Teherán

Teherán se rozkládá na jižních svazích pohoří Alborz, město závratných kontrastů, kde starobylé kameny leží vedle věží ze skla a oceli. V nadmořské výšce 1 200 metrů se jeho ploché jižní čtvrti tisknou k centrální poušti, zatímco na severu se kopce zvedají k vrcholům přesahujícím 2 000 metrů. Do roku 2025 bude v jeho městských hranicích žít téměř 9,8 milionu lidí a s více než 16,8 miliony obyvatel v širší metropolitní oblasti se Teherán řadí mezi nejlidnatější města v západní Asii a druhou největší metropolitní zónu na Blízkém východě po Káhiře. Prostřednictvím vrstev své historie a členité topografie íránské hlavní město odhaluje jak svou odolnost, tak i tření, která doprovázejí rychlý růst.

Dlouho předtím, než zde sídlila íránská vláda, patřila půda pod Teheránem Rhagesovi, ve starověku známému jako významná médská osada. Ray (jak se mu dodnes říká), ležící několik kilometrů jižně od dnešního centra města, byl svědkem vzestupu a pádu říší. Jeho hradby byly prolomeny arabskými, turkickými a mongolskými útočníky a uprostřed rozlehlého předměstí se dochovaly jen fragmenty. Během staletí byl Ray vstřebán do Velkého Teheránu a jeho ruiny slouží jako tiché svědky neúnavné expanze a proměny města.

V roce 1786 prohlásil Agha Mohammad Chán z dynastie Kadžarů Teherán hlavním městem Íránu. Usiloval o sídlo moci, které by bylo bezpečnější než tradiční dynastická centra, dostatečně blízko Kavkazu – tehdy bojovaného v rusko-íránských válkách – a zároveň chráněné před frakčními soupeřeními. Toto rozhodnutí zahájilo éru výstavby: skromné ​​paláce, vojenská kasárna a základy toho, co se později stalo rozlehlým byrokratickým aparátem moderního státu. I uprostřed úpadku Kadžarů se profil Teheránu neustále zvyšoval a jeho populace se za Fath-Alího Šáha zdvojnásobila. Na přelomu devatenáctého století se formovaly nové ulice a veřejná náměstí, z nichž nejvýznamnější bylo Túpchane (nyní náměstí imáma Chomejního). Mešity v centru města získaly novou výzdobu, protože městské služby a občanské instituce vytlačily staré brány a karavanseráje.

Dvacáté století bylo obdobím hlubokých změn. Rezá Šáh Pahlaví se ve 20. letech 20. století pustil do rozsáhlých stavebních projektů, v nichž zavedl bulváry inspirované evropským stylem a položil základy moderní infrastruktury. Letiště Mehrabad otevřelo své ranveje a železniční tratě křižovaly rovinu. S modernizací škol, ministerstv a kulturních zařízení v rámci státu Pahlaví přitahoval Teherán migranty ze všech provincií. Mezi sčítáním lidu v letech 2006 a 2016 se počet obyvatel města zvýšil ze 7 711 230 v 2 286 787 domácnostech na 8 693 706 v 2 911 065 domácnostech. Do roku 2025 bude v jeho oficiálních hranicích žít zhruba 9,8 milionu obyvatel. Tato vlna změnila sociální strukturu Teheránu: v průzkumu Teheránské univerzity z roku 2010 se 63 procent dotázaných narodilo ve městě, 75 procent se identifikovalo jako etničtí Peršané a téměř 98 procent plynně hovořilo persky, přičemž 13 procent mluvilo také některým evropským jazykem.

Teheránská městská oblast je rozdělena do 22 okresů. Dvacet z nich leží v Centrálním okrese Teheránského okresu; okresy 1 a 20 zasahují do okresů Šemiranat a Raj. Jižní okresy – kde se nachází vlakové nádraží v nadmořské výšce 1 117 metrů – jsou plošší a hustěji zastavěné, zatímco severní čtvrti se tyčí podél svahů. Ulice Valiasr, páteř města, se táhne 17,3 kilometru od jihu k náměstí Tajrish v nadmořské výšce 1 712,6 metrů. Za ním se Velenjak tyčí do výšky téměř 2 000 metrů.

