Jogjakarta

Yogyakarta, ležící v jihocentrálním okrese Jávy, se rozvíjí jako živoucí důkaz odolnosti tradic a aspirací modernity. Od okamžiku, kdy člověk překročí práh jeho historického jádra – kterému dominuje Kraton neboli sultánův palác – se vynořují obrysy trvalé monarchie. Hamengkubuwono X, současný dědic rodu ustanoveného v roce 1749, předsedá říši, která je zároveň hlavním městem provincie i královským panstvím. Vláda zde zůstává dědičná, což je v Indonésii výjimečné uspořádání, které odráží trvalé pouto regionu k jeho sultánské minulosti a jeho klíčovou roli při zrodu národa.

V průběhu staletí Yogyakarta nashromáždila vrstvy kulturního bohatství. Své jméno si vysloužila jako poctu Ajódhji, starobylému sídlu Rámy v indickém eposu, symbolizujícímu ideál spravedlivé vlády. Tato linie, kterou nese každý pavilon s červenými dlažebními domy a každá vyřezávaná teaková zárubně, formuje místní vědomí prodchnuté klasickým jávským uměním. Městskou tapiserii zaplňují batikované ateliéry, pódia wayang kulit, stříbrnické výhně a pavilony gamelan. Poezie, drama a tanec zde nefungují jako pouhá zábava, ale jako pilíře společné identity. Každý úklon dlaně tanečníka, každý záblesk končetin stínové loutky rezonuje staletími narativní kontinuity.

Kouzlo Yogyakarty sahá daleko za zdi jejích paláců. Ačkoli její populace, která v roce 2020 dosahovala zhruba 375 000, by mohla naznačovat rozměry provinčního města, její vliv vyzařuje po celé Jávě. Je to největší magnet ostrova pro domácí i zahraniční návštěvníky, a to z velké části díky blízkosti stúp Borobudur a kamenných věží Prambananu. Přesto i uvnitř města se návštěvník setkává s enklávami, kde se tep studentského života každý semestr zrychluje. Sídlí zde Univerzita Gadjah Mada – největší a jedna z nejprestižnějších institucí v Indonésii – a městská struktura se stahuje kolem kol, pouličních stánků a kaváren na rohu, které vítají desítky tisíc studentů ze všech koutů souostroví.

Administrativně Yogyakarta zaujímá pouze jednu z pěti oblastí v rámci Zvláštního regionu Yogyakarta (Daerah Istimewa Yogyakarta neboli DIY). Patří mezi ně Sleman na severu – jeho severní okraje se táhnou po jižních svazích hory Merapi – Bantul táhnoucí se k jižnímu pobřeží, krasové kopce Gunungkidul na východě a nížiny Kulon Progo na západě. Na rozdíl od provincií v jiných částech Indonésie se zde správa věcí veřejných prolíná s dědičným úřadem sultána s mechanismy republiky, což byl kompromis uzavřený po boji za nezávislost. Když nizozemské síly ovládaly Jakartu, sultán Hamengkubuwono IX. nabídl Yogyakartu jako hlavní město nově vznikající vlády v letech 1946 až 1949. Z vděčnosti mladá republika ustanovila sultána doživotním guvernérem, což přetrvává dodnes.

Geologie také utváří příběh Yogyi. Sopka Merapi – doslova „hora ohně“ – je nejaktivnější sopkou Indonésie. Její erupce, dokumentované od roku 1548, formovaly krajinu a prověřily odolnost okolních komunit. Nejkatastrofálnější událost v poslední době udeřila 27. května 2006, kdy si zemětřesení o síle 6,4 stupně Richterovy škály, jehož epicentrum leželo asi dvacet pět kilometrů jižně od města, vyžádalo přes 6 000 životů a zničilo více než 300 000 domů. Obnova města však byla pozoruhodně rychlá. Mezinárodní humanitární úsilí, státem vedená rekonstrukce a místní solidarita obnovily většinu poškozených staveb během několika měsíců, což svědčí o komunálních sítích, které prolínají palácové vazaly, vzdělávací instituce a řemeslné dílny.

