Krkonoše

Krkonoše, česky známé jako Krkonoše, polsky Karkonosze a německy Riesengebirge, se nacházejí v nejsevernější části České republiky a na jihozápadním okraji Polska. Tvoří nejvyšší část Sudet v rámci širšího Českého masivu. Hlavní hřeben se táhne zhruba ve směru východ-západ a tvoří jak státní hranici, tak i historické vymezení mezi Čechami a Slezskem. Sněžka (Śnieżka) s výškou 1 603 metrů si nárokuje titul nejvyššího přírodního bodu České republiky. Na rozdíl od mnoha pohoří srovnatelné velikosti vykazují Krkonoše rysy charakteristické pro vysoké hory – ledovcové kary, periglaciální sedimenty a náhlou hranici alpínského lesa – a to i přes celkovou rozlohu pouhých 631 km² (454 km² v České republice; 177 km² v Polsku).

Nejstarší písemná zmínka o „Krkonoši“ se objevuje v záznamu z roku 1492 týkajícím se panství Štěpanice, zatímco Klaudyánova mapa z roku 1518 označuje pohoří „Krkonoš“. Lingvisté běžně odvozují název ze staroslovanského „krk/krak“, což znamená zakrslé horské borovice (Krummholz), a „noš“ z „nosit“, což znamená nést – možná s odkazem na těžkopádný hřebenový okraj. Alternativní teorie spojuje moderní označení s Ptolemaiovým „Corconti“, které označuje předkeltský nebo germánský kmen. Německá označení jako Hrisenpergisches Gebirge a Riesen Gebirge se poprvé objevují v kronikách 16. století, zatímco český kronikář Bohuslav Balbín v roce 1679 katalogizoval řadu názvů včetně Sněžných hor a Cerconossios. Teprve v 19. století se Krkonoše, Karkonosze a Ryesengebirge vykrystalizovaly jako standardní termíny.

Obři slouží jako kolébka několika významných řek. Na českém svahu pramení Labe poblíž hlavního hřebene a poté vyhloubí strmá údolí vytvořená ledovcem. Mezi jeho kaskády patří Labský vodopád (50 m) a Pančavský vodopád (140 m), přičemž druhý jmenovaný drží český výškový rekord. Další kaskády – Horní Úpský, Dolní Úpský a Mumlava (8,9 m) – demonstrují erozivní sílu vysokohorských vod. V Polsku se řeky Kamienna, Łomnica a Bóbr řítí přes útesy a tvoří vodopády Kamieńczyk (27 m), Szklarki (13,3 m), Wodospad na Łomnicy (10 m) a Podgórna (10 m). Hlavní hřeben protíná povodí Severního moře (přes Labe) a Baltského moře (přes severní přítoky), což je osa kontinentálního hydrologického významu.

Ochrana přírody již dlouho usměrňuje lidskou činnost na obou stranách hranice. Český Krkonošský národní park (KRNAP), založený v roce 1963 jako druhý národní park v Československu, se rozkládá na ploše 370 km² a rozkládá se od horských luk až po subalpínské vřesoviště. Jeho polský protějšek, Karkonoski Park Narodowy (KPN), založený v roce 1959, pokrývá 55,8 km² nejvyšších svahů pohoří (900–1 000 m a více). Společně tvoří přeshraniční biosférickou rezervaci Krkonoše/Karkonosze, která je zapsána na seznamu UNESCO v rámci programu Člověk a biosféra. Filozofie managementu se liší: KPN prosazuje přísný zákaz zásahů a zakazuje zalesňování odumřelých porostů, zatímco KRNAP provádí rozsáhlé zalesňování za účelem stabilizace půd a rekultivace obnažených oblastí.

Meteorologické podmínky v Krkonoších jsou proslulé svou proměnlivostí. Zimy se vyznačují přetrvávající sněhovou pokrývkou – jejíž výška často přesahuje tři metry – a hustou mlhou, zejména na vrcholu Sněžky, který je zahalen sněhem 296 dní v roce. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 0,2 °C, což je podobné jako v zeměpisných šířkách daleko na severu. Hřeben zažívá jedny z nejsilnějších větrů v Evropě, které jsou umocněny častými jevy Foehn na severním srázu. Srážky se zvyšují z přibližně 700 mm na dně údolí na více než 1 230 mm na vrcholu Sněžky; sněhové jámy v blízkosti hlavního hřebene zaznamenaly až 1 512 mm ročně. Takové podmínky formují periglaciální útvary a diktují sezónní rytmy lidského využívání.

