Jerevan

Jerevan dnes stojí jako strážce i příjemce kontinuity, která sahá téměř tři tisíciletí zpět. Od svého nejranějšího ztělesnění jako Erebuni, urartské pevnosti založené v roce 782 př. n. l. králem Argishtim I., bylo město svědkem proměnlivých osudů říší, přílivu a odlivu národů a vytrvalé vůle svých obyvatel k obnově a adaptaci. Město se nachází na náhorní plošině Arménské vysočiny a zabírá západní okraj Araratské nížiny. Jeho horní čtvrti jsou ze tří stran obklopeny horami, než sestoupí do strmé rokle řeky Hrazdan. Ve své moderní podobě slouží Jerevan jako administrativní srdce Arménie, její kulturní centrum a průmyslový motor; přesto na každém kroku zůstávají do městské struktury vetkány pozůstatky minulosti.

Citadela Erebuni, tyčící se na skalnatém kopci asi osm kilometrů jihovýchodně od dnešního centra, byla koncipována jako více než jen vojenská bašta. Dobové nápisy a archeologické nálezy ukazují, že Argishti I. si představoval sídlo vlády i bohoslužeb – místo, kde by se prolínal teokratický rituál a královské obřady. Navzdory impozantním hradbám a ceremoniálním síním si urartské hlavní město dlouho neudrželo nadvládu. S nástupem následných arménských království Erebuni zastínila nová mocenská sídla a osada se zmenšovala, až středověk téměř vymazal její význam.

Na začátku sedmnáctého století se Jerevanův osud propadl na nejnižší úroveň. Během Velkého surgunu v letech 1603–1605 safíjovští vládci Persie násilně deportovali statisíce Arménů a město tak zůstalo z velké části neobydlené. Katastrofické zemětřesení v roce 1679 poté zničilo to, co z města zbylo, a jeho skromnou sbírku obydlí zredukovalo na sutiny. Následovala rekonstrukce ve značně menším rozsahu, přičemž přestavěné město si převzalo některé ze svých dnešních uličních linií z tohoto období.

Podepsání Turkmenčajské smlouvy v roce 1828 přivedlo Jerevan k Ruské říši. Za carské správy se Arméni, kteří byli rozptýleni po Persii a osmanských územích, začali vracet zpět. Nová vlna osadníků dala impuls k oživení, které proměnilo Jerevan z provinčního zapadákova v regionální centrum. Když v roce 1918 vznikla První Arménská republika, Jerevan – tehdy domov tisíců přeživších arménské genocidy – byl prohlášen za hlavní město státu, čtrnácté v arménské historii a sedmé na Araratské pláni.

Sovětská éra poté zahájila období rychlé transformace. Během několika desetiletí Jerevan narostl v počtu obyvatel i ambicích. Široké bulváry a monumentální veřejné budovy, provedené v zdrženlivém neoklasicistním stylu s národními motivy, nahradily řady roubených domů. V době, kdy sovětská vláda skončila, Jerevan upevnil svou roli arménského kulturního a průmyslového centra.

Ekonomické otřesy na počátku 90. let 20. století spustily exodus. Mezi lety 1989 a 2003 se počet obyvatel města snížil z přibližně 1,25 milionu na zhruba 1,09 milionu. Ti, kteří zůstali, čelili rozpadající se infrastruktuře a ekonomické stagnaci. Přelom století však znamenal oživení. Obnovené investice do bydlení, dopravy a veřejných prostor změnily panorama města a život v ulicích. Kavárny, butiky a pěší promenády – v sovětských letech vzácné – se rozrostly podél revitalizovaného Náměstí Republiky, nově vybudované Severní třídy a zeleného komplexu Kaskáda. Do roku 2011 se počet obyvatel města vrátil na více než jeden milion a do roku 2022 dosáhl přibližně 1 086 677 obyvatel.

UNESCO označilo Jerevan za Světové hlavní město knihy pro rok 2012, uznávác jeho hluboké literární a vědecké tradice. Členství v Eurocities dále zakotvilo arménské hlavní město v evropské síti spolupráce obcí. Tato rychlá obnova měst však měla i své kritiky: demolice historických staveb z ruské éry a počátku dvacátého století někdy způsobila, že jejich bývalí obyvatelé zůstali bez domova, a debaty o ochraně kulturního dědictví se nadále odrážejí v rámci zasedání o plánování obcí.

