Česká republika

Česká republika zaujímá skromnou část střední Evropy, jejích 78 871 kilometrů čtverečních se rozkládá mezi 48° a 51° severní šířky a 12° a 19° východní délky. Je vnitrozemská a zároveň bohatě rozmanitá, na západě hraničí s Německem, na severovýchodě s Polskem, na jihovýchodě s Slovenskem a na jihu s Rakouskem. V jejím srdci leží vltavská kotlina, jejíž nivu zdobí silueta Prahy; na východě se rozkládá zvlněná Morava, odvodněná řekou Moravou; a na severovýchodě Sudety tvoří kolébku pramenů Labe. Tyto tři historické země – Čechy, Morava a české Slezsko – kopírují říční kotliny stejně jako kulturní kontury, jejich kopce a lesy utvářejí obchod, identitu i představivost.

Převládá mírné klima, modulované nadmořskou výškou: na vrcholu Sněžky ve výšce 1 603 metrů se průměrné roční teploty pohybují těsně pod bodem mrazu, zatímco v jihomoravské nížině stoupají k přibližně 10 °C. Zimy přinášejí zasněžené lesy a občasné mrazy ve městech; léta jsou vlhká a neklidná, přerušovaná bouřkami schopnými krupobití a dokonce i tornád. Jarní tání rozvodňuje řeky; podzim zbarvuje rozsáhlé plochy dubů a buků do červena před posledním šepotem sněhu. Dlouhodobé extrémy – –42,2 °C v Litvínovicích v roce 1929 a 40,4 °C v Dobřichovicích v roce 2012 – svědčí o kontinentálních výkyvech způsobených jeho vnitrozemskou polohou.

Lesy zelené jako brouci, hluboká údolí a křišťálový vzduch Krkonoš či Šumavy (národních parků a biosférických rezervací UNESCO) vyprávějí o ekologické tapiserii rozdělené mezi západoevropské listnaté lesy, středoevropské smíšené lesy, panonské savanovité nížiny a karpatské jehličnaté vrchoviny. Čtyři národní parky – Šumava, Krkonoše, České Švýcarsko a Podyjí – chrání toto dědictví, kde čápi černí a rysi cítí horizont za změklými hřebeny.

Lidská historie země začala dlouho před formálním vznikem Českého knížectví na konci devátého století, pod nadvládou Velké Moravy. Čechy zaujaly své místo mezi říšskými panstvími do roku 1002 a v roce 1198 se staly královstvím. Habsburská vláda, upevněná po Moháči v roce 1526 a zpečetěná bitvou na Bílé hoře v roce 1620, trvala staletí. Její rozpad v roce 1806 proměnil tyto koruny v rakouské říšské provincie a nastolil fázi průmyslového pokroku, který do devatenáctého století vetkal uhlí a ocel do ekonomické struktury českých zemí.

Dvacáté století zde definovaly války a otřesy. První Československá republika – založená v roce 1918 – si v meziválečné východní a střední Evropě udržela parlamentní demokracii. Mnichov v roce 1938 předznamenal anexi a okupaci; obnova v roce 1945 ustoupila pouze sovětským převratům v roce 1948. Drtivý konec Pražského jara v roce 1968 umlčel obnovené naděje na liberalizaci. Teprve sametová revoluce v listopadu 1989 obnovila samosprávu; 1. ledna 1993 se Československo pokojně rozpadlo na dva státy, čímž vznikla moderní Česká republika.

