Žilina

Žilina, ležící na soutoku řek Váh, Kysuca a Rajčanka v severozápadním Slovensku, zabírá osmdesát kilometrů čtverečních v kotlině lemované pohořími Malá Fatra, Súľovské vrchy, Javorníky a Kysucká vrchovina. V nadmořské výšce 342 metrů a vzdálené asi 170 kilometrů od Bratislavy poblíž českých a polských hranic je čtvrtou největší obcí v zemi – k 31. říjnu 2024 zde žilo 80 020 obyvatel – a slouží jako administrativní sídlo Žilinského kraje i okresu, klíčového průmyslového centra a nejvýznamnější městské aglomerace na Váhu, jejíž historický a kulturní význam jí vynesl označení „perla na Váhu“.

Od paleolitických osídlení, jejichž výskyt sahá až do doby kolem roku 20 000 př. n. l. a následného přílivu slovanských kmenů v pátém století, je žilinský terén svědkem postupných vrstev lidského snažení; přesto se teprve ve středověkém období – poprvé doloženém v roce 1208 jako terra de Selinan – krystalizovala občanská identita města. Na počátku 14. století se lokalita sloučila do podoby města, jehož status byl v roce 1321 králem Karlem I. povýšen na svobodné královské město a dále definován v roce 1381, kdy král Ludvík I. svým Privilegiem pro Slavis zaručil rovnocenné zastoupení slovanských a německých občanů v městské radě. Požár v roce 1431 způsobený husitskými vpády znamenal okamžik zkázy, ale schopnost osady k obnově se ukázala jako trvalá.

Sedmnácté století bylo svědkem vzestupu Žiliny jako centra obchodu, řemesel a vzdělanosti; barokní cítění formovalo siluetu města výstavbou klášterů, kostelů a opevněného hradu Budatín. Během revolučního horečného počasí v roce 1848 dosáhli slovenští dobrovolníci v habsburské vojenské struktuře taktického vítězství proti maďarským honvédským a gardistickým oddílům v okolí, což bylo symbolem složitých politických vztahů v regionu. Vznik železničního spojení ve druhé polovině devatenáctého století – příkladem je dokončení trati Kassa–Oderberg v roce 1872 a spojení s Bratislavou v roce 1883 – urychlil průmyslový rozkvět: založení textilních závodů Slovena v roce 1891 a slavnostní otevření chemických závodů Považí v roce 1892 signalizovaly integraci města do širších sítí výroby a směny.

Po rozpadu Rakousko-Uherska koncem října 1918 se Žilina stala jednou z prvních obcí, které podepsaly Martinskou deklaraci a do března následujícího roku zde sídlila nově vznikající slovenská prozatímní vláda. O dvě desetiletí později, v bolestném důsledku Mnichovské dohody, se město stalo dějištěm vyhlášení slovenské autonomie v rámci Československé republiky. Válečné období bylo také ponurým svědectvím o deportacích desítek tisíc židovských obyvatel – smutné kapitole v kontextu širší tragédie holocaustu na Slovensku. Osvobození přišlo 30. dubna 1945, kdy československé a sovětské síly 4. ukrajinského frontu město znovu dobyly a obnovily ho pod československou svrchovanost. Poválečná desetiletí byla svědkem expanze výrobních závodů, vzdělávacích institucí a rezidenční výstavby. Po období, kdy byla Žilina krajským městem v letech 1949 až 1960, se této role znovu ujala s rekonstitucí Žilinského kraje v roce 1996.

V současné podobě se Žilina řadí mezi třetí nejvýznamnější průmyslové centrum Slovenska a sídlí v ní Žilinská univerzita, založená v roce 1953, jejíž akademické zaměření odráží dlouhodobé zaměření města na technické a odborné vzdělávání. Od politických transformací v roce 1990 prošlo historické jádro rozsáhlou rekonstrukcí a v roce 1994 město zahájilo provoz trolejbusů, který v březnu 2019 doplnila síť sdílených jízdních kol BikeKIA s dvaceti stanicemi a 120 koly.

Klimaticky se Žilina nachází v severním mírném pásmu kontinentálního režimu. Jeho roční výkyvy sahají od teplých let – kdy průměrná teplota v červenci dosahuje 18 °C – od zimních měsíců s lednovými průměrnými teplotami -4 °C. Sněhová pokrývka přetrvává šedesát až osmdesát dní a roční srážky dosahují 600 až 700 mm, koncentrovaných na začátku léta.

Demograficky mělo samotné město k září 2020 82 664 obyvatel, přičemž jeho širší městské obvody čítaly 108 114 obyvatel a metropolitní oblast 159 729 osob; sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 96,9 procent slovenské populace, české, romské, maďarské a moravské menšiny a náboženské složení zahrnovalo převážně římské katolíky (74,9 procenta), nevěřící (16,7 procenta) a luterány (3,7 procenta).

