Transylvánie

Transylvánie se nachází v srdci Rumunska, jejíž obrysy jsou vymezeny táhnoucími se oblouky Východních, Jižních a Západních Karpat a rozlohou náhorní plošiny o rozloze přibližně 100 290 kilometrů čtverečních. Zahrnuje šestnáct moderních administrativních okresů a leží v geografickém středu střední Evropy. Její hranice se v průběhu staletí dobývání, spojenectví a smluv kdysi měnily. Od strmých hřebenů Apusenských hor až po mírné zvlnění vnitřní nížiny tvoří topografie regionu gobelín kultur, historií a ekonomik. Transylvánie, která odráží populaci formovanou rumunskými, maďarskými, německými a romskými komunitami, dnes představuje jedinečnou fúzi středověkých citadel, opevněných vesnic a rozsáhlých přírodních rezervací. Její identita se nese stejnou měrou na křídlech starověkých dáckých legend a impozantního kamene pevností z habsburské éry.

Lidské vyprávění Transylvánie sahá až do starověku, její území nejprve drželi Agathyrsi, než se ve druhém století př. n. l. stalo nedílnou součástí Dáckého království. S římským dobytím Dacie v roce 106 n. l. došlo ke zavedení silnic a osad, které pomalu proplétaly místní zvyky s imperiálním vlivem. Po více než století a půl zanechávaly římské legie a správci otisk inženýrství a práva, který přetrval v názvech řek a ruin roztroušených po náhorní plošině. Poté následovaly postupné vlny gotické přítomnosti a vzestupy Hunské říše ve čtvrtém a pátém století, přičemž každá vrstva nadvlády překrývala dřívější dědictví regionu, aniž by jej zcela smazala. V pátém a šestém století si kontrolu uvědomilo království Gepidů, po němž nastoupil Avarský kaganát, jehož autorita trvala až do devátého století. Když se do oblasti vtlačily Slované, i ony zde našly půdu, která již byla připravena tisíciletími osídlení, a přispěly lidovou řečí k místním dialektům a malým osadám, které přetrvaly v názvech vesnic a vesniček.

Příchod maďarských kmenů na konci devátého století znamenal zlom. V následujících desetiletích probíhalo dobytí potomkem jednoho ze sedmi maďarských náčelníků, Gyuly, které bylo formalizováno pod záštitou uherského krále Štěpána I. Do roku 1002 byla Transylvánie připojena k nově vznikající uherské koruně a její budoucnost byla spjata s politickým útvarem, jehož rozsah sahal daleko za Karpaty. Po staletí byl region spravován jako nedílná součást Uherského království a jeho maďarští a saští osadníci dostávali privilegia výměnou za vojenskou službu v pohraničí. Bašta Kluž, dnes druhé největší město Rumunska, sloužila v letech 1790 až 1848 pod různými podobami jako hlavní město provincie a její středověké hradby citadely byly tichým svědkem měnící se loajality vládců i povstání.

Seismická porážka uherské armády u Moháče v roce 1526 rozbila středověký uherský stát a dala vzniknout Východouherskému království, z něhož v roce 1570 na základě Špýrského míru vzniklo Transylvánské knížectví. Po většinu následujícího století se toto knížectví nacházelo v delikátní dvojí svrchovanosti, nominálně podřízené jak osmanskému sultánovi, tak habsburskému císaři. Jeho dvory se podle tehdejších standardů staly útočištěm náboženské tolerance a poskytovaly útočiště unitáři, kalvinistům, luteránům a římským katolíkům pod dohledem knížat, jejichž diplomacie se opírala o rovnoměrnou vzdálenost mezi dvěma imperiálními mocnostmi. Na začátku osmnáctého století habsburské síly upevnily kontrolu nad knížectvím; neúspěch Rákócziho snahy o nezávislost v roce 1711 zpečetil osud Transylvánie jako korunní země spravované z Vídně. Ačkoli maďarská revoluce v roce 1848 krátce znovu roznítila touhy po spojení s vlastním Maďarskem – kodifikované v dubnových zákonech – následná březnová ústava Rakouska obnovila Transylvánii jako samostatný celek. Jeho samostatný status trvale zrušil rakousko-uherský kompromis z roku 1867, po kterém byl region znovu začleněn do uherské poloviny duální monarchie.

