Arménie

Arménie zaujímá skromný pás horského území na křižovatce kontinentů, kde obrysy starověkých říší stále utvářejí každodenní život. Nachází se v Arménské vysočině západní Asie a často je řazena mezi národy jižního Kavkazu. Na západě sousedí s Tureckem, na severu s Gruzií, na východě s Ázerbájdžánem a na jihu s Íránem a ázerbájdžánskou enklávou Nachičevan. Jerevan, její hlavní město a hlavní finanční centrum, leží na řece Hrazdanu a je moderní metropolí i strážcem tisíciletí starých tradic.

Geneze arménské identity leží v rozsáhlých análech Arménské vysočiny, území kdysi obývaného konfederacemi Hayasa-Azzi, Shupria a Nairi. V šestém století př. n. l. se do místních jazyků vpletla starší forma protoarménštiny, která sama o sobě byla odnoží indoevropské rodiny. V roce 860 př. n. l. vznikl Urartu jako první konsolidovaný arménský politický útvar. Jeho ambice upadly a v šestém století př. n. l. ustoupily achajmenovské satrapské vládě. Přesto až v prvním století př. n. l., za Tigrana II., dosáhlo arménské království svého vrcholu, táhnoucí se od Černého moře až po Mezopotámii. O krátké století později, v roce 301 n. l., se Arménie zapsala do historie jako první stát, který přijal křesťanství jako své oficiální vyznání víry – což Arménské apoštolské církvi propůjčuje poctu nejstarší národní církvi na světě.

V následujících stoletích byla Arménie rozdělena mezi Byzanc a sásánovskou Persii, přičemž každá mocnost si vnucovala své vlastní správní formy. Deváté století přineslo dočasné oživení pod vedením rodu Bagratuniů, kteří obnovili arménskou říši až do roku 1045. Následoval úpadek, ale v jedenáctém století arménští šlechtici založili přímořské knížectví v Kilikii ve východním Středomoří. Toto zřízení přetrvalo až do čtrnáctého století a zachovalo arménské právní a církevní instituce, i když Anatolie padla pod osmanskou nadvládu.

S nástupem osmanské a perské hegemonie v šestnáctém století se arménská vlast rozdělila na východní a západní polovinu, které byly v po sobě jdoucích válkách vyměňovány jako žetony. Do devatenáctého století Rusko pohltilo východní Arménii, zatímco západní Arménie zůstala pod osmanskou nadvládou. První světová válka způsobila zkázu, když osmanské síly systematicky vyhlazovaly až 1,5 milionu Arménů. V chaosu vyvolaném ruskou revolucí se Arménie v roce 1918 krátce stala republikou, která byla v roce 1920 pohlcena Sovětským svazem. Arménskou sovětskou socialistickou republikou zůstala až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, kdy současná Arménská republika znovu získala svou suverenitu.

Geografie se prosazuje v každém koutě země. Arménie, která se rozkládá na ploše přibližně 29 743 kilometrů čtverečních, je převážně hornatá – více než osmdesát pět procent jejího povrchu leží nad 1 000 metrů. Rychle tekoucí řeky prořezávají hluboké rokle, takže krajina zřídka klesá pod 390 metrů. Hora Aragac se tyčí do výšky 4 090 metrů nad mořem, zatímco legendární hora Ararat, která nyní leží na území Turecka, se tyčí do výšky 5 137 metrů a je stále silným symbolem arménského erbu. Dva hlavní ekoregiony – kavkazské smíšené lesy a východoanatolská horská step – se vyznačují bohatou biodiverzitou.

Klima odráží nadmořskou výšku. Léta jsou horká, suchá a slunečná, zmírněná nízkou vlhkostí a večerním horským vánkem, který se valí do údolí. Krátká jara vystřídají vleklé podzimy, kdy listy dozrávají v ohnivých odstínech. Zimy přinášejí dostatek sněhu a teploty klesají až k –10 °C, což láká nadšence na svahy Tsachkadzoru, které jsou vzdáleny jen půl hodiny od Jerevanu. Jezero Sevan, s 1 900 metry nadmořské výšky druhé nejvýše položené velké jezero světa, v zimě zamrzá, ale v teplejších měsících slouží jako místo pro rekreaci a rybolov.

Administrativně se Arménie dělí na deset provincií, z nichž každou vede guvernér jmenovaný národní vládou. Jerevan vyniká přímo voleným starostou a dvanácti poloautonomními okresy. Provincie se dále dělí na samosprávné komunity, kterých je devět set patnáct, z nichž čtyřicet devět je městských a osm set šedesát šest venkovských. Tyto obecní jednotky zahrnují města i vesnice, což odráží terén, který střídavě podporuje husté osídlení a izolované vesničky.

