Arles

Arles leží na západním okraji regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur a je jednou z nejrozsáhlejších obcí Francie. Zahrnuje 758,93 kilometrů čtverečních – rozlohu srovnatelnou se státem Singapur – a přesto v ní žije něco málo přes padesát tisíc obyvatel. Město leží na rozcestí Rhôny, kde se řeka rozděluje a vlévá do rozlehlých mokřadů Camargue. Po dvě tisíciletí slouží jako křižovatka kultury, víry a umění. Trvalé dědictví Arles, od jeho statusu římského hlavního města v Narbonské Gallii až po jeho zapsání na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1981, pochází jak z jeho monumentálních pozůstatků, tak i z kreativních duší, které našly inspiraci v jeho sluncem vybělených fasádách a růžovo-země nastíněném horizontu.

Cestovatel přijíždějící k Arles po silnici nejprve prochází poli lemujícími Rhônu, šedým pásem vody odrážejícím oblohu často posetou mraky hnanými mistralem. Mistrál, prudký a náhlý, se žene z Alp, chladí vzduch i v pozdní zimě a daruje krajině ty průzračné dny, které milují umělci. V létě teploty stoupají na denní průměr 22 až 24 °C a světlo prosakuje okrový kámen fasád i starobylých sloupů; v zimě, i přes průměrnou měsíční teplotu 7 °C, může mráz pod stejným neklidným větrem náhle dopadnout. Srážky zhruba 636 mm ročně spadnou rovnoměrně mezi zářím a květnem, což dodává tlumenou zeleň brakickým bažinám Camargue, kde oblohu rozprostírají plameňáci velcí a camargští koně cvakají po kanálech vytesaných před staletími.

Otisk Říma je všude. Amfiteátr, postavený v prvním nebo druhém století př. n. l., se stále tyčí nad náměstím Place des Arènes. Každé Velikonoce a každý první víkend v září se římské hradby rozeznívají tichým duněním býčích zápasů ve španělském stylu – korid, při kterých býci po úsvitu projíždějí uzavřenými ulicemi v aréně umírají – zatímco po celé léto se v téže aréně konají kurzy camarguaises, při kterých se hbití účastníci snaží vyrvat býkům z rohů zdobené střapce, aniž by jim proběhla krev. Standardní vstupenka do amfiteátru stojí 9 eur (snížená 7 eur, zdarma pro osoby mladší osmnácti let), a přesto pokud věnujete pozornost ceně, promeškáte podstatu zážitku, kde se pod klenutými sedadly, které kdysi jásaly gladiátory, prolíná lidský adrenalin a zvířecí síla.

Krátká procházka vede k Théâtre Antique, jehož jeviště orámují tyčící se sloupy z konce prvního století př. n. l. Otevřeno je denně od 10:00 do 18:00 a vstupné činí 5 eur (zdarma každou první neděli v měsíci a pro osoby mladší osmnácti let), ale vstupné nedokáže vysvětlit ticho, které se rozhostí, když se člověk postaví na kamenné lavice a představí si přízračný sbor římských herců. Nedaleko se pod Hôtel de Ville nacházejí kryptoportiky – podzemní galerie, která kdysi tvořila základy římského fóra – které odhalují svou siluetu ve tvaru podkovy. Tyto klenuté chodby, postavené za stejného soumraku republiky a imperiálně přestavěné, nevyžadují žádnou vstupenku kromě zvědavosti, která člověka láká dolů k jejich chladnému, hliněnému tichu.

Východně leží Thermes de Constantin, pozůstatky císařských lázní, jejichž rozlehlé suterény kdysi sloužily jako frigidarium i caldarium, a za nimi stojí kostel svatého Trofima. Kostel svatého Trofima, vysvěcený ve dvanáctém století, je mistrovským dílem provensálské románské architektury. Jeho portál zdobí precizní basreliéfy zobrazující apoštoly a Poslední soud v tak ostrém reliéfu, že se zdá, že každý záhyb roucha je pohyblivý. Sousední křížová chodba, za kterou se za příplatek 5,50 eura dostanete k delšímu rozjímání, nabízí tiché nádvoří, kde sloupy různých hlavic vykreslují rytmickou kolonádu, z nichž každá vytesává do vápence jiný bestiář nebo biblickou scénu.

Spojení Arles s vírou předchází středověkému klášteru. V pozdní antice bylo město sídlem arcidiecéze Caesariusa a Hilaria z Arles, jejichž kázání rezonovala raným křesťanstvem. Jejich odkaz přetrvává v podobě posvátné půdy hmatatelné mezi rozpadajícími se mozaikami a padlými hlavicemi.

Arles však není ani mauzoleum, ani muzeum. V roce 1888 sem Vincent van Gogh dorazil, přitahován třpytivým světlem a provinčním charakterem. Během čtrnácti bouřlivých měsíců vytvořil více než tři sta pláten a kreseb – slunečnice planoucí žlutým impastem, triptych Pont de Langlois načrtnutý kobaltovou průsvitností při zvedání padacího mostu, Alyscamps zastíněné topoly podél raně křesťanské nekropole, kde naléhavými tahy ztvárnil sukovité kmeny a podzimní listí. Van Gogh bydlel v přestavěném nemocničním nádvoří, které dnes slouží jako Espace Van Gogh – vstup volný – a návštěvníci stále cítí chvění jeho štětce v těchto tichých obloucích.