Tato staletí císařské správy podpořila probuzení mezi rumunskými obyvateli Transylvánie, které se zhmotnilo v Transylvánské škole na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století. Samuil Micu-Klein, Petru Maior a Gheorghe Şincai stáli v čele úsilí o zdokonalení rumunské abecedy a formulování kulturní identity, která by propojovala rolnické tradice a vědecké zájmy. Jejich petice, zejména Supplex Libellus Valachorum, naléhaly na politické uznání Rumunů v rámci habsburského zřízení. Avšak teprve v nepokojích na konci první světové války se rumunská většina Transylvánie chopila příležitosti a 1. prosince 1918 na historickém shromáždění v Alba Iulia vyhlásila spojení s Rumunským královstvím. Tento akt byl ratifikován o dva roky později Trianonskou smlouvou, přestože tento region nadále nazývalo domovem více než 100 000 Maďarů a Němců. Prchavý návrat k maďarské nadvládě v severní Transylvánii během druhé světové války byl na jejím konci zvrácen a region pevně ukotvil v poválečných hranicích Rumunska.

Během těchto staletí se transylvánská města a obce vyvinuly z vojenských bašt v centra obchodu a kultury. Kluž – pro své obyvatele Kluž – žije v ní více než 300 000 obyvatel, jejíž široké třídy lemují barokní fasády a prolínají se s římskými ruinami u sochy Matyáše Korvína. Sibiu, bývalé centrum saské správy, získalo zvláštní význam v roce 2007, kdy se s Lucemburkem dělilo o titul Evropské hlavní město kultury, což podtrhlo jeho renesanci jako epicentra festivalů a muzeí. Brašov, zasazený do horských svahů na jihovýchodě, funguje jako křižovatka cestovního ruchu a obchodu a láká návštěvníky k Černému kostelu a citadele v Râșnovu a zároveň slouží jako zastávka pro výlety do moldavských klášterů nebo letovisek u Černého moře. Alba Iulia, ležící na břehu řeky Mureș, si zachovala středověkou katedrálu a renesanční pevnostní areál, místa posvátná jak pro římskokatolickou diecézi, tak i pro památku unionistického hnutí z roku 1918.

Mimo tato větší městská centra si středověká menší města – Bistrița, Mediaș, Sebeș, Sighișoara – zachovávají opevněné hradby a kupecké domy, které připomínají prosperitu saských cechů ze 14. a 15. století. Historické centrum Sighișoary, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, představuje nepřerušený architektonický příběh úzkých uliček, malovaných cechovních síní a Hodinové věže, přičemž každý prvek byl udržován generacemi místní správy. Dácké pevnosti v pohoří Orăștie, seskupené na jihozápadě, rovněž svědčí o civilizaci doby železné, která kdysi odolala mnoha invazím, než podlehla Římu. Vesnice s opevněnými kostely, kterých je přes 150, zůstávají symbolem adaptace regionu na osmanské vpády, jejich mohutné věže a stodoly spojují víru a sebeobranu ve vápencových zdech.

Podzemní bohatství Transylvánie pod vesnicemi a městy formovalo velkou část jejího středověkého významu. Ložiska zlata v okolí Roșia Montană živila rakousko-uherské ambice, zatímco solné doly v Praidu a Turdě i nadále lákají návštěvníky k terapeutickým pobytům. V těchto jeskynních komorách, kde se halit třpytí ve světle pochodní, tráví astmatici a pacienti s chronickou bronchitidou hodiny dýcháním vzduchu obohaceného o slanost. I když se mnoho dolů zřítilo nebo utichlo, tyto dva doly zůstávají útočištěm historie i zdraví. Jejich dřevěné štoly a slaná jezera evokují tah horníků, kteří kdysi těžili životní krev Evropy.

