Írán

Írán, ležící na rozhraní Střední a Západní Asie, ovládá území táhnoucí se od skalnatých břehů Kaspického moře až po žárem rozpukané písky Perského zálivu. S rozlohou 1 648 195 km² je 17. největším národem na světě, a to jak co do rozlohy, tak i počtu obyvatel – téměř 86 milionů lidí nazývá jeho drsné hory, pouštní kotliny a úrodné pláně svým domovem. Čísla sama o sobě však nedokážou vyjádřit rozsah jeho ambicí ani hloubku jeho dědictví. Od raných paleolitických skupin vyřezávajících pazourek až po moderní bazary hemžící se obchodem je příběhem Íránu, který se neustále znovu objevuje uprostřed tlaků dobývání, náboženství a zdrojů.

Geografické obrysy Íránu jsou definovány extrémy. Na severu Kaspické moře lemuje vlhké nížinné lesy, kde starobylé hyrkánské stromy snášejí silné srážky. Léta zde klesají pod 29 °C a zimní noci jsou nad bodem mrazu – téměř evropské mírné pásmo. Naproti tomu centrální pouště Kavir a Lut se rozpalují pod spalujícím sluncem; poušť Lut drží rekord za nejteplejší povrch Země s 70,7 °C v roce 2005. Nízké solné pláně odrážejí drsnou oblohu; mezi větrem tvarovanými dunami se občas proplétají karavany.

Kolem těchto pánví se tyčí některá z nejimpozantnějších pohoří světa: Zagros na západě, lemovaný úrodnými pánvemi, v nichž se zrodily vesnice sahající tisíciletí do minulosti; Alborz podél Kaspického moře, střežící kolosální horu Damavand, nejvyšší sopku Asie s výškou 5 610 m. Tyto hory již dlouho určují, jak lidé žijí a jak se pohybují – tradiční obchodní cesty lemují průsmyky a seismické otřesy s alarmující pravidelností mění tvar vesnic. V průměru každé desetiletí otřásá Íránem zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy škály, které obyvatelům připomíná neklidnou tektoniku.

Jižní pobřeží Íránu, táhnoucí se od Perského zálivu k Ománskému zálivu, oplývá strategicky důležitými i klidnými ostrovy. Velký a Malý Tunb a Abú Músa – málo osídlené a chudé na zdroje – zaujímají klíčový úzký bod v Hormuzském průlivu. Jejich vlastnictví rozdmýchává politické spory v Perském zálivu již půl století. Dále na pobřeží se třpytí ostrov Kiš jako bezcelní oáza s obchodními centry a resorty; Kešm, největší ostrov souostroví a od roku 2016 globální geopark UNESCO, skrývá největší solnou jeskyni světa, Namakdan, vytesanou starověkými moři.

Íránská environmentální paleta sahá od subtropické zeleně až po kamennou pochmurnost. Severní provincie se pyšní více než 1 700 mm ročních srážek; centrální pánve se potýkají s méně než 200 mm. Zimy v pánvi Zagros klesají denní průměry pod bod mrazu, zatímco léta klesají až do poloviny 0 °C. Podél Perského zálivu vlhkost vzduchu stoupá s teplotami přesahujícími 40 °C; roční srážky se sotva pohybují kolem 135 mm. Vzhledem k těmto rozdílům se nedostatek vody jeví jako nejvážnější hrozba pro lidskou bezpečnost a tlačí na tvůrce politik, aby vytvářeli nová ochranná opatření a projekty plynovodů.

Írán leží u kolébky civilizace. Archeologické nálezy dokládají lidskou přítomnost až k lovcům a sběračům z mladého paleolitu, ale politická jednota nastala až v sedmém století př. n. l., kdy Médové pod vedením Kyaxara poprvé spojili roztříštěné kmeny. Kýros Veliký na tomto odkazu stavěl, založil Achajmenovskou říši a vytvořil jednu z největších říší starověku. V Persepoli se tyčily mramorové sloupy; satrapové spravovali provincie od Lydie po Baktrii.