Městský život v Yogyakartě se točí kolem dvou hlavních os. V jeho srdci leží Kraton, jehož hnědé zdi obklopují pavilony, nádvoří a ruiny vodního hradu Taman Sari – zábavní zahrady, která byla založena v roce 1758 a po desetiletích zanedbávání byla obnovena díky obnově na počátku 21. století. Od palácových bran se na sever táhne ulice Maliboro – lemovaná prodejními chatrčemi, batikovanými butiky a kavárenskými terasami. Ve dne se hemží davy studentů a kyvadlovými autobusy, které přepravují poutníky na památky; v noci její lucerny září na siluetě becaků (cyklorikš) a motorek projíždějících přeplněnými uličkami. Zatímco Maliboro se stará převážně o turisty, Jalan Solo, dále na východ, zůstává doménou místních obyvatel a na jeho trzích se prodává vše od ovocných salátů rujak až po krabičkové krekry kerupuk.

Tržiště Beringharjo, ležící na jižním konci Malibora, představuje mikrokosmos jávského obchodu. Pod jeho vlnitými střechami stojí řady čerstvých produktů vedle kádí se sambalem, hromady sušených ryb a uličky s hadovitými ptačími klecemi – upomínky na staletou obchodní tradici. Nedaleko se nachází pevnost Vredeburg, zrestaurovaná holandská bašta, v níž se nachází muzeum koloniálního odboje, jehož dioramata zobrazují scény z povstání proti VOC v devatenáctém století a pozdějších bojů za nezávislost.

Za vnějšími zdmi paláce se nachází mozaika kampungských čtvrtí, kdysi vyhrazených pro palácové vazaly a nyní domovem řemeslníků, obchodníků a potomků královských služebníků. Mechem porostlé bazény a podzemní chodby Taman Sari evokují minulou éru královského volného času a intrik – sultánovy harémové koupelnové pavilony, síť tunelů, jejichž zakřivená schodiště se vine kolem prázdných studní. Dnes se turisté procházejí těmito komnatami pod vedením místních správců, jejichž neoficiální prohlídky oživují příběhy o jávských námluvách a architektonické odvaze.

Klima se zde drží tropického monzunového vzoru. Od června do září deště ustávají, což vede k dnům s jasnou oblohou a vlhkostí vzduchu pohybující se kolem 80 procent. Leden naopak přináší monzunové lijáky s celkovým úhrnem téměř 400 milimetrů. Teploty zůstávají po celý rok konstantní a pohybují se kolem 26–27 °C, přičemž duben je obvykle nejteplejším měsícem. Tato předvídatelnost formovala místní rytmy: pěstování rýže v okolních regentstvích následuje monzun, zatímco festivaly a kulturní obřady se často synchronizují s přechody mezi obdobím dešťů a sucha.

Hustota obyvatelstva v rámci hranic obce – přes 11 000 duší na kilometr čtvereční – daleko převyšuje hustotu obyvatelstva v sousedních okresech. Tato koncentrace zvyšuje energetickou náročnost města, ale také zatěžuje infrastrukturu. Pro řešení dopravní zácpy se od roku 2020 buduje vysokorychlostní železniční trať spojující Bandung, Yogyakartu a Solo, jejíž dokončení se očekává v roce 2024. Po uvedení do provozu slibuje rekalibraci regionálního propojení, zkrácení cestovní doby a podporu hospodářské výměny napříč Střední a Západní Jávou.

Z ekonomického hlediska se Yogyakarta silně opírá o terciární sektor, který v roce 2017 tvořil zhruba 78 procent místního HDP. Velkoobchod, pohostinství, informační technologie, finance, nemovitosti a vzdělávání tvoří páteř její ekonomiky služeb. Tempo růstu se v daném roce pohybovalo na úrovni něco málo přes 5 procent – ​​na jihovýchodní asijské poměry skromné, ale udržované stálým přílivem studentů, turistů a vládními investicemi do zachování kulturního dědictví.

