Rijeka

Rijeka zabírá úzký pobřežní pás, kde se řeka Rječina setkává s rozlehlým Kvarnerským zálivem. Strmé kopce se zde zvedají od hladiny moře tak prudce, že obrys města připomíná divadelní jeviště na pozadí hor. Toto uspořádání utvářelo charakter Rijeky rozhodněji než jakýkoli samostatný architektonický plán. Město, ohraničené ze tří stran pohořími Učka, Risnjak a Velika Kapela a na čtvrtém svahu se otevírající k Jadranu, již dlouho slouží jako přirozená námořní brána do střední Evropy.

Od nejstarších záznamů vděčila Rijeka (chorvatsky Riječka; italsky Fiume) za svůj osud tomuto hlubokému zálivu. Její přístav leží čtyřicet metrů pod okolními hřebeny a je schopen přijímat lodě, které proplouvají nízkými průsmyky kontinentu z Maďarska i odjinud. Začínají zde dvě hlavní trasy: jedna vede na severovýchod přes Dinárské Alpy do Panonské nížiny, druhá se táhne na severozápad přes Postojenskou bránu do Slovinska a Rakouska. V obou směrech považovali obchodníci i armády klidný rijecký přístav za nepostradatelný.

Tato strategicky významná poloha přitahovala po staletí soupeřící uchazeče o území. Kdysi se o ni sporila Svatá říše římská a Benátská přímořská republika, později přešla do rukou Benátek a Habsburků, než se v moderní době stala ohniskem sporů mezi Itálií a Jugoslávií. Mezi lety 1918 a 1991 město podléhalo nejméně osmi různým správním orgánům, což byl zvrat suverenity, který jeho obyvatelům propůjčoval silný smysl pro místní identitu. Jeden obyvatel narozený v roce 1917 mohl – aniž by se musel přestěhovat – vlastnit pasy Rakouska-Uherska, Itálie, Svobodného státu Fiume, Italského království, německy okupovaného území, Jugoslávie, fašistického regentství Carnaro a nakonec Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Takové rychlé změny formovaly jak občanskou představivost, tak demografický profil, protože Chorvati, Italové, Srbové, Bosňané a další koexistovali v přístavu, kde se prolínalo mnoho jazyků a tradic.

Dnes se zhruba 85 procent ze 108 000 obyvatel Rijeky identifikuje jako Chorvati, přičemž v některých částech města se zachovaly italské a další menšinové komunity. Mezi nimi přežívá asi dvacet tisíc mluvčích fiumanštiny, místní varianty benátštiny. Po generace sloužila fiumanština jako obchodní jazyk přístavu a na předměstích se dokonce dotýkala chorvatských dialektů, kde přetrvávají zbytky čakavského dialektu. V ulicích kolem Korza, široké pěší promenády v srdci města, se tyto jazyky mísí s hovory tržních prodejců a nečinnými pozdravy starých přátel.

Rijecká ekonomika zůstává zakořeněna v moři. Dvě loděnice – 3. Maj a Viktor Lenac – patří k největším průmyslovým zaměstnavatelům, jejich jeřáby se kloubově rýsují jako kovové jeřáby proti panoramatu města. Zálivem stále proplouvá námořní nákladní a osobní doprava, která spojuje hlavní chorvatský přístav s jadranskými ostrovy a mezinárodními linkami. Přestože doky definují trh práce, kultura se v posledních letech znovu prosadila. V roce 2020 nesla Rijeka titul Evropské hlavní město kultury, o kterou se dělila s irským Galway. S repertoárem sahajícím od klasického divadla v Chorvatském národním divadle Ivana pl. Zajce – poprvé postaveném v roce 1765 – až po současné umění v Muzeu moderního a současného umění, město ukotvilo svou postindustriální identitu v performativních a výstavních prostorách, které odpovídají jeho rozmanité minulosti.

Procházka starým Městem připomíná toto vrstvení epoch. Městská věž stojí na úpatí Korza, jehož kulatý středověký tvar kdysi sloužil jako vstupní bod do opevněného města. Nedaleko se nachází Guvernérův palác, kde se nyní nachází Námořní a historické muzeum chorvatského pobřeží, kde artefakty námořníků a rodinné portréty sledují proměnu Rijeky z malého rybářského přístavu v císařské centrum. Pod katedrálou zasvěcenou sv. Vítu se nachází tunelová síť Grivica, kterou vytesala italská armáda na počátku 40. let 20. století. Návštěvníci se mohou projít její 330 metrů dlouhou délkou a představit si úzkost civilistů hledajících úkryt před bombardéry nad hlavou.

