Hua Hin

Hua Hin leží na úzkém pásu Malajského poloostrova v Thajsku, v okrese provincie Prachuap Khiri Khan, který v prosinci 2019 čítal necelých 66 000 obyvatel na 911 km² pobřeží a vnitrozemí. Město, vzdálené dvě stě kilometrů od Bangkoku po silnici, se rozrostlo ze skromné ​​rybářské vesnice v přímořské útočiště úzce spjaté s thajskou monarchií. Jeho světlé písky, kamenité mysy a nízko položené kopce kreslí pobřeží, které následné vlny vládní a královské podpory formovaly do jednoho z nejstarších a nejtrvalejších plážových letovisek Thajska.

Na počátku devatenáctého století objevili farmáři z Phetchaburi, vyhnaní na jih suchem, pobřeží, kde se bílý písek setkával s řadami tmavých skal. Osadu pojmenovali Samore Riang – „řady skal“ – a zůstali zde. O století později, v roce 1921, postavil princ Purachatra, ředitel státních drah, vedle vln hotel Railway. Krátce nato postavil princ Krom Phra Naresworarit paláce v Ban Laem Hin a přilehlé pobřeží nazval Hua Hin neboli „kamenná hlava“. Král Pradžadhipok (Ráma VII.) přijal toto jméno pro své vlastní přímořské útočiště – Klai Kang Won, „daleko od starostí“ – a zapustil tak královské kořeny, které přetrvávají dodnes. V letech 2004 až 2006 zde král Bhumibol Adulyadej (Ráma IX.) pobýval trvale, dokud ho lékařské potřeby nepřivolaly zpět do Bangkoku.

Administrativní status města následoval rozvoj města. V roce 1932 se krátce stal menším okresem pod Pran Buri; do roku 1949 se stal jedním z osmi hlavních měst Prachuap Khiri Khan. Vybudování jižní železniční trati v Thajsku zpečetilo jeho spojení s Bangkokem a destinacemi dále na jih, čímž upevnilo jeho roli prvního oblíbeného plážového letoviska v zemi. Mezi lety 2014 a 2019 se počet návštěvníků – thajských i zahraničních – každoročně zvyšoval přibližně o šest procent, což svědčí o trvalé atraktivitě města.

Hua Hin však nebyl imunní vůči útrapám. V srpnu 2016 si série čtyř bombových výbuchů během 24 hodin vyžádala jeden život a dvacet zraněných. V důsledku toho bylo pod dohledem turistické policie instalováno devadesát bezpečnostních kamer, městské úřady monitorují dalších šedesát a plánují několik stovek dalších na ochranu návštěvníků i místních obyvatel.

Klima v Hua Hinu spadá do kategorie tropické savany (Köppen Aw). Teploty zůstávají po celý rok vysoké a mezi ročními obdobími jen málo kolísají. Od prosince do dubna je relativně suché a chladné období; květen ohlašuje monzunové deště, které v polovině léta ustávají a vrcholí opět od září do listopadu.

Hua Hin obsluhuje silniční, železniční i námořní doprava. Hlavní železniční uzel – vlakové nádraží Hua Hin – představuje poslední zastávku předtím, než trať zamíří hlouběji do Prachuap Khiri Khan. Menší zastávky v Nong Kae, obsluhující oblast Khao Takiap; Suan Son Pradiphat, poblíž stejnojmenné pláže a parku Rajabhakti; a Khao Tao doplňují místní dopravu. Koncem roku 2019 slibuje výstavba dvoukolejné trati z hlavního nádraží Bang Sue v Bangkoku do Chumphonu rychlost až 160 km/h, čímž se po dokončení, které je plánováno na rok 2022, zkrátí doba jízdy mezi Bangkokem a Hua Hin na dvě nebo tři hodiny. Pravidelná doprava stále trvá tři a půl hodiny nočními vlaky, jako je vlak 44 společnosti SRT.