Náboženství přispívá k pluralismu Yogyakarty další vrstvou. Převládá islám, který přijímá více než 80 procent obyvatel, přesto si zde udržují viditelnou přítomnost křesťanské, buddhistické, hinduistické a konfuciánské menšiny. Mešity, jako je Velká mešita Kauman a starobylý kongregační sál v Kotagede, stojí vedle kostelů v Kotabaru a čínských chrámů v komplexu Tjen Ling Kiong. V roce 1912 byla Yogyakarta svědkem založení Muhammadiyah – dnes jedné z předních indonéských islámských organizací – KH Ahmadem Dahlanem v okrese Kauman. Její sídlo zde dodnes sídlí, což posiluje pověst města jako intelektuálního centra náboženského myšlení.

V ulicích každodenní rituály svědčí o této syntéze víry a tradice. Páteční modlitby lákají věřící oděné v saronzích na stinné nádvoří mešity Syuhada; během ramadánu se noční lucernové průvody vine Kampung Wijilan a nesou obětiny kolak a bubur sumsum; v Mauludu se severní alun-alun proměňuje v jeviště pro festival Garebeg, kdy palácoví služebníci v průvodu nesou kuželovité obětiny a oddaní se perou o posvěcené zbytky.

Památky dědictví se množí v každém rohu. Samotný Kraton se rozkládá na jedenácti hektarech a zahrnuje dvě palácová náměstí, obytné pavilony, sklady královských oděvů a zahrady, kde se odehrávají neformální gamelanská představení. Hned vedle stojí Muzeum kočárů, jehož zlatá kereta kencana se třpytí pod skleněnými vitrínami. Na jihu evokují líné vodní zahrady Taman Sari palimpsest potěšení a moci – kdysi opuštěné, nyní nově pojaté jako veřejná atrakce, doplněné rozlehlými komnatami a mozaikami z glazovaných dlaždic.

Dále v okolí se nachází Kotagede, kde se dochovaly pozůstatky království Mataram. Jeho labyrintové uličky, lemované domy s teakovými rámy a stříbrnými dílnami, vedou ke královskému hřbitovu, kde leží pohřben Panembahan Senopati. Zde přetrvává řemeslo filigránského stříbra, které se předávalo z generace na generaci řemeslníků, jejichž jemné náramky a zdobené mísy svědčí o kontinuitě dovedností a estetické vytříbenosti. Podobně Kota Baru (Kotabaru) se může pochlubit rezidencemi z koloniální éry, kostelem v evropském stylu a nejstarším stadionem ve městě – připomínkou doby, kdy holandští úředníci zřídili městský okrsek mimo jurisdikci paláce.

Kulturní instituce – včetně muzea Sonobudoyo, které chrání loutky wayang, batikované textilie a gamelanové sady; muzea batiku poblíž stanice Lempuyangan; a lékařského muzea Dr. Yapa Prawirohusoda – nabízejí nahlédnutí do společenského a uměleckého vývoje města. Současné galerie jako Bentara Budaya, Jogja Gallery a Cemeti Art House představují moderní pojetí vizuálního a performativního umění, zatímco Kedai Kebun Forum na ulici Tirtodipuran spojuje výstavní prostor s knihkupectvím, kavárnou a pódiem.

Veřejná doprava reaguje na hustotu osídlení města sítí autobusů, minibusů, taxíků a rychlodráh Trans Jogja, které – ačkoli postrádají vyhrazené pruhy – objíždějí Yogyakartu po dvaceti trasách. Meziměstské autobusy odjíždějí z terminálů Giwangan a Jombor a míří do hlavních metropolí Bali a Jávy. Osobní dopravě dominují motocykly, které se proplétají mezi auty a pickupy; okružní silnice a nadjezdy, jako jsou Janti a Lempuyangan, pomáhají zmírnit chronické dopravní zácpy.

Železniční spojení dále integruje Yogyakartu do dopravního ruchu Jávy. Od první trati v roce 1872 zůstává město důležitým bodem na koridoru Jakarta-Surabaya. Stanice Yogyakarta obsluhuje vlaky business a manažerské třídy, zatímco stanice Lempuyangan jede ekonomickými vlaky. Příměstské linky – KRL Yogyakarta–Solo a Prambanan Express – spojují do Sola a Kutoarja, zatímco letištní vlakové spojení vede na mezinárodní letiště Yogyakarta v Kulon Progo. Letiště Adisutjipto, které je blíže, odbavuje několik vnitrostátních letů.