Nad středem města se na kopci Trsat tyčí pevnost, jejíž kameny pocházejí z konce třináctého století. Trsatský hrad, tyčící se 138 metrů nad mořem, dominuje přístupu z východu. Od roku 1288 poskytuje útočiště a vyhlídky nejprve středověkým duchovním a později habsburským důstojníkům. Dnes se na jeho hradbách konají umělecké výstavy, koncerty a literární čtení, zatímco pod barokním kostelem hradu se každý srpen na svátek Nanebevzetí Panny Marie hemží poutní ruch. Poutníci sem přicházejí uctít Pannu Marii Trsatskou, nejvýznamnější náboženské místo v západním Chorvatsku, a lákají je votivní dary, které plní kapli darů.

Rijecká karnevalová sezóna představuje další formu pouti. Riječký karneval, založený v roce 1982, se koná od ledna do března a vrcholí víkend před postní dobou. V den zahájení předává starosta města symbolický klíč mistrovi karnevalu Meštaru Tonimu, který poté vede slavnostní průvody a charitativní ples v Guvernérském paláci. Po Korzu procházejí stovky masek, ke kterým se připojují děti v kostýmovaných řadách z celého regionu. V posledních letech přilákalo více než patnáct tisíc účastníků ve více než dvou stech karnevalových souborech davy přesahující sto tisíc diváků. Tyto oslavy připomínají kosmopolitní dědictví Rijeky, kde se benátské masky mísí se slovanskými kostýmy a moderní satirou.

Léto proměňuje pobřežní okraje v lázeň středomořského odpočinku. Pláže na západě, na Kantridě a Preluku, nabízejí oblázkové okraje a pět mořských bazénů vytesaných do skály; na východě se Pećine a Kostrena řadí do odlehlých zátok. Autobusy dopravují opalující se na každý úsek a parkoviště jsou připravena u pobřeží. Alpy však leží sotva deset kilometrů ve vnitrozemí, takže za chladných zimních rán lyžaři stoupají lanovkou do střediska Platak a nacházejí svahy stále zasněžené, zatímco pod nimi skrz mezery v mracích prosvítají jadranské ostrovy. Sněžení je krátké – zřídka překročí tři dny v roce – ale vítr bóra se šlehá po svazích a zanechává po sobě orosené vrcholky, které živě kontrastují s olivovými háji u moře.

Klima je zde klasifikováno jako vlhké subtropické. Nejvyšší letní teploty překračují 30 °C pouze dvacet dní v roce, zatímco zimní minima klesají pod bod mrazu pouze jednou. Srážky jsou časté ve všech ročních obdobích; mlhy se objevují přibližně čtyři dny v roce, zejména v zimě. Nejteplejší vzduch zaznamenaný na místní stanici ve 120 metrech nadmořské výšky dosáhl přesně 40 °C 19. července 2007, zatímco nejchladnější teplota klesla na -12,8 °C 10. února 1956.

Kromě přírodního světa Rijeka dlouho sloužila jako kulisa filmařům a spisovatelům. V 60. letech 20. století se na jejím okraji natáčelo několik westernů s Vinnetouem. V 70. letech zde našla vhodnou architekturu americká minisérie Vichry války, zatímco italské regentství Carnaro – protofašistický experiment Gabrieleho D'Annunzia z roku 1919 – patří mezi svéráznější epizody města. Tato krátkodobá „Reggenza Italiana del Carnaro“ uznávala Leninovu Sovětskou republiku, přijala avantgardní estetiku a dokonce tolerovala nenormativní genderové projevy, to vše v rámci ústavy, kterou napsal sám D'Annunzio. Později, v roce 1992, Hayao Miyazaki transponoval Fiume z 20. let 20. století do animovaného Hotelu Adriano z Porco Rosso a zachytil meziválečnou eleganci přístavu plynulými tahy barvy. V Rijece se od roku 2018 odehrává drama Novine od Netflixu a z roku 2019 se zde natáčely i scény z celovečerního filmu The Hitman's Wife's Bodyguard.

