Soluň

Soluň, druhé největší město Řecka, je metropolitní oblast s něco málo přes milion obyvatel (1 006 112 v roce 2021) v obci s 319 045 obyvateli a širším regionem s blížícím se 1,09 milionu. Rozkládá se zhruba 30 kilometrů od Oraiokastra na severu po Thermi na jihu a zaujímá severozápadní pobřeží Termijského zálivu v Egejském moři. Na západě je ohraničeno deltou řeky Axios a na jihovýchodě horou Chortiatis. Jako hlavní město Střední Makedonie a historického regionu Makedonie představuje Soluň významné hospodářské, kulturní a dopravní centrum pro Řecko a jihovýchodní Evropu.

Počátky Soluně sahají do roku 315 př. n. l., kdy Kassandr Makedonský na počest své manželky Soluně – dcery Filipa II. a sestry Alexandra Velikého – založil osadu jihovýchodně od starověkého makedonského hlavního města Pella. Od svého vzniku určoval její osudy námořní obchod. Pod římskou nadvládou se Soluň stala druhou největší metropolí východního Středomoří a tento status si udržela po byzantská staletí jako „spoluvládnoucí“ město po boku Konstantinopole. Silueta města dodnes svědčí o této éře v podobě paleokřesťanských bazilik, byzantských kostelů a fragmentů starověkých teodosiánských hradeb. Osmanské dobytí v roce 1430 zahájilo pět století multikonfesního soužití. V jejích ulicích se nacházely kostely, mešity a synagogy a od 16. do začátku 20. století byla Soluň v Evropě jedinečným městem s židovskou většinou. Osmanské osvobození 8. listopadu 1912 přineslo Soluň do moderního řeckého státu, což připravilo půdu pro dramatickou transformaci.

V průběhu 19. a počátku 20. století přitahovala prosperita města a jeho strategická poloha na křižovatce Evropy a Levanty architekty, jako byli Vitaliano Poselli, Ernst Ziller a Eli Modiano. Jejich eklektické, secesní a novobarokní budovy – banky, divadla, sklady a hotely – lemovaly ulice, které nahradily osmanská opevnění a byzantské valy. Velký požár města v roce 1917, který zuřil třicet dva hodin, pohltil velkou část historického centra, ale uvolnil cestu pro generální plán Ernesta Hébrarda a Thomase Mawsona. Zavedli široké diagonální třídy, monumentální náměstí a opatření pro budoucí růst, v kombinaci s oživením byzantské architektonické terminologie a zároveň zachovali dochované kostely a mešity.

Ve 30. letech 20. století se Aristotelovo náměstí stalo symbolickým srdcem města, obklopené obchodními stoami pojmenovanými po rodinách a osobnostech, které utvářely minulost Soluně – mezi nimi Modiano, Hirsch a Carasso. Západně od tohoto jádra leží přístav a hlavní vlakové nádraží, které spojuje moře a železnici. Na východě stojí univerzity, výstavní centrum, muzea a veřejné parky. Za historickým jádrem udržují obchodní a společenský život města čtvrti jako Ladadika, Dimokratias a Kapani – domov tržnice Modiano.

Klimaticky se Soluň nachází v přechodné zóně: ​​chladné polosuché podnebí na okraji města ustupuje horkým polosuchým podmínkám v centru, kde se středomořské a vlhké subtropické vlivy mísí s dešťovým stínem pohoří Pindus. Zimy jsou mírné a suché, léta dlouhá a vyprahlá, zatímco podzim přináší vlhký tok vzduchu směrem na jih od Egejského moře. Tyto podmínky vyhovují parkům na nábřeží – Palios Zoologikos Kipos, Pedion tou Areos a tříkilometrové Nea Paralia – kde se podél moře rozprostírají desítky tematických zahrad, které lákají místní obyvatele na večerní promenády, jež jsou součástí společenské struktury města.