Ve čtvrtém století př. n. l. Alexandr Veliký rozdrtil vládu achajmenovců a připravil tak půdu pro helénské splynutí. Ale ve třetím století př. n. l. parthští šlechtici vyhnali seleukovské vládce a obnovili íránskou vládu. Jejich říše se udržela až do třetího století n. l., kdy sásánovští monarchové zahájili zlatý věk, který se vyznačoval pokrokem ve správě věcí veřejných, náboženství a umění. Sásánovské písmo a administrativa ovlivňovaly sousedy; ohnivé chrámy spojovaly kosmos a královskou moc.

Arabské výboje v polovině sedmého století vedly k příchodu islámu. Perská kultura a jazyk se však znovu objevily během zlatého věku islámu. Íránské dynastie – Tahiridů, Samánovců a Bújů – převzaly otěže od abbásovských chalífů a prosazovaly perskou literaturu, vědy a oživení zoroastriánské architektury v islámském rámci.

Seldžukové a Chvarazmjové ve středověku vládli měnícím se hranicím, dokud se ve 13. století nepřehnaly mongolské hordy. Timurovci obnovili patronát umění a vzdělanosti, čímž zrodili to, co se často nazývá timurovská renesance. Do roku 1501 dynastie Safíjevců znovu sjednotila Írán, definovala dvanáctiletý šíitismus jako státní náboženství a vytvořila samostatnou perskou šíitskou identitu.

Následovaly čtyři dynastie: Afšárídové pod vedením Nádira Šáha v 18. století krátce vrátili Íránu status světové mocnosti; Kadžárové se v 19. století konsolidovali, ale stagnovali; dynastie Pahlaví (1925–1979) za vlády Rezy Šáha modernizovala silnice, železnice a instituce – napětí ohledně ropy a zahraničního vlivu však vedlo k znárodnění ropného průmyslu premiérem Mohammadem Mossadeghem v roce 1951 a k angloamerickému puči v roce 1953, který ho svrhl.

V únoru 1979 návrat ajatolláha Chomejního ukončil monarchii. Islámská republika vznikla uprostřed slibů sociální spravedlnosti a národní suverenity. Během několika měsíců proběhla invaze Iráku; výsledná osmiletá válka zpevnila hranice, ale nepřinesla žádné územní zisky. Republika se od té doby vyvíjela pod vedením nejvyšších vůdců a zvolených prezidentů, střídavě s reformními a konzervativními vizemi.

Írán dnes funguje jako unitární islámská republika. Skutečná moc spočívá v rukou nejvyššího vůdce, jehož autorita zastiňuje autoritu prezidenta a parlamentu. Navzdory pravidelným volbám prověřuje kandidáty Rada gardy, čímž omezuje disent. Tento systém vyvolal kritiku za porušování lidských práv – omezení projevu, shromažďování a menšin zůstávají naléhavá.

Íránský vliv však přesahuje jeho hranice. Vyzbrojen 10 % světových zásob ropy a 15 % plynu, utváří energetické trhy. Jako největší šíitský stát podporuje milice a politická hnutí od libanonského Hizballáhu po Irák a Jemen. Má křesla v OSN, Organizaci pro islámskou spolupráci (OIC), Organizaci pro vyvážející ropu (OPEC), Organizaci pro ekonomickou spolupráci (ECO), Organizaci pro nenamátní pohyb (SCO) a – od roku 2024 – v BRICS, což zdůrazňuje jeho dvojí identitu regionální mocnosti a zároveň vyzyvatele západní hegemonie.

Podle parity kupní síly drží Írán 23. největší ekonomiku světa, složitou směsici centrálního plánování a soukromého podnikání. HDP dominují služby, následované zpracovatelským průmyslem, těžbou a zemědělstvím. Teherán, kde sídlí téměř polovina státních podniků a 30 % státních zaměstnanců, je finančním centrem. Teheránská burza cenných papírů kótuje více než 40 průmyslových odvětví; centrální banka vydává rial a potýká se s inflací a sankcemi.