Architektura odhaluje další vrstvy. Podél Korza rámují secesní fasády kavárny a butiky; katedrála sv. Víta si zachovala svou barokní loď; Římský oblouk a Stará brána stojí jako tiší svědci císařských kapitul města. Na druhém břehu Rječiny se bývalé město Sušak – kdysi soupeřící chorvatská enkláva – v roce 1945 sloučilo s Fiume. Dnes jejich spojení připomíná široké pěší náměstí nad pohřbenou řekou, oblíbené místo setkávání, které zakrývá vodu tekoucí pod ní.

Pro ty, kteří jsou ochotni věnovat čas objevování, je zde spousta muzeí. Přírodovědné muzeum s akváriem a sbírkou plazů láká rodiny s dětmi; Městské muzeum Rijeka se zabývá numismatikou, divadelními kostýmy a válečnými artefakty; malé muzeum Peek & Poke vystavuje historické počítačové relikvie – objemné klávesnice z úsvitu osobních počítačů. Sakrální sbírky v katedrále a na Trsatu vystavují relikviáře, kalichy a obrazy z období staletí oddanosti. Na každém rohu je cítit městské přetahování mezi průmyslem a uměním.

Chcete-li se nahlédnout do moderního života, můžete sestoupit na hlavní tržiště – Placa – kam brzy ráno připlouvají sítě s rybami vedle beden s místním ovocem. Zde se původní kosmopolitní duch města projevuje ve vůni uzených krevet, v přízvuku starších prodejců, kteří připomínají rakousko-uherskou vládu, a ve smíchu mladých lidí, kteří se prohánějí po dlaždicových uličkách.

Mimo městské centrum se nacházejí i další možnosti, jak se vydat na výlet. Nadšenci motoristického sportu se vydají deset kilometrů na sever na okruh Grobnik, kde si mohou vyzkoušet své dovednosti nebo sledovat profesionály, jak projíždějí ostrými zatáčkami. Pro pozorovatele hvězd nabízí Astronomické centrum na kopci Sveti Križ dalekohledy zaměřené na temnou oblohu s úchvatnými panoramaty zátoky pod nimi. A pokud vábení slané vody pomine, potápěčská centra kolem mysu odhalí podvodní útesy poseté gorgonijskými korály, mořskými jeskyněmi a dokonce i vraky.

Vzdělávání a umění se prolínají na Univerzitě v Rijece, formálně založené v roce 1973, ale některé kořeny sahají až k jezuitské teologické škole ze 17. století. Její fakulty se rozprostírají po celém městě a přitahují studenty, kteří oživují ulice a kavárny a mluví chorvatsky, italsky, fiumsky nebo anglicky, když debatují o historii, inženýrství nebo literatuře.

Kulturní paměť se třpytí i v nejmenších detailech. Jeden záchranný pás z Titanicu odpočívá v Námořním muzeu, odkaz plaveb Carpathie do a z New Yorku, často s chorvatskou posádkou. Na počátku dvacátého století se Fiume pyšnila týdenní transatlantickou osobní dopravou a vesničané si stále pamatují dobu, kdy u mola kotvily zaoceánské parníky a nad hlavou jim létali holubi s dopisy.

V každém z těchto aspektů – geografii, historii, průmyslu, umění – Rijeka odhaluje spíše komplexnost než jednotný příběh. Odolává jednoduchým definicím a raději mluví vrstvami kamene a oceli, ozvěnami hlasů, které se proplétají mezi Jadranem a kopci. Pro návštěvníka, který sleduje západ slunce za Učkou, světla tančící na vodní hladině, se podstata města nevynořuje pouze ve velkolepých památkách, ale v proudu identit, které formovaly jeho ulice. V přístavu postaveném pro obchod, který nyní vítá čluny s plachetnicemi i nákladními loděmi, je tichá poezie, a v komunitě, která přečkala impérium, ideologii i válku, jen aby si zachovala ducha, který je odolný i vnímavý. V Rijece teče řeka pod náměstím a hory se tisknou k moři a v tomto objetí člověk nachází město ukotvené i svobodné.