Bangladéš

Bangladéš se rozkládá na měkkých deltových nížinách na úpatí Bengálského zálivu, což je oblast, která je zároveň vodou ohraničena i neosídlena. Na jeho 148 460 kilometrech čtverečních (57 320 čtverečních mil) žije přes 171 milionů lidí, kteří se potýkají s monzunovými dešti, cyklóny, pohyblivými břehy řek a neustálým rizikem stoupání hladiny moří. Bangladéš, který patří mezi nejhustěji osídlené oblasti světa a nejbohatší říční ekosystémy, udržuje populaci větší než Brazílie, přesto snáší důsledky neustálého tlaku na svou půdu, lesy a komunity. 

Většina Bangladéše leží v rozlehlé deltě Gangy, největší říční nížině na planetě. Zde se Ganga (Padma), Brahmaputra (Jamuna) a Meghna sbíhají do sítě více než padesáti sedmi přeshraničních vodních toků – více než v kterékoli jiné zemi – než se vlévají do Bengálského zálivu. Jemné aluviální půdy se budují a erodují při sezónních povodních a zanechávají po sobě bahnitá pole, která patří k nejúrodnějším zemím jižní Asie. Za touto vodnatou nížinou leží plošiny s mírnou nadmořskou výškou: oblast Madhupur na centrálním severu a oblast Barind na severozápadě, obě vyznačené starším, méně úrodným terénem. Na severovýchodě a jihovýchodě se z rovin zvedají nízká horská pásma, která živí stálezelené lesy a nabízejí útočiště při povodních.

Pouze asi 12 procent rozlohy Bangladéše přesahuje dvanáct metrů nadmořské výšky, takže i mírný vzestup hladiny moře o 1 metr by mohl zaplavit desetinu země. Přesto tytéž řeky, které ohrožují zemi záplavami, udržují živobytí, dopravu a zemědělskou úrodu. Mokřady známé jako haory na severovýchodě ukrývají jedinečné ekosystémy mezinárodního vědeckého zájmu. Na jihozápadě leží Sundarban, pohoří zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO a největší mangrovový les na světě, kde se bahnitá delta setkává se slanými přílivy a bengálský tygr se proplétá spleteným lesem při lovu jelenů. Lesní porost tvoří téměř 14 procent půdy – téměř dva miliony hektarů – ačkoli primární les téměř neexistuje a velká část zbývajícího porostu spadá do chráněných oblastí.

Bangladéš se rozkládá na obratníku Raka a má tropické klima. Zimy od října do března jsou obecně mírné; léta od března do června jsou nepříjemně vlhká, což vytváří podmínky pro monzunové období mezi červnem a říjnem, které přináší většinu ročních srážek. Přírodní katastrofy formují krajinu a její obyvatele: cyklóny a přílivové bouře bičují pobřeží téměř každý rok; záplavy se přehnaly do vnitrozemí; tornáda dopadají v sezónních bouřích. Cyklon z roku 1970, který si vyžádal statisíce životů, a bouře z roku 1991, která zabila odhadem 140 000 lidí, zůstávají tragickými známkami zranitelnosti. V nedávné době bezprecedentní záplavy v září 1998 zaplavily dvě třetiny území, vyhnaly miliony lidí a způsobily značné ztráty na životech. Postupné zlepšování ve snižování rizika katastrof od té doby snížilo lidské oběti, ačkoli ekonomické škody přetrvávají.

Bangladéšská ekologie zahrnuje čtyři suchozemské ekoregiony: vlhké listnaté lesy dolní Gangy, deštné pralesy Mizoram-Manipur-Kachin, sladkovodní bažinaté lesy Sundarban a mangrovy Sundarban. V nížinách se vyskytují bujné mozaiky rýžových polí, hořčičných polí a hájů manga, jackfruitu, bambusu a betelových ořechů. Kvetoucí rostliny čítají přes 5 000 druhů a sladkovodní mokřady kvetou každý monzun lotosy a liliemi. Fauna sahá od slanovodního krokodýla v mangrovových kanálech až po asijského slona v kopcovitých lesích, s levharty obláčkovými, kočkami rybářskými, luskouny a jednou z největších populací delfínů irawaddy na světě v řekách. Nachází zde stanoviště více než 628 druhů ptáků, mezi nimiž je i orientální zoborožec strakatý a řada stěhovavých vodních ptáků.

