Bandung

Bandung se rozkládá na náhorní plošině v západní části indonéské Jávy. Jeho siluetu lemují vzdálené sopečné vrcholky a proplétají se ulicemi, které nesou ozvěny koloniálních ambicí a přestavby po získání nezávislosti. Město se nachází v nadmořské výšce 768 metrů v kotlině lemované sopkami z pozdních třetihor a čtvrtohor, jejichž svahy se kdysi kryly plantážemi s čajem a kávou. Dnes je Bandung třetím největším městem v zemi po Jakartě a Surabaji a v jeho širší metropolitní oblasti žije více než jedenáct milionů lidí. Nadmořská výška zde zmírňuje rovníkové horko a mlhou zahalená rána nabízejí tlumené světlo, které změkčuje jak fasády ve stylu art deco, tak uspěchanou dopravu pod nimi.

Počátky Bandungu sahají do éry Nizozemské východní Indie, kdy v osmnáctém století pěstitelé založili čajové zahrady na jeho úrodném severním úpatí. Severozápadně směrem k Batavii se táhla silnice, která spojovala odlehlá horská pole s koloniálním hlavním městem. Do roku 1906 si Bandung vysloužil status gemeente a během několika desetiletí zde vyrostly elegantní hotely, kavárny a butiky – tolik, že ho obyvatelé přezdívali Parijs van Java. Gedung Sate s charakteristickou kupolí ze satay špízů a rafinované kolonády hotelu Preanger stále připomínají dobu, kdy evropské cítění formovalo místní panoramata.

Geologicky se v Bandungské pánvi nacházejí pozůstatky mohutné pleistocénní sopky známé jako hora Sunda. Krajinu zde formovaly dvě katastrofální erupce: první vyhloubila široký kráter, druhá přehradila řeku Citarum a vytvořila tak starobylé jezero, jehož konečné odtokové potrubí je stále předmětem vědeckých debat. Pod městem leží v sopečných a aluviálních vrstvách více než šest miliard krychlových metrů podzemní vody, která dodává pitnou vodu, zavlažování a udržuje rybolov. Řeka Cikapundung protíná rovinu, zatímco na severu se tyčí Tangkuban Perahu – doslova „obrácená loď“ – jehož zkosený vrchol připomíná nezkrotnou sílu.

V desetiletích následujících po indonéské nezávislosti v roce 1945 se Bandung rozšířil za hranice svých koloniálních území. Venkovské oblasti ustoupily předměstím a hustota obyvatelstva překročila šestnáct tisíc duší na kilometr čtvereční. Nové mrakodrapy od té doby změnily panorama města a vily se množí v kdysi chráněném horském lese. Tyto změny přinesly nové výzvy: záplavy způsobené nedostatečným odvodněním, složitou dopravní síť zatěžovanou omezenými dopravními tepnami a neúnavný boj o nakládání s pevným odpadem.

Město se však také zaměřuje na inovace. V roce 2017 získalo cenu ASEAN za čistý vzduch za kvalitu ovzduší ve velkých městech, což je uznání pro udržitelné environmentální řízení. Městské úřady využívají komunikační technologie k upozornění obyvatel na povodně a dopravní zácpy, což Bandungu vyneslo pověst jednoho z indonéských „chytrých měst“. V roce 2015 jej UNESCO přivítalo do sítě Creative Cities Network díky jeho designovým, řemeslným a novým mediálním komunitám. Zároveň se Bandung stal národním centrem pro technologické firmy a startupy a přitahuje studenty i investory do svých výzkumných ústavů a ​​inkubátorů.

Architektonická historie je v mnoha ohledech hmatatelná. Dílo Henriho Maclaine Ponta, který založil první kampus technické univerzity ve městě, Technische Hogeschool te Bandung, představilo „nový indický styl“, raný pokus o propojení forem art deco s místními motivy – nejzřetelnější na strmě skloněné sundanské střeše slavnostní síně. Ve 20. letech 20. století návrh J. Gerbera pro Gedung Sate předvídal navrhovaný přesun koloniálního hlavního města z Batávie, zatímco Wolff Schoemaker svým mistrovským zpracováním modernistických linií obohatil budovy, jako je Villa Isola a regionální vojenské velitelství. Albert Aalbers přispěl k elegantní aerodynamické eleganci banky DENIS a dodal hotelu Savoy Homann novou vznešenost. Tito architekti společně proměnili Bandung v architektonickou laboratoř.

Navzdory zachovaným památkám minulosti zahrnuje současná městská krajina více než sto výškových budov, z nichž mnohé jsou ve výstavbě nebo čekají na schválení. Obchodní čtvrti se nyní táhnou podél koridoru Dago, kde věže se skleněnými průčelími sdílejí prostor s rodově starými stromy a stánky se suvenýry. V částech severního Bandungu vrhají pískovcové úhly budov koloniálních veřejných prací dlouhé stíny na pestrou směsici kiosků a kaváren.

