Cachkadzor

Tsaghkadzor, uhnízděný na jihovýchodních svazích hory Teghenis, v nadmořské výšce 1 841 metrů, se jeví jako krajina kontrastů: místo, kde starobylé kameny svědčí o královském odkazu a moderní chaty odrážejí hukot současného volného času. Tato malá obec s něco málo přes tisíc duší, která se nachází pět kilometrů severozápadně od Hrazdanu a padesát osm kilometrů severovýchodně od Jerevanu, v průběhu staletí nashromáždila vrstvy významu. Už jen její název – arménsky „údolí květin“ – evokuje jak křehké divoké louky, které každé jaro pokrývají její svahy, tak i mírné obrysy kaňonu, který jako by návštěvníky ukrýval v tichém odpočinku.

Vývoj názvu města odhaluje mnoho z jeho měnících se vztahů. Ve starověku byla osada známá jednoduše pod turkickým překladem Darachichak, než se v roce 1947 znovu zrodila pod arménským názvem Tsaghkadzor. Dřívější varianty – Tsaghkotsadzor a Tsaghkunyats Dzor – odkazovaly na stejnou hojnost květin, zatímco středověcí kronikáři označovali místo jako Kecharuyk nebo Kecharis na počest kláštera založeného zde v roce 1033. Dnes jsou tato překrývající se názvy – stejně jako geologické vrstvy – viditelné v místní paměti a na mapách, přičemž každé z nich označuje určitou fázi v rozvíjejícím se příběhu města.

Dlouho před lyžařskými vleky a honosnými hotely sloužil Tsachkadzor jako sezónní útočiště arsacidských králů Arménie. Nepochybně je lákal čistý horský vzduch a chráněná ramena hřebene Tsachkunyats na západě. V té době nabízely chladné trávy a pramenité vody údolí útočiště před nížinným horkem, stejně jako dnes obyvatelům měst hledajícím únik od letního slunce Jerevanu. Jak staletí plynula, v kameni a maltě se zformoval ještě trvalejší odkaz: klášter Kecharis.

Kecharis, tyčící se na mírném vyvýšeném místě nedaleko centra města, patří k nejucelenějším středověkým komplexům ve východní Arménii. Jeho hlavní kostel, zasvěcený svatému Řehoři, pochází z roku 1033 a jeho zdi stále rezonují tisíciletou pobožností. Na jihu se nachází kostel Svatého Kříže – neboli Surb Nshan – vysvěcený v roce 1051, který představuje druhou fázi výstavby komplexu. Na začátku třináctého století se dále na svahu vynořil kostel Katoghike, jehož strohé linie připomínají klidnější a kontemplativnější kapitolu. Nakonec byl v roce 1220 přidán kostel Svatého Zmrtvýchvstání, který doplnil kvarteto svatyní, jež společně ztělesňují architektonickou vynalézavost arménských středověkých mistrů. Pečlivá restaurování těchto budov na konci dvacátého století jim umožnilo obnovit jejich původní funkci jako živých modliteben, jejichž liturgie se dnes odrážejí od freskových zdí podobně jako v minulých stoletích.

Kromě Kečarisu si Tsachkadzor uchovává i další kulturní památky. Skromný kulturní palác a veřejná knihovna nabízejí obyvatelům prostor pro setkávání a reflexi, zatímco každoroční oslava Dne města – konaná každý 3. října – slouží jako připomínka komunitních vazeb, které přesahují roční období a sjezdovky. Dále v okolí se nachází dům-muzeum věnované bratrům Orbelovým, které hovoří o nečekaných vazbách tohoto místa na globální vědeckou činnost. Leon Orbeli, narozený v Tsachkadzoru, se proslavil jako fyziolog v sovětské a arménské akademii; jeho bratr Ruben byl průkopníkem mořské archeologie; Joseph řídil Ermitáž v Leningradu. Jejich rozmanité úspěchy, připomínané ve zdech jejich dětského domova, podtrhují místní dědictví, které sahá daleko za alpské výhledy.

V sovětském období se klidný rytmus Tsachkadzoru přeorientoval na masovou rekreaci. Oficiálně vyhlášená jako osada městského typu v roce 1958 a v roce 1984 povýšená na plnohodnotné město, komunita byla začleněna do širších plánů na rozvoj léčebných a rekreačních středisek. Výstavba Olympijského sportovního komplexu v roce 1967, kterou prosazoval gymnasta Hrant Šahinjan, znamenala novou éru. Sportovci z celého Sovětského svazu se sjížděli do jeho tréninkových hal a sanatorií, aby se připravili na letní olympijské hry 1968 v Mexico City. V následujících desetiletích byl komplex zrekonstruován – naposledy v roce 2008 – a stal se jedním z nejkomplexnějších sportovních zařízení na jižním Kavkaze, doplněných hotelovým ubytováním a moderními terapeutickými procedurami.

Počet obyvatel odráží měnící se osudy města. Z 1 256 obyvatel v roce 2011 zaznamenalo sčítání lidu v roce 2022 1 010 obyvatel – což je mírný pokles, který je však zmírněn každoročním sezónním přílivem turistů. Zatímco počet stálých obyvatel kolísá, schopnost města přivítat návštěvníky zůstává nezmenšená, a to díky rozmanité infrastruktuře a široké škále služeb.

