Bospor zdobí 600 historických paláců

Na křižovatce kontinentů se istanbulský Bosporský průliv táhne jako stuha historie a krásy. Bospor se táhne asi 30 km od Černého moře k Marmarskému moři a je stejně strategicky důležitý jako malebný. V nejužším místě – mezi středověkými pevnostmi Rumeli Hisarı (evropská strana) a Anadolu Hisarı (asijská strana) – je vodní cesta široká pouze přibližně 750 m, což vytváří dramatické prostředí, kde se střetávají proudy. Oba břehy jsou hustě zalesněné a poseté vesnicemi, letovisky a elegantními vilami. Osmanští sultáni kdysi tyto břehy silně opevňovali – Bajazid I. postavil Anadolu Hisarı v letech 1390–91 a Mehmed II. postavil Rumeli Hisarı v roce 1452 – a jejich odkaz velkoleposti pokračuje v řadě paláců, které průliv zdobí dodnes.

Na těchto zalesněných březích tvoří historické dřevěné domy známé jako yalılar souvislý „pás paláců“. Podle historiků se istanbulský Bospor kdysi pyšnil téměř 600 takovými sídly na nábřeží. Podle nedávných sčítání se jich v rozpoznatelné podobě dochovalo asi 360 – z nichž zhruba 150 si zachovalo svůj původní charakter z 18. a 19. století. Každý yalı stojí přímo na břehu – obvykle s vlastní loděnicí a molem – takže brázda projíždějícího trajektu omývá téměř základy sídla. Tyto paláce (často nazývané „Perly Bosporu“) stojí jako živoucí památky osmanské minulosti Istanbulu.

Termín yalı pochází z řeckého slova yialí („mořské pobřeží“). V praxi označuje pobřežní rezidence zhruba z 18. až 20. století, které kdysi „rozkládaly“ asijské i evropské břehy. Jak uvádí jeden cestovní průvodce, „kdysi se na anatolském a evropském pobřeží nacházelo téměř 600 těchto nádherných vil; nyní jich je přibližně 360.“ Jinými slovy, osmanští šlechtici a státníci stavěli tato velkolepá vedlejší sídla pro letní útočiště a společenské akce. Dnes je mnoho z nich katalogizováno jako chráněné historické památky – například jeden expert napočítal 600 sídel, z nichž 366 je klasifikováno jako památková lokalita pod správou národních památek.

Většina dochovaných yalılarů má určité společné rysy. Obvykle byly postaveny převážně z propracovaně vyřezávaného dřeva, se širokými verandami a zdobenými okapy. Následné generace restaurování někdy nahradily konstrukční trámy moderními materiály, ale dřevo zůstává určujícím prvkem těchto domů. Mnohé se vyznačují eklektickou architekturou: lze vidět osmanské tradiční motivy smíchané s barokním, rokokovým a neoklasicistním stylem. (Pozoruhodný počet z nich navrhla slavná istanbulská rodina dvorních architektů Balyan.) V podstatě je každé sídlo hybridem východu a západu pod jednou střechou. Velké paláce jako Dolmabahçe nebo Beylerbeyi evokují evropskou velkolepost s tanečními sály a lustry, zatímco menší yalılary často působí jako romantické osmanské pavilony.

Hodnost majitelů byla historicky signalizována i barvou. V pozdní osmanské praxi byly vily státních úředníků natírány okrově červenou barvou, sídla muslimských rodin pastelově bílou nebo zelenou a sídla nemuslimských rodin šedou a hnědou. Cestovatelé 19. století si tohoto přísného barevného kódu všimli: vínově červené nebo břidlicové domy na pobřeží okamžitě vyjadřovaly status nebo náboženství majitele. Interiéry byly také rozděleny: každé sídlo mělo selamlık (křídlo pro veřejné přijímání hostů a mužů) a haremlik (soukromé pokoje pro rodinu). Běžnými doplňky byly ubikace pro služebnictvo, stáje, loděnice a dokonce i „altány zalité měsíčním světlem“. (Místní tradice praví, že Dolmabahçe kdysi mělo zatahovací molo, aby sem sultáni mohli připlouvat na jachtě.) Aby se předešlo nehodám, mnoho sídel stále zdobí nápisy „Ya Hafız“ nebo jiné nápisy, které se dovolávají ochrany před ohněm – což odráží, jak zranitelné tyto dřevěné poklady byly.

Život uvnitř yalı mohl být stejně kosmopolitní jako samotná říše. Spisovatel 19. století Abdulhak Şinasi slavně přirovnal bosporské sídlo k „osmanskému mikrokosmu“ – v jedné domácnosti napočítal čerkeskou chůvu, řeckého sluhu, arménského ajvaze (lokaje), habešského eunucha a albánského zahradníka, kteří všichni sloužili pod jednou střechou. Lodníci, kuchaři a hudebníci byli stejně multietničtí. Každý palác byl v podstatě malým světem, odrážejícím rozmanitost říše na jejích samotných březích.