Smrdáky

Smrdáky, lázeňská obec a samospráva v okrese Senica v Trnavském kraji na západním Slovensku, se rozkládají na ploše 4 725 km², mají přibližně 603 obyvatel a rozkládají se v 241 metrů vysokém údolí na úpatí Bílých Karpat, ležícím sedm kilometrů jižně od Senice a asi osmdesát kilometrů severovýchodně od Bratislavy.

Od své nejstarší doložené zmínky z roku 1436, kdy se Smrdáky objevily v regionálních archivech pod dosud blíže neurčeným názvem, byly definovány přítomností svých léčivých pramenů – vod, jejichž štiplavá vůně nakonec propůjčila osadě přezdívku zvučnější než její původní označení Nová Ves (Villa Nova). Tyto prameny bohaté na sirovodík, vyvěrající z puklin pod jižními svahy, formovaly strukturu obce i její pověst za hranicemi Záhorské nížiny na západě Slovenska a rozšířily její proslulost do análů středoevropské balneologie.

Smrdáky se nacházejí v údolí otevřeném polednímu slunci a na severozápadě a severovýchodě je lemují nízké vyvýšeniny lemované sady. Představují živý obraz, v němž obdělávané svahy sezónně ustupují travnatým loukám a za nimi zalesněným svahům Bílých Karpat. Sady – trvalé svědky staletí místního obdělávání půdy – sestupují v terasovitých vrstvách směrem k souboru lázeňských budov a obydlí, které tvoří srdce obce. Ačkoli je lokalita skromného rozsahu, její geomorfologie – široká pánev odvodněná mírnými potůčky – poskytla lidskému osídlení lesní klid, který zastírá niterní sílu vody.

Nomenklatorická metamorfóza obce, která sama o sobě svědčí o komunitní identitě, vycházela z žertovného přívlastku – „Smrdáci“, připisovaného potulným rolníkům, kteří na okolních trhech nosili pověst svého voňavého původu – a v raném novověku se stala oficiálním toponymem. Do roku 1617 správce panství, statkář Majtény-Novák, kodifikoval osadu ve svém panském rejstříku explicitně jako Smrdáky, čímž upevnil název zrozený z místního humoru v administrativních záznamech. Tento akt apelativní legitimizace předcházel sérii vědeckých a lékařských výzkumů, které v průběhu dvou století proměnily prameny z kuriózních přírodních jevů v místo systematické terapeutické praxe.

V roce 1740 polyhistor Matěj Bel v zásadním díle Notitia Hungariae Novae Historicogeographia poskytl jeden z prvních učených popisů těchto minerálně bohatých vod a poznamenal jejich zjevnou účinnost při zmírňování chronických dermatologických onemocnění. Dalším milníkem byl rok 1763, kdy Ján M. Gottmann – jmenovaný oficiálním lékařem vládnoucího statkáře – provedl chemickou analýzu pramenů a předpověděl, že by se z okolí mohlo vyvinout formální lázeňské zařízení. Až v roce 1840 však hlavní lékař Jozef Callas Nagy na Vídeňské univerzitě obhájil disertační práci Thermarum Büdösköensium – pojednání zahrnující jak pečlivou kvantifikaci složek vody od Františka Adolfa Langa, tak souhrn nemocí historicky zmírňovaných v základních lázeňských zařízeních. Mezi nimi vynikaly versikolové dermatózy – identifikované mimo jiné jako herpes a lišejníky – jejichž bledost a svědění byly podle Nagyho popisu tlumeny opakovaným ponořením do proudu nasyceného sírou.

Stavební dědictví Smrdáků evokuje architektonické proudy po sobě jdoucích období a ztělesňuje souhru renesančních, barokních a klasicistních idiomů, které doprovázely vzestup lázní. Kostel sv. Martina z Tours – jednolodní stavba, jejíž špičatá věž byla přistavěna kolem roku 1680 a po roce 1900 zakončena jehlancovou helmou – je příkladem církevní formy přizpůsobené místním materiálům. Loď kostela klene segmentová valená klenba; lunety člení klenbu presbytáře; uvnitř varhany Martina Šaška z roku 1862 a oltář dovezený z Tyrolska z roku 1928 svědčí o kontinuitě zbožnosti napříč staletími.

Jen pár kroků odtud stojí lázeňský dům z let 1832–1833, jehož stavbu si nechal postavit Jozef Vietoris, podžupan Nitry. Pavilon byl koncipován jako jednopatrový klasicistní pavilon ve tvaru písmene U. Jeho pětiosý portikus – orámovaný trojúhelníkovým štítem s moderním reliéfem – kdysi stál nad bývalým močálem, který Vietoris odvodnil, aby vytvořil prostor pro botanické experimenty. Do roku 1839 tentýž mecenáš postavil pro svou rodinu a významné hosty sousední sídlo – jeho klasicistní portál a měřené proporce následně získaly v lázeňském komplexu symbolický význam.