Bohatství a modernita se koncentrují na severu: enklávy jako Zafaraniyeh, Jordan, Elahiyeh a Niavaran jsou známé svými ambasádami, výškovými bytovými domy a listnatými parky. Naproti tomu v centru Teheránu se nacházejí ministerstva, ministerstva a obchodní centrály, zatímco jih zůstává dostupnější, ale hustě osídlený.

Teheránské klima se nachází na hranici mezi studeným polosuchým (BSk) a horkým polosuchým (BSh). Léta jsou horká a suchá, v červenci často dosahují až 38 °C; zimy přinášejí chladné a deštivé dny. Pohoří Alborz utváří místní vánek: v noci z vrcholů, které se ochlazují, stéká „Tochalský vánek“, který nabízí úlevu obyvatelům horní části města. V létě mohou vítr z jižních pouští zvýšit teploty, zatímco západní planetární proudy přinášejí prach a občasný déšť. Severní kopce se svými zahradami a zelenými koridory bývají obvykle o dva až tři stupně Celsia chladnější než jih pokrytý betonem.

Zatímco etničtí Peršané tvoří většinu – v roce 2010 se k sobě identifikovalo asi 75 procent – ​​tvoří íránští Ázerbájdžánci druhou největší skupinu s přibližně 10–15 procenty, následovaní Mazanderané s 5 procenty. Menší komunity Kurdů, Arménů, Gruzínců, Bachtyarů, Talyšů, Balúdžů, Asyřanů, Arabů, Židů a Čerkesů dodávají městu další prvky, ačkoli většina z nich se jazykově asimilovala do dominantního teheránského dialektu perštiny. Po revoluci v roce 1979 mnoho Teheránců emigrovalo – zejména do Spojených států, Německa, Švédska a Kanady – což zanechalo jak mezery v určitých profesních kruzích, tak i rychlé toky finančních převodů.

Dvanáctiletný šíitský islám je státním náboženstvím a vírou většiny. Sunnitští muslimové a stoupenci súfijských řádů koexistují po boku křesťanských denominací, židů, zoroastriánů a malé bahájské menšiny. Skromná sikhská komunita si udržuje gurdváru, kterou v roce 2012 navštívil indický premiér Manmóhan Singh. V „Teheránském průzkumu“ z roku 2016 označilo 53,5 procenta respondentů náboženství za „velmi důležité“, 31,1 procenta za „spíše důležité“, 10,5 procenta za „nepříliš důležité“ a 4,8 procenta za „vůbec ne důležité“.

Teheránské královské dědictví je patrné v jeho palácích. V historickém centru města se nachází palác Golestan, komplex kadžarských zrcadlových sálů a mramorových teras. Na severu se v zalesněném areálu rozkládají paláce Sa'dabad a Niavaran, kdysi letní rezidence dynastie Pahlaví. Mramorem obložený palác Marmar se může pochlubit evropským nábytkem a úchvatnými výhledy. Tyto památky společně mapují cestu od královské elegance 18. století k modernismu poloviny 20. století.

Teheránská muzejní scéna zahrnuje epoch a média. Národní muzeum uchovává archeologické nálezy od Médů po Sásánovce. Nedaleko se nachází Muzeum koberců, které vystavuje mistrovská díla perského tkaní, zatímco Muzeum Abgineh se zaměřuje na umění skla a keramiky. Muzeum kina, které se nachází v zahradě Ferdows, oslavuje historii íránské kinematografie. Muzeum současného umění se pyšní nejlepší moderní sbírkou v zemi – Van Gogh, Picasso a Warhol se setkávají s průkopnickými íránskými umělci. Národní muzeum šperků chrání jednu z největších sbírek korunovačních klenotů na světě.

Teheránský mezinárodní knižní veletrh každé jaro láká do výstavních síní Shahr Aftab vydavatele, vědce a čtenáře. Po celý rok se zde konají veletrhy a festivaly, od automobilových veletrhů až po řemeslné trhy, které prezentují jak kulturní dědictví, tak i nově vznikající kreativitu.