Ekonomická situace se vyznačuje diverzifikovanou průmyslovou základnou, která je podpořena značnými investicemi společnosti Kia Motors – její slovenský závod, slavnostně otevřený v roce 2006, dosáhl do roku 2009 roční produkce 300 000 vozidel a zaměstnával přibližně 3 000 pracovníků s přímým kapitálovým přílivem přesahujícím 1,5 miliardy USD – vyrábějící modely jako Cee'd, Sportage a Hyundai ix35 a v současné době rozšiřující se o výrobu spalovacích motorů ve spolupráci s českým závodem Hyundai v Nošovicích. Stavební a dopravní inženýrská firma Váhostav se těší místnímu významu, zatímco chemický sektor zastupují Považské chemické závody a výrobce papíru Tento; globální technologický konglomerát Siemens má ve městě centrum pro inženýrství mobility.

Z kulturního i architektonického hlediska se historické centrum – prohlášené za městskou památkovou rezervaci – rozkládá z arkádového prostranství Mariánského náměstí, kde 106 klenutých chodeb rámuje 44 měšťanských domů a průhledům dominuje kostel sv. Pavla apoštola, budova bývalé městské rady, a barokní mariánská socha. V jeho blízkosti se nachází sakrální kostel Nejsvětější Trojice, postavený kolem roku 1400 a v únoru 2008 povýšený na katedrálu žilinské diecéze. Na okraji se nachází kostel sv. Štěpána Krále – z počátku 13. století, jedna z nejstarších románských svatyní na Slovensku – s freskami objevenými kolem roku 1950 Mojmírem Vlkoláčkem, což z něj činí oblíbené místo pro svatební obřady. Nedaleko se nachází hrad Budatín, kde sídlí Povážské muzeum, jehož sbírky představují historické řemeslné umění regionu; Dřevěný kostel svatého Jiří v Trnovém patří k vzácným příkladům karpatského církevního dřevařství za hranicemi severovýchodu země a bývalá pravoslavná synagoga a Nová synagoga – nyní přestavěné na kulturní centrum – svědčí o kdysi živé židovské komunitě ve městě.

Strategická poloha Žiliny z ní již dlouho činí uzlovou tepnu pozemních cest: již v roce 1364 nechal král Ludvík I. vybudovat silnici spojující Košice s Povážím a záznamy z roku 1438 uvádějí první most přes Váh u Budatína. Dnes městem procházejí tři nadnárodní dálnice – E 50, E 75 a E 442 – jejichž sbližování zajišťuje okruh odvádějící těžkou dopravu z městského jádra; dálnice D1 lemuje jihozápadní část, táhne se od Bratislavy směrem ke Košicím s přípojkou do Lietaské Lúčky, zatímco dálnice D3, dokončená v roce 2017, se táhne severozápadně směrem k Čadci a Polsku a je doplněna městskými napojeními na obě hlavní dálnice.

Železniční spojení odráží trvalou roli Žiliny v kontinentální tranzitní dopravě, jelikož tento železniční uzel protíná panevropský koridor V a podporuje expresní dopravu na ose Bratislava–Košice, obsluhovanou linkami 120, 126, 127 a 180. Nedaleké letiště Dolný Hričov, které je v provozu od roku 1975 a má 1200 metrů dlouhou ranvej, slouží univerzitnímu vzdělávání a soukromému letectví, ačkoli chybí mu pravidelná komerční doprava.

Pro návštěvníka vjíždějícího do Žiliny se historická čtvrť rozkládá přímo před nádražím: Národní ulice – její hlavní obchodní tepna – vede na náměstí Andreje Hlinky, kde se na pozadí balustrády městského divadla stroze tyčí dvě věže katedrály Nejsvětější Trojice a její zvonice; odtud se vystoupí po Farském schodišti, proplétá se úzkou uličkou a vyjde se na arkádovou promenádu ​​Mariánské náměstí. Tato trasa představuje typický úvod, po kterém se neohrožení mohou vydat severozápadním směrem ke křižovatce ulic J. M. Hurbana a Kuzmányho, kde na ně čekají Rosenfeldův palác, Nová synagoga a Katolický dům.

Kromě středověkého a barokního dědictví se Žilina pyšní významným souborem funkcionalistické architektury z doby první Československé republiky: Nová synagoga Petera Behrense ztělesňuje geometrickou strohost tohoto stylu; luteránský kostel M. M. Harmince je příkladem důrazu na formu a materialitu; a vlakové nádraží a tržnice dále ilustrují přijetí modernistických principů městem na počátku dvacátého století. Tyto budovy společně podtrhují mnohostranný charakter Žiliny – místa, kde se sbíhají řeky a protínají se historie, kde se průmyslová energie a kulturní dědictví prolínají v krajině, která je zároveň elementární i městská.