Bad Bentheim

Bad Bentheim, město s 16 689 obyvateli (k 31. prosinci 2023), zabírá 99,99 kilometrů čtverečních v jihozápadním cípu Dolního Saska v Německu, hraničící se Severním Porýním-Vestfálskem a Nizozemskem. Nachází se přibližně 15 kilometrů jižně od Nordhornu a 20 kilometrů severovýchodně od Enschede a slouží jako brána mezi německým vnitrozemím a nizozemskou provincií Overijssel. Bad Bentheim, dlouho známý pro své léčivé sirné prameny a termální solanku, nese čestné označení „Bad“, což odráží jeho status státem uznaného lázeňského střediska. Dominantou města je hrad Bentheim, staletí stará pevnost, která se stala symbolem místní identity i mnohovrstevnaté minulosti regionu.

Obec Bad Bentheim se nachází v nadmořské výšce 49 metrů a rozkládá se v délce 14 kilometrů od severu k jihu a 12 kilometrů od východu na západ. Na severu hraničí s městy Schüttorf a Nordhorn, na východě s Gronau a Ochtrup v Severním Porýní-Vestfálsku a na západě s nizozemskými obcemi De Lutte a Losser. Nedaleko za těmito sousedy leží historická města Almelo, Hengelo, Münster a Osnabrück, která jsou propojena sítí železnic a silnic. V rámci svých hranic město zahrnuje vesnice Achterberg, Bardel, Gildehaus, Hagelshoek, Holt und Haar, Sieringhoek, Waldseite a Westenberg, z nichž každá přispívá osobitým prvkem k širší komunitní struktuře.

Bad Bentheim, jehož původ sahá až k dokumentu z roku 1050 pod názvem Binithem, odhaluje již ve svém názvu stopy raných krajin nebo starověkých národů – ať už se jedná o mokřady kdysi pokryté rákosím (německy Binsen) nebo o raný germánský kmen Tubanti spojený se sousedním Twente. Po staletí zde vládli hrabata z Bentheimu, jejichž panství se soustředilo na hrad, o kterém se poprvé píše v roce 1116. Osudy města se změnily v souladu s širšími vlnami válek, reforem a okupace: v roce 1945 britské úřady přemístily sídlo okresu do Nordhornu, čímž přetvořily místní správu, a to i v době, kdy se hospodářský zázrak Ludwiga Erharda šířil po celém západním Německu.

V srdci Bad Bentheimu leží samotný hrad Bentheim. Masa zvětralého pískovce tyčící se z zalesněného náspu, jejíž mohutné valy a věže vypovídají o středověkých bojích i raně novověkých rekonstrukcích. V jeho zdech se nachází Pulverturm – hovorově známá jako „Prašná věž“ – která kdysi uchovávala zbraně a nyní zve návštěvníky, aby vystoupali a odhalili panoramatický výhled na město a krajinu. Prohlídky s průvodcem přibližují strategický význam této pevnosti i každodenní rytmus jejích obyvatel po devět století, zatímco muzejní místnosti uchovávají umělecky zrestaurované gotické a barokní prvky, které přežily čas i konflikty.

Léčivé prameny byly poprvé využívány kolem roku 1711, kdy z hlubin pod základy hradu vyvěraly sirné vody a slaná voda. To, co začalo jako neformální léčebné postupy, se brzy koncem devatenáctého století rozvinulo ve formální lázně, které přitahovaly osobnosti jako Otto von Bismarck, císař Vilém I. a v roce 1895 nizozemskou královnu Emmu s dcerou Vileminou. Jejich pobyty propůjčily lázním proslulost a vedly k postavení krásné pískovcové sochy Bismarcka na Bismarckplatz – symbolu, který dodnes stojí a shlíží na náměstí zpod stínu hradu.

Bentheimský pískovec, neboli Bentheimerovo zlato, byl základem velké části prosperity města od patnáctého do osmnáctého století. Lomaři otesávali bloky okrově zbarveného kamene z výchozy na okraji města a v Gildehausu a přepravovali je až do Východního Fríska, Nizozemska, Belgie a Dánska. Jeho charakteristické znaky nesou ikonické stavby, jako je amsterdamský Královský palác, antverpský kostel Panny Marie a dokonce i kodaňský katolický kostel v Århusu. Ačkoli místní tradice připisují Bentheimu dodávku podstavce pro newyorskou Sochu svobody, i jiné německé lomy – například v Obernkirchenu – si na tuto poctu nárokují.

V roce 1661 udělil hrabě Ernst Vilém z Bentheimu a Steinfurtu městu erb, který kombinoval jeho zlatý monogram „E G“ s devatenácti zlatými bezanty na červeném poli. Jejich přesná symbolika do značné míry vybledla, přesto se znak v plné podobě znovu objevil v roce 1955 poté, co jej varianty z osmnáctého a devatenáctého století zredukovaly na kruh bezantů. Dnes tento heraldický symbol zdobí městské budovy, hlavičkové papíry a ceduli lékárny a připomíná jak šlechtické patronátní smýšlení, tak trvalý obraz města o sobě.

