Amélie-les-Bains-Palalda

Amélie-les-Bains-Palalda leží ukrytá mezi záhyby východního podhůří Pyrenejí, kde se údolí řeky Tech táhne od drsných vrchovin k rozlehlým pláním. V nadmořské výšce 219 metrů se rozkládá kompaktní město s tímto složeným názvem obkročmo mezi starobylými termálními prameny a středověkou osadou na kopci, jehož moderní ulice odrážejí historii sahající od římského dobývání až po tiché vzpoury katalánských rolníků. Obec, založená v roce 1942 administrativním spojením Amélie-les-Bains a Palaldy, zabírá téměř 2 943 hektarů rulových a žulových plošin, které jsou prokládány enklávou druhohorních útvarů, jež naznačují moře, jež kdysi tyto svahy omývala. Dnes, když tok řeky nabírá na síle v úzké rokli pod ní, sdílejí tyto dvě vesnice kulturní dědictví formované středověkým vikomtstvím Vallespir a hraničářským duchem, který vznikl v rámci Pyrenejské smlouvy z roku 1659.

Z centra Amélie-les-Bains, kde z lázní starých staletí stoupá pára vonící solí, se území rozprostírá všemi směry: na severovýchod k jedlovým vrcholkům Corsavy; na jihozápad k Céretu, vzdálenému sotva sedm kilometrů; na sever k vápencovým skalám Montbolo. Hranice obce se Španělskem leží sotva co by kamenem dohodil od termálních lázní, což připomíná, že tyto prameny sloužily jako místo setkávání Katalánců a Franků přinejmenším od raného středověku. I dnes je katalánština slyšitelná v názvech místních vesniček a polí, což je ozvěna dob, kdy nad tímto úsekem údolí řeky Tech vládli vikomti z Castelnou.

Geologická mozaika pod Amélie-les-Bains-Palalda odhaluje pomalé umění hlubokého času. Většina terénu se skládá z prehercynských rul, žul a metasedimentů, které vznikly před 600 až 300 miliony let, místy překrytých posthercynskými vápenci a pískovci z doby dinosaurů před asi 250 až 75 miliony let. Tento izolovaný pás mezozoických hornin severně a východně od města představuje jediný dochovaný výchoze axiální zóny ve středních a východních Pyrenejích, který si geologové cení pro svědectví o zaniklé mořské říši. Za jasného rána, když sluneční světlo prochází údolím, bledé kameny této kapsy září tlumeným teplem, jako by připomínaly dobu, kdy se v těchto vodách pohybovali amoniti.

Klimatické záznamy potvrzují mírný potenciál tohoto jižního svahu. Mezi lety 1971 a 2000 naměřily meteorologické stanice průměrnou roční teplotu 14,3 °C, která v posledním třicetiletém období do roku 2020 vzrostla na 16,0 °C, zatímco roční srážky se pohybovaly kolem 890 mm, koncentrované v chladnějších měsících. Léto přináší v červenci méně než pět dní s měřitelnými srážkami a v lednu zřídka přesáhne sedm takových dnů. Sluneční svit má v průměru více než 2 600 hodin ročně a vrhá dlouhé stíny mezi kaštanové háje a olivové sady, které lemují vyšší kopce. Větry vanou podél osy údolí a hledají nejužší průchody skalami, než se rozptýlí do termálních proudů, které víří kolem římských lázní a červeně taškových střech kamenných domků v Palaldě.

Environmentální vlastnosti Amélie-les-Bains-Palalda sahají nad rámec pouhého mikroklimatu. Zóna Natura 2000 o rozloze 1 467 hektarů sleduje tok řeky Tech městem, kde koryto řeky brázdí parma jižní, která nese jeden z nejbohatších genofondů svého druhu na kontinentu, zatímco pyrenejský desman – nepolapitelný vodní rejsek – straší v chladnějších horních tocích. Za tímto koridorem se nacházejí dvě rozsáhlé sítě ZNIEFF typu 2 – nížiny Vallespir a masiv Aspres – které zahrnují téměř polovinu obcí departementu a chrání stanoviště dravců, orchidejí a staletých borovic. Data Corine Land Cover ukazují, že v roce 2018 více než 91 procent obce zůstalo zalesněných nebo polopřirozených, což je podíl nezměněný od počátku 90. let 20. století, což svědčí jak o strmém reliéfu, tak o trvalé hodnotě, kterou místní obyvatelé přikládají zalesněným svahům.

Lidský otisk terénu je neméně výrazný. Silnice D 115 lemuje pravý břeh řeky Tech, přitisknutá ke svahu, kde se nad zelenou tažnou stezkou tyčí žulové útesy. Před stoletím vedla po této trati železnice, než v roce 1940 povodně smetly její mosty; dnes přestavěná zelená stezka zve pěší a cyklisty, aby se po těchto kolejích vydali do hlubin údolí. Regionální autobusy liO spojují Amélie-les-Bains s pobřežní nížinou Perpignanu a horskými průsmyky, přesto pomalé tempo termální turistiky zůstává životodárnou silou města.

