: Bab Sharqi, Bab Tuma, Bab Kisan a Bab al-Saghir. Každá z nich vede do čtvrtí, které kdysi rostly kolem hrobek uctívaných postav a podél karavanních stezek. Midan, Sarouja, Imara a al-Salihiyah sahají až do středověku; al-Akrad a al-Muhajirin vznikly v devatenáctém století, kdy je osídlili kurdští vojáci a uprchlíci z bývalých osmanských území. Za nimi se náměstí al-Marjeh stalo centrem moderní administrativy, lemovaným poštou, soudy a vlakovým nádražím.

Ve dvacátém století se expanze šířila severně od Barady a zasahovala do oázy Ghúta. Mezzeh a Dummar se tyčily na západních a severozápadních svazích; Barzeh se táhl podél východního úbočí hory; Jarmúk na jižním okraji se v roce 1956 stal domovem palestinských uprchlíků. Ačkoli se plánovači snažili zachovat zavlažovanou zemědělskou půdu, rychlý růst měst vyčerpal Baradu na úzký potok a pod městem trpí zvodnělé vrstvy znečištěním odtokem a odpadními vodami.

Damašek zůstává politickým srdcem Sýrie a sídlí v něm ústřední vládní úřady uprostřed městské oblasti o rozloze 105 kilometrů čtverečních. V samotném městě žilo v roce 2004 1,55 milionu lidí ve 309 000 obydlích; širší metropolitní oblast dosahuje odhadem pěti milionů lidí, včetně Dúmy, Harasty a Džaramany. Migranti z venkovské Sýrie a mladí lidé přicházející za prací nebo studiem udržují růst populace nad celostátním průměrem, a to i přesto, že občanská válka donutila mnoho lidí odejít. V polovině roku 2023 se Damašek umístil na nejnižším místě v obyvatelnosti ze 173 měst v Globálním indexu obyvatelnosti, což odráží trvalé dopady konfliktu na infrastrukturu a služby.

Ekonomický život v Damašku se přizpůsobil válečným podmínkám. Tradiční řemesla – mědirytina, intarzie ze dřeva a textil – přežívají ve starých súkách, zatímco moderní průmysl zahrnuje zpracování potravin, cement, chemikálie a státní textilní továrny. Od počátku 21. století omezená privatizace povzbuzovala soukromé investice a kancelářské prostory se rozrůstaly v Marota City a Basillia City, dvou developerských projektech zahájených v roce 2017 jako symboly poválečné obnovy. Damašská burza cenných papírů byla otevřena v Barzehu v roce 2009 a plánuje se přestěhovat do obchodní čtvrti Yaafur.

Každoroční obchodní výstavy se datují do roku 1954; většina místního zboží a dovoz nyní putuje na trhy Arabského poloostrova. Cestovní ruch, kdysi pilíř místní ekonomiky, utrpěl v důsledku konfliktu. Před rokem 2011 lákaly butikové hotely a kavárny ve starém městě – zejména podél úzkých uliček u nádraží Souq al-Hamidiyya – evropské návštěvníky k prohlížení kadidla a hedvábí. Tato široká krytá třída stále voní kmínem, kardamomem a sušenými bylinkami a obchodníci zde prodávají kůži, měděné zboží a intarzované skříňky. Na jednom konci stojí Umajjovská mešita; na druhém konci se nachází citadela a Saladinovo mauzoleum, kde nad dvěma vyřezávanými postavami franských rytířů zajatých po Hattínu stojí socha Salaha al-Dína na koni.

Náboženská pluralita přetrvává. Převládá sunnitský islám; alavitské a dvanáctiletné šíitské komunity se soustřeďují kolem okresů Mezzeh a Barzeh, zejména poblíž svatyní Sayyidah Ruqayya a Sayyidah Zaynab. Křesťanské obřady – syrská pravoslavná církev, melkitská řeckokatolická církev, syrská katolická církev a řecká pravoslavná církev – sídlí v Bab Tuma, Qassaa a Ghassani. Mezi významné kostely patří katedrála svatého Pavla, kaple svatého Pavla a katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Menší drúzská komunita žije v Tadamonu, Jaramaně a Sahnaya. Kdysi velká židovská čtvrť v Harat al-Yahud se vyprázdnila; od roku 2023 zde žádní Židé nezůstali.

