La Paz

La Paz, sídlo vlády Mnohonárodního státu Bolívie, se nachází v nadmořské výšce přibližně 3 650 metrů v mísovité prohlubni vyhloubené řekou Choqueyapu a v roce 2024 zde žilo 755 732 obyvatel; jeho metropolitní aglomerace – zahrnující samotnou La Paz spolu s El Alto, Achocalla, Viacha a Mecapaca – má přibližně 2,2 milionu obyvatel, což z něj činí druhý největší městský region v zemi po Santa Cruz de la Sierra (2,3 milionu obyvatel) a potvrzuje jeho status politického i departementálního hlavního města La Paz.

La Paz, vysoko v západních zákoutích Bolívie, zhruba šedesát osm kilometrů jihovýchodně od jezera Titicaca, se nachází v úzké propasti, která se svažuje do Amazonské pánve. Tento strmý, amfiteátrům připomínající terén umisťuje spodní části města do výrazně mírnější nadmořské výšky, zatímco jeho okrajové čtvrti stoupají k drsným, větrem ošlehaným vrchům Altiplana. Řeka Choqueyapu, dnes z velké části pohlcená městskými tepnami, kdysi tento kaňon formovala, jejíž klikatý tok je stále patrný zvlněným průběhem Prada – hlavního bulváru La Paz – kde stinné promenády připomínají zapomenutou vodní cestu pod nimi.

Při pohledu na východ z téměř jakéhokoli úhlu pohledu upoutá pohled Illimani, trojvrcholová strážná hora, která se tyčí nad městem ve výšce 6 438 metrů; její věčně ojíněné vrcholy stojí v ostrém kontrastu s okrově zbarvenými budovami a slouží jak jako meteorologický strážce, tak jako kulturní symbol. Za Illimani se v rozeklaném sledu odvíjí himálajské pohoří Cordillera Real: široká plošina Mururaty, královské jehly Huayna Potosí, bývalý ledovec Chacaltaya, zoubkovaný hřeben Kunturiri, vojenská strohost Llamp'u, drsné zuby Chachakumani, alpská elegance Chearoco a impozantní masa Ancohumy – to vše propůjčuje La Paz horizont, který více připomíná tibetské náhorní plošiny než rovníkové šířky.

Díky své mimořádné nadmořské výšce zažívá La Paz subtropické horské klima, které spojuje paradoxy rovníkové záře s vysokohorskou přísností; léta přinášejí občasné lijáky, které podporují bujný růst na okolních svazích, zatímco zimy probíhají v křišťálově suchém prostředí s nočními teplotami klesajícími téměř k bodu mrazu, a to i přes blízkost města k rovníku. V nejvýše položených okresech – těch nad 4 000 metrů – se klima blíží subalpínskému, občas koketuje s tundrovým klimatem, takže zimní úsvity mohou být doprovázeny sněhovými závějemi, které mizí pod poledním sluncem. Centrální La Paz (3 600 metrů) a jižní zóna (3 250 metrů) se těší mírnějším ránům a mírným odpoledním, ačkoli letní měsíce – od listopadu do března – se vyznačují přívalovými dešti, které mohou vyvolat smrtící sesuvy půdy; jen v lednu spadne v průměru 100 až 140 milimetrů srážek, zatímco v srdci zimy (červen–červenec) může spadnout méně než 5 milimetrů za měsíc. Oblačnost dosahuje svého vrcholu koncem léta – v únoru a březnu – kdy se denní sluneční svit může zkrátit na pět hodin, což je kontrast s osmihodinovými sluncem naplněnými dny v zenitu zimy v červnu a červenci.

Vznik La Paz se datuje do 20. října 1548, kdy španělský kapitán Alonso de Mendoza založil osadu na místě incké vesnice Laja s plánem propojení stříbrné bonanzy Potosí a tichomořského přístavu Limy. Pojmenoval ji Nuestra Señora de La Paz na počest obnovení pořádku po povstání Gonzala Pizarra proti prvnímu místokráli Peru. Krátce poté bylo město přemístěno do údolí Chuquiago Marka a jeho nová citadela, nad níž dohlíželo náměstí s kamennými dlaždicemi, dodnes slouží jako centrum občanského života. Město, podřízené místokrálovství Río de la Plata, se stalo těžištěm andského odporu: šestiměsíční obléhání Túpaca Katariho v roce 1781 předznamenalo zápalné povstání Pedra Dominga Murilla ze 16. července 1809 – první jiskru v řetězci revolucí, které do roku 1821 osvobodily Jižní Ameriku.

