Istanbulský Bospor, zasazený mezi Asii a Evropu, se kdysi pyšnil téměř 600 paláci a sídly u vody (yalıs) z osmanské éry, které lemovaly jeho břehy. Dnes se jich dochovalo zhruba 360, mnohé z nich byly pečlivě zrestaurovány nebo přestavěny. Dohromady se jedná o 400letou historii – od velkolepých císařských paláců až po elegantní dřevěné vily.
Díky jedinečné geografii se Bospor stal klenotem osmanského Istanbulu. Tato rušná úžina je průlivem mezi Černým a Marmarským mořem a kontroluje námořní cesty do Středozemního moře. Sultáni toužili po pobřežích pro chladný letní vánek a úchvatné výhledy. Osmanští vládci si užívali útočiště před letními horky tím, že ze svých lodí vystupovali přímo na palácové doky – osmanský spisovatel z 19. století dokonce přirovnal řadu sídel na nábřeží k „Majestátní perlová šňůra mezi zelení pobřeží a modří vody.“Od úplně prvních kamenných paláců 15. století (např. Topkapi v roce 1460) až po pozdně osmanské jaly v 19. století se pobřeží Bosporu stalo císařskou riviérou. Opevněné hrady (Rumeli a Anadolu Hisarı) střeží úzký úsek, zatímco kolem nich rozkvétala osmanská architektura. Stručně řečeno, osmanští sultáni stavěli podél Bosporu, aby spojili politiku s potěšením – ovládali obchod a projevovali moc na nejzáviděníhodnějších istanbulských nábřežních plochách.
Mořské klima Bosporu přináší svěží vánek a mírná léta. Na rozdíl od přeplněného starého města nabízely jeho břehy otevřený prostor pro zahrady a loviště. Lodě mohly přepravovat hodnostáře přímo do paláců, čímž spojovaly cestování s ceremoniály. Osmanští sultáni využívali tyto paláce k pohoštění zahraničních hostů nebo k úniku před palácovými intrikami. Například sultán Abdulaziz postavil Dolmabahçe, aby si užíval výhledy na moře a mohl v nádheře konkurovat evropským metropolím. Stavba na vodě symbolizovala imperiální dosah: jeden palácový host (velvyslanec královny Viktorie) nazýval Dolmabahçe „... „Osmanský Versailles.“ Stručně řečeno, pobřeží Bosporu v sobě spojovalo krásu, postavení a bezpečnost – a vytvářelo tak řadu císařských rezidencí.
Zdroje se liší, ale historici se shodují, že na Bosporském průlivu se kdysi nacházelo přibližně 600–620 nábřežních sídel a paláců. Oficiální sčítání uvádí „620 domů postavených během osmanského období“ podél obou břehů. Na začátku 21. století stále stojí zhruba 360 z těchto původních rezidencí, i když mnohé jen ve fragmentární podobě. Z nich si asi 150 zachovalo původní vnitřní uspořádání a výzdobu. Ostatní byly přestavěny nebo přestavěny. (Různé studie uvádějí celkový počet od 366 do 500 v závislosti na tom, co lze kvalifikovat jako historickou stavbu.) Bez ohledu na to je jasné, že osmanská nábřežní zástavba byla obrovská – daleko převyšovala jakékoli podobné město.
Téměř všechny ztráty byly způsobeny požárem, zanedbáním nebo výstavbou ve 20. století. Desítky let požárů – některé podezřelé – a omezující zákony na ochranu dědictví zabránily obnově, takže desítky soch yalı z 18. a 19. století byly ztraceny. Dnes je k záchraně těch, které přežily, nutná intenzivní ochrana. Bospor stále... „nese ozvěny 600 sídel“; tento průvodce ukáže, které z nich zůstaly, které lze navštívit a jak zapadají do bohaté historie Istanbulu.
Typ | Popis | Příklad |
Palác | Velkolepé oficiální sídlo sultána nebo guvernéra. | Palác Topkapı (císařský palác z 15.–19. století) |
Waterside Mansion | Honosná dřevěná vila postavená na pobřeží Bosporu, obvykle letní útočiště. | Sídlo Esmy Sultan (sídlo v Ortaköy z roku 1875, nyní zrestaurované jako prostor pro pořádání akcí) |
Pavilon | Menší vila nebo pavilon, často zasazený do parku nebo zahrady pro rekreaci. | Ihlamur Pavilion (upravený zahradní pavilon z 19. století, Beşiktaş) |
Stručně řečeno, a Yali je konkrétně pobřežní letní sídlo (často dřevěné), zatímco palác je palác (oficiální státní rezidence) a sídlo (doslova „pavilon“) je menší vila, často jednopatrová, určená pro volný čas. Tyto rozdíly měly v osmanském dvorském životě smysl: např. sultán mohl cestovat ze svého městského konáku nebo paláce do své jaly na pobřeží, aby si užil léta.
