Medína

Medína zaujímá v lidské historii jedinečné místo: osada, která předcházela islám o více než tisíciletí, ale v sedmém století našeho letopočtu nenávratně změnila svět. Dnes její název – al-Madīnah al-Munawwarah, „Osvícené město“ – evokuje jak zářivou auru víry, tak vrstvy lidského úsilí, které formovaly její kameny, zahrady a pouště. Na téměř 600 kilometrech čtverečních náhorní plošiny Hidžáz žije ve městě přibližně 1,4 milionu obyvatel, v němž se mísí dlouholeté saúdské rodiny s migranty a poutníky, které přitahuje jeho náboženské, kulturní a ekonomické kouzlo.

Od svého nejranějšího ztělesnění jako Jathrib se identita Medíny formovala na křižovatce obchodu, zemědělství a kmenových spojenectví. Úrodné vádí Aql, Aqiq a Himdh shromažďovaly vzácné deště, aby uživily palmové háje a obilí v jinak suchém prostředí s čedičovými půdami a sopečným popelem. Okolní hřebeny – Sal'aa na severozápadě, Džabal al-ʻIr na jihu a tyčící se vrcholky hory Uhud – rámovaly náhorní plošinu, která lákala k osídlení dlouho před Mohamedovým odchodem z Mekky v roce 622 n. l. Během těchto předislámských století byla země spravována židovsko-arabskými kmeny, které byly přerušovány shluky čedičových kamenných věží, jež naznačovaly strategickou hodnotu této křižovatky.

S příchodem Mohameda a jeho následovníků – Muhádžirúnů z Mekky a Ansárů pocházejících z Jathribu – město vstoupilo do nové éry. Přejmenováno na Madīnat an-Nabī („Město proroka“) a později na al-Madīnah al-Munawwarah, stalo se kolébkou muslimského komunitního života a správy věcí veřejných. Prorokova mešita se tyčila na okraji raného osídlení vedle Mohamedova vlastního obydlí, jednoduchého nádvoří orámovaného kmeny datlových palem a pokrytého látkou. Zde se shromažďovala rodící se muslimská umma, uctívala je a soudila, zatímco okolní datlové sady poskytovaly obživu i příjem. Jak zjevení zaznamenaná v Koránu přesouvala pozornost z mekkských kapitol na delší, komunitně orientované medínské súry, mladá víra prohloubila své právní, etické a sociální základy.

Dnes dominuje panoramatu Medíny rozšířená mešita al-Masjid an-Nabawi. Její zářivě zelená kupole korunuje rawḍah, pohřební komoru Proroka, vedle pohřební komory Abú Bakra a Umara. Pod baldachýnem 250 skládacích slunečníků se věřící zastavují u kazatelny – neboli minbaru – kde kdysi promluvil Mohamed. Postupné rozšiřování mešity, včetně osmanských sloupů a moderního vybavení, odráží rozvíjející se historii islámu. Několik kilometrů odtud stojí mešita Quba – postavená na Mohamedově první zastávce u Jathribu – jako nejstarší islámský chrám uctívání. Tradice připisuje dvěma rak'átům, které se zde konají v sobotu, zásluhu na celé pouti ʻumra, což upevňuje její místo v náboženské praxi. Mešita al-Qiblatayn, kde se směr modlitby přesunul z Jeruzaléma do Mekky, dále zakotvuje rozvíjející se duchovní příběh města v kameni a maltě.

Dědictví Medíny však sahá i za hranice mešit. Hřbitov Al-Baqī' se nachází na jižním okraji města a obsahuje hroby prvních společníků a uctívaných osobností, jejichž životy pomohly definovat muslimskou zbožnost. Hora Uhud, místo stejnojmenné bitvy v roce 625 n. l., stále připomíná odvahu a oběť, které formovaly odhodlání komunity. Dokonce i sopečné kopce na jihu, kdysi tiché památky geologické doby, nabízejí poutníkům a obyvatelům stín a nadhled.

V průběhu staletí se Medína střídala mezi různými mocnostmi: od rášídských chalífů po Umajjády a Abbásovce, později pod mamlúckými a osmanskými guvernéry, krátce jako součást první saúdskoarabské a egyptsko-osmanské sféry a nakonec v roce 1925 začleněna do moderního Saúdskoarabského království. Každá éra zanechala svůj otisk – ať už Hidžázská železnice postavená Osmany v letech 1904 až 1908, jejíž medínský terminál dodnes přetrvává jako tiché muzeum, nebo dálnice a městské čtvrti vytesané pod saúdskou správou. Dvanáct správních obvodů nyní zahrnuje jak hustě osídlené městské čtvrti, tak olivové háje, spící sopečné kužely a suché rokle.