Metropole je poseta více než 2 100 parky, které pokrývají přes 12 600 hektarů – 20 procent rozlohy Teheránu. Park Džamšídí, kdysi panství kadžarského prince, se za císařovny Faráh Pahlaví stal veřejným hájem. Ptačí zahrada, největší íránská voliéra, hostí desítky druhů, zatímco městská zoo ukrývá asi 290 obratlovců. Park Ab-o-Ataš („Voda a oheň“) potěší děti fontánami a požárními věžemi orámovanými venkovním amfiteátrem.

Teherán, ekonomické srdce Íránu, zaměstnává 30 procent pracovní síly ve veřejném sektoru a téměř polovinu hlavních průmyslových firem v zemi. Továrny vyrábějí automobily, elektroniku, textil, cukr, cement a chemikálie; obchodní čtvrti lemují prodejny koberců a nábytku. V městských hranicích působí ropné rafinerie – Pars, Speedy a Behran. Přestože sankce omezují mnoho zahraničních firem, teheránská burza cenných papírů zůstává mezi globálními burzami předním hráčem, což odráží jak volatilitu, tak i příležitosti.

Navzdory oficiálním plánům na přemístění hlavního města – kvůli seismickému riziku a znečištění ovzduší – si Teherán tvrdohlavě zachovává centrální postavení. Jeho hlavní silnice byly postaveny pro 300 000 vozidel; dnes ulice zahlcuje přes pět milionů aut. Autobusy jezdí od 20. let 20. století a systém rychlé autobusové dopravy (Bus Rapid Transit), slavnostně spuštěný v roce 2008, nyní přepraví denně 1,8 milionu cestujících na deseti linkách a 215 stanicích. Trolejbusy, poprvé zavedené v roce 1992, byly zakonzervovány kolem roku 2013, ale v roce 2016 byly obnoveny na jediné 1,8kilometrové trase s repasovanými vozy Škoda.

První dvě linky teheránského metra byly otevřeny v roce 2001; do roku 2025 bude pod městem vést osm linek, které propojí předměstí s centrem. Nad zemí jezdí v každé čtvrti přes 200 000 taxíků, přičemž letištní taxi mají vyšší ceny. Letiště Mehrabad odbavuje vnitrostátní i charterové lety; mezinárodní letiště Imáma Chomejního, 50 kilometrů jižně, je vstupní branou pro globální leteckou dopravu. Hlavní vlakové nádraží odesílá vlaky po celé zemi a spojuje je s Evropou legendárním rychlíkem Teherán–Evropa.

Kvalita ovzduší je již dlouho znepokojivým problémem. Geografická topografie připomínající mísu, rychlá motorizace a průmyslové emise se spolčily, že zachycují smog, což vedlo k debatám o přesunu vládního sídla jinam. Odolnost města je však zřejmá: nové zelené pásy, přísnější stavební předpisy a rozšířená veřejná doprava se snaží zmírnit dopravní zácpy a znečištění.

Dalším nebezpečím jsou zemětřesení. Navzdory častým otřesům Teherán od roku 1830 nezasáhlo žádné velké zemětřesení. Moderní výškové stavby nyní zahrnují vyztužené rámy a seizmické tlumiče; přesto spojení staletých staveb a tyčících se věží podtrhuje jak ambice města, tak jeho zranitelnost.

Teherán se brání jednoduchým popisům. Může působit ohromujícím dojmem – v husté dopravě troubí klaksony a věže tyčící se do nebes blokují horský vánek – ale klidná místa přetrvávají. V listnatých uličkách šumí pod platany fontány; v kavárnách na severu studenti debatují o budoucnosti; v historických mešitách se pod vitrážovými okny třpytí leštěný mramor. Staré i nové festivaly – Nowruz, Chaharshanbe Suri, Yaldá, dokonce i Halloween – spojují sousedství ve vzpomínkách a veselí.

Teherán, dalece od monolitického hlavního města, je mozaikou vzpomínek a tužeb. Jeho ulice nesou stopy dobyvatelů a revolucionářů, básníků a inženýrů. Každý kámen a věž zde vypráví příběh o vytrvalosti, adaptaci a neustálém hukotu života. Ve svých rozporech – starověkém a moderním, zeleném a šedém, přeplněném a klidném – Teherán odhaluje jak svá břemena, tak i svůj neutuchající puls.