Uhlovodíky jsou základem příjmů. Írán, jakožto člen OPEC, má vliv – mezinárodní sankce od roku 1979 však brzdí rozvoj. Cestovní ruch to kompenzoval: do roku 2019 se počet zahraničních návštěvníků blížil devíti milionům, což je lídr v globálním růstu. Po poklesu způsobeném pandemií v roce 2020 došlo v roce 2023 k 43% nárůstu na šest milionů návštěvníků. Zrušení vízové ​​povinnosti pro 60 zemí a plánované investice ve výši 32 miliard dolarů signalizují ambice proměnit slavnou minulost Íránu – Persepolis, Šíráz, Isfahán – v ekonomické dividendy.

Síť 173 000 km silnic (73 % zpevněných) proplétá horské průsmyky a pouště. Strategická železnice Teherán–Bandar Abbás spojuje Perský záliv se Střední Asií přes Mašhad. Íránské přístavy – Abbás v Hormuzském průlivu, Anzali a Torkeman na Kaspickém moři, Chorramšáhr a Emam Chomejní v zálivu – odbavují důležitý dovoz a vývoz. Letecká doprava obsluhuje desítky měst; Iran Air spojuje vnitrostátní i mezinárodní destinace.

Městská doprava prudce vzrostla, teheránské metro, největší na Blízkém východě, přepravilo denně přes tři miliony cestujících a v roce 2018 zaznamenalo 820 milionů cest. Autobusy zaplňují mezery; kamionová a železniční nákladní doprava rozváží zboží ve vnitrozemí. Doprava dohromady zaměstnává přes milion občanů – 9 % HDP.

Počet obyvatel Íránu prudce vzrostl z 19 milionů v roce 1956 na 85 milionů do začátku roku 2023. Plodnost se za dvě desetiletí propadla z 6,5 na 1,7 dítěte na ženu, což vedlo k meziročnímu růstu na 1,39 % v roce 2018. Projekce předpokládají stabilizaci na téměř 105 milionech do roku 2050. Počet městských obyvatel se mezi lety 1950 a 2002 zvýšil z 27 % na 60 %, přičemž se obyvatelé soustředili na chladnějším a vlhčím západě.

V Íránu žije téměř milion uprchlíků – zejména Afghánců a Iráčanů – chráněných ústavními zárukami sociálního zabezpečení, které se vztahují na zdraví, důchod a pojištění v případě katastrof.

Peršané a Ázerbájdžánci soupeří o status většiny, protože neexistují sčítání lidu podle etnického původu. Odhad z roku 2003 uváděl, že Peršané tvoří 51 % a Ázerbájdžánci 24 %; Knihovna Kongresu v roce 2008 tato čísla posunula na 65 %, respektive 16 %. Zbytek tvoří Kurdové, Gilákové, Mazanderané, Arabové, Lurové, Balúčové, Turkmenové a menší skupiny.

Perština je sice úředním jazykem, ale napříč provinciemi se šíří desítky dialektů: gilakština a mazenderani na severu, kurdské varianty na západě, lurština na jihozápadě a ázerbájdžánština a další turkické dialekty na severozápadě. V enklávách přetrvávají menšinové jazyky – arménština, gruzínština, novoaramejština a arabština.

Dvanáctiletný šíitský islám tvoří 90–95 % Íránců; sunnité a súfíové tvoří 5–10 %. Jarsánismus, kurdská víra, si uchovává až jeden milion stoupenců. Bahájská víra, neuznávaná a pronásledovaná, čelí systematickým represím. Uznaná náboženství – křesťanství, judaismus, zoroastrismus, sunnitský islám – mají křesla v parlamentu. Židovská komunita je zde největší na Blízkém východě mimo Izrael; arménští křesťané čítají přibližně 250 000–370 000.

Íránské památky sahají přes tisíciletí. Dvacet sedm památek světového dědictví UNESCO – Persepolis, náměstí Naghsh-e Jahan, Chogha Zanbil, Pasargadae, Yazd – leží vedle hyrkánských lesů a nehmotných tradic, jako je Nowruz. Dvacet čtyři kulturních praktik řadí Írán na páté místo na světě. Jeho architektonická linie, sahající až do roku 5 000 př. n. l., spojuje geometrii, astronomii a kosmickou symboliku v klenbách a dómech – tradice, která nemá obdoby, pokud jde o strukturální vynalézavost a dekorativní svobodu.