Dnešní parlamentní republika se účastní činnosti Evropské unie, NATO, Organizace spojených národů, OECD, OBSE, Rady Evropy a Visegrádské skupiny. Její vysokopříjmová, na export orientovaná sociálně tržní ekonomika se opírá o služby, výrobu a inovace. Česká koruna zůstává preferovanou měnou; měnovou politiku provádí nezávislá Česká národní banka. V indexu lidského rozvoje se umístila na 32. místě a je známá všeobecnou zdravotní péčí, bezplatným univerzitním vzděláním a robustní sociální ochranou. V evropském sociálním modelu udržuje sociální stát. HDP na obyvatele dosahuje přibližně 91 procent průměru EU, lidský rozvoj upravený o nerovnost je celosvětově dvanáctý a index lidského kapitálu Světové banky ji řadí na dvacáté čtvrté místo. Cestovní ruch živí Prahu – páté nejnavštěvovanější město Evropy – stejně jako lázeňská města, zámky a útočiště v divočině; v roce 2001 cestovní ruch vydělal 118 miliard Kč (5,5 procenta HDP).

Praha sama vrhá dlouhý stín. Za Vltavou se její středověké věže a barokní fasády shlukují kolem dlážděných uliček a Karlova mostu; stín Pražského hradu dopadá na Orloj na Staroměstském náměstí. Přesto Brno, Ostrava, Plzeň a Liberec nesou své vlastní hlasy: brněnská modernistická vila Tugendhat a živé kavárny, ostravské dědictví uhelného těžby a živá subkultura, plzeňské rodiště plzeňského piva a rozlehlé pivovarské haly a liberecké dědictví hedvábného tkaní pod Ještědskými věžemi.

Kromě toho tvoří regionální města kapitoly velkého příběhu. Pod svým velkým náměstím se tyčí České Budějovice, bohatství zrozené z obilí a piva; nedaleký českokrumlovský zámek dominuje klenutým zákrutám Vltavy; Olomouc se pyšní barokním sloupem Nejsvětější Trojice a druhým největším historickým centrem; gotický kostel sv. Barbory ​​v Kutné Hoře a kostmi zdobená kostnice v Sedlci hovoří o opulentnosti těžby stříbra; termální prameny v Karlových Varech lákají na své kolonády německé a ruské hosty; Třebíč si zachovává židovskou čtvrť; renesanční náměstí v Telči od svého vzniku v 16. století sotva zestárlo.

Toto architektonické bohatství se rozprostírá napříč epochami: románské kamenné věže a baziliky, tyčící se oblouky gotické dokonalosti, francouzské návrhy za Karla IV., renesanční lodžie a zahrady, velkolepost baroka a jeho pozdější goticko-barokní syntézy. Historismus devatenáctého století oživil středověké formy; secese rozkvetla před první světovou válkou; meziválečný funkcionalismus vsadil pokrok na čisté linie; poválečné sovětské vlivy ustoupily v 60. letech 20. století bruselské stylové avantgardě a následným brutalistickým výrokům. Dnes se vize oceněné Pritzkerovou cenou setkávají s dekonstruktivistickými prvky v Tančícím domě a Zlatém andělu.

Kulturní rytmy národa se projevují stejnou měrou v kuchyni i v zvycích. Češi si cení masa: vepřového, hovězího a kuřecího v guláších dušených na pivu, na podzim zvěřiny – zvěřiny pod jalovcem, pečeného králíka na jarních pastvinách. Smažený, obalovaný vepřový řízek – smažený vepřový řízek – se podává s vařenými bramborami; čerstvý pstruh nebo kapr se objevuje na Vánoce, jako letmý odkaz na hojnost říčních plodů. Klobásy, paštiky, uzené šunky, kysané zelí a bramboráky plní hospody. Dezerty se skládají ze šlehačky a ovocných koláčů, zatímco makový štrúdl nebo koláče ctí cukrářské tradice.

Pivo však zůstává národním dialektem: Pilsner Urquell z Plzně, předchůdce světlého ležáku, inspiruje dvě třetiny světových sládků. Z Českých Budějovic vaří Budějovický Budvar; minipivovarů je tu spousta. Moravské vinice – leží zde přes devadesát procent českých vinic – produkují svěží bílá vína i plná červená vína; slivovice a bylinné hořké nápoje jako Becherovka nebo Fernet Stock sdílejí barový prostor s Kofolou, domácí kolou, která se pere s globálními giganty.

