Nagasaki

Nagasaki se nachází v úzké zátoce na západním břehu Kjúšú a jeho název – „dlouhý mys“ – odráží křivku přístavu, která formovala jeho historii a identitu. Od chvíle, kdy zde v polovině 16. století zakotvili portugalští obchodníci, se město formovalo na křižovatce obchodu, víry a kulturní výměny. Během následujících staletí stálo Nagasaki v rámci japonské izolační politiky osamoceně jako jediný povolený bod kontaktu s Evropou. Dnes zůstává místem, kde se prolínají obrysy minulosti a současnosti: úzké uličky lemované konfuciánskými chrámy a katolickými kostely, moderní tramvaje vinoucí se mezi památkami ke ztrátě a obnově.

Když kolem roku 1571 poprvé dorazily portugalské lodě, objevily zde skromnou rybářskou vesnici. Během několika desetiletí se tato osada rozrostla v nejrušnější japonský zahraniční přístav. Vedle obchodu s hedvábím, stříbrem a čínským zbožím dorazili i křesťanští misionáři a Nagasaki se stalo ranou baštou nového náboženství. Následovali holandští obchodníci, kteří byli omezeni na umělý ostrov Dejima, kde udržovali jediné spojení Japonska s vědeckým a kulturním rozvojem Evropy. Za národní izolace šógunátu Tokugawa žádný jiný přístav nepřijímal zahraniční lodě. V polovině 19. století ztělesňovaly sklady v Dejima a čtvrť známá jako čínská čtvrť Šinči křehkou otevřenost. Obchodníci a vyslanci žili vedle sebe a vyměňovali si nejen zboží, ale i myšlenky – astronomii, kartografii a medicínu – dlouho předtím, než Japonsko plně přijalo širší svět.

Město samotné se rozkládá na úzkých pláních v čele klikatého zálivu, z obou stran tísněné strmými kopci. Dvě řeky, oddělené skalnatým výběžkem, vyhloubí hluboká údolí, která přivádějí obyvatele i návštěvníky k pobřeží. Městská zástavba, sevřená kopci, zabírá méně než deset kilometrů čtverečních, což Nagasaki dodává hustý, vertikální charakter. Obytné domy a kancelářské věže se tyčí v terasách, zatímco klikaté uličky a schodiště spojují čtvrti. Panorama z vrcholků hor – zejména z Inasajamy – odhaluje mozaiku střech sklánějících se k přístavu, scénu, kterou místní obyvatelé nazývají „výhled za deset milionů dolarů“.

Klima Nagasaki odpovídá vlhkému subtropickému vzorci, který je běžný v jižním Japonsku, se zimami, které zřídka klesají pod bod mrazu, a léty charakterizovanými pocení a vlhkostí. Prší po celý rok, ale nejvydatněji v červnu a červenci; záznamy z roku 1982 ukazují, že červenec přinesl více než jeden metr srážek. Zimy jsou poměrně suché a jasné, což potěší návštěvníky, kteří prchají z chladnějších vnitrozemských měst. Za vzácných lednových rán může být ulice pokryta sněhem, jako tomu bylo začátkem roku 2016, kdy napadlo sedmnáct centimetrů, což na okamžik proměnilo přístavní město v bledou krajinu.

Dlouhá historie otevřenosti města se v srpnu 1945 dočkala pochmurného konce. Tři dny po Hirošimě zničila atomová bomba nagasakijskou čtvrť Urakami a zabila na 100 000 lidí. Továrny, kostely a domy se pod výbuchem proměnily v trosky. Město však nezmizelo. V následujících desetiletích přeživší a potomci znovu vybudovali kostely, školy a sousedství. Dnes jsou svědky této pohromy Nagasakiský park míru a Muzeum atomové bomby, zatímco snahy o usmíření a vzdělávací programy zdůrazňují závazek, že se takové násilí nesmí nikdy opakovat.

Nagasakiho přístav je stále aktivní, ale většinu příletů zajišťuje moderní letecké a železniční spojení. Letiště Ōmura, které se nachází hned za hranicemi města, obsluhuje jak full-service dopravce – Japan Airlines a ANA – tak i nízkonákladové letecké společnosti, jako jsou Peach a Jetstar. Mezinárodní lety spojují Šanghaj, Hongkong a Soul. Síť limuzínových autobusů přepraví cestující do města za méně než hodinu.

Na souši jezdí nedávno dokončený úsek železnice Niši-Kjúšú Šinkanzen rychlostí mezi Nagasaki a Takeo-Onsen, což zve cestující k přestupu z omezených expresních spojů sítě Kjúšú. Cesta ze stanice Hakata ve Fukuoce může trvat pouhých devadesát minut; zlevněné jízdné a jízdenky Japan Rail Pass ji pro mnohé činí praktickou. Pro ty, kteří mají omezenější rozpočet nebo dávají přednost pomalejšímu cestování, odjíždějí pravidelně dálniční autobusy z Fukuoky a Kagošimy.