Plány na vysokorychlostní železnici spojující Bangkok se Surat Thani – přes Hua Hin – se pozastavily kvůli nedostatku investorů. Mezitím trajektová doprava kdysi spojovala Hua Hin s Pattayou 2,5hodinovou plavbou katamaránem; v roce 2018 byla kvůli nízké poptávce mimo sezónu pozastavena, ale v hlavní sezóně byla krátce obnovena, než byla trvale ukončena. Trajekty Lomprayah nyní nabízejí kombinované autobusové a lodní spojení na Ko Tao, Ko Pha Ngan a Ko Samui, ačkoli ze samotného Hua Hinu žádné přímé katamarány neplují.

Letiště Hua Hin odbavuje omezený počet letů – jediná zbývající trasa společnosti AirAsia spojuje Chiang Mai – ačkoli modernizace v hodnotě 3,5 miliardy bahtů plánuje rozšíření terminálů, hangárů a ranvejí s cílem odbavit až tři miliony cestujících ročně a plněji integrovat město do thajských iniciativ „Riviéra“ a Jižní ekonomický koridor.

Ve městě jezdí po Phetkasem Road každých deset minut songthaew (sdílené nákladní vozy s plošinou) za deset bahtů, zatímco mezery mezi nimi vyplňují motocyklové taxíky, tuk-tuky a služby Grab. Rovný terén města láká cyklisty – půjčovny kol jsou rozmístěny podél pláže, i když chodníky jsou často překážkami, které frustrují chodce a osoby s omezenou pohyblivostí.

Na rozdíl od mnoha přímořských letovisek postrádá Hua Hin jediné, definované centrum. Skromná hodinová věž na Phetkasem Road se stala de facto dopravním uzlem: shromažďují se zde minivany jedoucí na sever a na jih a nedaleko se nachází turistická informační kancelář. Samotná silnice rozděluje město na dvě části: liché soi (vedlejší ulice) se táhnou směrem k moři; sudé vedou do vnitrozemí. Turisté mířící na pláž se shlukují kolem Soi 61 na pobřeží, zatímco k vlakovému nádraží přecházejí na Soi 76 na druhé straně.

Značení v Hua Hinu je nápadné, ba až ohromující. Téměř kdokoli si může po zaplacení denních poplatků místním úřadům postavit komerční nebo neformální cedule; jejich hojnost často zhoršuje vizuální prostředí, přesto zůstává do značné míry nedotčena. Veřejné chodníky, pokud existují, jsou často přerušovány pouličním mobiliářem, prodejci nebo špatně udržovanými povrchy.

Monitorování životního prostředí poukazuje na smíšené osudy. Vody u pláže Hua Hin byly v průzkumu Úřadu pro kontrolu znečištění z roku 2015 hodnoceny pouze jako „uspokojivé“, přičemž hladiny enterokoků občas překračovaly bezpečnostní normy. Návštěvníkům, kteří hledají čistší vodu, se doporučuje projít se na jih za centrální molo, kde proudy a menší odtoky řek zajišťují čistší podmínky.

Šestikilometrové oblouky pláže Hua Hin se táhnou od moderního hotelu Hilton na jih až ke skalnatému výběžku korunovanému chrámem na kopci. Na úpatí Khao Takiap se pod alejemi mořských borovic otevírá veřejnosti pláž Suan Son, která je v majetku armády. Písek lemují lehátka – často pronajímaná za 100 bahtů na den – která jsou zdarma pouze v případě, že jsou přivázána k kavárnám v areálu.

Mezi kulturní místa patří Centrum umění a řemesel Hua Hin na ulici Naepkhehat, které vystavuje současné thajské umění, starožitný nábytek a fotografie zachycující minulost města. Vstup je zdarma.

Dřevěný pavilon, který tvoří vlakové nádraží Hua Hin, patří mezi nejoblíbenější stanice v Thajsku. Byl přemístěn z paláce Sanamchan v roce 1968 a jeho propracované štíty a špičaté střechy připomínají královskou architekturu a přitahují stálé proudy obdivovatelů.

Hned za ním se nachází park Rajabhakti, který ctí sedm panovníků – od Ramkhamhaenga ze Sukhothai po Chulalongkorna z Rattanakosinu – bronzovými sochami o průměrné výšce 13,9 m. Víceúčelové náměstí a muzeum v parku, otevřené v roce 2015, zkoumají odkaz každého z nich.