Moderní ekonomika spočívá na kombinaci průmyslu a těžby nerostů, doplněné o remitence rozsáhlé diaspory. Před rokem 1991 byla arménská ekonomika sovětské éry průmyslově orientovaná a vyráběla stroje, elektroniku, zpracované potraviny a textil. Po získání nezávislosti se podíl zemědělství na zaměstnanosti zvýšil na čtyřicet procent, a to v důsledku imperativů potravinové bezpečnosti, než se v polovině prvního desetiletí 21. století stabilizoval na přibližně dvaceti procentech HDP. Dnes hrají zahraniční investice – často směrované prostřednictvím Arménů žijících v zahraničí – klíčovou roli v rozvoji infrastruktury, technologií a cestovního ruchu.

Demograficky má Arménie v roce 2025 přibližně 3 081 100 obyvatel, což z ní činí jednu z nejhustěji osídlených zemí bývalých sovětských republik. Emigrace prudce vzrostla v 90. letech 20. století, ale od té doby se snížila, přičemž od roku 2012 je pozorován mírný růst populace. Za hranicemi se daří obrovské diaspoře – odhadované na osm milionů – v Rusku, Francii, Spojených státech, Íránu, Libanonu a jinde. Historické komunity přetrvávají v Turecku, zejména v okolí Istanbulu, a malé arménské enklávy přetrvávají v jeruzalémském Starém Městě a na ostrově San Lazzaro poblíž Benátek, kde mechitaristický klášter uchovává staletí vzdělanosti.

Etničtí Arméni tvoří 98,1 procenta populace. Jezídové tvoří největší menšinu s přibližně 1,1 procenta, zatímco Rusové zhruba 0,5 procenta. K mozaice doplňují i ​​další skupiny – Asyřané, Řekové, Gruzínci, Kurdové, Židé a další. Až do konfliktu v Náhorním Karabachu byli Ázerbájdžánci kdysi významnou menšinou, ale do roku 1990 prakticky všichni odešli. Naopak vlny arménských uprchlíků z Ázerbájdžánu přispěly k relativní homogenitě země.

Arménský jazyk, psaný abecedou, kterou kolem roku 405 n. l. vymyslel Mesrop Maštoc, zůstává jediným úředním jazykem. Jeho třicet devět písmen – původně třicet šest, tři přidaná později – podtrhuje literární tradici sahající přes šestnáct století. Ruština přetrvává jako široce rozšířený druhý jazyk, což odráží desetiletí sovětské nadvlády, zatímco angličtina se prosadila ve školách a městských centrech.

Náboženství se vtisklo každé vesnici a městu. Více než devadesát tři procent Arménů se hlásí k Arménské apoštolské církvi. Církev, jejíž kořeny sahají do misí apoštolů Tadeáše a Bartoloměje v prvním století našeho letopočtu, patří k orientálnímu pravoslavnému společenství. Sídlo katolikosu v Ečmiadzinu s hlavní lodí z pátého století patří k nejstarším katedrálám na světě. Katolické kongregace – arménské i latinské – si zde udržují svou přítomnost, stejně jako protestantské komunity, molokánské skupiny ruského původu a malá židovská komunita soustředěná v Jerevanu a Sevanu.

Jezídismus přežívá v západních horských vesnicích, kde byl v roce 2019 otevřen chrám Quba Mêrê Dîwanê, který oživil starověké obřady. Tyto náboženské proudy koexistují pod ústavou, která uznává Arménskou apoštolskou církev a zároveň zachovává svobodu vyznání pro všechny.

Arménská architektura nese stopy seismických imperativů. Silné kamenné zdi a nízké profily chrání před otřesy, zatímco hojné místní opuky a čediče poskytují budovy trvalé hodnoty. Ačkoli se z antiky dochovalo jen málo dřevěných staveb, středověká hlavní města Ani a další připomínají obrysy zaniklých osad. V každém údolí kostely a kláštery – Geghard vytesaný do útesů, symetrické sloupy Garni, propracované portály Noravanku – hovoří o fúzi utilitárního řemesla a posvátných aspirací.

Kuchyně odráží sbližování východu a západu. Recepty kladou důraz na kvalitu surovin před silným kořením. Čerstvé bylinky, luštěniny, ořechy a ovoce, jako jsou meruňky – arménské národní ovoce – dodávají pokrmům chuť, zatímco listy vinné révy nebo zelí slouží jako nádoby na kořeněné náplně. Granátové jablko, symbol plodnosti, prostupuje jak recepty, tak ikonografií. Chléb ve tvaru chačkaru, dušená jídla obohacená o kyselé švestky a lehké placky pečené v pecích tandoor definují denní jídlo, doplněné pstruhy z horských potoků nebo raky z jezera Sevan.