Kulturní instituce pořádají občasné obnovené expozice. Muzea – od Národního muzea a etnografických expozic v paláci Azm až po nástěnné malby v Říjnovém válečném panoramatu a vybavení ze sovětské éry – zůstávají přístupná, pokud to bezpečnostní opatření dovolí. V roce 2008 získal Damašek titul Arabské hlavní město kultury, což vedlo k obnově historických památek a vzniku Muzea arabské kaligrafie.

Veřejná doprava se spoléhá na hustou síť autobusů a minibusů: zhruba sto neformálních linek bez jízdních řádů nebo číslovaných tras. Zastávky tvoří ad hoc klastry; řidiči zastavují na požádání. Mezi lety 2019 a 2022 dorazilo z Číny šedesát nových autobusů, čímž se modernizoval vozový park. Taxíky se řídí regulovaným jízdným a taxametry, ačkoli kontrolní stanoviště obsluhovaná nedostatečně placeným personálem často požadují úplatky. Mezinárodní letiště v Damašku, dvacet kilometrů jihovýchodně, kdysi obsluhovalo destinace v Asii, Evropě, Africe a Jižní Americe; dnes spojuje především s regionálními metropolemi.

Ulice ve starých čtvrtích se zužují, zpomalovací prahy jsou všudypřítomné. Západně od historického jádra stojí nyní nefunkční vlakové nádraží Hejaz; po odstranění kolejí se zde konají výstavy a jezdí kyvadlová doprava na fungující stanici Qadam. V roce 2008 byl navržen systém metra: jeho zelená linka má rozdělit město od západu na východ a propojit Moadamiyeh, Mezzeh a Staré Město. Oficiálním harmonogramem zůstává dokončení čtyř linek do roku 2050.

Volný čas se uskutečňuje v zelených plochách a kavárnách. Park Tishreen, kde se každoročně koná květinová výstava, nabízí odpočinek spolu s parky al-Jahiz, al-Sibbki a al-Wahda. Oáza Ghouta, pokud je dostupná, nabízí víkendové pobyty. Sportovní město Al-Fayhaa pořádá fotbalové, basketbalové a plavecké zápasy; v jeho hale se v listopadu 2021 konal zápas syrského národního týmu proti Kazachstánu. Damašek má několik fotbalových klubů – mezi nimi al-Jaish, al-Shorta a al-Wahda – a na svém jihovýchodním okraji udržuje golfové hřiště. Kavárny zůstávají společenskými centry a nabízejí nargileh, backgammon a šachy pod jemně osvětlenými oblouky.

Návštěva Damašku dnes vyžaduje povědomí o probíhajících problémech. Výpadky proudu se opakují. Hodnota syrské libry prudce kolísá. Turisté by si měli nosit tvrdou měnu; velké banky zřídka akceptují cestovní šeky a na bankomaty se nelze spolehnout. Směnárny fungují v blízkosti trhů – provize jsou neobvyklé – ale oficiální směnné kurzy by si měly být předem ověřeny. Časté jsou podvody žebračů a požadavky na úplatky na kontrolních stanovištích. Cestování s místním průvodcem může zmírnit takové setkání a usnadnit navigaci v povoleních a na kontrolních stanovištích.

Damašek stojí jako živoucí archiv, jeho kameny jsou vepsány vrstvami historie: římské chrámy přeměněné na mešity; památky křižáků vetkáné do městských mýtů; středověké paláce vedle továren pulzujících moderním průmyslem. Jeho odolnost vůči zátěži zachovala fragmenty jeho kulturního bohatství. Uprostřed narušených inženýrských sítí a ostražitých ulic přetrvává paměť města v nádvořích vonících jasmínem, v tichých obloucích starobylých bran a v korytě řeky Barady, čekající na obnovu.