Hudba, loutkářství a výtvarné umění mají stejnou váhu. Loutková divadla uvádějí bajky inspirované Janem Švankmajerem; Dvořákova cena zní v brněnských operních sálech; legendy o skle a malbě na skle Richarda Hegera připomínají staleté české křišťálové dědictví. Muzea – od pražské Národní galerie po ostravské hornické muzeum – mapují stejnou měrou minerály, moderní umění nebo barokní baroko.

Česká republika má 10,5 milionu obyvatel, průměrný věk 43 let. Sčítání lidu z roku 2021 zaznamenalo 57,3 procenta etnických Čechů, 3,4 procenta Moravanů, přičemž Slováci, Ukrajinci, Vietnamci a Poláci vytvářejí celou řadu menšin. Žije zde přibližně 658 000 cizinců – Ukrajinci a Slováci tvoří téměř polovinu. Židovská komunita, která byla během holocaustu téměř vyhlazena, dnes čítá kolem 3 900 osob. Asi tři čtvrtiny populace se nehlásí k žádnému náboženství, což ze sekularismu dělá jejich charakteristický rys; historické kostely – sv. Víta na Pražském hradě, sv. Barbory ​​v Kutné Hoře, sv. Cyrila a Metoděje v Praze – však zůstávají symbolem katolické minulosti.

Čeština je úředním jazykem, západoslovanským jazykem srozumitelným pro slovensky mluvící a přístupným pro polsky nebo rusky mluvící. Angličtina dominuje mezi mladšími generacemi; němčina zůstává běžná mezi těmi, kteří byli vzděláni v komunistické éře, kdy byla ruština povinná. Návštěvníci si mohou všimnout přetrvávajících dialektů – moravských variant, slezských idiomů – přesto spisovná čeština spojuje média, akademickou obec a vládu.

Cestovní etiketa tyto emoce odráží. Češi si cení osobního prostoru a formálních pozdravů: při vstupu do obchodů tiché „Dobrý den“, při odchodu „Na shledanou“. Doma se zouvají boty, následují pantofle. V případě potřeby nabízíme pomoc, ale nevyžádaná pomoc může překvapit. Vyhněte se označování republiky jako „východní Evropy“ nebo jejímu spojování se sovětským územím; trvejte na „střední Evropě“. Zdržte se „Sudeet“, zastaralých německých názvů míst nebo necitlivých poznámek naznačujících lacinost. Především respektujte historii – komunistické dědictví a památka na holocaust zůstávají citlivé – vyhýbejte se popírání nebo trivializaci.

Za městy se odhalují venkovská panoramata s hrázděnými chalupami a poli lemovanými gotickými věžemi. Třebíčská barokní náměstí, čedičové památky Českého ráje, rozlehlá propast Macocha v Moravském krasu a záplavové oblasti Pálavy s rybími přehradami lákají turisty i rybáře. Pro technickou zajímavost je v brněnském moderním muzeu znázorněn průmyslový design; běžkaři trasují okruhy Tour de Ski v Novém Městě na Moravě.

Ať už se zastavujete u pavilonů se zelenými střechami Mariánských Lázní, procházíte dlažebními kostkami v Kutnohorské kostěné kapli nebo stojíte pod věžemi Českého Krumlova, zatímco se nad Vltavou vznáší mlha, Česká republika mísí okamžiky utrpení a opulentnosti v krajině záměrně nuančních nuancí. Je to země vrstevnaté paměti – rané kamenné Velké Moravy, habsburských lstí, republikou ukovaných svobod – a přesto balancuje mezi současnými požadavky a stálezeleným divadlem svých lesů a věží. Vkročit do jejích hranic znamená setkat se nejen s tapiserií architektury a terénu, ale i s lidmi, jejichž ironická citlivost a vnímavá zdrženlivost propůjčují jas každému náměstí a lesní mýtině.