Na pobřeží Bosporu se nachází pět obzvláště honosných paláců postavených sultány (a jejich rodinami) v osmanských dobách. Každý z nich má svůj vlastní příběh, architekturu a současný stav. V přibližném chronologickém pořadí jsou to:
Každá z nich je popsána níže. Pro každou z nich tento průvodce uvádí historii, architektonické zajímavosti a praktické poznámky k návštěvě.
Palác Dolmabahçe (1843–1856) je největší a nejhonosnější císařská rezidence v Turecku. Zadán sultánem Abdülmecidem I. (1839–1861) nahradil staré zahrady na nábřeží Beşiktaş komplexem o rozloze 11 hektarů. Dokončili ho tři po sobě jdoucí architekti z rodiny Balyanů – skutečná osmansko-evropská fúze. Výsledkem je mohutný mramorový palác, který v sobě spojuje barokní, rokokové a neoklasicistní detaily.
Dolmabahçe, rozprostírající se podél Bosporu v Beşiktaşi, se táhne na 600 metrech pobřeží. Uvnitř se nachází 285 pokojů a 46 sálů (plus koupelny a kuchyně). Velkolepý obřadní sál (Muayede Salonu) se tyčí do výšky 36 metrů s 56 mramorovými sloupy. Známým prvkem je obrovský 4,5tunový křišťálový lustr (dar od královny Viktorie). Všechny pokoje jsou bohatě vyzdobeny českým křišťálem, francouzskými tapiseriemi a zlatými listy – jeden model z 19. století odhaduje, že na jeho zlacení bylo použito 35 tun zlata. Mezi klíčové designové prvky patří Křišťálové schodiště (dvojité asymetrické křišťálové schodiště), zlacené stropy a zdobený Selamlık (veřejné křídlo) s výhledem na Bospor.
Dolmabahçe byl domovem šesti osmanských sultánů. Po roce 1923 se také stal republikánským symbolem: Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel Turecka, jej v posledních letech používal jako rezidenci. 10. listopadu 1938 Atatürk zde ve svém apartmá zemřel. (Jeho ložnice a zastavené hodiny jsou stále vystaveny.) Palác se postupně stal muzeem spravovaným Správou tureckých národních paláců.
Palác Topkapı (postavený v 60. až 50. letech 19. století) byl prvním královským komplexem v Istanbulu po roce 1453. Pojmenován po „Dělové bráně“ (Topkapı), byl sídlem osmanské vlády a hlavním sídlem sultána po dobu asi 400 let. S jeho stavbou začal po roce 1453 dobyvatel Mehmet II. a následní sultáni jej rozšiřovali až do poloviny 19. století.
Palác je uspořádán jako série nádvoří a propojených budov. Návštěvníci vstupují Císařskou branou do prvního nádvoří (s pavilony a zahradami). Za ním se nachází Zasedací síň a Diván (kde se scházeli úředníci), následované vnitřními nádvořími vedoucími do honosných prostor Harému (nyní většinou uzavřených pro veřejnost) a Císařské pokladnice. Mezi významné památky uvnitř patří posvátné islámské artefakty (jako je Mohamedův plášť a meč), proslulý diamant výrobce lžíc a slavná dýka Topkapı – obrovská dýka zdobená 4 155 diamanty.
Architektura Topkapı je směsicí osmanského a tradičního tureckého stylu. Je méně okázalá než Dolmabahçe, s více tureckými dlaždicemi a rozlehlými nádvořími. Z jejích teras se nabízí panoramatický výhled na Zlatý roh a Bospor.
Důležité je, že palác Topkapi je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO (jako součást historických oblastí Istanbulu). Jeho stavby ze 16. a 17. století byly pečlivě zachovány. Od roku 2024 je Topkapi otevřen denně (v úterý zavřeno) s prodlouženou letní otevírací dobou. Do palácového muzea se platí vstupné. Návštěvníci se mohou projít všemi čtyřmi hlavními nádvořími, prohlédnout si pokladnici a knihovní exponáty a nahlédnout do míst, kde sultáni v honosných pavilonech zasedali dvorní síně.
Na asijské (anatolské) straně Bosporu sloužil palác Beylerbeyi (postavený v letech 1861–1865) jako letní útočiště a penzion sultána Abdülazize. Navržený Sarkisem Balyanem (z rodiny dvorních architektů) v pozdně osmanském stylu „Druhé říše“ je menší a bezstarostnější než Dolmabahçe. Dvoupatrový palác, obložený krémově zbarveným kamenem, má výhled na upravené terasovité zahrady, které se svažují k vodě. Jeho styl kombinuje osmanské detaily s dekorativními motivy inspirovanými francouzskou architekturou.