Historie lidského osídlení v dnešním Bangladéši sahá tisíciletí zpět. Mahásthangarh na severu svědčí o opevněném městě již ve třetím století př. n. l. Během následujících století zanechaly hinduistické a buddhistické dynastie nesmazatelné stopy: kamenné mlýny s emblémem Nandipády a svastiky ve Wari-Bateshwaru, buddhistické kláštery jako Somapura Mahavihara postavené za říše Pálů od osmého století a svatyně v Mainamati a Bikrampuru. Islámský vpád v roce 1204 zahájil novou éru, nejprve pod sultanáty a později pod nadvládou Mughalů. Za bengálského Subahu v šestnáctém a sedmnáctém století dosáhl region pozoruhodné prosperity. Jeho textilní dílny tkaly jemný mušelín ceněný v celé Asii a Evropě a úroda rýže zásobovala vzdálené trhy.

Bitva u Plassey v roce 1757 zahájila téměř dvě století britské koloniální nadvlády. V rámci bengálského prezidentství se jeho ekonomika přeorientovala na tržní plodiny a těžbu zdrojů, což vytvořilo podmínky jak pro rozvoj infrastruktury – železnice, silnice, přístavy – tak pro zemědělskou tíseň. Když byla Britská Indie v roce 1947 rozdělena, Bengálsko se rozdělilo podle náboženských linií: Západní Bengálsko vstoupilo do Indické unie, zatímco Východní Bengálsko, přejmenované na Východní Pákistán, se stalo východním křídlem Pákistánu. Geograficky oddělené více než 1600 kilometry indického území, politická, kulturní a ekonomická nerovnováha živila zášť.

Systematická diskriminace Bengálců ze strany západopákistánských úřadů v oblasti jazyka, správy a přidělování zdrojů vedla k hnutí za bengálský jazyk v roce 1952, kdy byli zabiti studenti demonstrující za uznání bengálštiny jako státního jazyka. Během následujících dvou desetiletí se politické represe zintenzivnily. V březnu 1971, poté, co zmanipulované volby odepřely dominantní bengálské straně její parlamentní roli, vyhlásilo vedení Východního Pákistánu nezávislost. Následovala brutální občanská válka: partyzánské síly Mukti Bahini, s pomocí indické vojenské intervence v prosinci, porazily pákistánské síly a 16. prosince 1971 Bangladéš dosáhl suverenity.

V letech po získání nezávislosti se šejk Mudžibur Rahmán, zakládající vůdce země, stal premiérem a později prezidentem, jen aby byl v srpnu 1975 zavražděn při puči. Následující desetiletí bylo svědkem dalších otřesů: vojenské vlády Ziaura Rahmána – sám byl zavražděn v roce 1981 – a poté diktatury Husajna Muhammada Eršada, svržené masovými hnutími v roce 1990. S návratem k parlamentní demokracii v roce 1991 dominovalo politickému životu střídavé působení šejk Hasíny a Chálídy Zie v tom, co pozorovatelé nazvali „bitvou o Begumy“. V srpnu 2024 studentské povstání Hasinu svrhlo a moci se ujala prozatímní vláda pod vedením nositele Nobelovy ceny Muhammada Júnuse.

Bangladéš je unitární parlamentní republika podle vzoru britského westminsterského systému. Prezident vykonává převážně ceremoniální povinnosti, zatímco premiér má výkonnou moc. Zákonodárnou moc má jednokomorový Jatiya Sangsad (národní parlament). Administrativně se země dělí na osm divizí – Barishal, Chattogram, Dháka, Khulna, Mymensingh, Rajshahi, Rangpur a Sylhet – v čele každé z nich stojí divizní komisař. Divize se dělí na 64 okresů (zil), které se dále dělí na upazily (podokresy) neboli thany. Správa venkova probíhá na úrovni svazů; městské oblasti spravují městské korporace a obce. Volby do svazových a obvodních rad jsou přímé, s vyhrazeným parlamentním zastoupením, aby se zajistilo, že ženy obsadí alespoň tři z každých dvanácti křesel na úrovni svazů.

Bangladéš má jednu z největších armád v jižní Asii a přispívá třetím největším kontingentem do mírových misí OSN po celém světě. Je členem regionálních a mezinárodních organizací, včetně BIMSTEC, SAARC, OIC a Commonwealthu, a dvakrát předsedal Fóru pro klimaticky zranitelné země v reakci na svou akutní expozici vůči změně klimatu.