Teheránské národní muzeum Íránu, které zahrnuje oddělení starověkého Íránu a islámské éry, uchovává archeologické sbírky země a řadí se mezi přední světové instituce. V roce 2019 navštívilo muzea po celé zemi přibližně 25 milionů návštěvníků, včetně Golestanského paláce, Pokladnice národních klenotů, Teheránského muzea současného umění a desítek dalších.

Íránská kuchyně krystalizuje jednoduchost do hloubky: šťavnaté kebaby se otáčejí na uhlí; šafránově zabarvené pilafy obsahují ořechy a kořeny; dušená masa choreš se snoubí s masem, ovocem a kořením. U stolu chutě podtrhuje bílý jogurt (mast-o-khiar), sabzi (čerstvé bylinky), salát Shirazi a torshi (nakládaná zelenina). Borani, Mirza Qasemi a kashk e bademjan nabízejí předehru lilku a syrovátky.

Čaj, téměř posvátný, teče proudem ze samovarů; falude – sorbet z růžové vody s vermicelli – a Bastani Sonnati, šafránová zmrzlina, často podávaná s mrkvovou šťávou, krájí jídla. Koření – kardamom, sušená limetka, skořice, kurkuma – dodává pokrmu nuanci; kaviár z Kaspického moře svědčí o starověkém luxusu.

Cestovatelé mohou projít sedmi odlišnými oblastmi: drsným, chudým Sístánem a Balúčestanem; mlhou zahaleným Kaspickým mořem; rušným středním Íránem s Teheránem, Qomem a Isfahánem; posvátným městem Mašhad v Chorásánu; sluncem zalitými ostrovy Perského zálivu; hornatým Ázerbájdžánem a bitvami zjizvenými pláněmi západního Íránu.

Íránská pohostinnost je legendární. Hosté se dočkají toho nejvřelejšího vítání – „Kheili Khosh Amadid“ – ale opatrnost se mísí se zvědavostí. Zdvořilost velí, aby muži počkali na nabídku ruky od ženy, než jim podají ruku. Ve venkovských oblastech a na svatých místech převládá konzervativní oděv: ženy nosí šátek na hlavu (rusari), manteau sahající po kolena a volné kalhoty; některé svaté svatyně vyžadují celý černý čádor. Muži nosí dlouhé rukávy; kravatám je nejlepší se vyhnout v blízkosti vládních úřadů. Během nedávných protestů (od října 2022) s sebou částečné odhalení žen neslo vážná rizika.

Gesto palce nahoru zůstává mimo velká města tabu a je přirovnáváno k obscénnímu západnímu signálu; mávání dlaní dolů lépe vybízí k odvozu vzácného stopaře – ačkoli veřejná doprava, od autobusů po metro, je ekonomičtější.

V mešitách zůstávají boty venku; fotoaparáty jsou uložené; nemuslimové by se měli vyhýbat pátečním modlitbám a respektovat uzavírky. V zoroastriánských chrámech ohně je vnitřní svatyně pro cizince uzavřena. Kritika islámu je nezákonná – a spojování Íránců s Araby vyvolává zmatek, ba dokonce urážku. Především nikdy nenazývejte Perský záliv „Arabským zálivem“.

Írán se vzpírá jakémukoli jednotnému příběhu. Je to zároveň starověký i avantgardní, země, kde tisícileté sloupy vrhají stíny na moderní panoramata; kde seismické otřesy vykreslují zlomové linie jak v zemi, tak ve společnosti. Prostoupený impériem, vírou a uměním nabízí krajinu – geografickou, kulturní i politickou – závratné rozmanitosti. Znát Írán znamená čelit složitosti: historiím protkaným dobýváním a přesvědčováním, ekonomikám sužovaným sankcemi a ropou, národům spojeným pohostinností uprostřed oficiálních omezení. Za titulky však leží země trvalé odolnosti a půvabu, stojící na křižovatce minulosti a budoucnosti.