Tádžikistán

Mezi rozlohou Pamíru a vyprahlými pláněmi Střední Asie leží Tádžikistán, země bez námořních přístavů, ale bohatá na nadmořské výšky. Jeho obrysy se táhnou od vysokých průsmyků Hindúkuše na východě až po dolní povodí Amudarji na západě. Uprostřed hřebenů, které zřídka klesají pod 3 000 metrů, se země na jižním okraji dotýká Afghánistánu, na západě Uzbekistánu, na severu Kyrgyzstánu a na východním páteři Číny. Za úzkým Wachánským koridorem leží Pákistán hned za ním. Dušanbe, ležící na svazích nad údolím Kofarnihon, slouží jako politické srdce a nejlidnatější centrum této republiky, v níž žije přibližně 10,7 milionu lidí.

Lidská historie zde sahá až do hluboké prehistorie. Komunity z neolitu a doby bronzové zanechaly stopy v kamenných nástrojích a zavlažovaných polích, zatímco civilizace Oxus kdysi vzkvétala podél západních břehů řek. Indoíránské skupiny přicházely pod záštitou andronovské kultury a v průběhu staletí sogdijští obchodníci tkali karavany údolími řek, kteří převáželi hedvábí a myšlenky. Vláda se střídala mezi achajmenovskými satrapy, helénskými říšemi, Kušanskou říší a následnými turkickými a perskými dynastiemi. Až do devatenáctého století dohlížely na městská centra, která se stala centry vzdělanosti a obchodu, baktrijské a samanovské dvory. Ruská říše absorbovala region koncem 19. století. V roce 1924 sovětské úřady oddělily tádžické území od uzbeckých zemí jako autonomní republiku a do prosince 1929 jej povýšily na plnohodnotnou svazovou republiku. Do roku 1991 určovalo její ekonomiku a hranice centrální plánování Moskvy.

9. září 1991 byla vyhlášena nezávislost. O necelý rok později zachvátil nový stát konflikt způsobený regionálními a ideologickými rozdíly. Od května 1992 do června 1997 se na pláních Chatlonu a v údolích Pamíru střetávaly frakce, což zpustošilo města a zemědělskou půdu. Mírová dohoda přinesla stabilitu doprovázenou zahraniční pomocí, zatímco domácí politika obnovila zavlažovací kanály a železniční spojení. V roce 1994 se prezidentského úřadu ujal Emomali Rahmon, který si od té doby udržuje konsolidovanou výkonnou moc, což je kritizováno za omezení disentu a občanských svobod.

Administrativně se Tádžikistán dělí na čtyři regiony. Sughd na severu se táhne částí Ferganského údolí, jehož centrem je Chudžand. Chatlon na jihozápadě zahrnuje roviny kdysi zjizvené občanskou válkou, zatímco autonomní provincie Gorno-Badachšán zabírá většinu Pamírské vysočiny. Centrální pás kolem Dušanbe tvoří Regiony republikánské podřízenosti. Okresy dělí tato území na džamoáty a vesnice. Navzdory této hierarchii členitý terén izoluje komunity: silnice se vine horskými průsmyky a některá údolí na vysokých plošinách jsou dosažitelná pouze po úzkých cestách.

Hory zabírají více než devadesát procent území. Pamír, severní rozšíření Hindúkuše, se tyčí nad 7 000 metrů u pohoří Qullai Ismoili Somoni. Středem země se táhnou pohoří Alaj a Turkestán a oddělují Ferganskou pánev od jižních pánví. Menší hřebeny – Hisor poblíž Dušanbe, Fann u Panjakentu a Zeravšan dále na západ – nabízejí nižší, ale stále impozantní vrcholy. Dole se nacházejí tři hlavní údolí s ornou půdou: Ferganský úsek v Sughdu, údolí Zeravšan protkané starověkými ruinami a aluviální roviny kolem Kulobu a Bochtaru.