Identitu Bad Bentheimu formovalo i náboženství. V polovině roku 2006 se zhruba 52,6 procenta obyvatel hlásilo k protestantským církvím – 36,7 procenta k reformovaným a 15,9 procenta k luteránům – zatímco 21,5 procenta k římským katolíkům. Zbytek tvoří ateisté, stoupenci jiných vyznání nebo ti, kteří nepatří k organizovanému náboženství. Historické svatyně tuto příslušnost odrážejí: nad kryptou hraběte Arnolda II. stojí prostý barokní reformovaný kostel z roku 1696, jehož strohému interiéru dominuje kamenná kazatelna; katolický kostel sv. Jana Křtitele, vysvěcený v roce 1670 z místního pískovce, ukrývá raně barokní oltáře a zbytky původního glazurování.

Kromě bohoslužeb se v Bad Bentheimu odehrává i kulturní život na jevištích pod širým nebem a v duchu starodávných zvyků. Bentheimer Freilichtbühne pořádá letní představení ve třech opuštěných lomech, jejichž strmé pískovcové stěny vytvářejí dramatickou kulisu pro divadlo. Procházky nočního hlídače vyjíždějí třikrát týdně od hradní brány v devět hodin a provádějí účastníky osvětlenými uličkami, přičemž vyprávějí legendy a historické viněty. Sousedé pokračují ve středověkém zvyku Weggen wegbringen – metrového bochníku rozinek neseného na žebříku na oslavu novorozenců – zatímco zimní kuchyně voní Bentheimer Moppen, tvrdými kmínovými sušenkami namáčenými v kávě o Vánocích.

Dopravní spojení posiluje roli města jako útočiště i dopravní tepny. Stanice na železnici Wiehengebirgs-Bahn se regionálními spoji RB 61 přímo napojuje na Rheine, Osnabrück a Bielefeld, zatímco dálková linka IC-77 spojuje Amsterdam, Osnabrück, Hannover a Berlín; lokomotivy zde mění energetické systémy, aby překlenuly nizozemské a německé standardy elektrického proudu. Cestující po silnici se autem dostanou na mezinárodní letiště Münster/Osnabrück za hodinu, zatímco místní autobusy obsluhují Gronau a Nordhorn. Obcí prochází federální dálnice 403, která kříží dálnice A 30 a A 31 směrem na Bad Oeynhausen, Hengelo, Emden a Oberhausen.

Z ekonomického hlediska město vyvažuje pohostinství zaměřené na cestovní ruch s drobným průmyslem a zemědělstvím. Hotely, kavárny a penziony vzkvétají vedle zdravotnických zařízení, jako je Fachklinik Bad Bentheim – specializující se na dermatologii, revmatologii a ortopedii – a evangelický jáhenský kostel Eylarduswerk v Gildehausu, který zaměstnává přibližně 210 zaměstnanců. Mezinárodní firmy poskytující služby v oblasti ropných polí mají své kanceláře v okolí a přispívají k pracovní síle, která sahá daleko za skromné ​​hranice města. Na okolních polích se nadále pasou ovce plemene Bentheim a prasata plemene Bentheim Black Pied – dědictví plemen, která byla kdysi v historickém kraji rozšířena.

Volný čas a společenský život se scházejí pod hradem v Schlossparku, dvanáctihektarové zahradě zařízené v knížecím stylu osmnáctého století. Široké cesty lemují zrcadlící se jezírka a růžové záhony, zatímco v létě pískovcová fontána stříká vodu do vzduchu a kachny kloužou po severním jezeře. V zimě se děti sjíždějí na saních po mírných svazích u hradních hradeb a na západním parkovišti parku se konají sezónní trhy, městský střelecký festival a poslední sobotní bleší trh v srpnu. Nedaleko se nachází Muzeum pískovce Bad Bentheim, které v zrestaurovaném domě Ackerbürgerů představuje geologické dědictví regionu.

V průběhu staletí se Bad Bentheim stalo místem léčení, řemesel a přeshraniční výměny. Jeho pevnost stojí jako strážce vyvíjejících se tradic, od středověkých lomů až po moderní kliniky; jeho pískovcové fasády vyprávějí příběhy napříč evropskými metropolemi; a jeho sirné prameny nadále přitahují ty, kteří hledají odpočinek. Ve hře kamene, vody a lidských aspirací město ztělesňuje jak vytrvalost historie, tak tichou kontinuitu každodenního života – trvalou kapitolu v příběhu neustále se měnícího regionu.