La Paz jakožto administrativní centrum sídlí v něm Palacio Quemado – pojmenovaný po několika požárech, které přežil – a dále v něm sídlí mnohonárodní zákonodárné shromáždění a labyrint vládních ministerstev a agentur, které řídí bolivijské záležitosti. V jeho areálu sídlí diplomatické mise ze všech kontinentů, zatímco zahraniční organizace, jako je Světová banka, Meziamerická rozvojová banka a CAF, mají sídla v luxusní enklávě San Jorge. Ačkoli Sucre zůstává ústavním hlavním městem a sídlem soudní moci, La Paz přispívá k hrubému domácímu produktu země přibližně 24 procenty a funguje jako centrum pro domácí podniky a průmyslová odvětví, od podniků na zpracování cínu na předměstí až po vznikající technologické startupy v centru města.

Městská podoba La Paz je nesmazatelně formována stratifikací danou nadmořskou výškou: bohatí obývají nižší svahy jihozápadně od Prada, kde si vzduch zachovává středomořské teplo, zatímco střední třída obývá výškové byty blíže k centru města; chudí si naopak staví provizorní cihlové domy na svazích kopců lemujících kaňon. Hned za městským okrajem se na Altiplanu rozkládá El Alto v nadmořské výšce přibližně 4 058 metrů. Jeho nízký profil je diktován omezeními letiště, ale jeho populace nyní převyšuje samotnou La Paz; převážně Aymara, jeho obyvatelé udržují symbiotický, ale napjatý vztah s těmi dole, protože investice do vzdělávání a rozvoj infrastruktury pomalu zmenšují propast.

V této kaňonovité metropoli si každá čtvrť vynucuje svůj vlastní styl. San Jorge, kdysi nejexkluzivnější čtvrť, hostí ambasády Spojených států, Velké Británie, Německa, Španělska, Brazílie a Japonska, spolu s impozantními formami Torre Girasoles, Torres del Poeta a Torre Azul – jedinou „inteligentní“ budovou v Bolívii – zatímco její Avenida Arce se těší nejvyšším hodnotám nemovitostí v zemi. Sopocachi, deset minut od muzea Prado, si zachovává pozůstatky rezidenční elegance uprostřed rozvíjejících se obchodních zón, které obíhají náměstí Abaroa; San Pedro, v jehož centru stojí Plaza Sucre, ukrývá tiskárny, dílny na autodíly a legendární tržnici Rodriguez Market, jejíž stánky si zachovávají výrazně středostavovský charakter – a za jejímiž zdmi stále funguje nechvalně známá věznice San Pedro.

Čtvrť Centro – zahrnující Arce Avenue, 16. července Avenue (Prado), Mariscal Santa Cruz Avenue a Camacho Avenue – tvoří ekonomickou páteř města, kde banky, pojišťovny a firemní sídla lemují zdobené fasády. Casco Viejo, Stará čtvrť, zachovává mřížku ze 16. století kolem náměstí Plaza Murillo, kde sídlí vládní palác a Národní kongres, a nyní je zde mnoho muzeí, butikových hotelů a řemeslných obchodů. Miraflores, oddělená od centra města parkem Parque Urbano Central a propojená mostem Most of the Americas, se vyvinula z klidné rezidenční čtvrti v pulzující volnočasovou čtvrť, kde se nacházejí univerzity, nemocnice a stadion Estadio Hernando Siles s kapacitou přibližně 45 000 diváků. Na severu spojují průmyslové enklávy – včetně Cervecería Boliviana Nacional, založeného německými imigranty – La Paz s El Alto po dobře frekventované dálnici; Na jihu se nachází Zona Sur – s rozlohou 47,8 kilometrů čtverečních a hustotou zalidnění přes 3 000 obyvatel na kilometr čtvereční – která je zároveň nejrychleji rostoucí obytnou zónou a druhým obchodním centrem, obývaným nadnárodními společnostmi, jako jsou Citibank, Huawei a Samsung, a v jejímž centru se nachází MegaCenter, největší nákupní komplex v La Paz.

Navzdory šíření moderní architektury zůstávají koloniální budovy shluklé kolem náměstí Plaza Murillo; jejich další přežití je nejisté, protože náklady na restaurování převyšují možnosti soukromých vlastníků, což vede k demolici a stavbě moderních věží. Zatímco městské a soukromé iniciativy navrhly programy na ochranu kulturního dědictví, osud mnoha barokních kostelů a sídel ze 16. století zůstává nevyřešen, rozpolcený mezi požadavky pokroku a imperativy kulturního dědictví.