Uvnitř paláce Beylerbeyi se nachází 24 pokojů a 6 velkých sálů. Mezi hlavní atrakce patří zlacený salón s křišťálovými lustry, sultánova ložnice ve 2. patře a císařský pavilon s výhledem do zahrady. Na každé straně nábřeží se nachází mramorový bazén a odpovídající pavilon (jeden pro harém, jeden pro selamık).
Jedna slavná epizoda: V roce 1869 navštívila Istanbul císařovna Evžena Francouzská. Beylerbeyiho návrh na ni tak zapůsobil, že nechala pro své pařížské sídlo replikovat jedno z jeho oken. Dnes je palác Beylerbeyi otevřen jako muzeum s restaurovaným dobovým nábytkem a dekoracemi. Prohlídky s průvodcem zdůrazňují jeho fúzi evropského a osmanské architektury.
Palác Çırağan, původně postavený v 60. letech 19. století sultánem Abdülazizem, byl elegantní rezidencí na nábřeží Beşiktaşu. V lednu 1910 bohužel katastrofální požár zničil centrální budovu a zbyly z ní jen honosné kamenné zdi. Kostra Çırağanu po celá desetiletí chátrala (jeho terasy se v jednu chvíli využívaly pro fotbal).
Koncem 80. let 20. století provedlo japonské konsorcium pečlivou rekonstrukci. Do roku 1992 se Çırağan znovuzrodil jako pětihvězdičkový hotel Kempinski. Jeho dochovaná osmansko-barokní fasáda nyní obklopuje luxusní resort: ceremoniální sály a nádvoří slouží jako taneční sály a restaurace. Velkolepý taneční sál (kdysi trůnní sál) stále oslňuje zlaceným dřevem a dlaždicemi a palácové zahrady se staly hotelovými zahradami a trávníky pro pořádání akcí. Hosté se zde mohou ubytovat přes noc, ale kdokoli se může najíst nebo si prohlédnout některé části Çırağanu.
Jako hotel není Çırağan typickým muzejním zážitkem; návštěvníci si místo toho často užívají odpolední čaj nebo večeři na terase u vody, aby ocenili zachovanou velkolepost. Je pozoruhodné, že CNN Travel kdysi zařadila jeho Sultánovo apartmá v nejvyšším patře mezi nejdražší pokoje na světě. I když se v hotelu nezdržíte, drink ve starém Mramorovém sále je způsob, jak nahlédnout do luxusní atmosféry tohoto paláce.
Palác Yıldız (ve smyslu „Hvězdný palác“) není samostatná budova, ale rozlehlý komplex tyčící se na kopcích nad Beşiktaşem. V roce 1877 se stal císařským dvorem za sultána Abdülhamida II. a sloužil jako jeho tajné útočiště. Původně panství s lesy, Yıldız se rozrůstal s přestávkami. Jeho první budovou byl malý Stanový pavilon (stanový stánek) postavený v roce 1798 pro Mihrişah Sultan (královnu matku). Koncem 19. století jej Abdülhamid – opatrný před evropskými hrozbami – rozšířil na citadelu vil na vrcholu kopce.
Palác Yıldız dnes zahrnuje mnoho staveb: Büyük Mabeyn Köşkü (Velký pavilon Mabeyn, hlavní recepční budova), Şale Köşkü (chaletový kiosk ve švýcarském stylu postavený v roce 1879, známý svým perleťovým Sedefli salonem), Malta Köşkü, Çadır Köşkü, porcelánku, divadlo a rozlehlé zahrady a nádvoří. Architektura svědčí o eklektickém vkusu: dřevěné obložení ve stylu švýcarské chaty v Şale Köşkü kontrastuje s italskými neoklasicistními interiéry Mabeyn Köşkü. Zde se hostili zahraniční hodnostáři, jako byl korunní princ Rudolf (Rakousko) a císař Vilém II.
Od roku 1876 do roku 1909 byl Yıldız de facto sídlem říše (po Dolmabahçe se stal jejím posledním ústředím). Na více než století byl Yıldız uzavřen pro veřejnost. V posledních letech byl Yıldız částečně otevřen jako muzejní zahrada a park. Významné je, že zrestaurovaný pavilon Mabeyn byl v červenci 2024 znovu otevřen pro návštěvníky a ukazuje Modrý pokoj a Smluvní síň, kde Abdülhamid přijímal hosty. Zahrady (park Yıldız) a některé stánky (např. Ihlamur Pav.) jsou nyní přístupné.
Za velkolepými paláci stovky osmanských šlechticů sídlo (sídla na nábřeží) stále zdobí břehy Bosporu. Tyto dřevěné vily, vlastněné pašy a princeznami, vytvářejí malebné enklávy podél úžiny. Tato část shrnuje, kde je najdete a které lze navštívit.
