Charkov

Charkov je dnes druhým největším městským centrem Ukrajiny s délkou 24,3 kilometru od severu k jihu a šířkou 25,2 kilometru od západu k východu a přibližně 1 430 885 obyvateli (2023). Město leží na soutoku řek Charkov, Lopan a Udy v rozlehlém povodí Severského Donce na severovýchodě Ukrajiny. Jako administrativní srdce Charkovské oblasti a rajonu zaujímá toto město s téměř jedním a půl milionem obyvatel historické území Slobodské Ukrajiny. Jeho nadmořská výška se zvedá od 94 metrů v Novoselivce po 202 metrů na vrcholu Pjatychatky – tato odchylka formovala jeho expanzi do čtyř nižších a čtyř vyšších okresů, z nichž každý nese otisk staletí lidského úsilí.

Od svého založení jako kozácké pevnosti v roce 1654 je Charkov svědkem proměnlivých obrysů impéria a ideologie, jeho opevnění ustupovala továrnám, dřevěné kostely neoklasicistním a barokním katedrálám. Koncem devatenáctého století se město v rámci Ruské říše stalo centrem obchodu a průmyslu, jehož siluetu již dříve zdobily kamenné baziliky a východní pravoslavné kupole, které přetrvaly revoluci a rekonstrukci. Se založením hlavního města Ukrajinské sovětské socialistické republiky od prosince 1919 do ledna 1934 se Charkov zaplnil migranty prchajícími před venkovskou bídou a využil krátkého rozkvětu ukrajinského kulturního projevu – natolik, že ukrajinština v oficiálních záznamech nahradila ruštinu jako většinový jazyk a město se umístilo na šestém místě mezi sovětskými metropolemi.

Dnes hrdé průmyslové dědictví Charkova přetrvává v mohutné podobě Charkovské traktorové továrny, i když po boku výzkumných ústavů hučí továrny na elektroniku a vojenský hardware. Náměstí Svobody je stále ohraničeno tyčící se budovou Derzhpromu, jejíž konstruktivistická fasáda svědčí o experimentálních ambicích 20. let 20. století; nedaleké Charkovské vlakové nádraží – přestavěné v roce 1952 po válečné zkáze – stojí jako strážce železných tepen, které spojují město s Kyjevem, Moskvou a dále od prvního vlaku, který zde 22. května 1869 prohnaně přijel. Pod povrchem přepravují cestující od roku 1975 tři linky metra obsluhující třicet stanic, doplněné trolejbusy, stoleté tramvaje a všudypřítomné maršrutky, které s neomylnou efektivitou jezdí po jeho tepnách.

Stejně jako charkovské univerzitní posluchárny a vědecké ústavy vychovávaly vědce a inovátory, tak i jeho veřejné parky poskytovaly ráje odpočinku a reflexe. Centrální park kultury a rekreace – do června 2023 známý jako Park Maxima Gorkého – se rozkládá v devíti tematických okrscích: od repliky středověké vesnice až po jízdu lanovkou přes jeho zelený baldachýn; od promenád ve francouzském stylu až po upravené trávníky, kde rodiny piknikují. Ševčenkov park, ležící vedle Národní univerzity V. N. Karazina, po generace vítal studenty a fakultu pod svými úctyhodnými duby, zatímco Hydropark na řece Udy, park Strelka na soutoku řek, Feldmanův ekopark na městském okruhu a dvanáctikilometrový úsek rokle Sarzhyn Jar dávají další důkaz charkovské oddanosti zeleným plochám, přičemž každá oblast nese stopy staletých výsadeb i moderních zařízení pro volný čas.

Uprostřed dlouhých, sněhem zatížených, drsných zim a letních horkých srážek se v Charkově prudce střídá klima. Město ročně zaznamenává přibližně 519 milimetrů srážek, přičemž nejvydatnější jsou srážky v červnu a červenci. Jeho rozmanitá nadmořská výška a poloha podél řeky kdysi přiměly inženýry k výstavbě betonových a kovových přehrad regulujících hladinu vody, čímž se údolí proměnilo ve stabilní prostředí pro zahrady, promenády a kavárny u řeky.

