Cap Haitien

Cap-Haïtien se na karibském horizontu vynořuje jako město s hlubokou historickou rezonancí a architektonickou elegancí, kde rytmy Atlantiku omývají záliv u paty perníkových chaloupek a silueta vzdálené pevnosti rámuje ranní světlo. S populací blížící se 400 000 obyvateli a rozkládající se na pobřežní ploše na severním břehu Haiti je hlavním městem departmentu Nord a v sobě snoubí odkaz staletí i tichý příslib obnovy. Jeho ulice nesou otisk francouzských koloniálních ambicí, horlivost revolučního zápalu a tichou důstojnost generací, které přijaly změnu, aniž by se vzdaly své identity.

Příběh Cap-Haïtien se odvíjí napříč palimpsestem jeho vyvíjejících se názvů: od Cap-Français za zenitu Saint-Domingue přes Cap-Henri za vlády krále Jindřicha I. až po jeho současné označení, které ctí nezlomného ducha země. Obec, původně založená v roce 1711 jako epicentrum nejbohatší francouzské kolonie, sloužila jako administrativní centrum až do roku 1770, kdy se hlavní město provincie přesunulo na jih do Port-au-Prince. I tehdy si zachovala svůj osobitý charakter – město bylo pro svou kultivovanou společnost, prosperující řemeslníky a elegantní fasády prohlášeno za „Paříž Antil“.

Topografie města poskytovala útočiště i těžiště pro nezávislost. Cap-Haïtien, oddělený od jihu impozantním pohořím, se díky své poloze na poloostrově rozvíjela kultura autonomie, kterou živila značná africká populace, jejíž kolektivní paměť zůstala živá navzdory brutalitě otroctví. Tyto stíny dodaly naléhavost roku 1791, kdy se severními pláněmi šířily zvěsti o povstání, které vyvrcholilo rituálem v Bois Caïman, kde se obřad vúdú pod starobylým fíkusem stal jiskrou revoluce, která se ozvala přes Atlantik.

Po osvobození národa sloužil Cap-Haïtien jako královské hlavní město severního království za vlády Henriho Christopha až do roku 1820. Nedaleké město Milot, devatenáct kilometrů jihozápadně, si zachovává ruiny paláce Sans-Souci, kdysi mramorového a kamenného zázraku, který v roce 1842 zničilo zemětřesení. Z Milotu stoupá štěrková silnice k Citadelle Laferrière, rozlehlé pevnosti lemované dělovými střílnami, která stála na ostrohu vzdáleném osm kilometrů. Za dnů křišťálově jasné oblohy se na obzoru objevují její šedé hradby jako důkaz odhodlání začínajícího národa zajistit si svobodu.

Kontury koloniálního jádra Cap-Haïtien odhalují tapiserii perníkových staveb vytvořených podle ocelových rámových idiomů, které proměnily jeho ulice v polovině devatenáctého století. Po zemětřesení a následném přílivu a odlivu se při rekonstrukci využily módní metody francouzských ateliérů, což vedlo k architektonické spřízněnosti s čtvrtěmi New Orleans z devatenáctého století – spřízněnosti podtržené migrací svobodných barevných lidí z Cap-Français do města v Louisianě. Úzké uličky nabízejí záblesky fasád, jejichž filigránské zábradlí verand a okenice jako by šeptaly příběhy o salonech a ateliérech dávno minulých.

Za hranicemi historických čtvrtí se moderní puls Cap-Haïtien odvíjí od skromného mezinárodního letiště, které se nachází na jihovýchodním okraji města. V napjatých letech po zemětřesení v roce 2010 hlídkovaly v terminálech letiště pod záštitou mise MINUSTAH jednotky OSN z Chile, Nepálu a Uruguaye, čímž se po uzavření letiště Tabarre v březnu 2024 upevnilo postavení letiště jakožto jediné funkční brány do Haiti. Zvýšený počet příchozích zatížil městské služby, které byly již tak zatíženy domácí migrací během širší národní krize, a kladl obrovské nároky jak na městskou infrastrukturu, tak na vzdělávací zařízení.

I dodávky elektřiny představují opakující se výzvu. Od roku 2021 nedostatek pohonných hmot způsobil, že některé části města se sporadicky zatemnily, což obyvatele přimělo obrátit se k fotovoltaickým instalacím. Za městským centrem se turbíny elektrárny Caracol dostávají až do vnitrozemí, do Limonade, třicet minut jízdy autem, a nabízejí tak určitou úlevu od častých výpadků proudu, které narušují každodenní život.