Od poloviny 19. století přicházejí návštěvníci do těchto lázní, aby se koupali ve vodách bohatých na sírany, chloridy a sodík – prvky, o nichž se říká, že zmírňují revmatická onemocnění, dýchací potíže a dermatologické potíže. Armáda zde kdysi provozovala termální nemocnici, jejíž římské základy jsou nyní historickou památkou, zatímco Chaîne Thermale du Soleil dohlíží na moderní lázeňský komplex, který každou sezónu vítá přibližně dvacet pět tisíc hostů. V bývalých kasárnách, kde koželuzi a barvíři kdysi využívali stejnou pramenitou vodu k změkčení kůže, se nacházejí řady léčebných kabin, parních lázní a masážních salonků. Sezónní příliv návštěvníků zvyšuje počet obyvatel města o tisíc i více duší, oživuje kavárny a vytváří rytmus, který kontrastuje s klidným klidem kamenných ulic Palaldy.

Údaje o počtu obyvatel potvrzují mírný růst v posledních letech: 3 553 obyvatel v roce 2022, což představuje 2% nárůst od roku 2016, zatímco téměř třetina místních domácností platí daň z příjmu pod hranicí mediánu v daném departmentu. S mediánem disponibilního příjmu na spotřební jednotku 17 530 eur místní rodiny vyvažují tradiční řemesla jako je lisování oliv, řezbářství a textilní řemesla, s pohostinstvím a lázeňskými službami. Síť sedmi hřbitovů – mezi nimiž jsou protestantská a vojenská pohřebiště – uchovává ostatky šlechticů, duchovních a vojáků, spolu s indickým princem a japonským samurajem, přičemž každý hrob je kamínkem v mozaice globálních setkání, kterých toto venkovské útočiště zažilo.

Dědictví přetrvává v kamenech Saint-Quentin a Saint-Martin. V Amélie-les-Bains farní kostel z 19. století uchovává románskou Pannu Marii ze 13. století, zachráněnou ze staré svatyně zbourané v roce 1932, aby uvolnila místo pro hotelová křídla. Její zvonkohra se sedmi zvony svolává věřící na mši a poté se vznáší přes náměstí, kde se kdysi poutníci zastavovali před vyhledáním léčivých koupelí. V Palaldě štíhlá loď kostela zakončená chórem ze 16. století ukrývá barokní oltářní obraz z roku 1656 a nástěnné malby svatých, jejichž barvy časem vybledly. Nedaleko se nad svahem kopce tyčí osm metrů Kalvárie, jejíž zvětralé sochy lákají k bližšímu prozkoumání Krista v kameni. V bývalé presbytáři se nachází malé muzeum lidového umění a resortní poštovní muzeum, jejichž sbírky nabízejí pohled na rolnický život, kroje a bezdrátovou telegrafii, která kdysi spojovala tyto vesnice s Paříží.

Amélie-les-Bains-Palalda si především zachovává pocit místa formovaného rozpory: žár sirné páry proti chladu horského vzduchu; poklidné tempo lázeňských procedur vedle spěchu proudu řeky Tech; katalánský jazyk Palaldy na pozadí fasád lázeňského bulváru inspirovaných Haussmannovou architekturou. Člověk může brzy vstát a sledovat rybáře, jak v mlze nad řekou nahazují udičky, a pak se zastavit pod kaštanem a sledovat, jak pronajatý dostavník vykládá návštěvníky z Marseille nebo Madridu, přičemž každý z nich vystupuje s nadějí na úlevu a vzpomínkou na mramorové sochy. Pozdě odpoledne, když sluneční paprsky pronikají stromy u průsmyku za Arles-sur-Tech, čápi krouží nad hlavou, jejich siluety se ostře rýsují na obloze, kterou by si člověk mohl zaměnit s Andalusií. Kameny zde však vypovídají o pyrenejských zimách a odolnosti zrozené z pohraničního života a připomínají každému cestovateli, že léčivé prameny i středověké věže jsou ukovány neúprosnými proudy historie.

V každém koutě této obce se minulost a současnost prolínají v nenápadném rozhovoru. Starobylé lázně stojí ve stínu posthercynských útesů. Olivovníky vypěstované z římských roubů poskytují olej lisovaný v moderních lisech. Zóna Natura 2000 se vine kolem kaplí zasvěcených svatému Josefovi a svaté Marii, kde se kongregace stále shromažďují o svátcích, aby se po dlážděných uličkách účastnily procesí. Kroky návštěvníka se ozývají na mostě postaveném Simonem Boussironem v roce 1909, kde se nad řekou Tech klenou tři železobetonové oblouky a kde zvuk zurčící vody nabízí jak připomínku geologických epoch, tak i příslib balzámu. Historie zde není pouhou kulisou, ale aktivní, dýchající přítomností – vyrytou do zvětralého kamene, nesená chladivým vánkem a skrytá v šumění minerálních vod, které od římských dob až dodnes přitahují poutníky, osadníky i zvědavce.

S přicházejícím večerem se v oknech penzionů vinoucích se borovicovými háji objevují světla a unavení nacházejí útěchu v přikrývkách pevně přitažených proti jarnímu chladu. V nočním tichu prorušuje ticho jen hukot vzdálené dopravy a tichý šramot ošetřovatelů vracejících se z vizit. Zítra lázně znovu otevřou své brány a údolí se opět naplní tichým šuměním vlnící se vody a tlumenou konverzací v katalánštině a francouzštině. Podstata obce však zůstává nezměněna: místo, kde se teplo země setkává se silou hor, kde každý kámen a pramen nese svůj příběh a kde se sbližování kultur věnovalo lidskému odpočinku v podhůří Pyrenejí.