Nad hranicí lesa a podél hlavní osy se nacházejí desítky tradičních chatrčí: česky bouda, německy Baude a polsky schronisko. Tyto stavby, odvozené ze středověkého německého slova Buode („bouda“ nebo „přístřešek“), původně sloužily jako pastviny pro letní pastýře. Od počátku 19. století přitahovaly horolezce a do konce století se z nich vyvinuly ubytovny. Mnohé z nich byly následně rozšířeny, aby se přizpůsobily rostoucímu počtu návštěvníků. Mezi pozoruhodné příklady patří Luční bouda, Martinova bouda a Vosecká bouda v českém sektoru a Schronisko Strzecha Akademicka, Samotnia a na Hali Szrenickiej v Polsku. Přístavby z dvacátého století, jako je Petrova bouda a vrcholová chata na Sněžce, odrážejí posun směrem k designu zaměřenému na cestovní ruch.

Žulové kameny zdobí siluetu hory, formovanou tisíciletími mrazu a větru. Na hlavním hřebeni se nad 1 400 m tyčí Dívčí kameny (Śląskie Kamienie) a Mužské kameny (Czeskie Kamienie); jinde se do výšky blížící se 30 m tyčí české Harrachovy kameny a polské věže Pielgrzymy a Słonecznik. Tyto lidské tvary dodávají pohoří sochařský charakter a spojují ho s analogickými sudetskými masivy. Subglaciální eroze a postglaciální zvětrávání vytesaly amfiteátry, bludné balvany a bloková pole, která přitahují geology i návštěvníky.

Dlouho před moderní turistikou přitahovaly Krkonoše objevitele a umělce. Básník Theodor Körner a Johann Wolfgang Goethe zdolali Sněžku na konci 18. a začátku 19. století, zatímco malíři Caspar David Friedrich a Carl Gustav Carus hledali inspiraci mezi jejich hřebeny. V roce 1800 prošel pohořím mladý John Quincy Adams během své evropské cesty. V polovině 19. století vznikly na opačných březích německé a rakouské kluby „Riesengebirgsverein“, jejichž úkolem bylo vytyčit a udržovat rozsáhlou síť 3 000 km stezek – z toho 500 km jen na hlavních a vnitřních hřebenech.

Horská nebezpečí jsou zaznamenávána již od 17. století. Nejstarší dochovaný památník horské nehody, věnovaný Janu Pieniążkovi‑Odrowążovi, stojí na vrcholu Sněžky a připomíná jeho smrt v roce 1828. Katastrofální lavina v rokli Biały Jar v roce 1968 si vyžádala 19 životů a pět zraněných, což vedlo k mobilizaci záchranného týmu čítajícího 1100 lidí. Tyto události vedly k systematickému monitorování lavin, budování ochranných bariér a zavádění varovných systémů, které se neustále vyvíjejí.

Koncem 19. století se Giganti řadili mezi nejvýznamnější letoviska Německé říše, navštěvovaná především Němci a Poláky. Průvodce v polštině se objevovaly od poloviny 18. století a návštěvníky doprovázeli domorodí polští horští vůdci. Čeští spisovatelé z období národního obrození oslavovali Sněžku jako symbol slovanské identity. Během boomu Gründerzeitu si berlínští obchodníci postavili vily ve Sklářské Porubě (dříve Schreiberhau), kam se dalo dostat vlakem z velkých městských center a dokonce i ranými leteckými linkami Lufthansy přes Jelení Horu.

Sáňkování zaujalo místní představivost dávno před lyžováním. V roce 1817 August Neidhardt von Gneisenau zaznamenal desetikilometrový sjezd z Pomezních boud do Kowar. Dva typy saní – robustní saně na přepravu dřeva a hbité „Hitsch'n“ – se do konce 19. století staly závodní podívanou; kolem roku 1900 bylo v provozu napočítáno téměř 4 000 saní na dlouhé tratě a 6 000 sportovních modelů. Běžecké lyžování se objevilo po německém překladu zprávy Fridtjofa Nansena o expedici do Grónska z roku 1891. Ve stejném roce byla v Mladých Bukách otevřena první rakousko-uherská továrna na lyže. V zimě 1892–93 došlo k prvnímu zaznamenanému překročení hlavního hřebene na lyžích, za pomoci lesních strážců, učitelů a průmyslových mecenášů, kteří financovali infrastrukturu a vybavení pro znevýhodněné lyžaře.