Voda utváří krajinu i živobytí. Řeky Kofarnihon a Vachš se na afghánské hranici sjednocují v Amudarji. Tající sníh napájí zavlažovací kanály, které udržují bavlníková pole a sady s meruňkami, granátovými jablky a vlašskými ořechy. Mezi útesy se třpytí alpská jezera, zejména jezero Karakul pod tyčícími se vrcholy.

Jazyk a víra odrážejí vrstvy historie. Tádžická řeč, jazyk perského původu psaný cyrilicí, slouží jako státní jazyk. Ruština zůstává oficiálním médiem pro mezietnické vztahy; téměř devět z deseti občanů ji mluví v různé míře. V Gorno-Badachšánu přetrvávají mezi pamírskými komunitami menšinové jazyky, jako je šughnijština, rušánština a vakhština. Převládá islám hanáfijské školy, který přijímá více než devadesát sedm procent populace. Malá šíitsko-ismáílítská menšina žije převážně ve východní vysočině. Ačkoli je ústava v zásadě sekulární, uznává dva islámské svátky a upravuje náboženskou výchovu a bohoslužby.

Demograficky tvoří většinu etničtí Tádžikové. Uzbekové a Rusové se vyskytují převážně v městských centrech, jejich počet v důsledku migrace klesá. Jagnobové, kterých je asi 25 000, obývají severní podhůří a mluví jediným žijícím potomkem sogdštiny. Pamírové – jejichž odlišná kultura odráží starověké enklávy Hedvábné stezky – obývají oblast GBAO.

Ekonomický život je silně závislý na pracovní migraci. Finanční převody od Tádžiků pracujících v zahraničí – zejména v Rusku – tvoří téměř třicet procent HDP, což je závislost, která zvyšuje zranitelnost vůči vnějším otřesům. Nerostné bohatství je omezené; tavení hliníku a vyzrňování bavlny zůstávají hlavními průmyslovými odvětvími. Na počátku 21. století řešila mezinárodní pomoc nedostatek potravin po suchu a občanském konfliktu. Do roku 2010 převody přesáhly dvě miliardy amerických dolarů, což podpořilo spotřebu a snižování chudoby. Čína se stala významným partnerem prostřednictvím projektů Iniciativy Pásu a stezky, financováním silnic, železnic a energetických spojení.

Dopravní spojení je stále zatíženo geografií. Dušanbe s Uzbekistánem, Ruskem a dalšími sousedy spojuje pouze 680 kilometrů širokorozchodných tratí. Většinu nákladní dopravy přepravuje železnice. Dálnice mají celkem asi 28 000 kilometrů, přesto se horské průsmyky v zimě uzavírají. Propojení mezi Perským zálivem podněcuje snahy o přístup k přístavům v Íránu a Pákistánu prostřednictvím afghánských koridorů. Most přátelství mezi Tádžikistánem a Afghánistánem, postavený v roce 2004 s podporou USA, otevřel trasu na jih. Novější dohody předpokládají 1 300 kilometrů dlouhý silniční a železniční koridor z čínských a afghánských hranic do pákistánských přístavů.

Letecká doprava závisí na síti 26 letišť, z nichž polovina má zpevněné ranveje. Hlavní mezinárodní brána v Dušanbe spojuje regionální metropole a ruská města. Modernizace silnic a projekty tunelů v Anzobu, Šachristánu a jinde si kladou za cíl usnadnit přístup napříč nadmořskou výškou a počasím.

Turisté se setkávají s národem kontrastů. Skromná ferghanská města na Hedvábné stezce – Chudžand, Isfara a Istaravšán – si zachovala dvory medres a bazarní uličky. V Panjakentu leží proto-městské ruiny Sarazmu a pozůstatky sogdijských obydlí. Zeravšanské Fannské hory lákají horolezce k žulovým hřebenům a ledovcovým jezerům. Za nimi se vine Pamírská magistrála vesnicemi táhnoucími se k břehům řek uprostřed vrcholů tyčících se až do výšky 4 500 metrů. Dušanbe nabízí listnaté aleje, velkolepé památky a ručně vyšívané výšivky vystavené na bazarech.