Z ekonomického hlediska absorbuje sektor služeb téměř dvě třetiny pracovní síly. Převládá obchod, následovaný vzděláváním, zdravotnictvím, nemovitostmi, dopravou, komunikacemi, financemi, pojišťovnictvím, veřejnou správou a pohostinstvím. Soluňský přístav se řadí mezi nejrušnější v Egejském moři, v roce 2010 zpracoval přes 15,8 milionu tun nákladu a odbavil více než 273 000 TEU, což z něj činí druhý největší kontejnerový přístav v Řecku. Jeho status svobodného přístavu a silniční a železniční spojení s vnitrozemím udržují jeho roli brány na Balkán. V posledních letech sem začaly pravidelně vplouvat výletní lodě a ministerstvo cestovního ruchu jej považuje za druhý nejdůležitější obchodní přístav Řecka.

Kulturní život v Soluni je pulzující a rozmanitý. Mezi každoroční akce patří Mezinárodní veletrh a filmový festival v Soluni; město se v roce 2014 stalo Evropským hlavním městem mládeže. Národní divadlo severního Řecka, založené v roce 1961, uvádí inscenace v Divadle Společnosti pro makedonská studia, Královském divadle a v otevřených prostorách, jako jsou Divadla Země a Les. Koncertní síň v Soluni – doplněná druhým auditoriem navrženým Aratou Isozakim – hostí operní a orchestrální vystoupení státních a městských symfonických orchestrů. V centru města se množí kina, od divadla Olympion, kde se koná filmový festival, až po příměstské multiplexy ve Středomořském Kosmu.

Soluň si jako kulturní centrum Řecka vydobyla pověst i v nočním životě. Díky jedné z nejvyšších koncentrací kaváren a barů na obyvatele v Evropě si zde udržuje kulturu nepřetržitě 24 hodin denně, kterou pohání velká studentská populace. Čtvrti jako Ladadika, Nikis Avenue, uličky kolem náměstí Agias Sofias a Aristotelous, nábřeží Kalamarià a Eptapirgio nabízejí řadu taveren, vináren a hudebních podniků.

Rekreační možnosti se neomezují pouze na samotné město. Jen pár kilometrů odtud leží Národní park Seich Sou s turistickými stezkami, trasami pro horská kola a panoramatickými vyhlídkami. Městská zoologická zahrada sousedí s jeho okrajem. Na jihovýchodním pobřeží Termijského zálivu se městské pláže Peraia, Nea Mihaniona a Ayia Triada pravidelně oceňují modrou vlajkou. Dále se snadno dostanete na národní park Pieria a pláže Chalkidiki, zatímco alternativní přírodní útočiště poskytují přehrada Thermi a mokřady Delty na západě.

Bohatá síť muzeí odráží mnohovrstevnatou historii Soluně. Národní archeologické muzeum, založené v roce 1962, vystavuje památky od neolitu až po dobu bronzovou a zlaté poklady z paláců Aigai a Pella. Muzeum byzantské kultury, držitelka ceny Rady Evropy v roce 2005, zachycuje církevní a občanský život za Východořímské říše. Muzeum Bílá věž sleduje vývoj nábřeží. Technologie a průmysl nacházejí svůj domov v NOESIS s největším planetáriem a simulátory pohybu v Řecku. Mezi další specializované sbírky patří železniční dědictví v Železničním muzeu, kde sídlí Orient Express, Válečné muzeum, Soluňské historické centrum, Olympijské muzeum a etnologické instituce, jako je Židovské muzeum a připravované Muzeum holocaustu, které je plánováno na rok 2026. Umělecké galerie – Makedonské muzeum současného umění, Nadace Teloglion a Soluňské muzeum fotografie – prezentují moderní řecké i mezinárodní umělce.

Dopravní infrastruktura je základem role Soluně jako regionálního uzlu. Autobusová síť OASTH provozuje přes 600 vozidel na 75 linkách, zatímco meziměstské autobusy odjíždějí z terminálu Makedonie. Příměstská železnice („Proastiakos“) spojuje Larissu, Edessu a Florinu. Panevropský koridor Via Egnatia sleduje starověké římské trasy a spojuje Soluň s Hedvábnou stezkou. Moderní vlakové nádraží integruje národní a regionální služby a je napojeno na metro.

