Naypyidaw

Neipyidaw, hlavní město Myanmaru ležící v centru města, vyniká jako ukázka kontrastů. Město, které bylo koncipováno v tajnosti a formálně vyhlášeno 6. listopadu 2005, bylo do března 2006 známé pouze pod svým okresním názvem Pjinmana a téměř přes noc nahradilo Rangún jako sídlo vlády. Jeho plánovači předpokládali účelové administrativní centrum, ležící mezi pohořími Bago Joma a Šan Joma, jehož rozsah by se vyrovnal pouze nápadné absenci davů. Dnes, s rozlohou 7 054 km², ale méně než milionem obyvatel, představuje Neipyidaw neobvyklou scénu: rozlehlé bulváry lemované nerušenou trávou, vládní budovy s impozantní symetrií a obytné čtvrti uspořádané spíše podle hodnosti a úřadu než podle sousedských tradic.

V jejím jádru leží ministerská zóna, okrsek identických budov s mramorovým obložením, z nichž každá ubytuje jedno z myanmarských ministerstev. Zde se shluk 31 sálů Svazového parlamentu nachází vedle prezidentského paláce se 100 pokoji, všechny korunované šikmými střechami v barmském stylu na stalinistických stavbách. Radnice – kde se vyřizují denní záležitosti – a komplex Prezidentského paláce, kde představitelé státu přijímají zahraniční hodnostáře, sdílejí stejnou velkolepou geometrii a tlumenou paletu barev. 27. března 2006, v Den ozbrojených sil, úřady odhalily název Nay Pyi Taw – „královské hlavní město, kde sídlí král“ – což odkazuje na odkaz suverénní vlády, i když samotné město ztělesňovalo nový, technokratický řád.

Za těmito administrativními náměstími se s precizní přesností rozkládá rezidenční zóna. Čtyřpatrové bytové domy – celkem 1200 – se tyčí proti plochému horizontu; jejich barevné střechy signalizují role obyvatel, jemná vizuální hierarchie přiřazuje modrou barvu zaměstnancům ministerstva zdravotnictví a zelenou těm ze zemědělství. Rodinné domy se pyšní kopci za nimi a zhruba čtyřicet vil je vyhrazeno pro nejvyšší úředníky. Přesto do roku 2019 mnoho z těchto honosných komplexů ztichlo a jejich upravené zahrady podlehly plevelu a vzpomínkám. Byty obývají státní zaměstnanci; návštěvníci, když dorazí, nacházejí chodby z velké části prázdné, chodby, které kdysi zněly zvuky každodenního života, nyní se ozývá jen ptačí zpěv.

Jedenáct kilometrů od ubytoven byrokratů leží vojenská zóna, uzavřený komplex tunelů a bunkrů, o kterém je známo jen málo lidí kromě ozbrojených sil. Generálové si zde udržují nenápadnou hranici moci a jsou jedinými obyvateli oprávněnými procházet jeho omezenými cestami. Kontrast s okolními čtvrtěmi by nemohl být ostřejší: jedna skupina spí pod soukromými opevněnými komplexy; druhá se potuluje neznámými ulicemi ve městě, které je navrženo spíše pro role než pro komunity.

Diplomatická zóna naopak zůstává v zárodku. Pro každé velvyslanectví, které se rozhodne přestěhovat, jsou připraveny dva hektary půdy. Doposud nabídku přijaly pouze Bangladéš a Malajsie; Čína v roce 2017 zřídila styčný úřad, jako první zahraniční misi, která tak učinila. Ačkoli vlády Ruska, Indie, Spojených států a desítky dalších zemí projevily zájem, většina diplomatů zůstává v Rangúnu s odvoláním na osobní blaho, školy pro děti a zavedené sociální sítě. V roce 2018 sama Aun Schan Su Ťij apelovala na konsolidaci velvyslanectví v Neipyijto v naději, že blízkost pomůže správě věcí veřejných; přesto s příchodem úsvitu velvyslanci opouštějí známější prostory Rangúnu.

Hotely se shlukují v oddělené čtvrti, celkem dvanáct, uspořádané ve vilach na okraji města. Před summitem ASEAN v roce 2014 vyrostlo poblíž kongresového centra dalších čtyřicet bungalovů – ambiciózní, ale omezený veřejnými rozpočty, projekt byl předán k dokončení soukromým investorům. Během her jihovýchodní Asie v roce 2013 úřady postavily 348 hotelů a 442 hostinců pro ubytování sportovců a diváků; mnoho z těchto zařízení, ačkoli provozuschopných, je nyní nedostatečně využíváno a jejich vstupní haly připomínají triumfy týdenního regionálního festivalu.