Klima Mediny podtrhuje její charakter pouštní oázy. V nadmořské výšce 620 metrů – což je téměř dvojnásobek nadmořské výšky Mekky – snáší spalující léta, která běžně přesahují 45 °C, zatímco zimní noci klesají na 8 °C. Srážky jsou vzácné a padají hlavně od listopadu do května, což vyživuje palmy a odrůdy datlí, které dlouho tvořily základ místní zemědělské ekonomiky. V roce 1920 farmáři pěstovali 139 kultivarů datlí a zeleninu přizpůsobenou těmto záplavovým půdám. Ačkoli se město rozrostlo za své sady, zemědělská půda na jeho okraji a okolní sopečná pole zůstávají připomínkou jeho ekologického dědictví.

Socioekonomická krajina Medíny se dnes točí kolem náboženské turistiky, kulturních iniciativ a rodícího se průmyslu. Jako druhé nejposvátnější město islámu – po Mekce a před Jeruzalémem – přitahuje každoročně miliony lidí, ať už poutníků absolvujících hadždž, nebo návštěvníků, kteří celoročně přitahují jeho mešity a historická místa. Na jejich podporu je zde Komplex krále Fahda pro tisk svatého Koránu, největším vydavatelem Koránu na světě, který distribuuje statisíce svazků v desítkách jazyků. Nedaleko se nacházejí muzea Al Madinah a Dar Al Madinah, která dokumentují archeologické, architektonické a duchovní dědictví města, zatímco Železniční muzeum Hidžáz uchovává památky na osmanské parní lokomotivy.

Vedle těchto institucí odráží rostoucí zájem o vizuální a performativní umění Centrum umění v Medině a fóra o arabské kaligrafii a živém sochařství. To druhé sdružuje umělce z celého regionu, aby zkoumali starodávné kořeny sochařství a inspirovali novou generaci, zatímco centrum arabské kaligrafie – nyní Centrum prince Mohammeda bin Salmána – signalizuje ambici povýšit písmo na mezinárodní disciplínu.

Diverzifikace ekonomiky vedla ke vzniku dvou průmyslových zón, v nichž se nachází více než 230 továren vyrábějících vše od ropných derivátů až po potraviny. Město znalostí a ekonomiky, které bylo spuštěno v roce 2010, slibuje další růst v oblasti technologií a rozvoje nemovitostí. Zlepšila se i dopravní dostupnost: Mezinárodní letiště prince Mohammada bin Abdulazize, oceněné certifikací LEED Gold a globálními inženýrskými oceněními, v roce 2018 odbavilo více než osm milionů cestujících, zatímco vysokorychlostní železnice Haramain spojuje Medinu s Mekkou, Džiddou a ekonomickým městem krále Abdalláha rychlostí 300 km/h.

Veřejná doprava ve městě se v roce 2012 rozšířila z jediného autobusového dopravce na desítky linek – včetně vyhrazených turistických linek – které přepravují věřící a návštěvníky na klíčová místa. Plány na rychlou autobusovou dopravu a dokonce i třílinkovou síť metra odrážejí vizi obce Medina o moderní městské zástavbě, která ctí její minulost a zároveň vyhovuje současným požadavkům.

Demografická struktura Medíny je stejně tak rozmanitá. Saúdští občané tvoří téměř 59 procent obyvatel, zatímco zbytek tvoří zahraniční rezidenti – často spojení s náboženskou turistikou, vládními službami nebo zaměstnáním v průmyslu. Převažují sunnitští muslimové z různých jurisprudenčních škol, ale město má také živé komunity šíitů, křesťanů v zahraničí, hinduistů a dalších, kteří žijí za hranicemi haramu a přispívají k jeho multikulturní atmosféře.

A konečně, zážitek z návštěvy Medíny je dnes zároveň známý i nový. Nemuslimové se nyní mohou přiblížit k vnějšímu obvodu Prorokovy mešity – tato změna byla zavedena v roce 2021 – ačkoli vstup zůstává vyhrazen pro věřící. Uvnitř i vně svatých prostor musí návštěvníci dodržovat decentní pravidla oblékání s vědomím, že i nezávazný chybný krok může v tomto hluboce respektujícím kontextu přitáhnout nežádoucí pozornost. Ti, kteří mají víza pro hadždž, se pohybují po vládou regulovaných cestách, zatímco ti, kteří mají běžná turistická víza, jsou vítáni ve městě, jehož vrstvy historie odměňují jak oddanost, tak zvědavost.

Podstata Medíny spočívá v souhře jejích starobylých kamenů a moderních ambicí, jejích pouštních základů a pěstovaných palem, jejích posvěcených mešit a rušných trhů. Zde rezonují ozvěny zjevení ze sedmého století uprostřed hučení vysokorychlostních vlaků a šepotu datlových palem. Napříč údolími a kopci je cítit kontinuita smyslu: místo, kde víra dala vzniknout komunitě, kde komunita vyžadovala struktury spravedlnosti a lásky a kde se tyto struktury dále vyvíjejí v kameni, oceli a duchu. V rytmech modlitby, stínu deštníkových stříšek a kaligrafických dílnách, které oživují její náměstí, Medína stojí jako trvalá svatyně i živé město – formované minulostí, propojené s přítomností a vedené principy, které osvětlují její ulice již téměř čtrnáct století.