Blackpool

Brighton, ležící 75 kilometrů jižně od Londýna na jižním pobřeží Anglie, se rozkládá jako soutok starobylosti a moderního rytmu. Jeho 13,2 km² městské zástavby je lemováno zvlněnými křídovými útesy South Downs na severu a klidným lemováním Lamanšského průlivu na jihu. S přibližně 277 965 obyvateli v okrese Brighton and Hove – který podle sčítání lidu z roku 2011 vzrostl na zhruba 474 485 v širší aglomeraci – se historie tohoto města pohybuje od osídlení v době bronzové přes římské a anglosaské osídlení až po první zaznamenanou zmínku jako Brighthelmstone v Domesday Book z roku 1086. Dnes se demografický profil Brightonu silně vychyluje směrem k dospělým ve věku od dvaceti do čtyřiceti čtyř let, přičemž relativní nedostatek velmi mladých a starších osob je vyvážen nadměrně velkým počtem kosmopolitních dvacátníků, jejichž přítomnost je základem pověsti města jako neoficiálního hlavního města gayů Spojeného království, kde se 10,7 procenta obyvatel starších osmnácti let v sčítání lidu z roku 2021 identifikuje jako gayové, lesby nebo bisexuálové.

Od svého nejranějšího vzniku vedle sezónní řeky Wellesbourne – známé také jako Whalesbone – která se kdysi klikatila pod East Cliff, než v roce 1793 zmizela pod propustky, byl osud Brightonu utvářen setkáním pevniny a moře. Stojatý středověký rybník Pool neboli Poole, dříve charakteristický rys dnešního Pool Valley, byl v osmnáctém století pohlcen zástavbou a jako svědectví o krajině dávno ztracené zbyl pouze název ulice. Na východě poskytovaly bažinaté roviny historicky známé jako The Steine ​​rybářům provizorní plátno, na kterém sušili sítě – tato Old Steine ​​se později proměnila v elegantní promenádní plochu, kde se během vleklých dešťů skrytý Wellesbourne stále občas znovu vynoří, jak dokládá vyobrazení Královského pavilonu obklopeného nezvyklými vodami z počátku devatenáctého století.

Po celý středověk zůstával námořní potenciál Brighthelmstone ve srovnání se sousedním Shorehamem okrajový, přesto se označení „přístav Brighthelmston“ a „přístav Brighton“ mezi čtrnáctým a devatenáctým stoletím s přestávkami používala pro celní účely, a to i přesto, že jeho pobřežní fasáda zažívala epizody záplav a opotřebení. Východní útes, složený z křídy podložené naplaveninami, jílem, pazourkem a vrstvami zeleného písku, v průběhu staletí ustupoval – jen ve čtrnáctém století zmizelo čtyřicet akrů pobřeží – a následné bouře, zejména ty z let 1703 a 1896, zpustošily písčiny i základní námořní opevnění. První mořská zeď postavená v roce 1723 byla o sto let později nahrazena impozantním pruhem zdiva, odolným valem, který měl Brighton ukotvit před rozmary zimních bouří v Lamanšském průlivu.

Byl to však příchod hladších silnic do Londýna a vyhlídka na francouzskou plavbu, které vzkřísily Brighton z raně novověké zanedbanosti. Koupání v moři, tehdy oslavované jako všelék na neduhy mysli i těla, přitahovalo stálý proud návštěvníků, jejichž osudy byly neoddělitelně spjaty s vyvíjející se identitou města jakožto lázeňského střediska. V georgiánské éře proměnila princova zamilovanost do Brighthelmstonu jak jeho panorama, tak i společenské mravy: výstavba Královského pavilonu pod vedením Johna Nashe vtiskla nábřeží indo-saracenský nádech, jeho cibulovité kopule, zlacené stropy a orientální interiér tvořily kontrapunkt ke georgiánské zdrženlivosti.

Příchod železnice Londýn–Brighton v roce 1841 tuto metamorfózu urychlil, proměnil to, co bývala dvoudenní cesta kočárem, v svižný devadesátiminutový pobyt a podnítil nárůst počtu jednodenních výletníků, jejichž přítomnost si vyžádala nové ubytování a zábavu. Viktoriánská epocha zanechala množství architektonických památek: Grand Hotel (1864), jehož fasáda nyní osvětluje inkoustově blankytné světlo; Hilton Brighton Metropole; Palace Pier (původně Brighton Marine Palace and Pier, 1899); a West Pier (1866), jehož kosterní pozůstatky – oběti požárů v roce 2003 a neúprosného Atlantiku – stojí jako strašidelný důkaz doby přímořské podívané.

