Brno

Brno leží na soutoku řek Svitavy a Svratky, město, jehož vrstevnatá minulost i dynamická současnost se odvíjejí stejnou měrou v jeho ulicích, náměstích a zelených plochách. S přibližně 403 000 obyvateli – druhými hned po Praze v České republice – a metropolitní populací blížící se třem čtvrtěm milionu si zachovává rozsah a sofistikovanost významného evropského centra a zároveň si zachovává intimitu zrozenou z lidského rozsahu a temperamentu. Brno je již téměř tisíciletí srdcem Moravy, nejprve jako královské sídlo, poté jako pevnost a nakonec jako kolébka průmyslu, vzdělání a kultury. Dnes funguje jako epicentrum české justice, domov čtyř nejvyšších soudů a souhvězdí státních institucí, a přestože si stále více získává pověst centra vysokoškolského vzdělávání, inovací a umění.

Z vrcholu Petrova, korunovaného dvěma věžemi katedrály svatého Petra a Pavla, se kontury Brna vynořují v uspořádaných vrstvách: středověké jádro kolem náměstí Svobody, funkcionalistická čistota modernistických vil za ním, lesní lem zvedající se k vrchu Kopeček v nadmořské výšce téměř 500 metrů. Dole se Svratka a Svitava vine dvojitou křivkou parky, nádržemi a alejemi platanů a vyřezávají pás zeleně, který městu dodává atmosféru uvolněného klidu. Menší potoky – Veverka, Ponávka a Říčka – se vine čtvrtěmi, jejichž břehy jsou upraveny do klidných promenád. Třicet osm kilometrů vyhrazených cyklistických a bruslařských stezek, mezi nimiž je i trasa táhnoucí se asi 130 km do Vídně, svědčí o kultuře aktivní mobility stejně jako o historické roli Brna na křižovatce spojující severní a jižní Evropu.

Základy Brna sahají kolem roku 1000 n. l., kdy na jeho kopcích vzkvétaly slovanské osady a na dnešní Petrovské plošině stála kaple z 11. století. Městský status získalo Brno v roce 1243 a do 14. století se město pevně etablovalo jako moravské hlavní město. Jeho středověké opevnění se dochovalo nejvýrazněji na hradě Špilberk, královské pevnosti postavené ve 13. století a později přeměněné na jedno z nejobávanějších vězení habsburské říše. Dnes je Špilberk městským muzeem, jeho kasematy a valy lemuje park, který je klasifikován jako národní kulturní památka. Pod hradem zůstává Stará radnice – jejíž křivá věž zrozená ze zednické zloby a vchod lemovaný vycpaným krokodýlem, který byl kdysi mylně považován za draka – sídlem městské legendy.

Vedle těchto středověkých pevností stojí mistrovská díla funkcionalismu 20. století. Vila Tugendhat, navržená Ludwigem Miesem van der Rohe a dokončená v roce 1930, je příkladem étosu čistých linií, otevřených ploch a průmyslových materiálů, tak hlubokého, že diplomatické setkání rodiny Tugendhatů v jejích sálech rozhodlo o mírovém rozpadu Československa v roce 1992. Nedaleko se nachází Vila Stiassni od Arnošta Wiesnera, hotel Avion a palác Morava, které rovněž potvrzují mezinárodní význam Brna v meziválečných letech. Zapsání vily Tugendhat na seznam UNESCO v roce 2001 znamenalo vstup Brna na světovou architektonickou scénu; její interiér, zrestaurovaný po desetiletích zanedbávání, nyní hostí prohlídky s průvodcem, které je nutné rezervovat s dostatečným předstihem.

Brněnská identita jako „města hudby“ v rámci sítě Kreativních měst UNESCO spočívá na dědictví rozmanitém i bohatém. Národní divadlo v Brně se nachází ve třech budovách – Rose-Acoustic Mahenově divadle, které v roce 1911 jako první v Evropě použilo Edisonovy elektrické žárovky, v Janáčkově divadle, pojmenovaném po skladateli, jehož opery měly v Brně často premiéru, a v historickém divadle Reduta, nejstarší účelově postavené divadelní stavbě ve střední Evropě. Hned vedle stojí bronzová socha mladého Mozarta, která připomíná jeho vystoupení v roce 1767, kde vystoupil po boku své sestry Nannerl, a Vánoce strávené u moravského dvora.