Umělecká linie města sahá za hranice Van Gogha. Picasso, Gauguin a malíř Jacques Réattu, narozený v Arles, zde našli obrazy hodné plátna a Réattuovo vlastní muzeum – sídlící v jeho rodinném domě ze sedmnáctého století na adrese 10 rue du Grand Prieuré – hostí obrazy a skicáře spolu s jediným Picassovým dílem, které doplňuje jeho eklektické sbírky. Otevřeno je od úterý do neděle, otevírací doba se mění sezónně: od 10:00 do 17:00 od listopadu do února a do 18:00 od března do října. Vstupné je 8 € (snížené 5 €), což je vzhledem k hmotnosti štětce a pigmentu skromná částka.

Širší škálu starožitností se shromažďuje v Muzeu starožitností Arles a Provence v Presqu'île-du-Cirque-Romain, kde galsko-římské sochy, pohřební stély a mozaikové dlažby hovoří tichými fragmenty provinční prosperity. Telefonické dotazy na čísle +33 4 13 31 51 03 předcházejí návštěvě vzácných pozůstatků římského cirkusu na severovýchodním křídle muzea. Nedaleko se nachází Muzeum Arlaten – evokativní etnografická sbírka provensálského života, zasazená do elegantní jezuitské kaple – která pod klenutými stropy uchovává lidové kroje, nástroje a ústní tradice. Jeho dveře jsou otevřeny od úterý do neděle od 9:00 do 18:00; plná cena je 8 EUR, zlevněné vstupné je 5 EUR.

Od roku 1970 proměňuje Rencontres d'Arles každé léto město v lázeňské centrum současné fotografie, které přitahuje desítky míst – včetně francouzské národní fotografické školy – a představuje začínající osobnosti po boku mistrů tohoto média. Srdce města zde pulzuje i v podobě nakladatelství Actes Sud, které seznámilo čtenáře po celém světě s autory od Paula Austera po Jeana-Clauda Izza. V posledních letech spojily Nadace LUMA a Fondation Vincent van Gogh Arles síly města s Nadacemi Manuela Rivery-Ortiz a Lee Ufana, aby uprostřed bývalých průmyslových budov založily umělecké ateliéry a výstavní prostory, což katalyzuje nárůst galerií, které nyní lemují úzké uličky a sluncem zalitá náměstí.

Místo Arles v živé kultuře našlo mezinárodní vyjádření, když Marseille-Provence v roce 2013 převzala titul Evropského hlavního města kultury. U příležitosti slavnostního otevření v tomto roce zorganizovala Groupe F pyrotechnické tablo na břehu Rhôny – mosty zalité ohněm a odrazy – které zahájilo odhalení nového křídla Musée Départemental Arles Antique. Rozšíření, umístěné vedle půlkruhových náspů římského cirkusu, dosáhlo dialogu mezi minimalistickou modernou a imperiálními pozůstatky a ukotvilo Arles jako místo i předmět kulturní přestavby.

Za hranicemi města se nacházejí destinace, které se vyplatí i za tu nejpohodovější cyklistickou túru. Na severovýchodě se nachází opatství Abbaye de Montmajour – založené v roce 948 – které stojí jako zřícenina benediktinské vznešenosti; za 6 eur si můžete prohlédnout klenuté komnaty, kaple a zvonice porostlé lišejníkem. Dále se táhne krajina větrných mlýnů Fontvieille, zvěčněná Daudetem a zhmotněná ve čtyřech dochovaných molech, z nichž dva vítají vstup do svých roubených interiérů za 2 eura. Na jih se rozkládá Camargue v slaných pánvích a kanálech lemovaných rákosím: mezi camargskými býky a bílými hřebci se poletuje sto druhů ptáků, zatímco zrnka soli krystalizují do růžových žíravých hřebenů. A na jihovýchodě se rozkládá Réserve Naturelle des Marais du Vigueirat, která se rozkládá na více než dvanácti stech hektarech bažin, kde pod provinční ochranou vzkvétá více než dva tisíce druhů flóry a fauny.

Své stopy zde zanechaly i fragmenty moderního vyprávění. Úzkými uličkami se vinoucí scény z Roninových půlnočních honiček, reflexivní samota z filmu U brány věčnosti odrážela Van Goghovu vlastní úzkost v prostorách, kde kdysi maloval, a groteskní energie filmu Taxi 3 se řítila klikatými uličkami Arles. Filmové evokace však zůstávají druhořadé vůči samotnému místu: živoucí palimpsest dobývání a kultivace, víry a horlivosti, pigmenty ztlumené pouze nekonečným plynutím času.

Vstup do Arles dnes znamená procházet se mezi epochami. Kombinovaná vstupenka – platná jeden měsíc a cena 15 eur – umožňuje vstup do amfiteátru, antického divadla, kryptoportiků, kláštera Saint Trophime a muzea Réattu; za 19 eur si držitelé prodlouží vstup do všech památek a muzeí na půl roku. V tomto, stejně jako v každém prvku arlesské mozaiky, se prolíná hmotné s nehmotným: římské kameny nesou kroky býčích zápasníků, klášterní mniši nacvičují starověké zpěvy v chladném stínu a stejné světlo, které uchvátilo van Gogha, nadále křtí horizont i zříceninu okrovou a zlatou barvou.

Arles neslibuje podívanou ve stylu větších metropolí, ani neláká cestovatele nuceným veselím. Místo toho nabízí pomalé hoření paměti místa, tiché hromadění detailů – škrábání kamenného sloupu pod palmou, pach soli ve větru, způsob, jakým odpolední slunce proměňuje kolonády ve filigrán. V těchto mezerách historie a geografie návštěvník nachází město, které se brání povrchnímu shrnutí a místo toho se rozvíjí s jemnou naléhavostí vepsaného fragmentu a čeká na kontemplaci, kterou si tolik zaslouží.