V mezerách mezi těmito moly kdysi stálo Chain Pier, přístaviště pro paketové čluny do Dieppe, které bylo v roce 1896 zbořeno bouří; dnes se jeho fragmenty vynořují pouze při odlivu. Konec dvacátého století vedl k dalšímu přetváření nábřeží: v srpnu 2016 byla otevřena vyhlídková věž Brighton i360, jejíž štíhlý sloup se tyčí do výšky 162 m a skleněný kryt dosahuje výšky 138 m, čímž se prohlašuje za nejvyšší takovou stavbu v Británii mimo Londýn. Vedle toho Volkova elektrická železnice – založená v roce 1883, která stále přepravuje cestující mezi Palace Pier a Black Rock – evokuje dosud nepřekonatelnou historii přímořské dopravy.

Topografická dualita Brightonu – jeho postupný výstup od hladiny moře k vrcholu nad 100 m u útesů Newhaven – diktovala umístění jeho hlavních dopravních tepen. Silnice A23 se vine severním směrem k Londýnu a Gatwicku, zatímco silnice A259 a A27 sledují osy východ-západ, přičemž druhá jmenovaná je nyní odkloněna podél obchvatu Brightonu (dokončeného v roce 1992), aby se zmírnila dopravní zácpa. Pod touto sítí tepen leží zbytky koňských tramvají, trolejbusů a hydroplánů – to vše svědčí o trvalém úsilí o spojení. Dnes se většina veřejných nástupů odehrává ve vlacích dopravců Thameslink směřujících do St Pancras nebo po linkách West a East Coastway, přičemž viadukt London Road poskytuje cestujícím dramatické panorama střech i mola.

Městské klima – označení Köppenova „Cfb“ – se vyznačuje chladnými léty a mírnými zimami pod pláštěm časté oblačnosti a deště. Roční srážky, naměřené na 740 mm na pobřeží a blížící se 1 000 mm na vrcholcích pohoří Downs, formovaly půdu i ducha místa zvyklého na náhlé bouře; silné sněžení je stále vzácné, přesto jsou vánice z let 1881 a 1967 vetkány do místních tradic.

Sociokulturní kartografie Brightonu odhaluje čtvrti prodchnuté individualismem. North Laine, jehož název je zkomoleniny anglosaského slova pro „pole“, se severně od Lanes objevuje jako enkláva pěších ulic – Trafalgar, Sydney, Gardner – kde přes čtyři sta avantgardních podniků obchoduje se starožitnostmi, nachází se zde umělecká studia, bleší trhy a kavárny, jejichž rozmach je základem hmatatelného pocitu sounáležitosti. Směrem na jih si Lanes zachovávají klikatý plán ulic bývalé rybářské vesnice, jejichž úzké uličky lemují klenotnictví, butiky, restaurace a hospody v prostorové choreografii, která návštěvníka vede živoucím palimpsestem. Na Churchill Square se nachází velkoobchodní kontrapunkt, nákupní centrum o rozloze 44 000 m², které bylo v 60. letech 20. století koncipováno jako katedrála maloobchodu pod širým nebem a v roce 1998 znovuobjeveno za novými zdmi. Jeho osmdesát prodejen a 1600 parkovacích míst symbolizují Brightonovo přijetí moderní komercializace.

Dvakrát týdně město pulzuje blešími trhy – v neděli ráno na střešním parkovišti přístavu a na dostihovém závodišti v Brightonu – zatímco palác bývalého prince regenta stále slouží jako Královský pavilon, památkově chráněný symbol regentské nádhery I. stupně. Nedaleko se nachází Sassoonovo mauzoleum, přestavěné na večeři, a nespočet kostelů a míst bohoslužeb – kostel sv. Mikuláše, Matka kostela, jehož anglosaský původ předchází Poslednímu soudu; tyčící se cihlová loď kostela sv. Bartoloměje; kostel sv. Petra s zdobeným interiérem; Dům přátel; unitářská kaple; šest římskokatolických svatyní včetně kostela sv. Jana Křtitele v Kemptownu; pět synagog; několik mešit; buddhistická centra – svědčí o pluralitním étosu Brightonu.