Ve městě zůstává nejvýznamnějším dopravním prostředkem systém elektrických tramvají – jejichž tramvaje láskyplně nazývané chin-chin densha. Z centra Nagasaki se táhne pět linek, každá má jinou barvu. Jedna jízda stojí 140 jenů; celodenní jízdenka je k dispozici za 500 jenů. Autobusy doplňují spojení do zákoutí za tramvajovými kolejemi, zatímco lanovka a klikatá silnice spojují Inasajamou.

Otisk cizích náboženství je stále živý. Katolický kostel Ōura, postavený v roce 1864, je nejstarším dochovaným kostelem v Japonsku. Nedaleko se nachází Muzeum dvaceti šesti mučedníků, které označuje místo, kde byli v roce 1597 ukřižováni japonští křesťané a evropští misionáři. Znovupostavená katedrála Urakami, kdysi před bombardováním největší kostel v Asii, se nyní tyčí vedle ruin svého předchůdce. Naproti tomu Kóšibjó – Konfuciova svatyně – odráží dědictví čínské komunity a její zdobené červenozelené paprsky jsou jedinou Konfuciovou svatyní, která kdy byla postavena mimo pevninskou Čínu.

Buddhistické chrámy také vypovídají o multikulturní historii Nagasaki. Chrám Sofuku-dži s architektonickými prvky dynastie Ming, které sem přinesli čínští imigranti ze 17. století, zůstává jedním z nejlepších příkladů tohoto stylu na světě. Fukusai-dži, rekonstruovaný po roce 1945, má neobvyklý tvar želvy; uvnitř se nad památníkem místních obětí války houpe Foucaultovo kyvadlo. Kófuku-dži, známý jako „červený chrám“, si uprostřed městského ruchu zachovává svou zenovou tradici Obaku.

Moderní kulturní instituce nabízejí ještě větší hloubku. Prefekturní muzeum umění Nagasaki, jehož současný design si získal mezinárodní pozornost, pořádá domácí i putovní výstavy. Městské muzeum historie a kultury mapuje staletí námořního obchodu a náboženských konfrontací. Ve svatyni Suwa na kopci Tamazono se návštěvníci shromažďují každý říjen na festival O-Kunchi, kdy se ulicemi projíždějí vozy s účastníky, aby uctily božstva předků.

Za hranicemi města leží ostrovy, které nesou stránky minulosti Nagasaki. Gunkanjima, neboli Ostrov bitevních lodí, se tyčí jako rozpadající se silueta patnáct kilometrů od pobřeží. Kdysi nejlidnatější místo světa, zde až do roku 1974 žili horníci a jejich rodiny. Dnes se kolem rozpadajících se betonových věží konají prohlídky s průvodcem a malé muzeum připomíná dělníky – mnozí z nich byli odvedeni z Koreje – kteří uvnitř snášeli drsné podmínky.

Méně ponurý je výlet do Iódžimy, odkud se krátká plavba trajektem dostane návštěvníků k písečným břehům a přírodním horkým pramenům. Ostrovní hotelový resort zve k přenocování a nabízí společné koupelny s výhledem na moře, které připomínají, jak sopečné síly utvářejí krajinu Kjúšú.

Po celý rok je kalendář Nagasaki poznamenán živými událostmi. Festival luceren koncem zimy ctí čínské předky města: ulice a vodní cesty lemuje přes dvacet tisíc luceren a tvoří osvětlenou chodbu mytických tvarů. V srpnu nabývají oslavy Obon bujarého tónu, kdy se uctívání předků mísí s ohňostrojem, který rozzáří přístav. A začátkem října festival O-Kunchi promění areál svatyně Suwa v jeviště pro lví tance, průvody a pouliční prodejce prodávající takoyaki a grilovanou kukuřici.

Propojením obyčejných i mimořádných zážitků – tramvají klapajících na kolejích, tichého hluku uvnitř zrekonstruovaného kostela, řevu davů na festivalu – Nagasaki vybízí k zamyšlení nad proudy, které protékají lidskou společností. Jeho úzká údolí a klenuté kopce ukrývají příběhy zvědavosti, konfliktu a soucitu. V každé moderní tramvaji, každém zrekonstruovaném chrámu, každé zašeptané modlitbě u památníku město uznává jak tíhu toho, co minulo, tak i neochvějnou víru v možnost spojení napříč bariérami. Právě toto napětí – mezi trvalými jizvami a odolností k obnově – dává Nagasaki jeho jedinečnou hloubku.