Kulturní tep La Paz je nejhmatatelnější podél ulice Jaén – jedné z mála uliček, které si zachovaly svou španělsko-koloniální fasádu – kde deset muzeí zabírá zrestaurované sídla, jejichž sály jsou věnovány předkolumbovskému zlatnictví, lidovým tradicím a anachronickému kouzlu starožitných hudebních nástrojů. Kostel San Francisco, jehož klášterní nádvoří bylo svědkem zrodu revoluce v roce 1809 i porodních bolestí bolivijské identity, otevírá svou zvonici panoramatickým výhledům, zatímco Metropolitní katedrála na náměstí Plaza Murillo stojí jako němý důkaz staletí politických nepokojů. Stovky dalších muzeí – od Národního etnografického a lidového muzea až po Muzeum koky na ulici Linares – nabízejí vyprávění o domorodých kosmologiích, koloniálních setkáních a současné sociální dynamice.

Trhy v La Paz představují jak ekonomickou nutnost, tak antropologickou podívanou. Čarodějnický trh podél Calle Linares – kde se prodávají lamí plody, sušené žáby a minerální amulety pro rituály předků Aymárů – se nachází uprostřed stánků prodávajících charanga a andské textilie, jejichž barvy jsou stejně živé jako horské květiny. Ulice Sagarnaga, jižně od náměstí Plaza San Francisco, hostí labyrint řemeslných obchodů, kaváren a levných hostelů, které uspokojují neustálý proud batůžkářů; Mercado Uruguay, strmá síť rybích stánků, nejlépe známá pro svou nabídku pstruhů, láká gurmány ze všech stran; a rozlehlý veletrh Feria de 16 de Julio v El Alto, který se koná každý čtvrtek a neděli, se rozkládá podél železničních náspů a nabízí levnou elektroniku, oblečení z druhé ruky a místní jídlo davům chtivým slev.

Za městským jádrem se těsně za hranicemi města rozprostírá údolí Valle de la Luna se svými měsíčními hřebeny a kuželovitými věžemi – jako kotel erodované hlíny pro Pythu, který odráží andské vrásnění – zatímco údolí Valle de las Ánimas s nadmořskou výškou 3 900 metrů nabízí promenádu ​​mezi kamennými vrcholy a vzdálený výhled na ledovce Illimani. Vzdálené památky, jako je Condor Samana – dosažitelné červeným autobusem přes erodované útesy – připomínají někdejší hnízdiště kondorů andských, jejichž stíny se kdysi s ptačí majestátností vznášely nad městem.

Doprava v La Paz osciluje mezi frenetickou a vznešenou. Mezinárodní letiště El Alto, které se nachází asi třináct kilometrů západně od centra města v nadmořské výšce 4 061 metrů, se pyšní titulem nejvýše položeného mezinárodního letiště na světě – jeho 4 000 metrů dlouhá ranvej je postavena tak, aby pojala letadla s nejvyššími nároky na kyslík na světě, zatímco kyslíkové stanice přímo na letišti slouží cestujícím s nízká hladina vzduchu. Dálnice La Paz–El Alto, zpoplatněná silniční tepna dlouhá přibližně 11,7 kilometru, se vine vysokými pláněmi a spojuje metropoli s letištěm a dále; dálnice Autovía La Paz–Oruro se táhne na jih směrem k Ruta Nacional 1 a spojuje bolivijskou andskou část s Tarijou a Potosí. Pozemní dopravu ve městě nadále dominují soukromé automobily a složitá síť minibusů, jejichž kaleidoskopické barvy se prohánějí úzkými uličkami, často za cenu dopravní špičky.

Naproti tomu lanovka Mi Teleférico – odhalená v roce 2014 a nyní největší světová síť městské letecké dopravy – se vznáší nad střechami a roklemi, jejích osm provozovaných linek (a tři další jsou plánovány) spojuje La Paz s El Alto a každá je pojmenována ve španělštině i ajmarštině; červená a žlutá linka, instalované rakouskou společností Doppelmayr, byly prvními, které překlenuly kaňon a nabídly dojíždějícím jak úlevu od dopravy, tak i visuté panorama rozlehlých pater města.

La Paz zůstává městem paradoxů: kde je kyslíku málo, vzkvétá ambice; kde koloniální památky rezaví, třpytí se neonové nápisy; kde se vrcholky starověkých ledovců sbíhají nad modernistickou siluetou. Jeho historie – vepsaná do kamenů domorodých sídel a do jizev po revoluci – rezonuje na náměstích a v zákonodárných sborech; jeho geografie – vyrytá řekou a žulou, nadmořskou výškou a oblohou – utváří rytmy každodenního života; a jeho lidé – Aymárové, mestici, imigranti – obývají každou ulici a vrchol s vitalitou, která vzdoruje křehkosti lidského dechu ve výšce 3 650 metrů. V této vzácné misce z kamene a vzduchu stojí La Paz nejen jako hlavní město, ale i jako důkaz vytrvalosti, odvážné lidské vůle, která vytváří metafory městskosti na střeše světa.