Na evropském (západním) břehu od Beşiktaşu až po Sarıyer je nábřeží poseto historickými domy (yalı). Úsek Beşiktaş-Ortaköy se jich pyšní mnoha: Jen v Ortaköy se nachází několik sultánských domy (například Hatice Sultan a Naime Sultan), které lemují mešitu. Severněji se nachází Bebek s honosnými dřevěnými sídly z 19. století. Dále v İstinye a Emirgan se nacházejí jak zrestaurované domy (yalı), tak moderní vily (park Emirgan se ve skutečnosti nachází na starém panství s domy). Když se blížíte k Sarıyeru, dostanete se k historickým vesnicím Rumeli Kavağı a Anadolu Kavağı (vstup do Bosporu s pevností). Zde rybářské lodě stále míjejí starobylé domy (yalı).
Notable surviving European-side yalıs include: – Sídlo Hatice Sultan (Ortaköy) – a 19thC yalı now housing a sports club. – Sídlo sultána Fehime a Sídlo Hatice Sultan (sisters, Ortaköy) – both restored in 2024. – Sídlo Esmy Sultan (Ortaköy) – reconstructed into an event center. – Sídlo Ragıpa Paši (Kanlıca) – Belle Époque villa now a museum. – Lord Kinross popisuje Pobřeží Ortaköy je kvůli své umělecké rozmanitosti nazýváno „sopkou dřevěných sídel“.
Na asijské (východní) straně, od Üsküdaru až po Beykoz, leží desítky císařských domů u vody, i když mnohé jsou částečně skryty zahradami. Na úseku Kandilli–Çengelköy se nachází Adile Sultan Palace (viz níže) a několik pashas' yalıs s výhledem na Bospor. Dál na sever v Beykozu jsou starší osmanské yalıs v Kanlıca (včetně Amcazade Hüseyin Pasha Yalısı, postavený v roce 1699 – nejstarší přežívající yalı) a v Anadolu Kavağı.
Z Üsküdaru (Salacak) lze prohlédnout mnoho sídel: pozoruhodné je sídlo Sadullaha Paši v Beylerbeyi (se žlutou fasádou). V Çengelköy a Kuleli se nachází více pozdně osmanských jalí. Rozměry jsou zde obecně menší než na evropské straně, ale tyto domy mají často rozsáhlé zalesněné pozemky. Na rozdíl od starších městských čtvrtí se většina jalí na asijské straně dochovala v původní podobě nebo téměř v její původní podobě, částečně díky tradici ochrany památek na tomto pobřeží. Například Kanlıcina sbírka dřevěných jalí (Amcazade Paša, Sadettin Efendi atd.) zůstává souborem autentické dřevěné architektury.
Mnoho bosporských jalí jsou soukromé rezidence, ale hrstka z nich je přístupná veřejnosti (jako muzea, kulturní centra nebo hotely). Níže uvedená tabulka uvádí některé příklady přístupnosti na každém břehu:
Sídlo | Poloha (pobřeží) | Dnešní použití / přístup |
Palác Adile Sultan | Kandilli, Üsküdar (asijská kuchyně) | Císařská yalı z 19. století; nyní muzeum/kulturní centrum |
Sídlo Esmy Sultan | Ortaköy, Beşiktaş (Evropská) | 1875 Yalı sultánovy dcery; přestavěn na místo konání akcí/restaurace |
Sídlo Hatice Sultan | Ortaköy, Beşiktaş (Evropská) | Sultánské sídlo z 19. století; domy sportovního klubu Ortaköy |
Palác Yıldız (komplex) | Beşiktaş (evropský) | Sídlo pozdně osmanského sultána; muzeum a zahrady (znovuotevřeno v červenci 2024) |
Lindenův pavilon | Beşiktaş (evropský) | Dřevěný zahradní pavilon z 40. let 19. století; malé muzeum (součást Národních paláců) |
Každý z nich si mohou návštěvníci prohlédnout. Například palác Adile Sultan je nyní kulturním centrem Sabancı Kandilli (s expozicemi o jeho historii). V sídle Esma Sultan se konají koncerty a výstavy. Menší pavilony, jako je Ihlamur (poblíž parku Yıldız), připomínají formu yali v miniaturním provedení a obsahují historické exponáty.
Zdaleka nejjednodušší způsob, jak si prohlédnout nespočet soukromých sídel na Bosporu, je lodí. Kolem těchto míst nejezdí žádný turistický autobus, ale denně kolem nich proplouvají trajekty a výletní lodě. Z Eminönü do Beykozu a dále jezdí časté městské trajekty (s Istanbulkartem). Tyto trajekty zastavují v přístavech jako Ortaköy, Kuruçeşme a Anadolu Kavağı a poskytují cestujícím výhled z první řady na paláce a mohyly na obou březích. Místní obyvatelé se často trajektem vydávají jen proto, aby si užili bezplatnou „architektonickou prohlídku“ podél Bosporu.