I povrchové nerosty přispěly k průmyslovému věku Transylvánie. Železárny a ocelárny v Hunedoare a Timiși již dlouho poskytují pracovní místa a příjmy z exportu, zatímco chemické továrny a textilní továrny vyrůstaly podél řek, které zavlažují nížinu. Zemědělství přetrvává jako základní činnost: na hlíně náhorní plošiny se daří obilovinám, zelenině a vinné révě a hospodářská zvířata, jako je skot, ovce, prasata a drůbež, dávají vzniknout tradičním sýrům a uzenám, které zásobují místní trhy. Těžba dřeva v Karpatech pokračuje, ačkoli moderní předpisy se snaží vyvážit ekonomické potřeby s imperativy ochrany přírody. Z makroekonomického hlediska se nominální HDP Transylvánie blíží dvěma stům miliardám amerických dolarů, její hodnota na obyvatele se blíží 28 600 dolarům – což je srovnání často uváděné s Českou republikou nebo Estonskem v kontextu Evropské unie – a její index lidského rozvoje ji řadí na druhé místo v Rumunsku, hned za Bukurešť-Ilfov.

Přírodní krajiny patří k nejzajímavějším rysům Transylvánie. Pohoří Hășmaș a Piatra Craiului lemují hluboká údolí, kde medvědi, vlci a rysi procházejí starobylými lesními ekosystémy. Přestože se odhaduje, že v Rumunsku žije zhruba šedesát procent evropské populace medvědů – s výjimkou Ruska – pozorování těchto tvorů cestovateli zůstávají vzácná, což svědčí o nepolapitelné povaze těchto tvorů. Řeky jako Mureș, Someș, Criș a Olt se vine náhorní plošinou a vinou se břehy lemovanými vrbami, které po tisíciletí živily osídlení. Národní parky v těchto horských enklávách chrání jak biodiverzitu, tak kulturní dědictví, kde pastýřské chatrče a horské louky představují krajinu, která se od středověku jen málo změnila.

Stavební dědictví Transylvánie si stejnou měrou přitahuje pozornost. Nad historickým jádrem Brašova se tyčí gotické věže, zejména Černý kostel, jehož klenby lodi a legenda z doby Černé smrti přitahují učence i poutníky. Hrad Bran, tyčící se nad údolím Râșnov, evokuje spíše mýty než doložená fakta: ačkoli není do značné míry podloženo domněnkou, že by šlo o sídlo Vlada III. Drákuly, hostí stálou expozici o upířím folklóru a krutosti Ǭmpalera, která je inspirována německými a rumunskými texty. Nedaleko se nachází pevnost Râșnov, datovaná do 13. století, která korunuje skalní výběžek. Její obytné prostory a úzké uličky nabízejí vhled do obranyschopnosti rolnických komunit proti osmanským nájezdům. V Hunedoaře se v gobelínu renesančních bloků a středověkých věží rozkládá hrad Hunyad z 15. století, jehož kamenné chodby nesou fresky a heraldické řezby, které vypovídají o uherském knížecím původu tohoto místa.

Lidová představivost neúprosně spojuje Transylvánii s legendou o upírech, kterou zažehl román Brama Stokera Dracula z roku 1897. Zatímco Stokerova postava byla složeninou z folklóru a historické postavy Vlada III. Śtepeșe, místní saští básníci a obchodníci kdysi šířili noviny odsuzující hrůzné tresty valašského knížete a připisovali mu zásluhy za nabodnutí více než sto tisíc obětí. Takové zprávy, prodchnuté propagandou, žily vlastním životem, mísily fakta a fantazii, dokud se krvepijící přízraky nestaly symbolem temných lesů a mlhou zahalených ruin regionu. Dnes cestovní ruch těží z tohoto lákadla stínového světa, i když kulturní činitelé zdůrazňují rozmanitost živých tradic Transylvánie a její roli při formování moderní rumunské identity.

