Bad Frankenhausen

Bad Frankenhausen/Kyffhäuser leží na jižních svazích pohoří Kyffhäuser, kde se okrově zbarvené střechy valí k umělému rameni řeky Wipper, která je sama přítokem Unstrutu. Sečteno a podtrženo: toto durynské lázeňské město s odhadovanými 9 855 obyvateli rozloženými na ploše 91,06 km² v sobě spojuje bohatou historii a slanou atmosféru v jednom panoramatu. Místní obyvatelé si šeptají – když se zastaví u sklenice horké solanky nebo se procházejí kolem šikmých věží – že zde, pod proměnlivou oblohou, minulost nikdy úplně nespočine.

Od první zmínky o městě v devátém století jako o franské osadě, která je zaznamenána v listinách opatství Fulda, spočívají základy města v gobelínu středověké politiky a klášterního vlivu. Téměř je možné vidět břidlicové střechy raných dřevěných síní třpytící se v nízkém slunci, vůni vlhkého dřeva a kouř stoupající z ohňů – obraz, který vzbuzuje touhu i neklid, protože tyto zdi kdysi svědčily o langobardských hostitelích a potulných duchovních. Do roku 1282 získal Frankenhausen formální městská privilegia a od roku 1340 patřil hrabství Schwarzburg, což bylo uspořádání, které formovalo jeho dvory a trhy po staletí dopředu.

Dne 15. května 1525 se město stalo dějištěm jedné z posledních velkých konfrontací Německé selské války. Povstalí farmáři pod vedením Thomase Müntzera – vyzbrojeni píkami a ohnivým přesvědčením – se setkali se spojenými silami vévody Jiřího Saského, lankraběte Filipa I. Hesenského a vévody Jindřicha V. Brunšvicko-Lüneburského. Střet zanechal roztříštěná kopí a chuchvalce tabákového kouře vznášející se nad rozbouřenou zemí, brutální kontrapunkt k tichému toku řeky Wipper. Müntzer byl toho dne zajat, mučen a nakonec odveden do Mühlhausenu, kde 27. května zemřel stětím. Chlad začátku léta zde, zdá se, nikdy nehřeje stejně – duchové onoho povstání přetrvávají v samotných kamenech.

Další proměna přišla s rozdělením hrabství Schwarzburg v roce 1599, které povýšilo Frankenhausen na hlavní město podhradí Schwarzburg-Rudolstadt. Městské hradby – zatížené středověkými základy – byly svědkem soudů a průvodů pod knížecími prapory. V roce 1710 se toto území povýšilo na knížectví. Je zajímavé, že posledním panovníkem, který si zde nárokoval, byl kníže Günther Viktor, jehož dvojitá abdikace 23. a 25. listopadu 1918 znamenala mírný zánik německých panovníků. Jeho odchod ohlašoval krátký vznik Svobodného státu Schwarzburg-Rudolstadt, který se v roce 1920 připojil k nově vzniklému Svobodnému státu Durynsko – unie protkaná přísliby moderní jednoty, ačkoli ozvěny knížecí vlády zůstávají v dlažebních kostkách.

Dlouho předtím, než tyto politické vlny opadly, si Bad Frankenhausen uvědomil léčivé síly své slané vody. Studna, vyvrtaná v roce 1818, využívala solanku, která se kdysi těžila pro těžbu soli, a proměnila tak staletí starou průmyslovou metodu v lék na neduhy. Vzduch zde slabě chutná po minerálech, jako by samotné kopce vydechovaly léčivý vzdech. Do roku 1927 město získalo označení „Bad“, čímž formalizovalo svou roli lázní. V devatenáctém století lemovaly úzké uličky dílny na výrobu perlových knoflíků, jejichž drobné kotoučky zachycovaly slunce v perleťových třpytkách – jemné odvětví nyní mizí ve prospěch léčby a turistiky. Dnes návštěvníci tiše kráčejí po stezkách vedoucích k termálním bazénům a jejich odrazy se tříští do tisíce tančících vlnek.

Od roku 1972 podtrhuje rytmus města kadence pochodových bot, odkdy se stalo posádkou motorizované pěchoty Národní lidové armády. Po roce 1990 se kasárna Kyffhäuser stala domovem 13. mechanizované pěší divize Bundeswehru. Vojáci v olivově fádních barvách hlídkují po boku lázeňských hostů v bílých róbách – tato kombinace působí zároveň disharmonicky i podivně harmonicky, podobně jako samotné město.

Siluetu Bad Frankenhausenu dominují architektonické památky na jeho mnohovrstevnatou minulost. Hrad Frankenhausen, jehož středověké základy pocházejí ze čtrnáctého století, byl zničen během selských povstání a znovuzrozen v renesančních rozměrech mezi lety 1533 a 1536. Dnes se v něm nachází muzeum místní historie, kde skleněné vitríny uchovávají rzí potřísněné hroty šípů a zažloutlé svitky pergamenu, které na okamžik evokují obrazy Siegfriedova třpytivého dvora. Nedaleko stojí kostel Panny Marie na Hoře – známý jednoduše jako Oberkirche – dokončený v roce 1382, jehož věž je neuvěřitelně nakloněna propadlinami vyhlodanými solnými doly. Při posledním měření se věž naklání o 4,8°, každý rok o 6 cm dále, a je na pomezí zřícení a korekce. V roce 2014 investovala federální vláda 950 000 eur do obalení věže ocelovým korzetem – zásah, který spojuje inženýrství s úctou.