Při procházce městskými ulicemi se člověk setkává s řadou náboženských budov, které mapují jak původ Charkova, tak i jeho vyvíjející se komunitní identitu. V srdci města se nad náměstím Karla Marxe tyčí katedrála Zvěstování Panny Marie – postavená v letech 1888 až 1901 v rusko-byzantském stylu – jejíž zlacený ikonostas a zdobené fresky svědčí o pozdně císařské zbožnosti. Kousek odtud se tyčí katedrála Nanebevzetí Panny Marie jako palimpsest z kamene a restaurované architektury, jejíž zvonice – kdysi nejvyšší budova Ukrajiny – je od roku 1856 zakončena francouzskými hodinami a v roce 1986 doplněna varhanami Rieger-Kloss. Jinde zůstává sborová synagoga z roku 1912, největší na Ukrajině, centrem židovského kulturního života i po občasném uzavření a restaurování po požáru v roce 1998; kostel sv. Petra a Pavla, vysvěcený v roce 1866; klášter Nejsvětější ochrany Panny Marie založený na konci sedmnáctého století; a kostel sv. Panteleimona, jehož vysvěcení v roce 1885 ohlašovalo novou vlnu rusko-byzantské výzdoby. Za hranicemi pevnosti se nacházejí katedrála Nejsvětější Matky Boží (1689), Ozerjanský kostel na hoře Cholodna (1892–1901), kostel Nejsvětější Trojice se samostatnou zvonicí s andělským vrcholem a katolická katedrála Uspěšení Panny Marie (1887–1892) s gotickou věží, přičemž každá z těchto budov svědčí o náboženské pluralitě města.

Tyto posvátné stavby doplňuje souhvězdí muzeí a galerií – některé úctyhodné, jiné neortodoxní – kde se projevuje kolektivní paměť a kulturní aspirace Charkova. Historické muzeum na Univerzitní ulici, založené v roce 1920, uchovává památky z doby bronzové, středověké artefakty z Doněcké oblasti a venkovní expozice tanků Mark V a T-34; Muzeum přírody, archeologie a etnografie Slobodské Ukrajiny, které se nachází v historickém univerzitním areálu, uchovává přes čtvrt milionu předmětů od skýtského zlata až po vyhynulé exempláře fauny. Literární muzeum s tříletým archivem rukopisů a memorabilií a Muzeum lidového umění Slobožanščina, které vystavuje bílé výšivky a řemesla ze slámy, dřeva a korálků, podtrhují tvůrčí linii regionu. Moderní impulsy nacházejí domov v galeriích AS a AVEK, kde současní charkovští umělci a mezinárodní partneři každoročně vystavují tisícům návštěvníků. Umělecká galerie Maestro, věnovaná divadelnímu umění; Výstavní centrum Dom Khudozhnika, které sídlí v bývalé chatě anglického konzula, a Muzeum Kosmos & UFO, jehož exponáty sahají od meteoritů až po pozorování astronautů, zvou návštěvníka k zamyšlení nad hranicemi lidské představivosti.

I temnější kapitoly charkovské minulosti jsou konfrontovány s neochvějnou upřímností. Muzeum holocaustu, které se nachází na ulici Petrovského, dokumentuje procesy s válečnými zločinci z roku 1943 a jména padesáti dvou místních obyvatel oceněných titulem Spravedlivý mezi národy, zatímco Muzeum policejní historie připomíná obránce státu a zkázu Velké vlastenecké války. V osobnějším kontextu Dům-muzeum rodiny Hryzodubových oslavuje průkopnické úspěchy Valentiny Hryzodubové, první hrdinky Sovětského svazu, a zachovává odkaz rané letecké konstrukce.

Charkovské dopravní tepny – kdysi parní tratě, nyní elektrifikované metro a tramvaje – přepravují každoročně miliony lidí přes bulváry pojmenovávané po filozofech, básnících a revolucionářích. První stanici z roku 1869 nahradilo mezinárodní železniční spojení; až do uzavření civilní letecké dopravy na začátku roku 2022 obsluhovalo mezinárodní letiště Charkov pravidelné i charterové lety, zatímco bývalé letiště Antonov na letišti Charkov Sever sloužilo průmyslovému letectví. I když občasné ruské ostřelování od února 2022 zjizveno čtvrtinami městské zástavby a do dubna 2024 poškozuje téměř čtvrtinu městské zástavby, ulice města se hemží odolností: školáci si vyměňují zdraví pod bdělými kupolemi katedrál; vědci na národní univerzitě se zabývají rukopisy zachráněnými z válečných trosek; a prodejci na centrálním trhu vystavují hojnost slunečnicového oleje, medu a cukrovinek, jako by válka byla vzdálenou ozvěnou.

Jeho široké třídy, po kterých kdysi chodili obchodníci Ruské říše, sovětští komisaři a generace studentů, nyní nesou jizvy moderního konfliktu, i když městští zaměstnanci a dobrovolníci pracují na obnově fasád a osázení tříd. Kamenné katedrály i továrny na ocelové konstrukce svědčí o staletích adaptací. Ve stínu monumentálních betonových hranolů Derzhpromu nabízejí duby lemované aleje parků – centrálních i okrajových – tiché svědectví o schopnosti Charkova k regeneraci. I uprostřed občasného ostřelování puls akademické diskuse v univerzitních aulech, rezonanční akordy komorní hudby v zrestaurovaných divadlech a stálý hukot tramvají potvrzují, že toto město, zrozené z kozáckého odhodlání, je i nadále definováno svou schopností vydržet a přivítat další kapitolu svého městského příběhu.