Bern

Bern, de facto hlavní město Švýcarské konfederace – často označované jako „federální město“ – leží na kopcovitém poloostrově vytesaném řekou Aare v srdci Švýcarské náhorní plošiny; v roce 2024 má přibližně 146 000 obyvatel, což z něj činí pátou nejlidnatější obec v zemi, a rozkládá se na ploše 51,62 kilometrů čtverečních, z čehož téměř polovina je věnována městskému osídlení, třetina lesům a zbytek zemědělství, vodním cestám a okrajovým pozemkům.

Od svého založení v roce 1191 za vévody Bertholda V. z rodu Zähringenů, přes povýšení na svobodné císařské město v roce 1218 až po přistoupení k osmi kantonům rozvíjející se Švýcarské konfederace v roce 1353, Bern odhalil příběh suverénní expanze, městské obnovy a federativního významu. Zatímco jeho středověké okolí – později v roce 1983 zapsané na seznam světového dědictví UNESCO – si zachovalo atmosféru gotické a barokní vážnosti, postupné rozšiřování města za přirozené hranice řeky Aare svědčí o jeho adaptaci a růstu v průběhu staletí.

Od patnáctého století prošlo bernské městské jádro postupnými rekonstrukcemi – každá vrstva zdiva a každá architektonická přestavba dokazuje reakci města na politickou osudu, hydraulické požadavky a estetické proudy. Zytglogge, úctyhodná hodinová věž, která kdysi sloužila jako strážní stanoviště a věznice, nyní každou hodinu orchestruje představení automatů – medvědů, šašků a vousaté postavy Chrona – zatímco její astronomický ciferník zobrazuje cyklus měsíců, znamení zvěrokruhu a fáze měsíce. Nedaleko stojí Münster, tyčící se gotická katedrála, jejíž vrchol, zahájený v roce 1421, zůstává nejvyšší církevní věží ve Švýcarsku; přilehlé členité výtvory portálové plastiky a žebrové klenby vypovídají o dovednosti pozdně středověkých zedníků a oddané horlivosti města, které stoupá jak materiálně, tak duchovně.

Staré Město, obklopené šesti kilometry krytých arkád – arkád, které tvoří jednu z nejrozsáhlejších promenád v Evropě chráněných před rozmary počasí – se táhne svými kolonádovými ulicemi pod kovanými železnými lampami a nad pískovcovými dlažebními kameny starými staletí. Tyto chodníky protínají fontány tesané v alegorickém idiomu renesance, každá korunovaná sochami připisovanými Hansi Giengovi nebo jeho současníkům, jejichž polychromované detaily oživují mnohobarevná ložiska nerostů. Mezi nimi fontána, hovorově známá jako Kindlifresserbrunnen – jejíž strašidelná postava svírající pytel dětí – inspirovala interpretace od zosobnění času až po středověkou morální lekci, a dokonce vyvolala sporné interpretace, které odrážejí mnohovrstevnatou sociální a náboženskou historii města.

Topografická poloha Bernu – nerovný povrch tyčící se asi šedesát metrů od vnitřních částí Aare (Matte a Marzili) k náhorním plošinám Kirchenfeld a Länggasse – diktovala městskou morfologii mostů a teras; postupem času se meandry řeky protínaly kamennými viadukty a ocelovými mosty, což usnadnilo expanzi do 36 sousedních obcí, jejichž kombinovaná aglomerace v roce 2014 hlásila 406 900 obyvatel a jejichž metropolitní povodí na přelomu tisíciletí čítalo 660 000 obyvatel. Rozloha města, měřená v roce 2013, ukazuje, že 18,2 procenta jeho rozlohy je věnováno zemědělství, pěstování plodin a pastvin vytesaných z ustupujících ledovců z poslední doby ledové; 33,3 procenta tvoří lesy – převážně buk, dub a smrk ztepilý – zatímco vodní toky a rybníky tvoří nepatrných 2,1 procenta.