Kulturní život v Transylvánii formovaly maďarské, německé a rumunské vlivy v hudbě, literatuře a architektuře. Intelektuální odkaz transylvánské školy přetrvává v dílech Liviu Rebreanu, jehož román Ion zobrazuje rolníky a intelektuály se soucitem i kritikou, a Luciana Blagy, jehož poezie a filozofie čerpaly z existenciální tíhy horské samoty. Maďarští spisovatelé jako Endre Ady a Elek Benedek odráželi maďarské city ve svých verších a dětských pohádkách, zatímco Elieho Wieselova raná léta v Sighetu Marmației předznamenala jeho celoživotní zabývání se vzpomínkami a krutostmi. Transylvánský gotický styl je patrný nejen v katedrálních klenbách, ale také ve světských sídlech a městských budovách, jejichž lancetové oblouky a opěrné pilíře připomínají dobu, kdy řemeslníci, obchodníci a duchovní soupeřili ve štědrosti vůči svým městům.

Po celou dobu přetrvává mozaika venkovských zvyků. Sekelské velikonoční ohně osvětlují vysočiny v okrese Harghita, jejich plameny se rozpalují navzdory zimnímu štípání a maďarské pastýřské tance se každý podzim ozývají během brašovských festivalů. Německy mluvící Sasové v regionech, jako je Bistrița-Năsăud, udržují muzea domů, která uchovávají lidové řezbářství a složité textilní vzory. Romské komunity přispívají hudebními tradicemi, které mísí improvizaci a rytmus, jejich soubory cimbálů a houslí rezonují na vesnických náměstích. Tyto tradice společně vyjadřují probíhající rozhovory mezi etnickými skupinami Transylvánie, dialog vedený na sdílených tržištích a ve stínu katedrál.

Pro současného cestovatele nabízí Transylvánie více než jen ztvárněné legendy. Horské lesy lákají k lezení a pěší turistice podél hřebenů, které odhalují rozlehlé výhledy na borovice a buky. Jeskynní expedice sestupují do vápencových galerií, kde se v podzemním tichu spiknou stalaktity a netopýři. Vinařské stezky se vine vinicemi Cotnari a Huși, jejichž původní hrozny dávají křupavá bílá vína a robustní červená vína vhodná k místním sýrům. Tržní stánky se hemží uzenými klobásami a řemeslným medem, zatímco hostince u silnice podávají závitky z zelného listu plněné masem ve stylu frankfurtských hovězího. Velká města – Kluž, Sibiu, Brașov – poskytují infrastrukturu mezinárodních letišť, železnic a dálnic, ale i zde se objevují uličky neoznačené neonem, kde se zdá, že plynutí času je řízeno kostelními zvony a slunečním obloukem.

Kouzlo Transylvánie spočívá v rovnováze mezi velkolepými vyprávěními a intimními reflexemi. Je to region, jehož nenucená krása koexistuje s jizvami po dobývání a triumfem kulturní odolnosti. Každé město je shromážděním kamenů a příběhů: hradby postavené proti invazi, kostely vysvěcené navzdory náboženským nařízením, muzea uchovávající artefakty zmizelých životů. Pole a lesy náhorní plošiny připomínají legie a pastýře, dácká hradiště a habsburskou jízdu. Řeky vyhloubí údolí, kde byly u dnešních rybářů nalezeny římské mince. A nad hlavou Karpaty pomalu bdí, jako po dvě tisíciletí, a označují okraj říše a srdce vlasti.

V situacích, kdy neopodstatněné legendy často zastiňují žitou realitu, je Transylvánie důkazem síly místa vyvíjet se, aniž by se vymazala. Během jediného odpoledního výletu zde lze vysledovat obrysy dáckých hradeb, gotických portálů a habsburských sídel. Večer září lampy sighișoarské citadely podél dlážděných chodníků a vítr nese ozvěnu zapomenutého zvonu. Je to země formovaná řekami, horami a říšemi; nadějemi knížat a prací rolníků; proroky kulturního probuzení a básníky, kteří dali hlas tichu vysočiny. Taková složitost se vzpírá redukci na jediný trop. Vyžaduje, aby pozorný cestovatel naslouchal kadenci historie v kaplových sborech, cítil tíhu kamenů pod katedrálními klenbami a uznal, že každý krok na této plošině je také krokem časem.