Cesta plná příběhů: když trajekt vyplouvá z Karaköy/Eminönü, na nábřeží se nacházejí mešity a paláce Topkapı a Dolmabahçe. Při příjezdu k Arnavutköy uvidíte Bebekovu ulici s mohylami (yalıs). Při průjezdu kolem Ortaköy davy pózují u mešity lemované ruinami paláce Çırağan. Za ní se nachází park paláce Yıldız a palác Vadikah. Severním směrem trajekt zastavuje v Sarıyeru. Z jeho zábradlí mohou cestující obdivovat starou pevnost Anadolu Kavağı a drobné mohyly (yalıs) v Rumeli Kavağı. I bez vystoupení na břeh si cestující mohou vyfotografovat stovky elegantních domů na Bosporu.
Pro ty, kteří dávají přednost soukromým výletům, nabízí mnoho lodních společností plavby po Bosporu (denní nebo večerní). Některé mají výklad v angličtině. Oblíbený je také pronájem soukromých jachet (které lze dokonce vysadit v Ihlamuru nebo Khedive pro návštěvy pozemních oblastí). Bez ohledu na způsob plavby je klíčová perspektiva směrem k moři: z vody vidíte fasády a symetrii, které z vyhlídkových bodů na pevnině jen zřídkakdy umožňují.
Budovy na Bosporu v Istanbulu odrážejí prolínání kultur a období v osmanské architektuře. Během čtyř století paláce absorbovaly trendy od baroka po secesi.
Od 18. do 19. století dominovala osmanské palácové architektuře jedna rodina: arménští Balyanovi. Několik generací – Garabet, Nikogos, Sarkis a další – sloužilo jako hlavní dvorní architekti. Navrhli pavilony Dolmabahçe (velkovezír Garabet Balyan), Beylerbeyi (Sarkis Balyan), Yıldız (později Sarkis a Raimondo D'Aronco) a nespočet menších sídel. Balyanovi promíchali evropské trendy s osmanským kontextem: rozlehlé sály a fasády Dolmabahçe jsou dílem Balyanovců, stejně jako sídla v evropském stylu v istanbulských letních palácích. Díky jejich vlivu se mnoho paláců na Bosporu vyznačuje rodinnou podobností: volutami, mramorovými sloupy a zdobenými okapy. Stručně řečeno, pochopení Balyanovců je klíčem k pochopení panoramatu Istanbulu na nábřeží.
V 19. století osmanské elity přijaly evropské ornamenty. Paláce Dolmabahçe, Beylerbeyi a dokonce i Yıldız vykazují barokní a rokokové prvky. Fasáda paláce Dolmabahçe je silně v barokním obrozeneckém stylu s vyřezávaným kamenem, urnami a sochami. Uvnitř se vedle tureckých motivů používají rokokové vzory mušlí a zlacení. Historici dokonce poznamenávají, že „design obsahuje eklektické prvky barokního, rokokového a neoklasicistního stylu, které se mísí s tradiční osmanskou architekturou a vytvářejí tak novou syntézu“. Například hlavní sál Dolmabahçe má korintské sloupy a evropský křišťál, ale jeho uspořádání (s harémovým křídlem) se řídí osmanskými zvyklostmi. Podobně palác Beylerbeyi svými mansardovými střechami a lustry ukazuje vkus francouzské Druhé říše (Napoleonovské).
Tento fúzní styl se prosadil i v pozdních palácích: Chedivský palác na asijském pobřeží (1907) je toho ukázkovým příkladem. Jeho design je čistě secesní, s plynulými liniemi, vitrážemi a exotickými dlaždicovými motivy – přesto byla budova určena pro egyptského chediva jmenovaného Osmanskou vládou. Do 20. století tak architektura Bosporu absorbovala většinu evropských trendů.
Porovnejte kamenné paláce se staršími dřevěnými jaly. Tradičně bylo dřevo převládajícím materiálem pro bosporské vily. Jemné dřevo umožňovalo složité řezby a široké převislé střechy typické pro osmanské domy. Klasická jaly má dvě hlavní části: selamlık (pánské pokoje/veřejný prostor) a haremlik (soukromá rodinná část), přičemž každá se rozkládá přes celé horní patro. Přízemí často tvořila sandıklı (mořská brána) – loděnice (merkez) na úrovni vody, kde mohly jachty kotvit přímo pod palácem. Restaurování ve 20. století někdy nahradilo dřevo betonem, ale i dnes dochované jaly oznamují své dědictví dřevěnými balkony, posuvnými okny a okapy. Amcazade Köprülü Huseyin Pasha Yalısı (Kanlıca, 1699) je nejstarším dochovaným příkladem s původní dřevěnou divanhane (audienční síní) zachovanou. Moderní návštěvníci obdivují řemeslné zpracování těchto dřevěných skvostů – nízkých a harmonických s vodoryskou – i když mnohé z nich lze vidět pouze z lodí.
