Lombok

Lombok zaujímá na mapě Indonésie klidné místo, jehož kruhový tvar narušuje pouze štíhlý poloostrov Sekotong, který se mírně táhne jihozápadním obloukem. Tento ostrov o rozloze přibližně 4 566,5 km², oddělený od Bali rychlými proudy Lombokského průlivu a od Sumbawy užším Alasským průlivem, má rozlohu přibližně 4 566,5 km² a žije na něm populace, která vzrostla z něco málo přes 3,1 milionu v roce 2010 na více než 4 miliony do roku 2024. Mataram, jediné město ostrova a hlavní město provincie, se nachází na západě a jeho skromná rozloha téměř okamžitě ustupuje rýžovým polím a kokosovým hájům.

Administrativně se Lombok dělí na čtyři regentství a jedno město – každé je spravováno z dostatečně malých sídel, aby se zde mohli objevit i známí představitelé vesnic. Regentství se táhnou od severního Lomboku, lemujícího úpatí hory Rinjani, přes západní a střední Lombok až k východnímu Lomboku a dále k jižnímu Lomboku, kde nové mezinárodní letiště Lomboku v Prayi začíná měnit každodenní život. Ačkoli se jednotlivé oblasti liší hustotou osídlení a využitím půdy, společně odrážejí demografický posun směrem k urbanizaci, i když většina rodin pokračuje v samozásobitelském zemědělství.

V srdci Lomboku se nachází hora Rinjani, stratovulkán tyčící se do výšky 3 726 m, který se řadí na druhé místo mezi indonéskými sopečnými vrcholy. Jeho široká kaldera, domov jezera Segara Anak – „dítě moře“ – byla svědkem erupcí ještě v roce 2016 z kuželu Gunung Barujari. V roce 2010 se sloupy popela vyšplhaly o dva kilometry a ztmavily svahy s kávovníky a kakaovníky. Voda kaldery se oteplila, když láva šplouchala na povrchu. Za těmito moderními událostmi leží pozůstatek hory Samalas, jejíž katastrofální erupce v roce 1257 zanechala rozsáhlou kalderu a stopy v ledových jádrech a kronikách daleko za hranicemi souostroví. Obě sopky leží v národním parku Gunung Rinjani, chráněné oblasti horského lesa, kde se langury a zoborožci proplétají kmeny porostlými mechem.

Pod vysočinou se krajina rozprostírá do úrodných nížin. Rýžová pole se zde zrcadlově řadí a rozptýlené zahrady produkují luštěniny, koření a ovoce: sóju, vanilku, hřebíček, skořici a banány. Kokosové ořechy v jižních oblastech, kde jsou srážky nepravidelnější, stále klesají, přesto půda zůstává úrodná. Přesto se drobní zemědělci potýkají se suchem a nedostatkem existenčních limitů: čtyřčlenná rodina se může uživit z rýže a zeleniny v hodnotě půl dolaru denně, zatímco prodej kokosových ořechů nebo ryb přidá sotva o dolar více. Ačkoli se bezplatné veřejné školství a venkovská zdravotní střediska rozprostírají do kopců, silnice a služby stále končí na úpatí vzdálených hřebenů.

Obyvatelé ostrova – z nichž asi 85 procent tvoří Sasakové – sahají k raným jávským migrantům z prvního tisíciletí př. n. l. Jejich jazyk a zvyky odrážejí balijské, ale jejich vírou je islám, vetkán do krajiny mešitami roztroušenými pod stíny sopek. Balijští hinduisté, kteří kdysi osídlili západní pobřeží, si stále udržují chrámy a rituální tance a tvoří zhruba deset až patnáct procent obyvatel. Menšina čínských Peranakanů, Jávců, Sumbawanců a arabských Indonésanů dále diverzifikuje sociální strukturu. V průběhu staletí dorazilo islámské učení s obchodníky v šestnáctém nebo sedmnáctém století a získalo místní kolorit; animistické obřady a hinduisticko-buddhistické prvky přetrvávají vedle koránské praxe, což je vzorec, který se teprve ve dvacátém století posunul k ortodoxnějším formám.

Mezi těmito lidskými příběhy se táhne šev přírodní historie. Biogeografové označují Lombokskou úžinu za Wallaceovu linii, kde druhy z indomalajské říše ustupují druhům z Australasie. Dodnes zde savci endemičtí z Jávy a Bali dosahují své východní hranice, zatímco tvorové jako kakadu a klokani stromoví zůstávají cizinci. Východní Alasská úžina nabízí užší přechod, ale neméně významnou bariéru; fauna Sumbawy se podobně rozchází, jakmile lodě proplují jejím dosahem.

V posledních desetiletích si národní plánovači představovali Lombok jako další významný turistický cíl Indonésie po Bali. S otevřením mezinárodního letiště Lomboku v říjnu 2011 nyní lety z Ngurah Rai přistávají za méně než hodinu, což spojuje Prayu s ruchem Bali. Trajekty a rychlé lodě jezdí po úžině každou hodinu a přepravují cestující do Lembaru na jihozápadě Lomboku a do Padang Bai na východě Bali. Ačkoli bylo letiště Selaparang poblíž Ampenanu v roce 2011 uzavřeno, jeho terminál zůstává němým svědkem dřívější éry letů s malými vrtulemi.