Klimaticky se Bern nachází v liminální zóně mezi oceánským (Cfb) a vlhkým kontinentálním (Dfb) režimem, jak je definováno Köppenovo klasifikací. Stanice Zollikofen, která se nachází asi pět kilometrů severně od centra města, zaznamenává v červenci denní průměr 18,3 °C – přičemž maxima dosahují průměru 24,3 °C – a vrchol 37,0 °C v srpnu 2003, během nechvalně známé evropské vlny veder; naopak lednový denní průměr –0,4 °C – spolu s nočními minimy –3,6 °C – odráží drsnost středoevropské zimy, kdy rtuť může klesnout až na –23,0 °C, jak tomu bylo v únoru 1929, a mráz postihuje vzduch až 103 dní v roce. Sněžení způsobuje přibližně 14denní akumulaci sněhu s průměrnou výškou 52,6 centimetru a dobou trvání sněhové pokrývky přesahující 36 dní – metriky kalibrované během třicetiletého období od roku 1981 do roku 2010.

Bern, jazyková tapiserie stejně jemná jako jeho klima, je úředním jazykem švýcarská spisovná němčina, přesto lidový jazyk rezonuje v alemanském zabarvení bernské němčiny. Demografické složení města k prosinci 2020 čítalo v jeho právních hranicích 134 794 obyvatel – z nichž přibližně 34 procent tvořili cizinci – s mírnou fluktuací populace způsobenou migrací (+1,3 % od roku 2000 do roku 2010), která byla kompenzována přirozeným úbytkem (narození a úmrtí představují –2,1 %). Zastřešujícím rámcem této městské oblasti je kanton Bern, druhý nejlidnatější kanton Švýcarské konfederace, jehož hlavní město funguje jak jako kulturní centrum, tak jako administrativní opěrný bod.

V centru města stojí Federální palác jako doklad federalismu devatenáctého století: byl koncipován mezi lety 1857 a 1902 v idiomu neoklasicistních portiků a barokních kopulí a sídlí v něm dvoukomorový parlament a výkonná moc – jeho pískovcové fasády vymezují centrum švýcarské suverenity. Bezprostředně na severu se nachází Světová poštovní unie, která udržuje svůj mezinárodní sekretariát a potvrzuje roli Bernu v globální komunikaci od konce devatenáctého století. Jinde Švýcarská národní knihovna, Federální archiv a Historické muzeum – otevřené v roce 1894 – tvoří souhvězdí archivů, které zachycují kolektivní paměť národa, zatímco Alpské muzeum a Muzeum komunikace objasňují přírodní a technologické síly, které formovaly švýcarskou identitu.

Einsteinův dům na Kramgasse 49 zachovává byt, ve kterém Albert Einstein, tehdejší patentový úředník, z roku 1905 zrodil svůj Annus Mirabilis. Fotografie, rukopisy a replika jeho psacího stolu evokují okamžik, kdy relativita nahradila newtonovská absolutna – koncepční posun stejně revoluční jako jakákoli architektonická inovace v rámci města. Chodba pod rezonanční zvonkohrou sousedního Zytglogge podtrhuje ironii časového vnímání: měřená pravidelnost švýcarského hodinového strojku kontrastuje s relativistickými odhaleními, která se v těchto skromných prostorách zrodila.

Severně od řeky se rozkládá čtvrť Kirchenfeld v půvabných uličkách, které lemuje Tierpark Dählhölzli – kde se v křovitých výběhech spojených s jámou z devatenáctého století potulují medvědi hnědí (Ursus arctos arctos) – a Rosengarten, bývalý hřbitov přeměněný v roce 1913 na Rosarium, které nabízí panoramatické výhledy na sevřené střechy a věže Starého Města. Dále v dálce spojuje Marzilibahn – druhá nejkratší veřejná lanovka v Evropě se délkou 106 metrů – promenádu ​​na břehu řeky Marzili s kopcem Bundestagu. Její dřevěné vagóny stoupají v intervalech dvaceti minut a přepravují kolemjdoucí mezi proletářskými lázněmi a koridory moci.