Rekreační možnosti podél pobřeží se táhnou od oblázkové pláže, 8,6 km dlouhé plochy přerušované vlnolamy vymezujícími pojmenované úseky – Boundary to Black Rock – a písčitým pobřežím odhaleným při odlivu, až po zarostlý oblázkový biotop u Black Rock, kterým prochází 600 m dlouhá dřevěná promenáda. Cliff Beach, první britská vyhlášená nudistická enkláva, leží mezi třemi malými zátokami za hranicemi města, které jsou všechny propojeny stezkou Undercliff Walk, která od roku 2000 odolává pravidelným sesuvům útesů. Východní část Madeira Drive, zrekonstruovaná v březnu 2007, nabízí hřiště, minigolf, sauny a volejbalové kurty, zatímco 865 m dlouhé oblouky Madeira Terrace, které jsou zapsány na seznamu památek II. stupně*, ale jsou uzavřeny od roku 2014, čekají na rekonstrukci spolu s novým venkovním plaveckým centrem a jeho 50 m bazénem. Demolice koupaliště Black Rock v roce 1978 zanechala prázdnotu, kterou nyní zabírají přístavní plochy, skateparky a návrhy na hotely, sportovní arény a obytné věže.

Uprostřed této městské choreografie se nachází ohnisko kultivované biodiverzity: Motýlí útočiště Liz Williamsové, založené v letech 2006 až 2007 Danem Danaharem s finanční podporou Národní loterie a BBC, připomíná svého botanika pěstováním divokých květin a trav, které přitahují dvacet sedm druhů motýlů, od hlaváčku křídového a modravého až po hlaváčka zeleného. Toto útočiště, nacházející se mezi kolejemi Dorothy Stringerové a Varndeanské univerzity, představuje ekologickou vinětu v širším kontextu města.

Soumrak v Brightonu přináší rozkvět gastronomie a zábavy: asi 250 restaurací, převahu nezávislých kaváren a impozantní hustotu veganských a vegetariánských podniků, které si v roce 2022 vysloužily národní uznání. Noční kluby, bary a herny lemují promenádu; hudební podniky jako Concorde 2, Brighton Centre a Brighton Dome – kde vítězství skupiny ABBA v Eurovizi v roce 1974 katalyzovalo jejich vzestup – hostí vystoupení od orchestrálních recitálů až po akce s elektronickou taneční hudbou. Brightonovo tvrzení, že hostí nejpočetnější setkání elektronické hudby v Británii, je podpořeno každoročním festivalem Great Escape, který se koná každý květen, a produkcí pantheonu umělců – od Fatboy Slima a the Kooks po Royal Blood a Lovejoy – z nichž mnozí si na jeho pódiích vydobyli své místo.

Dopravní infrastruktura se přizpůsobila vyvíjejícím se požadavkům Brightonu. Společnost Brighton & Hove Bus Company, dceřiná společnost Go-Ahead od roku 1993, provozuje flotilu 280 autobusů spolu s menšími dopravci; městskou krajinu rozestavěla více než 1 184 zastávek, z nichž 456 má přístřešky a informační displeje v reálném čase. Parkoviště P+R je stále v zárodku a je omezeno na stadion Withdean bez specializované kyvadlové dopravy, což je důsledek územního plánu z roku 2013, který další projekty vyloučil jako fiskálně nerozumné. Letiště Shoreham, devět mil západně, umožňuje charterové lety lehkými letadly, zatímco letiště Gatwick, 30 mil severněji, spojuje Brighton s globálními sítěmi prostřednictvím pravidelného vlakového a autobusového spojení.

Od sjednocení s Hove v roce 1997 a vytvoření unitární samosprávy Brighton and Hove – a od získání statusu města v roce 2000 – Brighton neochvějně přijímá své dvojí dědictví jako místo odpočinku a neustálého znovuobjevování. Kadence přílivu a odlivu zde udává společenský rytmus stejně rozmanitý jako krajina, kterou hladí, od křídy po oblázky, od regentské opulentnosti po avantgardní subkulturu, přičemž každá epocha se vrství na předchozí a vytváří město, které je zároveň historicky rezonující a živě současné.