Nadmořská výška Jerevanu se pohybuje od 865 metrů nad mořem na březích řeky Hrazdanu do 1 390 metrů v severovýchodních výškách, což jej řadí mezi padesát nejvýše položených měst světa s populací přesahující jeden milion. Roční rytmus určuje polosuché, kontinentální stepní klima. Léta jsou spalující, denní teploměry v srpnu občas překračují 40 °C – rekord 43,7 °C z 12. července 2018 stále patří k nejvyšším v arménských meteorologických análech. Zimy, i když krátké, mohou klesnout na -15 °C nebo méně a městské parky pokrývají sněžení. Roční srážky činí pouhých 318 milimetrů, zatímco jasná obloha poskytuje přibližně 2 700 hodin slunečního svitu ročně.

Administrativně se Jerevan liší od arménských provincií (marzerů). Zaujímá zvláštní postavení, sousedí s provincií Kotayk na severu a východě, provincií Ararat na jihu a jihozápadě, provincií Armavir na západě a provincií Aragatsotn na severozápadě. V jeho hranicích leží dvanáct okresů, z nichž každý má jedinečný charakter a veřejná prostranství.

Navzdory své hustotě osídlení – téměř 4 900 bytových domů, asi 65 000 pouličních lamp a přes 1 080 kilometrů silnic – si město zachovává významné zelené enklávy. Lyonův park v okrese Erebuni zabírá nejstarší zahradní pozemek, založený a uměle zavlažovaný vedle pevnosti v 8. století př. n. l. Anglický park poblíž centra a Park milenců podél třídy maršála Baghramyana pocházejí z 18. a 19. století. Jerevanová botanická zahrada, otevřená v roce 1935, a Vítězný park z 50. let 20. století nabízejí rozsáhlou zeleň, zatímco Labutí jezero v parku operního divadla nabízí v zimě rekreační bruslení. Kolem každé čtvrti slouží místním obyvatelům sousedské zahrady – park Buenos Aires v Ajapnyaku, park Komitas v Šengavitu, park Fridtjofa Nansena v Nor Norku a další. V roce 1967 město vytvořilo umělou nádrž na starém korytě řeky Hrazdan; 0,65 kilometru čtverečních reflexní plochy Jerevanova jezera nyní slouží jako ústředí rekreačních promenád.

Pevnost Erebuni zůstává dokladem historie města, její urartská brána a kamenné nápisy evokují dobu bronzu a železa. Kostel Katoghike, postavený v roce 1264, se dochoval jako fragment větší baziliky, jehož jednoduchá kamenná loď nabízí kontrastní skromnost s rozlehlými oblouky Náměstí Republiky ze sovětské éry. Na východním okraji města kraluje katedrála svatého Řehoře Iluminátora, vysvěcená v roce 2001, jako největší arménská katedrála na světě, jejíž bílá opuková fasáda svědčí o 1700leté historii arménského křesťanství.

Nedaleko se nachází pamětní komplex Tsitsernakaberd, který uchovává památku genocidy z roku 1915. Jeho trio žulových desek a věčný plamen stojí vedle Muzea arménské genocidy, kde fotografie a svědectví přeživších svědčí o událostech, které změnily podobu národa. Knihovna Matenadaran na Maštocově třídě uchovává přibližně 17 000 rukopisů – iluminací a marginálií, které dokumentují vývoj arménského, řeckého a blízkovýchodního písma. Národní galerie a Historické muzeum, které sdílejí budovu na náměstí Republiky, vystavují domácí i evropská umělecká díla, která odrážejí roli Jerevanu jako křižovatky euroasijské kultury.

Vědecká zvědavost nachází uplatnění ve specializovaných institucích: rezervace Erebuni chrání polopouštní stepi a endemickou flóru; interaktivní vědecké muzeum Little Einstein zapojuje děti do interaktivity; a vesmírné muzeum a muzea komunikace a medicíny mapují technologický pokrok.

Arménské apoštolské křesťanství přetrvávalo napříč epochami dobývání a exilu. Araratijská papežská diecéze se sídlem v katedrále Surp Sarkis se řadí mezi nejstarší diecéze na světě. Dnes město čítá sedmnáct aktivních kostelů a čtyři kaple, z nichž každá je centrem rituálů a komunity. Klasická arménština, neboli grabar, se v liturgii používá i nadále, zatímco lidový jerevanský dialekt – formovaný přinejmenším od třináctého století – nese ruské a perské výpůjčky a zůstává nejrozšířenější východoarménskou variantou.