Cap-Haïtien sice přitahuje pozornost svou bohatou minulostí, ale také přitahuje ty, které láká vyhlídka na slunce a vlny. Deset kilometrů severozápadně, za úzkým hřebenem, leží enkláva známá jako Labadie. V jejím zeleném areálu každý týden kotví výletní lodě společnosti Royal Caribbean a vyvážejí cestovatele, jejichž výdaje tvoří od poloviny 80. let významný zdroj příjmů z cestovního ruchu pro Haiti. Kilometr dlouhé molo, dokončené v roce 2009, pojme lodě té největší třídy, zatímco mozaika místních prodejců a tří set místních zaměstnanců udržuje ekonomiku, která státu vynáší dividendu ve výši šesti amerických dolarů na návštěvníka.

Z Labadie se vodní taxi pohybují po odlehlých zátokách v Paradis a na pláž Cormier Plage, kde se podél úseků světlého písku tyčí pobřežní hotel a restaurace. Dále se nachází pláž Belli Beach, která nabízí intimnější prostředí, jejíž roztroušené lodě a chatové hotely připomínají klidné vesničky francouzských zálivů. Každá pláž uspokojí potřeby jiných cestovatelů – některé uspokojí prchavou zvědavost cestujících na výletní lodi, jiné ty, kteří se chtějí zdržet.

Pozůstatky konfliktu a obnovy se znovu setkávají ve Vertières, místě, kde síly Jeana-Jacquese Dessalinese 18. listopadu 1803 porazily hraběte de Rochambeau. Zde, v předvečer nezávislosti, se vzdorovitý útok jezdce Capois La Morta dostal do místních tradic: kulky srovnaly jeho oře v mršinu, jeho klobouk se zřítil na zem, přesto se tlačil vpřed a velel svým jednotkám s výkřikem, který přesahoval zoufalství.

Na západě se nachází Citadelle Laferrière a palác Sans-Souci, které byly v roce 1982 zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Monumentálnost zrozená z nutnosti vyjadřuje hradby pevnosti a fragmentovaná křídla paláce, které si po porážce napoleonských vojsk nechal zřídit Christophe. Tyto hradby a fragmentovaná křídla paláce stojí jako němá prohlášení svobody: lidstvo odmítá vzdát se plodu svého vlastního odhodlání.

Blíže k Cap-Haïtien nabízí alternativní podívanou nábřežní bulvár Boulevard du Carénage. Jeho promenáda se táhne podél zálivu a místní se za úsvitu vydávají na mořský vzduch pod věž katedrály Notre-Dame de l'Assomption, jejíž zdi pocházejí z roku 1670. Na kamenných dlaždicích se rozkládají kavárenské stolky a řemeslné dílny otevírají okenice, aby vystavily ručně tepané zboží – textilie, kovové výrobky, řezby – ruční práce řemeslníků, kteří udržují tradice sahající až k založení města.

Vzdělávací instituce, ačkoli sužovány rostoucím počtem studentů, zůstávají pilíři občanského života. Školy se shlukují podél vedlejších silnic a jejich učebny oživují mladí lidé, kteří se vyrovnávají s tíhou historie i možnostmi nejisté současnosti. Infrastrukturní projekty, jako je rozšíření regionálních silnic a renovace přístavů financované ze zahraniční pomoci, mají za cíl zmírnit dopravní zácpy v mezinárodním přístavu Port du Cap-Haïtien, jehož přístavní sklady a dokovací zařízení sledují lodě naložené jak komerčním nákladem, tak i příslibem obnoveného obchodu.

V jižní části města, kde slum známý jako Shada 2 kdysi čítal patnáct set domů, byla demolice v roce 2020 považována za přínos pro narušení místních zločineckých sítí. Tento zásah, ačkoli byl pro obyvatele rušivý, ilustroval složitost správy věcí veřejných v místě, kde se autorita a přežití často prolínají.

Cap-Haïtien však přetrvává nikoli tím, že by vymazal svou minulost, ale tím, že ji obývá. Jeho přitažlivost pro domácí i zahraniční návštěvníky spočívá v prolínání vrstev času – starobylé obřady pod posvátným stromem; dunění děl v Citadele; zrekonstruovaná nádhera koloniálních verand; smích dětí na pláži; stálý rytmus lodí rozřezávajících mořské průsvitné vody zálivu.

Prostřednictvím ulic, kde se omítka loupe ze stárnoucích zdí a nové solární panely se třpytí na vlnitých střechách, město odhaluje dualitu – odolnost a touhu. Připomíná revoluci, která se odrážela přes Atlantik a zároveň přijala budoucnost formovanou rozvíjejícími se energetickými sítěmi a rostoucím přílivem cestovního ruchu. V Cap-Haïtien je historie živou silou, která proudí třídami a uličkami, zároveň tíhou paměti a impulsem k obnově.

Zatímco slunce zapadá nad záliv a silueta Citadely se ztrácí v soumraku, Cap-Haïtien je ozářena lidskou houževnatostí. Zde, kde se minulost sbíhá s přítomností, se cestovatel setkává nejen s městským obrazem, ale s důkazem: že největší památka města nespočívá v kameni ani oceli, ale v duchu těch, kteří ji udržují.