Bad Freienwalde

Bad Freienwalde se nachází na rozhraní Oderbrušské pánve a Barnimské plošiny, kde okrově zbarvené vápencové břehy prudce klesají do klikaté Staré Odry. Z vyhlídky na vesnici Hohensaaten je cítit dech řeky – peprné akordy migrujících vodních ptáků a rákosí šustící v jarním vánku a vzdálené dunění nákladních člunů plujících směrem k Polsku. Mozaika sídel – Altranft, Altglietzen, Bralitz, Hohensaaten, Hohenwutzen, Neuenhagen a Schiffmühle – se shlukuje kolem úzkých uliček lemovaných kaštanovníky, jejichž kořeny se chovají k starobylým náspům. V pozdních letních odpoledních hodinách se mezi vrbami procházejí cikády a dodávají tak hluboce vrstevnaté krajině města téměř mytickou auru.

První písemná zmínka o Vrienwalde se objevuje v markrabství z roku 1316, ačkoli jeho středověký půdorys se dochoval hlavně v podobě chabé sítě uliček a náměstí. Do roku 1364 se osada rozrostla v městskou část s povolením k obchodování se solenými sleděmi a ručně tkaným lnem podél říčních mol. Od roku 1618 až do založení Pruského království spadalo panství Freienwalde pod osobní správu braniborských kurfiřtů. Jejich přímá patronace zajistila, že bohatství města nikdy neklesalo, a to ani v době, kdy sousední osady upadaly.

V roce 1683 vytryskla puklina na minerály bohatá voda, podle zprávy lékaře Bernharda Albina z roku 1685 „pramen zabarveného železa a břidlice“. Následující rok alchymista Johann Kunckel dovedl kurfiřta Fridricha Viléma postiženého dnou, aby ochutnal její štiplavý nápoj. Místní vám řeknou – pokud se zdržíte u pavilonu Kurfürstenquelle – že voda chutná po slabé síře a vlhké lesní půdě, což připomíná starověké podzemní proudy. S tímto královským povolením se Freienwalde zaměřil na léčbu a rekonvalescenci, jeho první dřevěné lázně se tyčily jako perníčky podél Gesundbrunnenstraße.

Pruský král Fridrich I. pověřil Andrease Schlütera, aby na Apothekerbergu postavil maison de plaisance, stavbu napůl zapuštěnou do lesních skal a napůl otevřenou loukám svažujícím se do Oderbruchu. Její fasády nesly reliéfy mytických nymf a jeleních paroží – symboly regenerace a lovu. Mezera mezi kamennou terasou a spletitým podrostem vybízela k promenádám za úsvitu, kdy se na kovaných železných balkonech třpytila ​​rosa. Schlüterův pavilon signalizoval novou epochu: město se již nemělo živit pouze zemědělskými produkty, ale samotnými léčivými tajemstvími Země.

Do roku 1799 se pod vedením Davida Gillyho objevil neoklasicistní zámek Freienwalde, strohý protějšek Schlüterova barokního rozmachu. Princezna Frederika Louisa Hesensko-Darmstadtská, čerstvá vdova po Fridrichu Vilémovi II., si zámek prohlásila za své letní útočiště. Jeho sloupy portiku, obložené pískovcovými žilkami, odrážely ranní světlo jako plameny svíček v mramoru. V roce 1790 si nechala postavit čajovnu – osmibokou loubičku korunovanou zlacenou kupolí – kde popíjela směsi vonící místním medem a dováženým bergamotem.

Peter Joseph Lenné v roce 1822 přepracoval přilehlý park a vtiskl mu serpentinovitá jezera a výhledy lemované lipami. Klikaté stezky zdobily habrové boskety; zde člověk narazil na mramorové sochy bukolických býků, jejichž boky byly patinované desetiletími mrazu a rozkladu květin. Sluneční hodiny, opřené o korintský podstavec, vrhaly v poledne protáhlé stíny a zobrazovaly jemné stopy času, které zanechávaly lázeňské město. Rybník Papenteich v parku, lemovaný buky, poskytoval ozvěny odrazů procházejících mraků.

Zámek vstoupil do průmyslově-politické historie, když jej v roce 1909 získal Walther Rathenau. Průmyslník a spisovatel proměnil jeho salony v salony – intelektuální salony – kde vítal hosty k debatám o ekonomii, literatuře a křehkých mechanismech evropského míru. Po jeho atentátu v roce 1922 dědici zámek odkázali okresu Oberbarnim s podmínkou, že Rathenauovy dokumenty a duch přetrvají. Za Třetí říše se okenice muzea zavřely; v éře NDR se stal Puškinovým domem pro německo-sovětské přátelství, jehož galerie byly ozdobeny socialistickými realistickými tisky. Od roku 1991 Rathenauův památník obnovuje jak jeho odkaz, tak původní uspořádání zámku.

Bad Freienwalde přenesl válečné útrapy na práh války během posledních týdnů druhé světové války. 11. března 1945 Adolf Hitler provedl inspekci linií 9. německé armády z vyhlídky poblíž lázeňského parku – během své poslední návštěvy východní fronty. O měsíc později, od 16. do 20. dubna, 1. polská armáda dobyla zdejší lesy a pole. Toto střetnutí bylo poznamenáno roztřepenými krátery po granátech a opuštěným dělostřelectvem, které stále rezavělo v podrostu. Po roce 1947 město prošlo braniborskou státní správou, bezirk Frankfurt pod východoněmeckou správu a nakonec se v roce 1990 vrátilo do znovusjednoceného Braniborska.