Dlouho očekávaný megaprojekt soluňského metra v hodnotě 1,57 miliardy eur slavnostně otevřel linku 1 30. listopadu 2024. Linka má délku 9,5 kilometru a 13 stanic, z nichž několik vystavuje archeologické nálezy objevené během vykopávek. Linka 2 – dalších 4,8 kilometru a pět stanic – bude otevřena koncem roku 2025 a bude se rozprostírat do Evosmosu, Stavroupoli a na letiště. Denní počet cestujících se odhaduje na 320 000.

Tramvajová doprava kdysi křižovala město od roku 1893 až do jeho uzavření v roce 1957. Návrhy na oživení pocházejí z doby před hospodářskou krizí, ale zůstávají nerealizované. Mezi silniční spojení patří dálnice A1/E75, A2/E90 a A25, které se sbíhají do vnitřního okruhu ve tvaru písmene C, kterým nyní denně projede přes 120 000 vozidel, a vnější okruh (A2) pro objízdnou dopravu.

Počet obyvatel města i metropole v Soluni neustále roste. Podle sčítání lidu z roku 2021 jich v samotném městě žije 319 045, v městské oblasti 1 006 112 a v širším regionu 1 092 919. Demografická vitalita Soluně pramení z migrace – studentů, profesionálů i uprchlíků – kterou přitahují univerzity, výzkumné ústavy a obchodní perspektivy.

V roce 2010 podnítilo starostování Yannise Boutarise prudký nárůst turistického ruchu. Počet mezinárodních přenocování vzrostl z 250 000 v roce 2010 na odhadované tři miliony v roce 2018. Průvodci a cestopisní autoři oslavovali jeho noční živost, ačkoli město zůstává definováno nikoli prchavými trendy, ale přetrvávajícími vrstvami historie.

V srdci Soluně leží jeho centrální čtvrti. „Centrum“ odpovídá oblasti kdysi obehnané byzantskými hradbami, která se nyní nachází mezi Ano Poli (Horní město) na nižších svazích Chortiatis a pobřežní nížinou. Ulice podobné mřížce – Leoforos Nikis, Tsimiski, Egnatia a další – vedou rovnoběžně s mořem. Kolmé třídy – Dragoumi, Venizelou, Aristotelous a Agias Sofias – sestupují směrem k nábřeží. Návštěvníka vede jednoduché pravidlo: z kopce vede k moři.

Jádro obklopují předměstí, od západních průmyslových čtvrtí až po východní univerzitní a výstavní zóny. Oraiokastro, Menemeni a další severní okresy mísí obytnou a zemědělskou krajinu. Na jihu se nacházejí Thermi a Nea Krini, které odrážejí rychlý rozmach předměstí, nedávné rozšíření tramvajových linek a metra a rekreační oblasti v přístavu.

Během dvou a půl tisíciletí si Soluň pěstovala odolnost a přizpůsobivost. Protkala helénistické základy, římský řád, byzantskou spiritualitu, osmanský pluralismus a moderní řeckou dynamiku do živého městského organismu. Její pobřeží nadále utváří každodenní život – od větrů s rozvodněnou solí, které definují její klima, až po promenády, kde se občané scházejí za soumraku. Její památky svědčí o císařích, obchodnících, architektech a komunitách, které určovaly její směr. Její festivaly, divadla, kavárny a galerie svědčí o touze po kreativitě a dialogu.

Budoucnost Soluně se zdá být propojena s ochranou památek a inovacemi. Archeologie a urbanistické plánování musí koexistovat, aby ochránily pohřbené dědictví, i když nová infrastruktura slouží současným potřebám. Kulturní instituce se snaží rozšiřovat svůj dosah a sbírky, zatímco podnikatelský sektor města se zaměřuje na technologie a vzdělávání. Jeho přístav, železnice a letiště se vyvíjejí tak, aby uspokojily poptávku, aniž by přerušily vazby na dědictví. A po celou dobu přetrvává lidský rozměr: společenská atmosféra, schopnost obnovy a závazek k veřejnému prostoru.

V tomto městě u Thermaického zálivu zůstává historie přítomna, nikoli jako relikvie, ale jako kontinuum formující ulice, náměstí a příběhy. Soluň nestojí jen jako muzeum minulých epoch, ale jako živoucí záznam, neustále se přizpůsobující, neustále pozorný a neustále otevřený těm, kteří procházejí jeho ulicemi a sledují kontury jeho trvalé identity.