Život v Yogyakartě se odehrává na nečekaných křižovatkách tradic a rozmarů. Turisté se na Maliboro smlouvají o andhongu (čtyřkolových kočárech) a dokaru (dvoukolových povozech) a domlouvají si trasy směrem k Kratonu nebo o objížďku listnatými uličkami kampungů. V jižní části alun-alun si návštěvníci se zavázanýma očima zkoušejí odvahu proplétáním se mezi dvěma starobylými banyány – hra zvaná masangin, jejíž jednoduchost popírá pověru, že úspěch přináší štěstí. Masážní salony v postranních ulicích nabízejí unaveným reflexní terapie, zatímco poblíž Kratonu lákají šachové stoly na ulici k výzvám řidičů bekaků, jejichž dřevěné desky jsou plné vyřezávaných figurek a místní hrdosti.

Každou neděli se na bulváru Univerzity Gadjah Mada koná městský rituál. Od sedmi do devíti se běžci procházejí pod baldachýny z banyánů, bojovníci cvičí postoje kuda-kuda a studenti se pohybují mezi stánky s občerstvením, které prodávají opor ayam, bubur ayam, siomay a sate ambal. S východem ranního slunce ožívá bleší trh, jehož stánky nabízejí knihy z druhé ruky, vinylové desky a opotřebovaná kola.

Pro ty, kteří hledají klidnější aktivity, jsou ve městě rozmístěna studia jógy a meditace. Instituce jako Balance Mind-Body-Soul v Demanganu nabízejí denní lekce, které jsou určeny jak pro cizince, tak pro místní obyvatele. Zde se frenetická energie města uklidňuje do měřených dechů a ásan s průvodcem, což je protipól k pulzujícím ulicím hned za dveřmi studií.

Jako uznání jedinečného kulturního celku bylo centrum Yogyakarty v roce 2023 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Toto označení podtrhuje nejen vznešenost architektonických památek, ale i živoucí tradice, které oživují každé nádvoří a uličku. Samotná městská krajina kóduje kosmologickou osu: přímku vedoucí od pláže Parangtritis přes památník Kraton a Tugu, vrcholící na vrcholu hory Merapi. Toto posvátné uspořádání – spojující oceán, palác a sopku – odráží jávskou víru v roli sultána jako prostředníka mezi pozemskými říšemi a duchovním světem.

Napříč staletími otřesů – koloniálního útlaku, přírodních katastrof, politických přechodů – si Yogyakarta udržela identitu utvářenou dialogem mezi dědictvím a inovací. Její mistři batiky inovují nové motivy, a přitom zachovávají starodávné techniky barvení; studenti se zabývají parametrickými rovnicemi v univerzitních laboratořích jen bloky od palácového areálu, kde loutkáři wayangové zpívají verše v archaické jávštině; podnikatelé zakládají digitální startupy z coworkingových prostor sídlících v nizozemských koloniálních budovách. Podstata města spočívá v této dynamické souhře, neustále se vyvíjející metropoli, která ve svém jádru zůstává odrazem nejhlubších kulturních rezervoárů Jávy.

Procházet se ulicemi Yogyakarty znamená procházet historií v reálném čase, obývat město, kde minulost není ani muzeem, ani omezením, ale živoucí dialektikou, která utváří každý kout každodenního života. Zde sultánův odkaz přetrvává v obřadech a ceremoniích, které ustupují studentským protestům; kde se sopečný popel mísí s kouřem kadidla a voláním k modlitbě a každý západ slunce nad zdmi paláce šeptá o odolnosti, obnově a neporušených strunách jávské kultury. V tomto tropickém tavicím kotli Yogyakarta nadále utváří svůj příběh – starobylý i bezprostřední – a zve svět, aby nebyl svědkem podívané, ale aby se seznámil s městem, jehož příběh se neustále tvoří.