Městské divadlo Brno, založené v roce 1945, doplňuje divadelní spektrum. Jeho repertoár hudebních a dramatických inscenací se vyprodává sezónu co sezónu a každoroční turné po Evropě láká diváky k městu. Malé soubory – včetně Divadla Husa na provázku, HaDivadla, Loutkového divadla Radost a Polárky – dále diverzifikují scénu, přičemž každý z nich pěstuje experimentální jazyk, lokální vyprávění nebo rodinné publikum.

K brněnskému kouzlu přispívají i muzea par excellence. Moravské zemské muzeum, založené v roce 1817, je druhé největší v České republice a sbírá šest milionů předmětů od paleolitických nástrojů až po renesanční stříbro. Jeho pobočka, pavilon Anthropos, zkoumá nejstarší migrace lidstva prostřednictvím filmu, artefaktů a interaktivních exponátů. Nedaleko se nachází Moravská galerie, která shromažďuje tři samostatná místa umění a užitého umění a představuje vše od gotické deskové malby až po poválečnou abstrakci. Technické muzeum, největší na Moravě, sleduje cestu inovací s restaurovanými lokomotivami, telegrafy a ranými letadly. V roce 2016 byl v Domě umění města Brna otevřen Vašulka Kitchen Brno, kde je umístěn archiv průkopníků videoartu Woodyho a Steiny Vasulkových a kde se prezentují instalace nových médií v dialogu s tvůrčím kodexem města.

Každý červen vévodí noční obloze nad Brněnskou přehradou Ignis Brunensis, mezinárodní soutěž ohňostrojů, jejíž pyrotechnické show přilákají každý večer na sto tisíc diváků. Je to jedna z částí festivalového kalendáře tak nabitého, že návštěvník může v po sobě jdoucích týdnech najít filmový festival Cinema Mundi (šedesát přihlášek soupeří o nominaci na Oscara), Theatre World Brno (sto souborů z dvaceti zemí), Mezinárodní hudební festival a Mezinárodní hudební festival Špilberk (koncerty na nádvořích hradu), Letní shakespearovské slavnosti (představení pod širým nebem) a Slavnosti vína, oslavu sklizně moravských vín koncem září.

Pod těmito mezinárodními akcemi se skrývají tradice zakořeněné ve venkovském životě. Folklorní festivaly v Židenicích, Líšni a Ivanovicích přivádějí do městských částí krojované tanečníky, lidové orchestry a vinaře, jejichž obřady poutávají moderní občany k venkovským rytmům. A místní nářečí Hantec – s vlastní slovní zásobou pro krčmové drby a studentské žertíky – přežívá jako živoucí lidový jazyk mezi 60 000 brněnskými univerzitními studenty, jejichž přítomnost vnáší do města neustálou obnovu.

Brněnských 13 vysokých škol se skládá z 33 fakult a studuje na nich přibližně 62 000 studentů. Tato koncentrace talentů pohání výzkumnou ekonomiku, v níž vzkvétají kvartérní instituce, jako jsou AdMaS (Advanced Materials, Structures and Technologies) a CETOCOEN (Centrum pro výzkum toxických látek v životním prostředí), a to vedle univerzitních spin-offů. Jihomoravské inovační centrum a Technologický inkubátor VUT provázejí startupy od konceptu až po uvedení na trh, zatímco globální technologické firmy – Gen Digital (dříve AVG Technologies), Kyndryl, AT&T, Honeywell, Siemens, Red Hat a Zebra Technologies – si zde zřídily regionální sídla. Vývoj softwaru v Brně, který byl zahájen privatizací v 90. letech 20. století, se nyní řadí mezi nejdynamičtější klastry v Evropě.

Lehký průmysl, logistika a služby z velké části nahradily těžké strojírenství komunistické éry, ačkoli společnosti Siemens a Honeywell si i nadále udržují konstrukční centra. Transformace z továren minulosti na laboratoře budoucnosti se uskutečnila z velké části díky důrazu města na interdisciplinární dialog a jeho připravenosti pořádat konference na brněnském výstavišti. Od svého otevření v roce 1928 se v areálu konají veletrhy a kongresy, kterých se každoročně účastní přes milion návštěvníků. Masarykův okruh, poprvé otevřený v roce 1930, mezitím udržuje tradici motoristických závodů s akcemi Grand Prix a vytrvalostními závody, které přivádějí příznivce motocyklového a automobilového sportu na okraj města.