Praktické záležitosti vyžadují plánování. Somoni, rozdělený na 100 dirámů, obíhá nejčastěji v mincích o hodnotě jednoho, tří a pěti somoni. Banky a bankomaty vydávají hotovost; kreditní karty fungují téměř výhradně prostřednictvím sítí Visa. Ceny v bazarech vyžadují smlouvání; kamenné obchody se drží pevných visaček. Návštěvníci by měli přijít se somoni, protože používání cizí měny je porušením místních zákonů. Přesná částka se často ukáže jako nedosažitelná, protože obchodníci zaokrouhlují na nejbližší celou bankovku, ale žádost o přesnou částku je obvykle úspěšná.

Bezpečnostní rizika pro drobnou kriminalitu zůstávají nízká; místní obyvatelé projevují obvyklou pohostinnost a kapsářské krádeže jsou vzácné. Bezpečnostní problémy vznikají v blízkosti afghánských hranic a v izolovaných osadách Pamírů. Po setmění je osamělé cestování ve venkovských oblastech spojeno s větším nebezpečím. Orgány činné v trestním řízení mohou postrádat zdroje a dochází k žádostem o úplatek; předstírání nedorozumění často zmírňuje požadavky. Přerušení dodávek elektřiny a vody může trvat několik dní; nošení přenosných nabíječek a náhradních baterií zmírňuje nepříjemnosti.

Kulturní normy si zaslouží respekt. Návštěvníci by se mimo Dušanbe měli nosit decentní oblečení – zakrývající ramena a kolena – a při návštěvách mešity by si měli vzít šátek, ačkoli vstup pro ženy zůstává omezený a obvykle se omezuje na hodiny mimo modlitby nebo na prohlídky skupin s průvodcem. Interakce se staršími lidmi vyžaduje ruku přiloženou na srdce. Veřejné projevy náklonnosti osob stejného pohlaví, i když nejsou nelegální, mohou v konzervativní společnosti vyvolat nepřátelství. Konverzace o politice, zejména o Rusku nebo Afghánistánu, s sebou nese riziko napětí.

Ženy cestující sólo považují Tádžikistán za víceméně bezpečný, pokud jsou zvyklé na samostatné cestování. Diskrétní oblečení, snubní prsten jako preventivní opatření proti nežádoucí pozornosti a skupinové výlety do odlehlých vysočin zvyšují pohodlí. Průvodkyně působí prostřednictvím Pamírské ekokulturní turistické asociace a pořádají treky v oblastech, kde mužská společnost může způsobovat nepříjemné pocity.

Vývozní předpisy zakazují vyvážet neopracované kameny, kovy nebo šperky bez oficiálního označení. Fotografování některých vládních budov je trestné. Za drogové delikty hrozí přísné tresty. Velvyslanectví poskytují pomoc v naléhavých případech nebo v záležitostech s pasy.

Tři lokality UNESCO svědčí o dědictví země: archeologická krajina Sarazmu, starobylé město Panjakent a hornatá rozloha Tádžického národního parku. Tato místa nabízejí hmatatelné spojení se staletími lidského úsilí na pozadí tyčících se vrcholků.

Tádžikistánské vrcholy, údolí a kulturní dědictví odolávají povrchnímu zobrazení. Jeho obyvatelé nesou otisk staletí říše a stepí. Kamenné monumenty připomínají zmizelé dynastie, zatímco zavlažovací kanály nesou paměť stejně jistě jako voda. Těm, kdo procházejí jejími klikatými cestami, země odhaluje svou podobu nejen ve velkolepých výhledech, ale i v tichých rytmech každodenního života: starší shromáždění u čajovny, trhy ožívající smlouváním a stálý puls jarního tání v horách, který definuje charakter národa.