Ke konci osmanské éry zanechala secese svou stopu. Nejvýraznějším příkladem je palác chedivů v Çubuklu (asijská strana). Dokončen byl v roce 1907 pro posledního egyptského osmanského chediva a byl postaven v „secesním stylu“ inspirovaném italskými renesančními vilami. Jeho fasáda se vyznačuje zdobeným kováním, zakřivenými tvary a květinovou výzdobou, ale zahrnuje i osmanské motivy (např. lomené oblouky a islámské geometrické dlaždice). Podobný eklekticismus přijala i další pozdní sídla. Obecně secese zažila krátký rozkvět kolem roku 1900; v 1910. letech převzala převahu klasická osmanská renesance. Těchto několik secesních budov však vyniká svou osobitostí: například vysoká hodinová věž pavilonu Yıldız Hidiv (İstavroz) je čirou fantazií Belle Époque.
Stručně řečeno, architektura Bosporu se vyvinula od tradičních dřevěných domů přes barokně-osmanské hybridy až po raně novověké styly. Paláce a jaly z každé éry odrážejí převládající vkus své doby, přesto všechny zůstávají zakořeněny v místním dědictví Istanbulu.
Abychom těmto palácům plně porozuměli, měli bychom se podívat, jak se v nich žilo. Osmanské paláce zahrnovaly oddělené zóny pro veřejný život a soukromé prostory a hostily celé mikrospolečenstva lidí. Dvěma hlavními obytnými složkami byly harém (rodinné prostory) a přijímací síň (pánské/veřejné křídlo).
„Harém“ (z arabského haram, „zakázaný“) označuje soukromý obytný prostor paláce, vyhrazený pro sultánovu rodinu a ženy v domácnosti. Neznamená to „prostory pro potěšení“ (běžná mylná představa); harém byl místo toho domácím křídlem. Například v paláci Dolmabahçe se harémové křídlo skládalo z osmi propojených apartmánů. V nich bydlela sultánova matka, jeho manželky, jeho oblíbenkyně a případné konkubíny, každá ve svém vlastním apartmá. Harém měl vlastní kuchyně, koupelny a modlitebny – v podstatě malé město v paláci. Pro ochranu soukromí byl vchod do harému oddělený: vchod do harému v Dolmabahçe je diskrétně umístěn na severní straně, dále od obřadní síně.
Dnes lze mnoho osmanských harémů navštívit s průvodcem. Harém Dolmabahçe je přístupný (i když vyžaduje druhou vstupenku). Zde se procházíte elegantně zařízenými místnostmi, malými salony a dětskou školou. Zachovaly se mramorové krby a malované stropy. Nejvýznamnějšími památkami jsou apartmá sultánky Ayşe a apartmá sultánky Pertevniyal. Přestože je život genderově segregovaný, návštěvníci obou pohlaví mohou vstoupit do harému v rámci prohlídky. Domácí detaily harému – jako jsou obložená umyvadla a dveře pro personál v zákulisí – odhalují každodenní život sultánovy rodiny.
The přijímací síň Nacházelo se opačné křídlo: veřejné a pánské pokoje paláce. Zde sultán vítal úředníky a vedl státní záležitosti. V Dolmabahçe je jižní křídlo selamlık. Nachází se v něm velkolepé přijímací místnosti: státní salony, banketní síně a impozantní centrální schodiště. Jedním z exponátů je Dolmabahçeovo křišťálové schodiště (Mermer Merdiven): vyrobené z křišťálu Baccarat a mosazi, používali ho hodnostáři a uvaděči na návštěvě. Selamlık měl také užitkovější prostory, jako byly armádní kanceláře (Harbiye), policejní velitelství a mincovna.
Významným sálem v selamlíku byl Muayede (Ceremoniální sál) – zlacený osmanský barokní taneční sál Dolmabahçe. Byl navržen pro oslavy a státní události a je vybaven slavným 4,5tunovým českým lustrem, který královna dostala od Viktorie. Vysoká kopule a velké sloupy tohoto sálu z něj činí jeden z nejfotografovanějších osmanských interiérů.
V Yıldız a Beylerbeyi stále existují podobné pokoje selamlık (jako přijímací komory Mabeyn Köşkü), i když často přeměněné na muzejní výstavu. Obvykle, přijímací síň prostory jsou velkolepější a formálnější, jejichž účelem je udělat dojem na hosty a zahraniční vyslance. (Naproti tomu harém byl skromnější, co se týče výzdoby, a zaměřoval se na soukromý luxus.)
Život v paláci na Bosporu byl směsicí ceremonií a domácí rutiny. Každý velkolepý dům byl malým světem. Často se v nich konaly kulturní salony: hudební, básnický a dvorní setkání. Například palác Mabeynci Faik Bey Yalısı (na břehu Kandilli) byl na konci 19. století proslulý svými hudebními a literárními salony – i manželky a dcery rodiny (dcery Faika Beye, Fâize Ergin a Fahire Fersan) se staly známými skladatelkami.