Obchod se shromažďuje kolem trhu Myoma, obchodního centra města, s pobočkami v Thapye Chaung a v soukromém nákupním centru Junction Centre. Velkoobchodní sklady a skromné ​​restaurace zaplňují boční uličky, zatímco rostoucí maloobchodní scéna naznačuje rodící se střední třídu. Trhy však postrádají kakofonii dlouholetých obchodních center: pod plachtovými stříškami se konají jen málo smlouvání, úzkými uličkami se projíždí jen málo skútrů. Místo toho zde definují obchod široké promenády a standardizované kiosky, stejně uspořádané jako stát, který je nařídil.

Rekreace v Naypyidaw má různé podoby. Zahrady jezera Ngalaik, rozkládající se podél přehrady asi jedenáct kilometrů severně, lákají rodiny během festivalů Thingyan, jejichž tobogány a písečná pláž nabízejí úlevu od tropického vedra. Národní bylinný park, osmdesátihektarová rezervace otevřená v roce 2008, ukrývá tisíce léčivých rostlin pocházejících ze všech oblastí Myanmaru, živou knihovnu tradičních léčiv. Za radnicí se v nenápadném parku koná noční světelná a vodní show, která láká obyvatele i státní úředníky k krátkému společnému potěšení.

Milovníci zvířat se vydávají – ironicky na tak odlehlé město – do zoologické zahrady, kde klimatizovaný pavilon tučňáků poskytuje útočiště svým obyvatelům žijícím v chladném počasí. Zoo, otevřená souběžně s původními zařízeními v roce 2008, nyní hostí více než 1 500 zvířat, od nosorožců po makaky rhesus. Safari park, slavnostně otevřený v únoru 2011, nabízí dobrodružnější zážitek: návštěvníci se pohybují po rozlehlých výbězích v otevřených vozidlech, zahlédnou leopardy v klidu nebo bizony pasoucí se pod jestřáby lovícími v termálech.

Pro golfisty jsou k dispozici dvě hřiště – Naypyidaw City a Yaypyar – která se táhnou přes upravené fairwaye, zatímco muzeum drahokamů vypráví o staleté tradici drahých kamenů v Myanmaru. Tato rekreační zařízení však i přes veškerou svou vytříbenost zřídka dosáhnou plné kapacity; ve městě postaveném s ohledem na očekávaný nárůst populace čekají na návštěvníky, kteří dosud nedorazili.

Pagoda Uppatasanti, postavená v roce 2009, ztělesňuje dvojí impuls města k tradici a sebevědomí. „Pagoda míru“, postavená v téměř přesném měřítku podle yangónské pagody Shwedagon – je jen o třicet centimetrů kratší – ukrývá relikvii Buddhova zubu z Číny a uzavírá komoru se čtyřmi nefritovými Buddhy. V obklopujících zahradách se nacházejí sochy dvaceti osmi Buddhů a jezero orámované pavilonem pro sútru Shin Uppagutta. Její pozlacená věž proráží panorama města; u její základny návštěvníci najdou dvě klece se zlacenou střechou, v nichž žijí bílí sloni, symboly královské moci historicky spojované s božským schválením. Slavnostní zatloukání kůlu k pagodě, které se konalo 12. listopadu 2006, neslo název „Rajahtani Naypyidaw“, což město označuje za starověký symbol i moderní hlavní město.

Administrativně se území Naypyidaw Union Territory skládá ze dvou okresů – Ottarathiri a Dekkhina – rozdělených do osmi městysů. Pyinmana, Lewe a Tatkone, kdysi součást regionu Mandalay, nyní spadají pod centrální jurisdikci. Novější městyse Ottarathiri, Dekkhinathiri, Popphathiri, Zabuthiri a Zeyathiri, pojmenované podle ctností pálijského jazyka, jako je „uttarasiri“ (vyšší prosperita), stále rozestavěné. Každý městys funguje pod záštitou organizace pro rozvojové záležitosti: vládou jmenovaný správce pracuje po boku voleného výboru a kombinuje řízení shora dolů s nově vznikajícím místním zastoupením.

Rozsah města však vyvolal kontroverze. Členové parlamentu kritizovali rozlehlé území – větší než některé státy – a kladli si otázku, proč zdroje proudí do osvětlujících břehů jezer, zatímco zemědělci za hranicemi města nemají reformy v oblasti vodohospodářství. V roce 2014 se objevily debaty o neoprávněném vyvlastňování půdy na okraji města, což vedlo k volání po přísnější právní ochraně. Pro mnoho kritiků je Naypyidaw příkladem toho, jak ambice vlády předčí ambice lidí, kterým slouží.