Demograficky se Jerevan do devatenáctého století posunul od středověké arménské většiny ke smíšenému muslimskému a arménskému obyvatelstvu a do konce dvacátého století zpět k drtivě arménskému charakteru. Osmanské vyhnání, ruské repatriace a tragické migrace z doby genocidy vyvolaly vlny návratů a přesídlování, které nesmazatelně změnily městskou mozaiku.

Starobylé kamenné kaple – kaple Matky Boží v Avanu, kostel Tsiranavor – se tyčí v severních předměstích uprostřed trosek středověkých věží. Podél Hrazdanu červený most ze sedmnáctého století hovoří o zkáze i rekonstrukci. Sovětské epochy jsou připomínány v soše Matky Arménie vysoko nad Parkem vítězství a v sovětském stylu fasád Opery a kina Moskva. Mezi novější památky patří pomník Garegina Nždeha (2016) a umělecky prodchnuté kaskádové terasy Centra Cafesjian, kde se pěší zóna oživuje bezplatnými koncerty a sochařskými instalacemi.

Mezinárodní letiště Zvartnots, dvanáct kilometrů západně od města, odbavuje komerční lety, zatímco sousední letiště Erebuni slouží vojenskému a soukromému letectví. Doprava ve městě je směsicí městských trolejbusů, městských autobusů a soukromě provozovaných maršrutek. Přestože maršrutky tvoří více než polovinu cestujících, absence jednotného prodeje jízdenek a variabilní standardy představují pro regulační orgány výzvu. Jerevanské metro, pojmenované po Karen Demirchyan, slouží hlavnímu městu od roku 1981 a denně přepraví přibližně 60 000 cestujících po svých deseti stanicích. Dálkové železniční spojení vede především do Tbilisi a v rámci Arménie; trasy do Turecka a Ázerbájdžánu zůstávají uzavřeny.

Průmysl, kdysi zmítaný rozpadem Sovětského svazu, si zachovává silné stránky v chemickém průmyslu, metalurgii, strojírenství, textilním průmyslu a zpracování potravin. Téměř 41 procent arménské průmyslové produkce pochází z Jerevanu. Cestovní ruch nyní doplňuje výrobu: luxusní hotely – Marriott, Hyatt, Radisson Blu – a nová nákupní centra, jako jsou Dalma Garden Mall, Yerevan Mall a Rossia Mall, se starají o mezinárodní návštěvníky. Tančící fontány na náměstí Republiky a panoramatický výhled na horu Ararat lákají každoročně tisíce lidí.

V centru města se nachází Kentron – soustředný plán architekta Alexandra Tamaniana – který zahrnuje Náměstí Republiky a Operu, sjednocené skleněnými fasádami a kavárnami na Severní třídě. Na severu připomíná staletí obchodu krytý bazar Barekamutyun. Oblast hovorově známá jako Monument se tyčí kolem kaskádových schodů a památníku sovětského vítězství. Dále se ve stínu příměstských vlaků nacházejí starobylé ruiny Erebuni, zatímco čtvrť přezdívaná Bangladéš – tak se nazývá pro svou vzdálenost od centra – hostí největší venkovní trh ve městě. Nor Nork, poslední přístavba Jerevanu ze sovětské éry, vede cestovatele k chrámům Garni a Geghard.

Ve městě, které bylo srovnáno se zemí a znovu postaveno, opěvováno a oplakáváno, dnes Jerevan vyzařuje tichou sebedůvěru. Vyvažuje tíhu starověku s naléhavou touhou po obnově. Každé jarní ráno se člověk může procházet pod nově vysazenými platany podél kamenů ze sedmnáctého století, zaslechnout hovorové fráze protkané perskými zbytky a zahlédnout skrz opar dva vrcholy Araratu. Ti, kdo se procházejí jeho ulicemi, se setkávají s vrstvami paměti: každý bulvár a zahradní cesta, každý kostel a fontána nese otisk nesčetných životů, mezi nimiž jsou urartovští kněží, ruští inženýři, sovětští básníci a současní občané, kteří nadále utvářejí neustále se rozvíjející příběh tohoto města.