S populací zhruba 171,4 milionu v roce 2023 se Bangladéš řadí na osmé místo v celosvětovém měřítku a na páté místo v Asii. Přesto je s více než 1 260 obyvateli na kilometr čtvereční nejhustěji osídlenou zemí mezi velkými zeměmi. Její celková míra plodnosti klesla z 5,5 porodů na ženu v roce 1985 na 1,9 do roku 2022 – což je pozoruhodný demografický přechod, který Bangladéš dostal pod úroveň reprodukce 2,1. Dominují mladí lidé: medián věku se blíží 28 letům, více než čtvrtina občanů je mladších 14 let a pouze asi 6 procent je ve věku 65 let a starších. Přibližně 60 procent populace zůstává venkovská.

Etnicky je Bangladéš nápadně homogenní: Bengálci tvoří 99 procent obyvatel. Menšinové komunity Adivasi – Čakmové, Marmové, Santhálové a další – žijí převážně v oblasti Čitágáonských vrchů, kde od roku 1975 až do mírové dohody z roku 1997 trvalo povstání za autonomii. Přestože dohoda snížila násilí, region zůstává silně militarizovaný. Od roku 2017 Bangladéš hostil více než 700 000 rohingských uprchlíků prchajících před násilím v sousedním Myanmaru, což z něj činí jednu z největších hostitelských zemí světa.

Bengálština je oficiálním a převládajícím jazykem, kterým mluví více než 99 procent populace. V rámci svého dialektového kontinua existuje standardní hovorová bengálština koexistující s regionálními formami, jako je čittagonština, noakhali a sylheti. Angličtina si zachovává významnou roli ve vzdělávání, právu a obchodu a je povinná v učebních osnovách. Kmenové jazyky – čakma, garo, rakhine, santálština a další – přetrvávají mezi domorodými skupinami, ačkoli mnohé čelí hrozbě ohrožení.

Islám je státním náboženstvím, přesto ústava zaručuje sekulární vládu a svobodu vyznání. Přibližně 91 procent občanů jsou sunnitští muslimové, což z Bangladéše dělá třetí největší muslimský národ. Hinduisté představují téměř 8 procent – ​​třetí největší takovou komunitu na světě – a následují je buddhisté (0,6 procenta), zejména mezi kmenovými skupinami v Čitágongu, a křesťané (0,3 procenta), převážně bengálští protestanti a katolíci. Tradiční festivaly spojují komunity: Pahela Baishakh, bengálský Nový rok 14. dubna, se slaví napříč vyznáními hudbou, veletrhy a shromážděními. Islámské svátky – Íd al-Fitr a Íd al-Adhá – označují nejdelší sled státních svátků. Durga Puja přitahuje hinduistické oddané; Buddha Purnima ctí narození Gautamy Buddhy; Vánoce slaví křesťanská menšina. Mezi národní oslavy patří Den jazykového hnutí 21. února a Den nezávislosti (26. března) a Den vítězství (16. prosince), kdy občané vzdávají hold u Shaheed Minar a Národního památníku mučedníků.

Bangladéšská ekonomika se stala jednou z nejrychleji rostoucích na světě. V roce 2023 se umístila na třicátém šestém místě na světě v nominálním HDP a na dvacátém čtvrtém místě podle parity kupní síly, s pracovní silou 71,4 milionu – sedmou největší na světě – a mírou nezaměstnanosti kolem 5,1 procenta. Sektor služeb tvoří zhruba 51,5 procenta HDP, průmysl 34,6 procenta a zemědělství pouze 11 procent, a to i přesto, že zemědělství zaměstnává přibližně polovinu pracovní síly.

Základní kamenem exportních příjmů Bangladéše – 84 procent – ​​jsou konfekční oděvy, což z něj činí druhého největšího vývozce oděvů na světě. Továrny vyrábějí pro přední světové značky, což podporuje růst, i když čelí kontrole kvůli pracovním podmínkám. Juta, kdysi nazývaná „zlaté vlákno“, zůstává významným vývozním artiklem, spolu s rýží, rybami, čajem a květinami. Stavba lodí, farmaceutické výrobky, ocel, elektronika a kožené zboží také zásobují domácí i mezinárodní trhy.