Lázeňský areál, jehož původ je z devatenáctého století, se rozkládá na přibližně šestnácti hektarech mírně zvlněného terénu a obklopuje tyto budovy. Vzácné druhy stromových rostlin, vysazené na Vietorisův popud, nyní dosahují značné dospělosti a jejich větve zastíní klikaté cestičky, které vybízejí k odpočinku mezi jednotlivými léčebnými kúrami. V tomto prostředí se nachází skromná kaple zasvěcená sv. Janu Nepomuckému (1831), v níž se nachází barokní oltář z počátku osmnáctého století, doplněný sochou světce ve formě středního období. Nedaleko se nachází socha Nejsvětější Trojice z roku 1927 a cihlový klasicistní soubor na počest sv. Floriána, Wendelina a Rozálie (postavený před rokem 1887), přičemž každá figura zasazená do výklenku evokuje místní zbožnost a trvalé pouto mezi léčebnými rituály a sakrálním uměním.

Minerální zdroje, které jsou základem léčebného režimu Smrdák, pocházejí z unikátně koncentrované hydrochloridové a hydrokarbonátové vody, obohacené vápníkem a sírou. V balneologické terminologii je voda klasifikována jako hypotonická, jejím určujícím atributem však je mimořádně vysoká koncentrace aktivní dvojmocné síry – přítomné jak ve formě volného sirovodíku, tak i ve formě sloučenin síry – která měří přibližně 680 mg na litr. Díky tomu je odtok Smrdák nejintenzivnějším pramenem s obsahem síry na Slovensku a pravděpodobně i v celé střední Evropě. Zároveň ložisko léčivého sirného bahna – přesyceného sirnými vodami a s pozoruhodně jemnou granulometrií – představuje doplňkové médium používané při léčbě muskuloskeletálních onemocnění a dermatologických onemocnění.

Léčebné protokoly v současné praxi se drží režimu kombinované hydroterapie a aplikace peloidů, kalibrovaného tak, aby využíval keratolytické a protizánětlivé vlastnosti síry. Pacienti trpící různými dermatózami – od chronického ekzému po lupénku – podstupují ponoření do bazénů s regulovanou teplotou, přičemž jejich kůže je vystavena chemickým i mechanickým podnětům, které jsou vlastní vodě nasycené sírou. Současně aplikace bahna podobného vulkanickému bahnu dodávají zadržování tepla a lokalizovaný tlak, čímž zmírňují zánět kloubů a zlepšují pohyblivost u pacientů trpících revmatickými onemocněními. Ačkoli její původ sahá do neoficiálních zpráv, tato integrace modalit byla potvrzena po sobě jdoucími generacemi lékařských hodnocení, z nichž každé potvrzuje účinnost pramenů při úlevě od svědění, šupinatění a artralgie.

Vývoj obce z agrární osady na specializovanou lázeňskou enklávu sleduje trajektorii odrážející širší proudy ve středoevropské společnosti – kde se vlastníci půdy, lékaři a polyhistori sbíhali na místech přírodní jedinečnosti, aby vybudovali instituce na špici terapeutické vědy. Smrdákyho zachování dobové architektury, kontinuita praxe a hmatatelný klid parků svědčí o místě, kde se minulost a současnost prolínají ve službách léčení. Návštěvníci procházející za úsvitu sadovými kopci se tak účastní kontinua, které začalo středověkými vesničany opatrně přitahovanými k páchnoucím pramenům a nyní se rozšiřuje na pacienty 21. století hledající úlevu od kožních a revmatických onemocnění.

V análech slovenských lázní zaujímají Smrdáky jedinečné místo – jejich vody nemají obdoby v síle síry, jejich okolí je prostoupeno patinou dvou století klasické lázeňské kultury a jejich památky sahají od renesance až po raný novověk. Přesto to nejsou ani statistiky, ani stavby, co vesnici definuje, ale spíše důvěrné spojení mezi lidskou potřebou a geologickou prozřetelností: soutok hlubokého síření a lidské vynalézavosti, který neustále podporuje obnovu těla i mysli. Být svědkem Smrdák znamená pozorovat místo, kde štiplavé páry minerálních pramenů, vdechované a vstřebané, zaplavují krajinu sadů a rákosí s příslibem, že v jejich vodách mohou zestárlé léze těla najít svůj klid – a že v jejich stinných alejích může duch zaznamenat obnovený jemný plynutí času.