Na severu rozkvétá pohoří Kyffhäuser do lesů a mýtů. Zde stojí památník Kyffhäuser, jehož autorem je Bruno Schmitz a který byl postaven v letech 1890 až 1896 na troskách bývalého Kaiserpfalzu. Ocelově šedé sochy Fridricha Barbarossy shlížejí na rozlehlost, skála a brnění se slévají v jediném žulovém objetí. Terasy památníku nabízejí výhledy na valící se zelenou a vzdálenou mlhu, s bzučením cikád, které odrážejí čas ve sluncem zalitých přestávkách.

Za městem, u Quellgrundu – doslova prameniště – tryskají dva artéské studny, Elisabethquelle a Schütschachtquelle, slanou vodou bohatou na sírany. Vrty vyhloubené v letech 1857 a 1866 se ponořují 343 m a 346 m do souvrství Zechstein 2 a čerpají z nich kamennou sůl, která osm století před Kristem poháněla solné domy z doby železné. Voda tryská do skromných jezírek, za soumraku stříbrných, a láká ke koupeli v minerálním teple. Areál je stále otevřený návštěvníkům, kteří mohou sledovat vytesané kamenné kanály a cítit pomalé kapání staletí v práci.

Život malého města se zde odehrává v uličkách, které kdysi zněly klapotem automatů. Dnes se město spoléhá na cestovní ruch – jeho lázně, hotely a stezky přes solné zahrady lákají milovníky wellness. Zdravotnická zařízení se shlukují podél hlavní silnice: nemocnice Manniske, kterou spravuje KMG Kliniken; rehabilitační centrum Bad Frankenhausen v rámci německého spolkového důchodového pojištění; a rehabilitační klinika Kyffhäuser pro mládež, kterou provozuje Klinik GmbH & Co. Sophienheilstätte KG. Sirény nouzových volání se rozeznívají spolu s kostelními zvony, což připomíná, že uzdravování a historie mají stejný puls.

Doprava protéká městem po federálních dálnicích č. 85, 38 a 71. Tam, kde vlaky dříve přepravovaly cestující po trati Bretleben–Sondershausen, byly koleje po prosinci 2006 odstraněny a zůstal po nich jen oblouk náspů a občasné luční květiny. Tři kilometry východně se nachází malé letiště – letiště Bad Frankenhausen – kde se šeptají zprávy o soukromých charterových letech a letecké pohledy na krajinu, která se mísí s jizvami po solných dolech a bujnými lesy.

Kulturní život pulzuje na nečekaných místech. Hausmannsturm, poprvé zmíněný v roce 998 a rozšířený ve třináctém století, kdysi tvořil součást opevnění Oberburgu; jeho úzká okna shlížejí na město jako bdělé oči. Protestantský kostel sv. Petra na Old Church Lane ukrývá ruiny nedokončené románské baziliky; jeho osamělá chórová apsida hostí fresky Posledního soudu ze čtrnáctého století, které později doplnil – a někteří říkají, že do nich dokonce narušil – malíř devatenáctého století Wernicke, který na okraj obrazu přidal dramatickou scénu z pekla. Návštěvníci procházejí kolem lešení, jejich boty se ozývá mezi mechem porostlými kameny.

Na vrcholu Schlachtbergu se tyčí Muzeum Panorama, kde se nachází monumentální Panorama rolnické války od Wernera Tübkeho, otevřené v roce 1989. Uvnitř se postavy prolínají do souvislého vlysu vzpoury a odvety – tváře zvýrazněné zoufalstvím a odhodláním, koně cválající poli, kteří se nikdy zcela nespoutají. Je to vize velkolepá i tísnivá zároveň, kruh barvy, který přitahuje pohled od jedné hrůzy k druhé.

Jinde leží ponuré připomínky ztráty: židovský hřbitov v údolí Napp, který nacisté v roce 1933 zbavili náhrobků, nyní je zde jediný pamětní kámen zasazený mezi mladé buky. Dolní kostel, postavený mezi lety 1691 a 1701 na troskách klášterního kostela z roku 1215, nabízí tiché výklenky, kde se sluneční paprsky dotýkají starobylého zdiva. Římskokatolická farnost zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie byla postavena v roce 1930, jejíž jednoduchá fasáda kontrastuje s omšelými zdmi v okolí.

Poutníci a cyklisté procházejí regionem po Lutherově stezce a cyklostezkách Unstrut-Werra a Kyffhäuser, kola hučí po dlažbě a asfaltu. Každá zatáčka odhaluje střechy rozbité staletími, dřevěné trámy ověnčené vinnou révou a vytrvalý klid vody – ať už nabírané z fontány, třpytící se v kanálu nebo pumpované skrz propracované lázně.

Stručně řečeno, Bad Frankenhausen/Kyffhäuser zůstává místem setkávání – legend a soli, uzdravení a strádání, válečné síly a duchovní útěchy. Je svědectvím o tom, jak města přetrvávají: přijímají sklon nakloněné věže, zápasí se slanou vodou z dávných hlubin a vetkávají duchy bitev a baronství do živoucí struktury každodenních rutin. Minulost zde jen tak nezůstává; proudí jako řeka Wipper skrz každý kámen a každý paprsek světla.