Na přelomu století vznikla řada lyžařských klubů. Je pozoruhodné, že pět z dvanácti zakládajících členů Rakouské lyžařské federace (ÖSV) sídlilo v Giants. Vrchlabí (Hohenelbe) hostilo po první tři roky sídlo ÖSV a její první prezident Guido Rotter pocházel z hor. Na slezské straně to byly kluby přidružené k Německému lyžařskému svazu (DSV). Po první světové válce a vzniku Československa se německy mluvící kluby připojily k HDW, zatímco české skupiny vytvořily Svaz lyžařů. Region hostil národní i mezinárodní soutěže v severské kombinaci, skoku na lyžích a sáňkování; místní sportovci jako Martin a Friedel Tietzeovi získali tituly mistrů Evropy v sáňkování.

Značená stezka – Stezka polsko-českého přátelství – vede přibližně 30 km podél hlavního hřebene mezi Szrenicí a Okrajským průsmykem (Pomezní boudy). Je klasifikována jako středně obtížná, sdílí úseky se zimními lyžařskými trasami a lze ji zvládnout za dva nebo tři dny. Noclehy se konají v historických chatách nebo na vyhrazených bivakových místech, i když kempování v parku je stále zakázáno. Kromě hřebenové turistiky jsou vhodné i stovky kilometrů stezek v nižších nadmořských výškách pro jednodenní turisty. Cyklistická síť pohoří zahrnuje přírodní singletracky a náročné sjezdové tratě, které se vine lesy, loukami a podél Labské nádrže, kde se také nachází veslařské, rybářské, tenisové a squashové kurty.

Kulturní identita hor je neoddělitelná od legendy o Rübezahlovi – česky známém jako Krakonoš a polsky jako Liczyrzepa – vrtošivém duchu místních tradic. Jeho postava zdobí ukazatele, suvenýry a dokonce i moderní stezky. V literatuře pohoří poskytlo kulisu pro novelu Friedricha de la Motte Fouquého Der Hirt des Riesengebürgs („Pastýř Krkonoš“) a podtrhlo jeho trvalý otisk v německé romantické představivosti.

Travel to the Golden‑and‑Rose‑hued realm is feasible by bus, rail or private vehicle. Direct coaches from Prague’s Černý Most station serve Harrachov, Špindlerův Mlýn and Janské Lázně—fare circa 200 Kč, journey time about three hours. Czech Railways links Harrachov hourly to Liberec, Tanvald and Szklarska Poręba, with express connections from Prague at 07:25 and 13:25. Rokytnice nad Jizerou offers weekend‑only service, while Pec pod Sněžkou and Špindlerův Mlýn require bus transfers from Trutnov or Vrchlabí. Road access demands a permit for some high‑elevation routes; serpentine climbs from Poland reveal panoramic vistas.

Vstup do chráněných území v Česku je zdarma; je však vyžadováno přísné dodržování značených stezek, zejména během období rozmnožování divokých zvířat. Polský Krkonošský národní park vybírá vstupné do některých zón, ačkoli tranzit po hlavní hřebenové stezce je zdarma. Terénní vozidla jsou mimo hlavní silnice zakázána, aby se chránila křehká půda a fauna. V rámci autobusové sítě jsou trasy zaměřeny na pěší i cyklisty – trasa č. 1 (červená) spojuje Harrachov, Janské Lázně, Pec pod Sněžkou a Pomezní boudy dvakrát denně a umožňuje túry z bodu do bodu doprovázené zavazadly na kolečkách. Lanovky – z Pece na Sněžku, Janských Lázní na Černou Horu a na Hnědý Vrch v Peci – poskytují alternativu k namáhavým výstupům a jezdí podle letních i zimních jízdních řádů s pravidelně aktualizovanými jízdními řády.

Krkonoše představují studii kontrastů: od větrem ošlehaných hřebenů a hlubokých sněhových pokrývek až po klikaté řeky a žulové výchozy; od starověkých legend až po moderní sjezdovky. Jejich chráněný status, bohatá minulost a mnohostranná rekreační nabídka je řadí mezi nejtrvalejší horské destinace střední Evropy, které vybízejí k zamyšlení i výzvám v každém ročním období.