V rámci městských hranic se nachází topografie, která je pro Braniborsko vzácná: výškový rozdíl 160 m od Oderbrušské nížiny k zalesněným kopcům Barnimské plošiny. Altglietzen se tyčí na vrcholu útesu, zdůrazněného mohutně klenutými duby; Schiffmühle, kdysi mlynářská osada, se rozkládá podél zbytků kanálů posetých volavkami. Čtvrť Zuckerfabrik připomíná cukrovar, který kdysi poháněl místní obchod, jehož komíny z červených cihel jsou už dávno zbořeny. Každá vesnice si zachovává svou samostatnou identitu, přesto všechny obíhají kolem páteře Bad Freienwalde jako planety kolem společné hvězdy.

Kulturní srdce města pulzuje v Oderlandském muzeu na adrese Uchtenhagenstraße 2, zrekonstruované vile z 19. století. V jeho pokojích jsou vystaveny lakované tykve z 20. let 19. století a polní nářadí používané říčními rybáři ve 14. století, zašité uzly zaznamenanými v klášterních rukopisech. Hned vedle se nachází koncertní síň svatého Jiří, která rezonuje komorní hudbou a jejíž klenutý strop připomíná středověké kostelní lodě. Na začátku 60. let 19. století zde básník Karl Weise svolal Freienwalder Musenhof, kde pod papírovými lucernami přivítal Ernsta Haeckela a Adolpha Menzela, aby zde diskutovali o umění a vědě.

Siluetu města dominují dvě církevní budovy: farní kostel sv. Mikuláše a bývalý kostel sv. Jiří, nyní přestavěný pro recitály. Okrově-štuková věž kostela sv. Mikuláše se mírně naklání, což svědčí o staletích mrazového zvedání pod jeho kryptou. Uvnitř se žebrované klenby klenou k freskám zobrazujícím patrony uprostřed protestantské střízlivosti. Koncertní varhany kostela sv. Jiří rozeznívají tóny Bacha a přenášejí publikum do zvukových kleneb barokní vznešenosti.

Lázeňský park, jehož terén se vlní jako zelené moře, se může pochlubit železitými prameny, kam se návštěvníci kdysi ponořovali do slané vody pro úlevu od revmatismu. Sluneční hodiny lemují dva mramorové býky od Louise Tuaillona a z rybníka Papenteich se tyčí malý ostrůvek – jeviště pro rituály námluv labutí. Nedaleko vrhá gnómon železných slunečních hodin přesné stíny a měří hodiny, zatímco pacienti procházeli mezi bahenními lázněmi a rekonvalescenčními pavilony.

Na okraji města označuje bývalý židovský hřbitov na Goethestraße skromný pamětní kámen s Davidovou hvězdou vytesanou s pečlivou důstojností. Na městském hřbitově jsou na mírném svahu rozmístěny náhrobky významných osobností – Viktora Blüthgena, Julia Dörra, otce Luigiho Fontaneho – jejichž epitafy jsou opotřebované lišejníky. Na náměstí Jugend se nachází sovětský památník s žulovým podstavcem nese cyrilicemi třpytícími se pod zimním sluncem.

Bad Freienwalde se pyšní čtyřmi vyhlídkovými věžemi, z nichž každá zve k prozkoumání proměnlivého horizontu luk a lesů. 26 metrů vysoká Galgenbergská věž, postavená v roce 1879 jako válečný památník, nabízí panorama domků s taškovými střechami svažujících se k rákosovým porostům. Tři kilometry západně se nachází 28 metrů vysoká Bismarckova věž s výhledem na Schlossbergskou cestu; cestovatelé se kdysi zastavili, aby si připili na kancléře Bismarcka sklenkami jalovcového pálenky. 13 metrů vysoká Soví věž, postavená v roce 2004, se tyčí uprostřed bukových hájů; a 32 metrů vysoká skokanský můstek – součást moderního zařízení K 60 – se tyčí proti chladné severní obloze.

Zákonné instituce podtrhují občanskou roli města: okresní soud vykonává spravedlnost pod neoklasicistními sloupy, zatímco rehabilitační klinika – nejstarší lázně v Braniborsku – léčí ortopedická a revmatologická onemocnění v obnovených secesních sálech. Veřejné autobusy jezdí mezi vesnicemi a vozí cestující přes pole divoké hořčice směrem k dopravní síti Berlín-Braniborsko. Regionální vlak RB 60, který jezdí každou hodinu z Eberswalde do Frankfurtu nad Odrou, zastavuje na stanici Altranft – pozůstatku bývalých křižovatek.

Uprostřed těchto vrstev – geologických, politických, kulturních – Bad Freienwalde nestojí ani jako relikt, ani jako klišé německých lázeňských měst. Jeho architektura, zrozená z barokní rozmarnosti a neoklasicistní zdrženlivosti, krajina střídající se mezi bažinami a náhorními plošinami a historie princů, princezen a aktivistů, vytvářejí enklávu rezonující hloubky. Na každém kroku je cítit pulzující soutok léčivých vod a lidského úsilí: město nesené vzhůru svými prameny a obnovující ty, kteří se vydávají k jeho břehům.