Dále v okolí zůstává palác Klai Kang Won soukromou královskou rezidencí, ačkoli jeho vnější areál je otevřen denně od 16:00 do 19:00 a láká turisty s přísnými požadavky na oblečení a pasovou kontrolou u brány. Za jasného večera se zahrady jemně lesknou na obzoru Andamanského moře.

Pro vzrušení nad hranicí lesa je tu Khao Hin Lek Fai (Pazourková hora), která se tyčí do výšky 162 m a je veřejným parkem navštěvovaným makaky. Z vrcholu, který je přístupný po silnici nebo po dynamické stezce, se za úsvitu nabízí panoramatické výhledy na město a pobřeží Hua Hin.

Milovníci přírody se obracejí do národního parku Sam Roi Yot, který se nachází asi 60 km jižně. Jeho nejznámější lokalita, jeskyně Phraya Nakhon, zahrnuje vápencové vrcholy, mangrovové bažiny a mokřady plné ptáků a ukrývá královský pavilon zalitý slunečním světlem skrze otvor v jeskyni. Domy duchů v parku na pláži Brassiere – podle místních pověstí ozdobené symboly bras – slouží jako kuriózní připomínka lidových vír.

Hua Hin si udržuje klidnou, rodinnou atmosféru, kterou oblíbeně vyhledávají Thajci středního věku a zahraniční důchodci. Víkendový provoz z Bangkoku prudce stoupá v chladném období, kdy se hotely plní thajskými rodinami, které hledají odpočinek na pobřeží. Developeři nemovitostí propagují vily a bytové projekty, někteří z nich za hlídanými vchody zabudovávají golfová hřiště, lázně a nákupní komplexy.

Golfová hřiště se množí v okruhu půl hodiny jízdy. Black Mountain, Majestic Creek a Royal Hua Hin hostily akce Asian-Tour, zatímco Banyan, Palm Hills, Lake View a Springfield vítají amatéry. Krajinu lemují driving range a klubovny, které upevňují pověst města jako golfové enklávy.

Stovky masážních salonů lemují Phetkasem Road a postranní ulice a nabízejí tradiční thajské a olejové procedury. Výhodné nabídky začínají na 200 bahtech za hodinu ve městě a v blízkosti hotelů na pláži se zvyšují až na 300 bahtů. Projekt Thajská masáž pro zdraví pro nevidomé, který sousedí s Golden Place, kombinuje profesionální služby se sociálním posláním, ačkoli angličtina může být omezená.

Další možnosti trávení volného času sahají od jízdy na horském kole na trati Wall Ride DH na svazích Khao Hin Lek Fai až po závody motokár poblíž letiště. Tábory pro slony a ekologické plavby fungují hned za hranicemi města, zatímco rybářské charterové lodě a plavby z přístavů brázdí pobřežní vody.

Každoroční jazzový festival Hua Hin shromažďuje každý červen na pláži hudebníky z celého světa i z thajských zemí. Každý prosinec se nadšenci do historických vozů procházejí od centrální pobočky Sofitel v Bangkoku k sesterskému hotelu u moře a pořádají večírek v dobovém stylu v kostýmech z 20. let 20. století. Nadšenci do draků se sjíždějí během střídavých období od března do května na Thajský mezinárodní festival draků, který oblohu zaplňuje high-tech a tradičními designy. V listopadu se na tenisových kurtech konají turnaje ATP Challenger a WTA 125K, které přitahují vycházející hvězdy z Asie a Australasie.

Hua Hin si dnes zachovává ozvěny svého královského původu a zároveň je vhodný pro masovou turistiku, komunity pro seniory a modernizaci infrastruktury. Jeho pobřežní rovina, prokládaná skalnatými ostrůvky a zalesněnými kopci, nabízí jak pohodlí oblíbeného letoviska, tak i kouzlo méně navštěvovaných enkláv. Návštěvníci mohou najít kouzlo v dřevěných fasádách vlakového nádraží, útěchu v palácovém areálu při západu slunce a radost na vrcholu horského výhledu. Navzdory všem svým nedokonalostem – přeplněným chodníkům, změti značení a obavám o kvalitu vody – tato čtvrť stále nabízí chvíle nenucené krásy, kde mořský vánek nese vůni soli a borovic a pomalé, rozvážné pohupování songthaew naznačuje život za hranicemi spěchu.