Remitence od Bangladéšanů pracujících v zahraničí dosáhly v roce 2024 přibližně 27 miliard USD, což je základ devizových rezerv, které jsou v jižní Asii druhé nejvýše po indických, ačkoli tyto rezervy se v posledních letech snížily. Čína a Indie jsou největšími obchodními partnery země a podílejí se zhruba 15 procenty, respektive 8 procenty obchodu. Soukromý sektor generuje přibližně 80 procent HDP, v čele s rodinnými konglomeráty, jako jsou BEXIMCO, BRAC Bank a Square Pharmaceuticals. Burzy cenných papírů v Dháce a Čitágongu slouží jako dvojité kapitálové trhy. Telekomunikace prudce vzrostly: do listopadu 2024 existovalo téměř 189 milionů mobilních předplatných.

Výzvy přetrvávají: politická nestabilita, vysoká inflace, endemická korupce, nedostatek energie a nerovnoměrné reformní úsilí omezují vyhlídky na růst. Bangladéš také čelí jedné z největších uprchlických zátěží na světě, environmentálním tlakům v důsledku změny klimatu a sporům o vodu se sousedy proti proudu.

Zastavěné prostředí Bangladéše se odvíjí od po sobě jdoucích civilizací. Na severu pocházejí hinduistické a buddhistické památky v Mahásthangarhu z doby železné. Somapura Mahávihara (osmé století) v Paharpuru představuje nejrozsáhlejší buddhistický klášterní komplex v jižní Asii. Islámský vliv se objevuje v charakteristických cihlových mešitách bengálského sultanátu ze třináctého století, zejména v mešitě se šedesáti kupolemi v Bagerhatu. Díky mughalskému patronátu vznikly pevnosti a karavanseráje – pevnost Lalbagh v Dháce, mešita Sat Gambuj v Mohammadpuru – a paláce a brány na břehu řeky, jako například Bara a Chhota Katra.

Pod britskou nadvládou vzkvétala indo-saracenská architektura: Curzon Hall na Dhácké univerzitě, radnice v Rangpuru a soudní budova v Čitágágonu. Panství Zamindarů postavila paláce jako Ahsan Manzil, palác Tajhat a palác Rose Garden. Ve dvacátém století prosazoval novou estetiku domorodý modernista Muzharul Islam, zatímco budova Národního parlamentu Louise Kahna v Sher-e-Bangla Nagar zůstává příkladem monumentálního designu.

Kultura země spjatá s řekami rezonuje i v její kuchyni. Bílá rýže a ryby tvoří základ; čočka, tykve a listová zelenina poskytují nezbytnou rovnováhu chuťových pohárků. Koření – kurkuma, koriandr, pískavice řecké seno, panch phoron (směs pěti koření) – dochucují kari z hovězího, skopového, kuřecího a kachního masa. Hořčičný olej a hořčičná pasta dodávají štiplavost; kokosové mléko obohacuje pobřežní dušená jídla. Hilsa, národní ryba, se objevuje dušená, v kari nebo s hořčičnou omáčkou; rohu a pangas následují těsně za nimi. Krevety, jako je chingri malai curry, zdobí slavnostní stoly.

Pouliční jídlo se hemží křupavě smaženými samosami, plněným čotpoti (bramborová svačina s cizrnovou chutí), šingárou a fučkou (místní obdobou pani puri). Kebaby – seekh, shami a chapli – se prodávají ve stáncích u silnice a v restauracích. Chleby se v městských centrech pohybují od luchi (smažené placky) až po naan. Dezerty – mishti doi (slazený jogurt), sondesh, rôshogolla, chomchom a jalebi – oslavují radost z cukru. Halwa, shemai (pudink s nudlemi) a falooda se objevují během náboženských svátků; Pity (rýžové koláče) se objevují se sezónní sklizní.

Čaj, podávaný teplý a sladký, udržuje ranní a odpolední konvence, často doprovázený sušenkami. Tradiční nápoje – borhani (kořeněný jogurtový nápoj), mattha (podmáslí) a lassi – nabízejí v létě osvěžující úlevu.