Bernský kalendář prostupuje kulturními rytmy díky festivalům, od Gurtenfestivalu – mezinárodního hudebního setkání na kopci Gurten, které každý červenec přiláká davy až 25 000 lidí během čtyř dnů – až po Mezinárodní jazzový festival, který od roku 1976 svolává improvizátory pod katedrálními klenbami a v přestavěných průmyslových halách, a Festival pouličních hudebníků, který oživuje dlážděné uličky potulnými hudebníky, kteří shání dary a festivalové odznaky. Takové akce, propletené s každodenním hučením tramvají a trolejbusů, potvrzují dvojí roli města jakožto strážce dědictví a zároveň líhně současné kreativity.

Bernská podpora jízdních kol se projevuje vyhrazenými cyklostezkami, které se vine církevními okrsky a podél nábřežních promenád, a které podporuje systém půjčovny kol PubliBike. Pro ty, kteří méně jezdí na kole, je tu tarifní síť Libero, která sjednocuje vlaky, tramvaje, autobusy PostAuto a trolejbusy v rámci zónové tarifní struktury se středem v zóně 100, která zahrnuje Staré Město a jeho bezprostřední okolí. Bernské hlavní nádraží – druhé v počtu cestujících ve Švýcarsku hned po Curychu – odbaví každý všední den téměř 165 000 cestujících (2022) a propojuje město s vnitrostátními linkami S-Bahn a mezinárodními koridory. Silniční tepny – A1, A6, A12 – se paprskovitě rozbíhají, zatímco skromné ​​bernské letiště v Belpu zajišťuje všeobecné letectví a charterové lety, přičemž v rámci dvouhodinové cesty vlakem ustupuje Curychu, Ženevě a Basileji pravidelné mezikontinentální lety.

Sportovní vazby se prolínají s mozaikou Bernu: fotbalový klub BSC Young Boys soutěží ve švýcarské Superlize na stadionu Wankdorf, jehož mísa s kapacitou 32 000 diváků bude v roce 2025 hostit finále Evropského poháru žen UEFA, zatímco hokejový klub SC Bern, sídlící v aréně proslulé svou vášnivou návštěvností, pořádá zápasy, které v počtu diváků zastíní i mnoho stadionů National Hockey League. Pro ty, kteří se chtějí ponořit do života města, nabízí plavání v řece Aare rituál iniciace: tělesně zdatní plavci se mohou přesunout z Kornhausbrücke do lotrinských lázní nebo z Eichholzu do bazénu Marzili a svou plavbu zakončit ve vyhřívaných šatnách, které jsou k dispozici zdarma.

Chodec, který zdolá Gurten tramvají číslo 9 a poté vystoupí panoramatickým vláčkem – jehož výstup trvá pět minut a zpáteční jízdenka stojí devět franků – dorazí na zelený vrchol, kde piknikové mýtiny, hřiště a vyhlídková věž nabízejí úchvatné výhledy na středověké střechy i alpské vrcholky. Pod těmito výhledy se na loukách protkáných turistickými stezkami pasou krávy, zatímco víkendové kulturní kluby pořádají koncerty, které přitahují místní rodiny stejně ochotně jako zahraniční návštěvníky. Bern se tak nejeví jako statická památka starověku, ale jako palimpsest, kde se sbíhá středověk a moderní doba – kde se protíná měřená kadence občanských rituálů s improvizačním tónem současného života.

V každé ulici se odhaluje ontogeneze města: od vlajek vlajících na Federálním paláci až po pozlacené meridiány Zytglogge; od tmavého kamene Münsteru až po vzdušné peristyly arkád. Podstata Bernu spočívá v tomto kontinuu času – městském organismu, který přetrvává v rovnováze mezi svou bohatou minulostí a vyvíjející se budoucností. Zůstává místem umírněné velkoleposti, místem, kde se vědecké pozorování a poetická rezonance prolínají v živoucí svědectví švýcarské civitas.