Služebnictví bylo stejně multikulturní jako říše sama: osmanský kronikář Abdulhak Şinasi napsal, že v typické domácnosti yali byla „chůva Čerkeska, hospodyně černoška, sluha Řekyně… a kuchař z Bolu“. Jinými slovy, rodiny udržovaly štáby kuchařů, zahradníků, lodníků a učitelů z různých regionů a etnik. Panská sídla měla prostorné kuchyně (často v zahradě), soukromé hammamy (lázně) a dokonce i malé mešity nebo kaple přímo na místě. Děti osmanských elit mohly být vychovávány částečně v harému a částečně v charterových školách, což odráželo reformní trendy.
Sezónnost hrála roli: sultánův doprovod obvykle dělil čas mezi zimní paláce ve starém městě a letní paláce na Bosporu. Například velkovezír mohl trávit léto ve svém pavilonu v Bebeku a zimu v sídle v Péře. Běžné byly festivaly a ohňostroje: národní oslavy v Topkapı nebo ohňostroje Dolmabahçe osvětlovaly zdobené střechy paláců. Dokonce i brány yalı na nábřeží hostily ceremoniály: u námořních bran se konaly příjezdy císařských kajik nebo ceremoniálních stráží.
Stručně řečeno, palác na Bosporském pobřeží nebyl statický: na jeho nádvořích se konaly trhy, hudebníci a okázalosti, zatímco v interiérech žily rodiny s více generacemi a desítky zaměstnanců. Návštěvníci muzejních sekcí mohou i dnes cítit ozvěnu tohoto složitého společenského světa v zahradách, kuchyních a zdobených obývacích pokojích.
Paláce na Bosporu nabízejí cestovatelům nepřeberné množství památek. Tato sekce shrnuje místa, která musíte vidět, vysvětluje, jak se vydat na plavbu za výhledy, a poskytuje praktické tipy pro plánování návštěvy.
Čestná uznání: Pavilon Ihlamur (Beşiktaş) a pavilon Küçüksu (Beykoz) jsou malé, bohatě zdobené stánky, které stojí za to navštívit, pokud jsou otevřené. Palác Çırağan je úchvatný na pohled z vody nebo při procházce, ale nyní je to hotel (pouze stravování). Mnoho dalších yalı je soukromých, takže tyto výše uvedené jsou ty, které jsou vhodné pro turisty a mají bohatý obsah.
Protože se podél Bosporu rozkládají paláce, jsou klíčem k tomuto zážitku lodní výlety. Nejlevnější variantu nabízejí městské veřejné trajekty (Şehir Hatları): zpáteční trajekt z Eminönü nebo Beşiktaş do Černého moře (Anadolu Kavağı) propluje prakticky všemi památkami. Tyto trajekty zastavují na hlavních molech, takže cestou můžete vyrazit a prozkoumat Ortaköy, park Emirgan nebo Kuruçeşme. Jízdné stojí několik tureckých lir (je nutná karta Istanbulkart) a trajekty jezdí často (přibližně každou hodinu). Podél trasy uvidíte Topkapı, Dolmabahçe, Çırağan, Yıldız a desítky yalı na obou stranách.
Pro více komentovaný zážitek vyplouvají z oblasti Bosporského mostu vyhlídkové plavby. Ty jsou k dispozici v různých balíčcích: denní prohlídky s výkladem nebo plavby s večeří (které ukazují osvětlené paláce v noci). Ceny jsou vyšší, ale často zahrnují bufetové občerstvení.
Pro nezávislost zvažte pronájem soukromé lodi nebo jachty. Mnoho společností v blízkosti Bebeku nebo Kabataşe vám umožňuje vytvořit si vlastní výlety (po domluvě se zastávkou i u skrytých yalı). To je sice dražší, ale ideální pro fotografování nebo specializované zájmy.
Vyhlídková místa pro fotografování paláců na Bosporu:
Nezapomeňte sledovat odrazy na vodě a „zlatou hodinku“ těsně po východu nebo před západem slunce – slabé světlo rozzáří paláce v oblasti Ortaköy-Beşiktaş.
Dědictví istanbulských paláců na Bosporu závisí na jejich zachování. V posledních desetiletích se povědomí o tomto dědictví zvýšilo, ale výzvy přetrvávají.
Mnoho dochovaných yalı jsou dřevěné stavby staré přes 150 let. Vyžadují neustálou údržbu. Turecký zákon o památkách bohužel zakazuje nahrazovat historické yalı novou budovou jakéhokoli druhu (aby se zabránilo zničení). I když je to dobře míněno, má to vedlejší účinky: majitelé často shledávají téměř nemožné získat povolení a finanční prostředky na úplnou obnovu shořelých nebo zřícených dřevěných domů. Zákony o ochraně historických památek a vysoké náklady znamenají, že některé poškozené yalı jednoduše chátrají. Úsilí o ochranu památek bylo neúspěšné: několik bohatých mecenášů (jako Sakıp Sabancı) financovalo restaurování, ale státní rozpočty jsou omezené.