Ačkoli je Bangladéš zastíněn frekventovanějšími sousedy, nabízí historii, kulturu a přírodní scenérie. Jeho tři památky zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO – Město mešit Bagerhat, buddhistický paharpurský památník vihára a pohoří Sundarban – jsou základem turistických tras. Dháka, jedno z nejhustěji zastavěných měst na světě, mísí rozpadající se koloniální čtvrti v Puranu Dháka s okázalými obchodními centry a mrakodrapy kanceláří. Mezi nejzajímavější patří pevnost Lalbagh, Ahsan Manzil, minárna Shaheed Minar, Národní muzeum a budova parlamentu Louise Kahna. Úzké uličky Puranu Dháka se rozkládají jako živá muzea, přičemž každá moholla (čtvrt) hostí specializované řemeslníky.

Za hlavním městem se nacházejí archeologické komplexy – Moynamoti, Mahasthangarh, Kantajir Mondir – a vesnické chrámy s kamennými reliéfy starými staletí. Přírodní atrakce sahají od nejdelší nepřerušované písečné pláže na světě v Cox's Bazar až po korálový ostrůvek St. Martin's. Čitágájské vrchovištní oblasti – Rangamati, Khagrachhari a Bandarban – zvou k pěší turistice a ubytování v soukromí kmenových komunit. Jezero Kaptai, lemované smaragdovými kopci, nabízí plavbu lodí a rybaření. Balvany pokryté břehy řeky Jaflong a čajové zahrady Srymangal v Sylhetu poskytují kontrast: krajiny klidu a ruchu.

Mezi ekoturistické aktivity patří návštěvy národního parku Lawachara, průzkum mangrovových porostů v pohoří Sundarban a safari s pozorováním bengálských tygrů a jelenů skvrnitých. Rybaření, říční plavby, turistika, surfování a jachting nabízejí různou míru ponoření se do odlehlých oblastí.

Bangladéšská taka (৳; ISO BDT) se dále dělí na 100 poysha. Mince v nominálních hodnotách ৳1, ৳2 a ৳5 obíhají vedle bankovek v hodnotách ৳2, ৳5, ৳10, ৳20, ৳50, ৳100, ৳200, ৳500 a ৳1 000. Směnárny probíhají v bankách nebo směnárnách; hotely nabízejí méně výhodné kurzy. Bankomaty jsou rozšířené v centrech měst a obcí, obvykle se nacházejí v hlídaných prostorách. Přijímají se hlavní mezinárodní platební sítě – MasterCard, Visa, AmEx, JCB, návštěvníci by však měli banky předem informovat, aby se vyhnuli odmítnutí platby.

Nakupování sahá od neformálních bazarů – kde převládá smlouvání – až po butiky s pevnými cenami, jako je Aarong, který nabízí řemeslné výrobky a tradiční oděvy za pevné ceny. Velká nákupní centra v Dháce, zejména Jamuna Future Park a Bashundhara City, hostí mezinárodní značky, prodejny elektroniky a food courty. Řetězce supermarketů – Agora, Meena Bazar, Shwapno – prodávají katalogové potraviny, zboží podléhající rychlé zkáze a dovážené zboží, všechny jsou přijímané k platbě kartou a stále častěji nabízejí online objednávání.

Konzervativní společenské mravy v Bangladéši odrazují od veřejné konzumace alkoholu, ačkoli luxusní hotely a vybrané kluby v Dháce, Cox's Bazaru a na ostrově Saint Martin's Island nabízejí pivo a lihoviny, často za prémiové ceny. Pětihvězdičkové podniky – od Radissonu po Sonargaon – často pořádají akce vedené DJi.

Bangladéš si udržuje křehkou rovnováhu mezi hojností a křehkostí. Jeho rozsáhlé vodní toky vyživují pole a krmí rodiny, i když hrozí překreslením hranic a zaplavením vesnic. Jeho lidé – mladí, odolní a vynalézaví – se vyrovnávají s politickými otřesy, ekonomickými příležitostmi a environmentálními hrozbami. Během staletí impéria a okupace si vytvořili zřetelnou identitu zakořeněnou v jazyce, zemědělství v záplavových oblastech a námořní výměně. Dnes, kdy se klimatické změny zintenzivňují a regionální geopolitika se vyvíjí, stojí Bangladéš na křižovatce. Jeho historie ekonomického vzestupu, odolnosti vůči katastrofám a kulturní vitality však naznačuje, že tento deltský národ, formovaný změnami, se bude i nadále přizpůsobovat a vytrvat.