Dopravní infrastruktura tuto nerovnováhu odráží. Dálnice Yangon–Naypyidaw–Mandalay se měří na 563 km a její čtyři jízdní pruhy jsou téměř prázdné, s výjimkou občasných státních konvojů. 323 km dlouhé přímé spojení s Yangonem usnadňuje oficiální cesty, ale civilní nákladní vozidla zůstávají do značné míry zakázána – studie ADB odhadla, že jejich povolení by ekonomice ušetřilo ročně přes 100 milionů USD díky zkrácení doby přepravy. Plány na rozšíření na šest jízdních pruhů jsou pozastaveny a čekají buď na poptávku, nebo na vůli rozpočtu.

Uvnitř města protíná centrální bloky dvacetiproudá bulvár. Víceúrovňové kruhové objezdy ozdobené květináči nabízejí pařížský rozměr, ačkoli provoz je stále tak řídký, že je chodci často považují za parky. Motocykly, které byly kdysi jinde všudypřítomné, čelí zákazu vjezdu na hlavních silnicích po sérii smrtelných nehod v roce 2009; zdánlivým cílem byla bezpečnost, ačkoli to dále utlumilo život na ulici.

Letecká doprava přilétá přes mezinárodní letiště Naypyidaw, které se nachází šestnáct kilometrů jihovýchodně mezi Elou a Lewe. Od otevření v prosinci 2011 jeho 3,6 km dlouhá ranvej a 69 m vysoká řídící věž odbavily domácí dopravce – Air Bagan, Myanmar National Airlines a další – a mezinárodní lety z Bangkoku a několika čínských měst. Roční propustnost se však pohybuje hluboko pod kapacitou 65 000 letů, což opět svědčí o ambiciózním plánování, které překračuje současnou poptávku.

Veřejná doprava uvnitř území je i nadále nedostatečná. Kyvadlové autobusy provozované ministerstvy přepravují státní úředníky mezi rezidencemi a úřady v stanovených hodinách. Jediné centrální autobusové nádraží obsluhuje meziměstské trasy; jedna vojenská taxislužba monopolizuje služby pronájmu silnic. Vlakové nádraží, otevřené v červenci 2009, se nachází v rozlehlém komplexu postaveném na trati Yangon–Mandalay. Do svého otevření vlaky zastavovaly v Pjinmaně; nyní odjíždí devítihodinová cesta do Yangonu denně v poledne a vrací se ve 21:30. Plány na první metro v Myanmaru – předmět oznámení zakázek v roce 2011 – byly odloženy kvůli nízké poptávce a rozpočtovým omezením.

Takový je paradox Neipyidaw: místo s oficiální vážností a minimálním ruchem, jehož sliby jsou vepsány do asfaltu a betonu, ale čekají na lidské naplnění. Ulice postavené pro miliony lidí leží tiše. Na návštěvníky, kteří jsou z velké části spokojeni s pobytem v Rangúnu, čekají zařízení mezinárodní úrovně. Panské sídla stojí nedokončená. Přesto ve svém klidu město s nefalšovanou jasností odhaluje své poslání: je to především hlavní město správy věcí veřejných, městské plátno, na které myanmarští vůdci namalovali svou vizi řádu a moderní státnosti.

Projít Neipyidaw znamená konfrontovat ambice i absenci ve stejné míře. Člověk by mohl povečeřet v hotelové restauraci, jejíž teraco dlaždice se třpytí, a najít si jen málo společníků kromě vlastního odrazu. Člověk by se mohl v klidu procházet mezi ministerstvy a všímat si přesnosti upravených trávníků, symetrie nápisů v barmštině a angličtině a všudypřítomného ticha. Člověk by mohl stát před Pagodou míru za úsvitu, kdy sluneční světlo zahřívá její zdi s dřevěnými oblouky a vzduch necítí žádný hluk dopravy, jen vzdálené volání šikry nad hlavou.

Budoucnost města závisí na sblížení politik a obyvatel. Pokud se myanmarská ekonomika zrychlí, pokud se školy a nemocnice rozrostou tak, aby odpovídaly administrativním potřebám, Naypyidaw by se mohl proměnit v obydlené hlavní město. Do té doby zůstává důkazem moderního plánování v širším smyslu – prostornou, uspořádanou říší, kde sídlí správa věcí veřejných, čekající na den, kdy lidé zaplní její třídy stejně důkladně jako beton. V onen den by jeho široké bulváry mohly opět nést obyčejný život a jeho tiché budovy rezonovat s každodenními rytmy naplněného hlavního města.