Veřejná doprava v Brně proplétá 12 tramvajových linek – místně známých jako šaliny – 14 trolejbusových linek (největší síť v zemi) a téměř 40 denních a 11 nočních autobusových linek. Regionální služby se plynule integrují prostřednictvím IDS JMK a spojují vesnice a města na jižní Moravě. Každé léto přehradu projíždí osobní trajekt a turistický minibus nabízí panoramatické prohlídky historického centra. Železnice dorazila v roce 1839 na trati Brno–Vídeň, první v dnešní České republice. Dnes devět stanic odbaví denně 500 vlaků; hlavní nádraží, které denně využívá 50 000 cestujících, čeká na nahrazení, protože kapacita je vyčerpána kvůli rostoucí poptávce.

Silniční spojení zahrnuje dálnici D1 do Prahy a Ostravy, D2 do Bratislavy a nedalekou D52 směrem na Vídeň. Budoucí dálnice D43 a městské okruhy, prokládané tunely v Pisarkách, Husovicích, Hlinkách a Králově Poli, si kladou za cíl zmírnit dopravní zácpy, ačkoli stavební práce a veřejné konzultace probíhají záměrně. Brno obsluhují dvě letiště: mezinárodní letiště Brno-Tuřany, jehož počet cestujících stoupal až do roku 2011, než během pandemie klesl, a letiště Medlánky, centrum pro kluzáky, horkovzdušné balóny a modelová letadla.

Brno leží na přechodu mezi Českomoravskou vrchovinou a Jihomoravskou nížinou. Zalesněné kopce obklopují město ze tří stran a zabírají přibližně 6 379 hektarů, což je 28 procent rozlohy města. Lužánky a Denisova zahrady, nejstarší a první městem založené parky v zemi, nabízejí trávníky a kolonády přiléhající k centru města. Za nimi slibují jednodenní výlety za geologickými zázraky vápencové jeskyně a propadliny Moravského krasu.

Klimaticky patří Brno do kategorie oceánského nebo vlhkého kontinentálního podnebí, v závislosti na použité izotermě. Zimní teploty klesají k -3 °C, zatímco letní maxima běžně přesahují 30 °C, přičemž tento trend se v posledních dvou desetiletích zesílil. Roční srážky činí přibližně 505 mm, rozložené na 150 dní, a celkový počet slunečních hodin je kolem 1 771 hodin. Kvalita ovzduší zůstává jednou z nejlepších v českých městech, což je udržováno přirozeným větráním a absencí silných bouří.

Uprostřed svých formálních institucí a velkolepých festivalů si Brno váží svých mýtů stejně jako svých zákonů. Legenda o brněnském drakovi, ve skutečnosti krokodýlovi naplněném vápnem a zabitém chytrým občanem, přetrvává v podobě vycpaného tvora na Staroměstské radnici a v názvosloví baseballového týmu Draci Brno, ragbyového klubu RC Dragon a rozhlasové stanice Radio Krokodýl. Druhý heraldický symbol – kolo vozu přivezené ze vzdáleného lesa za jediný den, údajně s ďábelskou pomocí – se točí v bronzu na stejné fasádě. Každé poledne v katedrále na Petrově zvoní zvon o hodinu dříve na památku švédského obléhání v roce 1645, kdy klam zvonaře zajistil městu svobodu. V tu chvíli orloj poblíž náměstí Svobody uvolní svou skleněnou kouli, suvenýr doslovný i symbolický na brněnské odmítnutí podřídit se konvencím.

V každé uličce a nádvoří je cítit souhra minulosti a současnosti, města, které se bránilo homogenizaci tím, že si pěstovalo vlastní idiomy: hantecký slang vzkvétá vedle akademické prózy, funkcionalistické vily si zachovávají své původní vybavení vedle kaváren přeplněných studenty. Brno nepřekypuje okázalostí, spíše odměňuje trpělivého pozorovatele okamžiky půvabu – stíny dopadající na gotický oblouk, šerosvit vitráží v kostele svatého Jakuba nebo nečekané klidné ticho lavičky u řeky. Právě tato rovnováha mezi drsností a elegancí, právní vážností a uměleckou bujností dělá z Brna nepostradatelnou kapitolu v jakémkoli popisu střední Evropy. Historie zde zůstává v pohybu a každý kámen svědčí o životech v neustálém pohybu, vždy vybízí k objevování spíše skrze bedlivou pozornost než skrze extravagantní sliby.