Bandungská ekonomika spočívá na širokých základech. Cestovní ruch vzkvétá díky blízkosti sopečných kráterů – Tangkuban Perahu na severu, Kawah Putih a jezera Patenggang na jihu – kde se uprostřed čajových plantáží nacházejí mléčná subalpská jezera. Muzea – mezi nimiž je Geologické muzeum, Poštovní muzeum a Muzeum asijsko-africké konference – uchovávají vědecké exempláře, filatelistické archivy a historii setkání v roce 1955, které formovalo Hnutí nezúčastněných. Návštěvníci nastupují do turistického autobusu Bandros, aby se prohlédli po centrálních památkách, zatímco místní podnikatelé provozují „distro“, malé prodejny specializující se na neznačkovou módu, časopisy a umělecké desky. Tyto obchody se staly symboly identity mládeže a odlišují se od masových továrních prodejen, které lemují ulice Cihampelas a Riau.

Městská správa vyčlenila sedm průmyslových zón pro specializované obchody: od textilních center v Cigondewah a Cihampelas přes obuvnické dílny v Cibaduyut až po řemeslné výrobce tempehu v Cibuntu. Tyto zóny podtrhují roli města jako centra pro výrobu a kreativní podnikání.

Růst populace s sebou přinesl demografické posuny. Bandung, tradičně sundánské město, nyní hostí významné jávské, čínské, minangské a další komunity. Přestože islám zůstává převládajícím náboženstvím, křesťanské, hinduistické a buddhistické menšiny si v jeho třiceti okresech udržují bohoslužebné budovy. Podle odhadu z poloviny roku 2023 se v Bandungu hlásilo 2,5 milionu obyvatel – téměř rovnoměrně mezi muže a ženy – což z něj činí třetí nejlidnatější město Indonésie.

Dopravní tepny odrážejí jak ambice, tak i omezení. Zpoplatněná silnice Cipularang, dokončená v roce 2005, zkrátila dobu jízdy z Jakarty na průměrných devadesát minut, ačkoli víkendové dopravní zácpy jsou stále běžné. V roce 2005 byl konečně otevřen most Pasupati, jehož 2,8 kilometru se klene přes údolí Cikapundung a usnadňuje dopravu mezi východem a západem. Tři meziměstské autobusové terminály – brzy sloučené v Gedebage – fungují vedle minibusů angkot, základních, ale všudypřítomných soukromých kyvadlových autobusů, které spojují čtvrti. Veřejné autobusové linky se znásobily v rámci projektů, jako jsou Trans Metro Bandung a Trans Metro Pasundan, ale úplná integrace jízdného zůstává cílem do budoucna.

Železniční spojení sahá od dvou hlavních stanic v Bandungu do Jakarty, Surabaji a Yogyakarty; regionální linky spojují okolní města. Vysokorychlostní trať – prozatímně nazývaná Whoosh – nyní vede k jakartské stanici Halim a přípojné vlaky přepravují cestující do centra města. Změnila se i letecká doprava: mezinárodní letiště Husein Sastranegara, kdysi hlavní vstupní branou do města, postoupilo na konci roku 2023 většinu komerčních letů většímu mezinárodnímu letišti Kertajati, jehož moderní terminály odbavují větší objem cestujících.

Uprostřed těchto proměn si Bandung zachoval určitou míru známosti. Centrální náměstí jako Alun-alun – travnaté srdce vedle Velké mešity – i nadále za soumraku lákají rodiny. Úzké uličky označené Jalan neboli zkratkou Jl. ustupují uličkám Gangs, kde se motorky proplétají mezi stánky s jídlem a vybledlými výlohami obchodů. Hrobka holandských vodních kanálů, sluncem zalitá koloniální sídla a slavnostní kopule Gedung Merdeka slouží jako nadpisy kapitol v příběhu, který stále pokračuje.

V každém ročním období zůstává klima Bandungu mírné. Srpen přináší nejsušší oblohu, březen nejsilnější deště. Teploty se pohybují kolem průměru, který se zřídka odchyluje o více než několik stupňů od poloviny dvacátých stupňů Celsia. Pro urbanisty a kulturní strážce spočívá výzva v řízení růstu, aniž by se ztratily vlastnosti, které původně přitahovaly pěstitele a umělce k těmto výšinám: chladný vzduch, úrodné svahy a dostatek otevřeného prostoru, aby město mohlo dýchat. Jak se Bandung posouvá vpřed, jeho vrstvená historie – geologická, koloniální a moderní – si žádá, aby byla připomínána, i když se nové kapitoly píší na pozadí spících sopek.