Turismus na Lomboku se soustřeďuje podél západního pobřeží, s těžištěm na pobřeží Senggigi a táhne se na sever k Tanjungu, na úpatí Rinjani. Za ním se rozkládají ostrovy Gili – Gili Trawangan, Gili Meno, Gili Air a menší ostrůvky – které lákají šnorchlování a ty, kteří hledají pouhý ostrovní život. Lodě vyplouvají z Bangsalu a Teluk Nare a novější rychlé spoje jezdí přímo z Padang Bai, což zkracuje dobu cestování, ale zároveň ponechává úroveň bezpečnosti nekonzistentní. Jižní Lombok – zejména Kuta – se stal surfařskou enklávou, jehož široké pláže a útesy vítají dlouhodobé vlny, které se valí z Heardova ostrova od března do září. Desert Point u Banko-Banka zůstává jedním z nejlepších levých útesů na světě, zatímco Sekotong na jihozápadě láká potápěče k útesům uprostřed korálových věží.

Investice do cestovního ruchu se postupně přesouvají na východ podél severozápadního pobřeží poblíž Sire a Medany, kde pětihvězdičkové resorty a golfové hřiště obklopují enklávy vil a malý přístav. Mandalika, vládou podporovaná rekreační oblast, se snaží propojit osm kilometrů jižního pobřeží do okruhu pro mezinárodní akce a kulturní přehlídky. Navzdory těmto vpádům si však Lombok zachovává klidnější charakter než Bali: rodinné warungy se shlukují ve vesnicích; globální franšízy rychlého občerstvení se objevují pouze v obchodním centru v Mataramu.

Domorodý festival naznačuje puls předků Lomboku. Každý únor nebo březen se místní obyvatelé shromažďují na pláži Seger na Bau Nyale, „chytání mořských červů“. Palola viridis se během tření vynořuje z písku ve velkém množství; vesničané věří, že se jedná o znovuzrozenou princeznu Mandaliku, a připomínají legendu o její oběti, která měla zabránit krvavému souboji mezi nápadníky. Festival přitahuje davy lidí, kteří se brodí do vln, aby sklidili kroutící se sousta, a pak se na nich hodují v písních a modlitbách.

Z ekonomického hlediska patří Lombok a jeho sesterský ostrov Sumbawa k chudším provinciím Indonésie. V roce 2009 žilo pod hranicí chudoby téměř 29 procent městských obyvatel a 18 procent vesničanů. Tato čísla mírně poklesla, ale odrážejí chronické problémy: rostoucí ceny potravin a pohonných hmot zatěžují rozpočty domácností. Ostrov však nabízí na trzích hojnost levných čerstvých produktů – banány, maniok, kakaové boby – které uživí mnoho rodin. Místní družstva a iniciativy mikrofinancování se snaží zvýšit příjmy, ale pokrok je stále jen nepatrný.

V reakci na globální trendy se Lombok také zaměřil na halal turistiku. V roce 2019 dosáhl nejvyššího hodnocení mezi deseti nejlepšími destinacemi Indonésie pro muslimské cestovatele, a to díky hotelům bez alkoholu, dopravním službám s ohledem na modlitební harmonogramy a menu s certifikátem bez nehalal ingrediencí. Národní plánovači očekávají část z 230 milionů muslimských turistů, kteří se předpokládají do roku 2026, a doufají, že se jim podaří získat podíl z očekávaných 300 miliard amerických dolarů na výdajích. Přesto rostoucí počet návštěvníků přijíždí do skromného ubytování: v soukromých domech a penzionech nad rýžovými terasami, kde hostitelé podávají čaj a vyprávějí příběhy o rodových liniích.

Přístavy Lembar a Labuhan Lombok poskytují námořní dopravu. Lembar odbavuje nákladní a automobilové trajekty, jehož tonáž mezi lety 2012 a 2013 vzrostla o sedmdesát dva procent – ​​což je známkou ekonomického rozvoje nad rámec cestovního ruchu. Labuhan Lombok na východním pobřeží je napojen na záliv Poto Tano na Sumbawě a usnadňuje obchod se dřevem, dobytkem a kořením, které po generace udržuje ostrovní komunity.

Jak se Lombok dostává stále více do centra pozornosti národa, vyvažuje moderní aspirace s trvalými tradicemi. Silnice se vine kolem tichých chrámů i nových letištních dálnic. Rybáři se plavili v štíhlých jukung kánoích pod výhledem na horu Rinjani. Na trzích se obchodníci smlouvali o košíky plné hřebíčku a děti v uniformách spěchaly do školy za palmovými háji. Někde mezi horami a mořem, mezi starobylou kalderou a rodícím se letoviskem, Lombok se pohybuje vpřed svým vlastním tempem – rovně, věrný významu svého jména v sasakské tradici.