Tyto služby začínají dostupností. Tsachkadzor leží na křižovatce tří regionálních silnic: H-5 z jihovýchodu, H-28 ze severozápadu a H-29, která vede na východ do Gegharkuniku přes Hrazdan. Trasu z Hrazdanu projíždějí mikrobusy veřejné dopravy, i když jízdní řády mohou být nepravidelné; mezery vyplňují sdílené taxislužby, které nabízejí rychlou – i když méně předvídatelnou – alternativu. Ceny jízdného ve městě jsou nízké. Jízda z centra ke stanici lanovky, která se nachází v nadmořské výšce 1 969 metrů, stojí přibližně 300 arménských dramů. Pro cestovatele, kteří hledají informace, je na adrese Nalbandyan Street 3 k dispozici turistická informační kancelář, kde jim personál může poradit s možnostmi přímé dopravy.

Klimatické prostředí města zajišťuje kontrastní roční období. Léta jsou mírná, vzduch svěží a voní divokými květinami, které daly údolí jeho jméno. Zimy přinášejí bohatý sníh, který proměňuje Tsaghkadzor v magnet pro milovníky lyžování. Služby se však rozšířily i o potřeby návštěvníků hledajících zdraví a wellness: svahy kopců jsou posety sanatorii, která nabízejí koupele s minerály a terapeutické procedury, které mají údajně podpořit oběhové a dýchací potíže. V teplejších měsících místní rodiny a výletníci stoupají po serpentině z městského parku, která se vine březovými a borovými háji k restauraci Panorama. Cesta, dlážděná cihlami a vyčištěná i v zimě, nabízí mírný výstup a úchvatné výhledy na okolní vrcholy.

Je to však lyžařské středisko, které se stalo charakteristickým lákadlem města. Komplex, založený v roce 1986 a komplexně modernizovaný na počátku 21. století, se nyní výhradně spoléhá na vleky dodávané a obsluhované italskou skupinou Leitner. Síť se skládá ze čtyř etap: první dvě přepravují lyžaře od základny v nadmořské výšce 1 969 metrů do středních úrovní 2 234, respektive 2 465 metrů; třetí úsek stoupá na vrchol v nadmořské výšce 2 819 metrů; čtvrtá, přidaná v roce 2006, se odděluje od původní etapy a obsluhuje sousední hřeben, čímž vytváří dvě odlišné sjezdovky zpět do údolí. Kurzy lyžování a snowboardingu jsou snadno dostupné a půjčovny vybavení fungují jak na parkovišti, tak pod kavárnou uprostřed hory. Ačkoli se kvalita liší – což některé návštěvníky nutí zařizovat si vybavení v hotelech – pohodlí půjčoven přímo na místě zajišťuje, že se na svahy mohou vydat i improvizovaní jednodenní výletníci. Sezóna obvykle začíná v polovině prosince a trvá až do března, s občasným dubnovým sněžením, které zachovává lyžařské povrchy na vyšších sjezdovkách.

Rozšíření ubytovacích možností drží krok s růstem letoviska. Cachkadzor se nyní řadí hned za Jerevan v počtu nabízených hotelových pokojů. Mezinárodní značky jako Marriott a Best Western zde sídlí, zatímco domácí podniky spravují zařízení jako Golden Palace Resort and Spa, Ararat Resort a Multi Rest House Hotel. Místní hotel General Sports Complex, propojený s olympijským zařízením, je určen zejména pro sportovní delegace a wellness turisty a jeho sanatorium láká ty, kteří hledají regenerační pobyty.

V rámci neobvyklé regulační výjimky je Tsaghkadzor jedním ze tří arménských měst – vedle Jermuku a Sevanu – které mají povoleno provozovat hazardní hry. V jeho hranicích se stala kasina Golden Palace Senator a Senator Royale a jejich herny nabízejí návštěvníkům alternativní formu zábavy, když jsou svahy prázdné nebo sluncem zalitá odpoledne zjemní do večera.

Přesto si Tsaghkadzor pod svým komerčním zevnějškem zachovává atmosféru vícevrstvé historie. V Kecharisu stále zvoní klášterní zvony; sladká voda protéká starobylými kanály, které kdysi využívaly královské družiny. Každé léto rodiny piknikují mezi alpskými loukami a sledují tytéž stezky, po kterých poutníci a poutníci chodí po tisíciletí. A každou zimu si lyžaři vyřezávají nové stopy v krajině, která i přes modernizaci stále působí divoce a elementárně.

Kalendář akcí ve městě dále prolíná minulost s přítomností. V dubnu 2015 přivítal Olympijský sportovní komplex mistrovství světa v šachu družstev FIDE, čímž proměnil přednáškové sály ve strategické místnosti pro velmistry z celého světa. V poslední době oslavují atletiku ve všech podobách každoroční soutěže, jako je soutěž „Nejlepší sportovní rodina“, které lákají místní obyvatele i návštěvníky k soutěžení a potlesku. Tato setkání – ať už se jedná o deskové hry nebo lyžařské závody – svědčí o společné vitalitě, která vzdoruje malému počtu obyvatel.

Trajektorie Tsachkadzoru – od královského útočiště ke klášternímu centru, od sovětského rekreačního tábora ke globálnímu letovisku – zrcadlí arménské vlastní linie přežití, adaptace a obnovy. V jeho konturách lze číst otisky různých epoch: kameny jedenáctého století se opírají o ocelové věže jednadvacátého století; měkké pastviny kontrastují s ozvěnou lyžařských chat narvaných botami. Přesto si údolí především zachovává decentní půvab. Letní flóra signalizuje každoroční znovuzrození; zimní sníh smaže a doplní. Po celý rok horské větry nesou vzpomínky na minulé poutníky, olympijské naděje a rodiny shromážděné u klášterních zdí. Tsachkadzor je zároveň dokumentem arménské historie a živou, dýchající destinací – destinací, jejíž budoucnost, stejně jako minulost, budou formovat ti, které přitahují jeho výšky, tiché oblouky a nenápadný příslib osvěžení pro tělo i ducha.