Turisté v Arménii nacházejí bohatství regionální rozmanitosti. Střední Arménie, s Jerevanem a náboženským centrem Ečmiadzin, se může pochlubit klášterem Geghard a archeologickou rezervací Khor Virap, které nabízejí setkání s historickým dědictvím. Oblast jezera Sevan, obklopující vysokohorské jezero, odhaluje starobylé hřbitovy s křížovými kameny a letní pláže, kde se místní restaurace specializují na sladkovodní ryby. Severní provincie, lemované Gruzií, jsou kolébkou odlehlých klášterů přístupných pouze úzkými stezkami a hostí Dilidžan, zalesněné letovisko, jehož rozvíjející se kulinářská scéna evokuje alpské kouzlo. Na jihu se v soutěskách Vorotan a Amaghu nacházejí kláštery Tatev a Noravank, zatímco zříceniny karavanseraje v Selimu a útesové vesnice Hin Chndzoresk naznačují kdysi rušné vnitrozemí Hedvábné stezky.

Mezi městskými centry vyniká Jerevan svými širokými třídami a pohodlným bezpečím po setmění, a to i přes občasné drobné krádeže. Gjumri, které v roce 1988 zasáhlo zemětřesení, prochází kulturním oživením; Vanadzor, třetí největší město, si zachovává klidný půdorys ze sovětské éry; a lázeňské město Jermuk láká návštěvníky svými teplými minerálními prameny. Cachkadzor se svými lyžařskými vleky a dobře upravenými sjezdovkami zůstává hlavní destinací pro zimní sporty v zemi.

Cestovatelé používají dram (AMD) pro každodenní transakce. Mince se pohybují v hodnotě od 10 do 500 dramů; bankovky dosahují až 100 000 dramů. Směna měn za dolary, eura nebo rubly je jednoduchá, obvykle bez provize; bankomaty velkých sítí jsou rozesety v městských oblastech, ale mimo Jerevan je hotovost často nepostradatelná.

Bezpečnost v Arménii je pozoruhodná. Místní obyvatelé si cení pohostinnosti a chodníky v Jerevanu a okolí působí bezpečně i po setmění. S nelicencovanými taxikáři se doporučuje opatrnost – dohodnutí jízdného předem nebo použití oficiálních aplikací může předejít sporům. Od sametové revoluce v roce 2018 se drobná korupce postihující turisty zmenšila. Pohledy kolemjdoucích obecně odrážejí spíše zvědavost než nepřátelství a otevřený rasismus je vzácný. Návštěvníci z řad LGBT komunity by však měli být diskrétní, protože společenská akceptace zůstává omezená a svazky osob stejného pohlaví nejsou v tuzemsku uznávány.

Respektování místních zvyklostí obohacuje každý pobyt. Skromné ​​oblečení a pokrývka hlavy pro ženy se hodí k návštěvám kostela; muži si uvnitř sundávají klobouky. Zapálení svíčky v klášterní kapli je volitelným gestem úcty. Zapojení Arménů do konverzace o historii nebo kultuře se setkává s opravdovým zájmem, ale náhlý vstup do obchodního styku bez obvyklé konverzace se může zdát nečekaný. Ve veřejné dopravě se očekává úcta ke starším a princip pohostinnosti vyzývá hostitele, aby zajistili pohodlí hostů – odmítnutí dalšího jídla nebo pití může prověřit arménskou zdvořilost.

Pro osoby s dvojím občanstvím existuje právo na více občanství současně s povinnostmi: arménští muži ve věku od osmnácti do dvaceti sedmi let musí vykonávat vojenskou službu bez ohledu na jiné pasy. Vyhýbání se takové povinnosti s sebou nese právní sankce. Dlouhodobý konflikt s Ázerbájdžánem vyzývá k opatrnosti v blízkosti hraničních zón, kde přetrvávají občasné potyčky a ruští míroví důstojníci monitorují Lačinský koridor.

Arménie je zároveň živoucí kronikou civilizací a národem, který si razí cestu v jednadvacátém století. Její kopce a náhorní plošiny stopují stopy nomádů, křižáků a obchodníků. V textuře kamenných zdí, modlitbách v kaplích a chuti pečlivě připravených jídel se země neodhaluje skrze velkolepá prohlášení, ale skrze tichou vytrvalost lidu, který poznal ztrátu i obnovu. Pro ty, kteří se vžijí do jejích rytmů, Arménie nabízí nefalšovaný a výmluvný popis dosahu dějin až do současnosti.