Islámábád

Islámábád se prezentuje jako studie kontrastů: účelově vybudované hlavní město sešité z obrysů zelených kopců a otevřených plání, přesto spoutané tabu a tradicemi, které dlouho definovaly zemi, které slouží. Město bylo koncipováno v 60. letech 20. století, aby nahradilo Karáčí jako sídlo pákistánské vlády, a na popud plánovačů, kteří usilovali o moderní metropoli a zároveň o poctu víře země, bylo pokřtěno „Městem islámu“ (Islam-abad) Qazi Abdurem Rehmanem Amritsarim. Dnes, s něco málo přes milion obyvatel ve vlastním městě – a více než 4,5 milionu ve spojení s jeho dvojčetem Rávalpindí – zůstává nejčistším a nejklidnějším hlavním městem Pákistánu: síť vládních budov, diplomatických enkláv, obytných sektorů a chráněných zelených ploch, to vše vystupuje ze skalnatého rozpětí náhorní plošiny Pothohar na úpatí pohoří Margalla.

Řecký architekt Constantinos Apostolou Doxiadis byl pověřen návrhem osmi zón Islámábádu. Zóny jedna a dvě tvoří srdce sítě, každý sektor má dokonalý čtverec o straně dva kilometry, rozdělený do čtyř subsektorů a označený písmenem a číslem (například F-6 nebo G-7). V těchto oblastech se nacházejí nejstarší – a často i nejžádanější – čtvrti, kde listnaté aleje ustupují vládním ministerstvům, ambasádám a shlukům restaurací a kaváren, které začaly ohrožovat pověst města ohledně jeho klidu. Zóny tři až pět zahrnují Margalla Hills, venkovské zázemí a nezastavěné pozemky, které zachovávají lesy, potoky a vesnice, jež předcházejí založení města. Zóny za nimi leží z velké části nezastavěné a čekají na budoucí rozšíření.

Islámábád leží v nadmořské výšce 540 metrů na souřadnicích 33,43° severní šířky a 73,04° východní délky. Jeho jižní pláně odvodňuje řeka Kurang a přerušuje je přehrada Rawal. Na severu a severovýchodě se rozkládá Národní park Margalla Hills – 220 akrů chráněných hřebenů a údolí, kde se na lesních stezkách vyskytují himálajští goralové, štěkající jeleni a občas i leopardi. Tři umělé nádrže – Rawal, Simli a Khanpur – mírní mikroklima města a přeměňují syrové monzunové deště na stálé zásoby vody. Nejsilnější zaznamenaná povodeň, 743,3 mm v červenci 1995, zůstává varováním před monzunovými rozmary; přesto tyto deště rok co rok oživují zeleň, která ostře kontrastuje s vyprahlostí jižního Pákistánu.

Počasí v Islámábádu se vyvíjí téměř literárně: svěží zima s mlhami zahalenými rány a jasnými odpoledními, krátké a vlahé jaro a poté dusné horko začátku léta – kdy teploty v červnu pravidelně dosahují 38 °C – které mění cestu ke dvěma měsícům monzunů postříkaných bouřkami a náchylných k záplavám, než přijde krátký, chladný podzim. Ačkoli na vyšších kopcích občas padnou noci pod bodem mrazu, samotné město nikdy nevidí sníh. Jeho panorama je spíše charakterizováno kopulemi a věžemi mešit třpytícími se na pozadí monzunových mraků nebo měděnými střechami administrativních budov tyčícími se z tmavě zelené.

Islámábád se zrodil z touhy spojit regionální motivy s moderním cítěním. Faisalova mešita, navržená tureckým architektem Vedatem Dalokayem a dokončená v roce 1986, odmítá tradiční kupoli ve prospěch stanové trojúhelníkové modlitebny a čtyř tyčících se minaretů. Její rozlehlé nádvoří pojme 100 000 věřících a čistota linií propůjčuje podhůří Margalla slavnostní eleganci. Nedaleko se nachází Pákistánský monument s rozkvetlými okvětními lístky, který evokuje mughalský a islámský ornament, jeho vnitřní nástěnné malby zobrazují v basreliéfu zakládající boje národa. Na druhé straně města se nachází komplex sekretariátu, jehož autorem je Gio Ponti, zatímco budova Národního shromáždění od Edwarda Durella Stonea kombinuje bílý mramor s hlubokými kolonádami, to vše je zasazeno mezi olivovníky a žakarandami na Constitution Avenue. Vedle nich se tyčí obchodní centrum Centaurus Mall se svými třemi tyčícími se věžemi – provokativní svědectví o ekonomických ambicích Islámábádu.

V Islámábádském hlavním městě žije více než dva miliony lidí různého etnického původu. Většinu tvoří Paňdžábci s více než 1,15 miliony mluvčích; následuje paštúnština s přibližně 415 000 a urdština s téměř 360 000. Jazykovou bohatost dále zvyšuje hindština, saraikština, kašmírština, sindhština a menší skupiny jako baltština a brahví, zatímco angličtina – a zkratka SMS ISB – slouží jako lingua franca mezi střední a vyšší střední třídou města. Věkovému profilu dominují mladí lidé: téměř 38 procent je mladších patnácti let, zatímco méně než 3 procenta přesahují šedesát pět let; téměř šedesát procent se pohybuje mezi patnácti a šedesáti čtyřmi lety a míra gramotnosti dosahuje 88 procent – ​​což je nejvyšší hodnota v Pákistánu.