Požáry jsou notoricky známým problémem. Po zavedení přísných stavebních předpisů zprávy popisovaly „Stovky dřevěných domů hořících při ne až tak záhadných požárech“Jinými slovy, jakmile je yalı shledán neopravitelným, požár může pohodlně uvolnit cestu pro novou výstavbu (v rámci právních šedých zón). To podnítilo aktivisty k požadavku účinnější ochrany.
Nicméně, skupiny pro ochranu památek a město dosáhly pokroku. Obyvatelé Istanbulu si nyní těchto sídel široce váží jako součásti své kulturní identity. Některá z nich si dokonce vysloužila uznání UNESCO nebo národního dědictví. Každý restaurátorský projekt je však závodem s časem, aby se zachránilo chátrající dřevo a křehké interiéry.
Historie nebyla k mnoha yalım příznivá. Na každý dobře zachovaný palác připadaly desítky ztracených. Pozoruhodné příklady:
Celkem se odhaduje, že ve 20. století byly zničeny desítky historických yalı (požáry, zřícení nebo demolice). Každá ztráta podtrhuje křehkost dřevěné architektury na Bosporu.
Směr se obrací k obnově. Několik velkých projektů bylo buď dokončeno, nebo stále probíhá (stav k roku 2024):
Overall, the message is hopeful: more Bosphorus treasures are being saved than lost in recent years. The extensive restorations of palaces like Dolmabahçe, Yıldız and the Hatice/Fehime yalıs signal a commitment to the Bosphorus heritage. For visitors, this means that “as of [late 2024]”, many key monuments can be experienced in near-original splendor – though the work continues.
Otázka: Kolik historických paláců a sídel yalı lemuje Bospor?
A: Historické průzkumy se počítají zhruba 600 rezidencí z osmanské éry na nábřeží (paláce a sídla Yalı) podél Bosporu. Dnes asi 360 z těchto struktur přežilo, mnoho zrestaurováno.
Otázka: Jaký je rozdíl mezi saray, yalı a köşk?
A: V osmanských termínech, a palác je velký císařský palác (jako Topkapı nebo Dolmabahçe), a Yali je sídlo na nábřeží Bosporu a sídlo je menší pavilon nebo vila (často v palácové zahradě).
Otázka: Který palác na Bosporu je největší?
A: Palác Dolmabahçe v Beşiktaşi je největší palác v Turecku. Nachází se v něm 285 pokojů a 46 sálů, což ho činí větším (plochou i objemem) než kterýkoli jiný osmanský palác.
Otázka: Které paláce na Bosporu mohou turisté navštívit?
A: Mezi hlavní paláce přístupné veřejnosti patří Topkapi, Dolmabahçe, Beylerbeyi, Yıldız (muzeum a park), Adile Sultan Palace, a malé pavilony Lípa a Malá vodaNěkteré sídla Yali jako Esma Sultan a Fehime/Hatice Sultan nyní pořádá akce a je možné si je prohlédnout. (Çırağan je hotel, takže se nejedná o tradiční návštěvu.) Každý z nich má jinou otevírací dobu a prodej vstupenek. Podrobnosti viz výše uvedené části.
Otázka: Jak si mohu nejlépe prohlédnout paláce na Bosporské úžině?
A: Nejjednodušší a nejmalebnější způsob je lodí. Vezměte si veřejný trajekt z Eminönü nebo Karaköy po úžině; trajekt propluje kolem většiny významných paláců a zastaví u jejich mol. To nabízí jedinečné úhly pro fotografování. Alternativně lze domluvit plavby po Bosporu s průvodcem nebo soukromé výlety na jachtě (s výkladem). Na souši je možné navštívit každý palác jednotlivě nebo se projít po nábřeží Beşiktaş, ale žádná přímá silnice nespojuje všechna místa.
Otázka: Kdy jsou paláce na Bosporu otevřeny pro návštěvníky?
A: Každý palác má svůj vlastní rozvrh. Například Palác Dolmabahçe je obvykle otevřeno od 9:00 do 16:00, zavřeno v pondělí a ve čtvrtek. Palác Topkapi je obvykle otevřeno od 9:00 do 17:00 (zavřeno v úterý). Palác Yıldız Komplex znovuotevřel některé jeho části v červenci 2024, v současnosti od čt do pondělí. Menší lokality, jako je Adile Sultan (Üsküdar), obvykle dodržují provozní dobu od 9 do 17 hodin a jsou v pondělí zavřené. Programy se mění podle sezóny a svátků, proto si před návštěvou vždy ověřte oficiální stránky nebo turistické informace.