Více než dvacet univerzit přitahuje akademiky z celé země. Zvlněné trávníky a prosklené knihovny Univerzity Quaid-e-Azam se mohou srovnávat pouze s Technologickým parkem v COMSATS, kde výzkum ve fyzice a rodící se biotechnologický průmysl probíhá vedle informatiky v NUST a PIEAS. Univerzita Bahria, která sídlí v diplomatické enklávě, a rozlehlý kampus Národní univerzity věd a technologií podtrhují roli města jako mozku Pákistánu, kde se vzdělávají státní úředníci, inženýry a vědci, kteří budou utvářet jeho budoucnost.

Ačkoli zde žije pouze 0,8 procenta pákistánské populace, Islámábád se na národním HDP podílí přibližně 1 procentem. Islámábádská burza cenných papírů – kdysi třetí největší v zemi před sloučením s Pákistánskou burzou cenných papírů – zaznamenává denní obrat přes milion akcií. Softwarové technologické parky v Awami Markaz a Evacuee Trust hostí národní i zahraniční firmy v oblasti informačních a komunikačních technologií; třetí park, s podporou jihokorejských investic, by měl být otevřen do roku 2020, čímž by se dále upevnilo postavení Islámábádu jako centra IT. V roce 2010 ho Světová banka označila za nejjednodušší místo v Pákistánu pro zahájení podnikání, a to především díky zefektivnění daňového dodržování aktivní Velkou daňovou jednotkou, která je zodpovědná za dvacet procent výběru Federálního daňového úřadu.

Pod vyleštěnými fasádami města se nacházejí stopy starověkých civilizací. Nedaleké gakharské pevnosti Pharwala a Rawat – kdysi bašty místních náčelníků – bdí nad náhorní plošinou, kde kdysi žily árijské, soanské a komunity z údolí Indu. Vesnice Saidpur, stará asi pět století, si zachovala své mughalské rybníky a malý hinduistický chrám, vzácný důkaz kdysi smíšené náboženské minulosti. Súfijská svatyně Pira Mehera Aliho Šáha v Golra Šaríf přitahuje poutníky, kteří hledají požehnání v zahradách, kudy kdysi chodili mystici. Každé jaro přivádí urs (výročí úmrtí) Bari Imáma do jeho svatyně, festivalu qawwali hudby, kadidla a oddanosti, více než milion oddaných.

Muzeum Lok Virsa uchovává lidové umění Pákistánu do nejmenších detailů: vyšívané textilie, dřevěné řezby, hudební nástroje a šperky uspořádané pod kopci Shakarparian. Nedaleko se nachází Institut lidového a tradičního dědictví, kde se konají výstavy keramiky a regionálních krojů. Národní galerie umění a soukromé prostory, jako je Galerie 6, vystavují současnou tvorbu, která dialoguje s modernismem města. Všechny tyto instituce leží na dohled od zvlněné zeleně Shakarparianu a na trasách, které zároveň slouží jako veřejné promenády.

Život v přírodě v Islámábádu se soustřeďuje na podhůří Margalla. Stezka č. 3 je nejznámější turistickou trasou ve městě: z okraje parku v sektoru F-6 prudce stoupá k vyhlídce, cesta trvá třicet až padesát minut, a poté se vine další hodinu k Pir Sohawa, kde se restaurace Monal a La Montana tyčí nad rozlehlým městem jako banketové síně s výhledem na vzdušné závěje. Jaro přináší do podrostu divoké květiny, zatímco čistý podzimní vzduch odhaluje mlhavé siluety Murree, Péšávaru a za nejjasnějších úsvitů i sněhy Velkého Himálaje.

Mezinárodní letiště v Islámábádu, otevřené v dubnu 2018 jihozápadně od města, se rozkládá na devatenácti kilometrech čtverečních a pojme dvoupatrové letouny Airbus A380. Vnitrostátně přepravuje Rawalpindi-Islamabad Metrobus – síť rychlé autobusové dopravy, která byla slavnostně spuštěna v roce 2015 a v roce 2022 rozšířena na nové letiště – pracovníky a studenty po 83,6 km vyhrazených koridorů. Efektivitu zajišťují elektronické jízdenky a inteligentní systémy, zatímco budoucí návrhy rychlé dopravy si kladou za cíl propojit satelitní města. Mezi klíčová silniční spojení patří dálnice M-2 do Láhauru a M-1 do Péšávaru a přestupní uzel Faizabad, který denně přepraví 48 000 vozidel mezi Islámábádem a Rávalpindí. Železniční doprava na stanici Margalla, ačkoli omezená, doplňuje trojici moderních možností mobility.

Návštěvníci brzy zjistí, že islámábádská síť implikuje jak pořádek, tak etiketu. Sektory F-5 až G-7 se hemží kavárnami, butiky a galeriemi; E-8 a E-9 patří vojenským ubytovnám, kam je vstup zakázán bez povolení. V sektorech G-7, G-8 a G-9 žijí úředníci a řemeslníci a jsou známé svou rodinnou pohostinností. Společenské zvyklosti odrážejí konzervativní hodnoty: ženy si nesmí podat ruku ani fotografovat vojenské základny bez svolení. Pozvání na čaj nebo jídlo jsou měnou přátelství; odmítnout znamená riskovat zášť. Alkohol je zakázán, ale pohostinnost vzkvétá v podobě šafránově zabarvených mléčných čajů a sdílených talířů biryani, kebabu a čerstvého naanu.

V zemi, kde se velkoměsta přetahují o pozornost, zůstává Islámábád outsiderem: snem architekta zasetým na zvlněných kopcích, řízeným étosem řádu a zeleně, přesto oživeným proudy historie a stálým pulzem moderního života. Je to město zároveň plánované i organické, kde se slavnostní bulváry setkávají se starobylými chodníky a kde „Město islámu“ ukazuje, že i v jednadvacátém století mohou hlavní města vyvažovat imperativy státu s nezkrocenými rytmy přírody a paměti.