Jeruzalém

Jeruzalém se rozkládá na drsné náhorní plošině v Judských horách, zhruba uprostřed mezi Středozemním a Mrtvým mořem. Toto město stojí po tisíciletí na křižovatce říše a víry a jeho vápencové hradby jsou svědky dobývání i obřadů. Navzdory drsným konturám jeho prostředí – obklopeného údolími Kidron, Hinnom a Tyropeon – se lidská stopa Jeruzaléma rozšířila daleko za jeho slavné hradby Starého Města, které jsou nyní symbolem trvalé svatosti i politických sporů.

Archeologické nálezy v Městě Davidově naznačují malé sezónní tábory pastýřů již ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. Egyptské záznamy jej v pozdní době bronzové nazývají Urusalim – pravděpodobně „město Šalem“ podle kanaánského božstva – což značí jeho vzestup mezi regionálními politickými celky. Kolem desátého století př. n. l. místní vládci, tradičně označovaní jako král David a jeho syn Šalamoun, proměnili město na vrcholu kopce v náboženské srdce Judského království. Šalamounův chrám, ačkoli byl později zničen, mu dodával symbolickou váhu, která přežila následné přestavby a drancování.

Jeruzalém byl desítkykrát obléhán, vypleněn nebo napaden – odhady počítají více než padesát útoků a více než čtyřicet změn kontroly v následujících staletích. V roce 1538 osmanský sultán Sulejman I. Velkolepý dokončil hradby, které dodnes obepínají Staré Město. Uvnitř těchto hradeb se vytvořily čtyři čtvrti – arménská, křesťanská, židovská a muslimská. Do roku 1981 si toto místo vysloužilo zápis na seznam světového dědictví, ačkoli je stále klasifikováno jako ohrožené, protože jeho kameny snášejí namáhání seismickými, lidskými a politickými otřesy.

Pro Židy je Jeruzalém centrem zbožného života již od desátého století př. n. l. Chrámová hora, kdysi korunovaná Prvním chrámem postaveným Šalomounovým synem a později Herodovým Druhým chrámem, zůstává nejposvátnějším místem judaismu. Zeď nářků – fragment Herodova opevnění – slouží jako nejbližší dostupné místo pro modlitbu. Všechny synagogy na celém světě, směřující k Jeruzalému, orientují své svaté archy směrem k tomuto pozůstatku, čímž posilují trvalé prostorové pouto.

Křesťanské pouto k Jeruzalému vyrostlo z událostí popsaných v Novém zákoně. Poutníci uctívají chrám Božího hrobu – na místě tradičně spojovaném s ukřižováním i prázdným hrobem – jako nejvýznamnější křesťanskou svatyni. Večeřadlo na hoře Sion, kam se podle tradice odehrála Poslední večeře, a okolní relikvie dále upevňují roli města při formování křesťanské liturgie a umění.

V islámu zaujímá Jeruzalém třetí místo po Mekce a Medině. Raní muslimové směřovali modlitby k tomuto městu a islámská tradice zaznamenává Mohamedovu noční cestu z Mekky na Chrámovou horu, z níž vystoupil k nebi. Skalní dóm, dokončený na konci sedmého století, a přilehlá mešita al-Aksá tvoří posvátný komplex a označují duchovní pouto, které se táhne celým muslimským světem.

Moderní status Jeruzaléma odráží jeho mnohovrstevnatou minulost. Plán rozdělení OSN z roku 1947 navrhoval neutrální mezinárodní zónu, ale válka v roce 1948 město rozdělila: západní Jeruzalém připadl Izraeli, východní Jeruzalém – včetně Starého Města – Jordánsku. V roce 1967 Izrael dobyl východní Jeruzalém a později jej anektoval pod obecní jurisdikci, což většina světa prohlásila za nezákonné. Izraelský základní zákon z roku 1980 prohlašuje město za „úplné a jednotné“, v němž sídlí Knesset, Nejvyšší soud a oficiální rezidence prezidenta a premiéra. Palestinci si rovněž představují východní Jeruzalém jako své budoucí hlavní město. Ani jeden z těchto nároků nezajišťuje široké mezinárodní uznání, což z města dělá opěrný bod izraelsko-palestinské diplomacie a svárů.

Od devatenáctého století se rozvoj rozšířil za hranice Starého Města o rozloze 0,9 km². Předměstí, obchodní bulváry a obytné čtvrti nyní zahrnují téměř milion obyvatel. V roce 2022 se přibližně 60 procent identifikovalo jako Židé a 40 procent jako Palestinci (muslimové a křesťané dohromady). Uvnitř Starého Města stále oddělují jeho čtyři historické čtvrti úzké uličky; za nimi nové čtvrti svědčí o rychlém růstu a trvalém rozdělení.

Jeruzalémské plošiny a kopce – Olivetská hora na východě a hora Scopus na severovýchodě – ležící zhruba 760 m nad mořem odedávna definovaly jeho opevnění a výhledy. Údolí Kidron se táhne na východ, zatímco rokle Hinnom na jihu nese biblické asociace se soudem. Údolí Tyropeon, které kdysi rozdělovalo středověké jádro města, je nyní pohřbeno pod vrstvami sutin.

Voda představuje trvalou výzvu. Starověcí inženýři vytesali akvadukty, tunely a cisterny, aby zachytili vzácné srážky. Dnes převládá polosuché středomořské klima: horká a suchá léta se v červenci a srpnu pohybují kolem 24 °C, zatímco zimy přinášejí mírné teploty kolem 9 °C v lednu a většinu ročních srážek ve městě, 537 mm, mezi říjnem a květnem. Sněhové nadílky jsou vzácné; jednou za několik let zanechá silnější bouře přechodné závěje.

Populační mozaika Jeruzaléma se opakovaně měnila. Od konce křížových výprav převládali muslimové až do konce devatenáctého století, kdy židovská imigrace a přirozený nárůst zvrátily rovnováhu. Odhady z počátku dvacátého století se liší, ale v polovině tohoto desetiletí tvořili Židé většinu. Hranice po roce 1948 opět narušily komunitní vzorce a dnes Izraelci a Palestinci obývají převážně oddělené čtvrti – ačkoli pohyb lidí a zboží tyto hranice v praxi stírá.

Kromě většinové židovské populace obohacují jazykový, kulinářský a kulturní život významné muslimské a menší křesťanské komunity. Ultraortodoxní („charedi“) čtvrti, většinou v západních sektorech, dodávají místnímu obchodu a rytmům každodenního života slavnostní charakter. Ve východním Jeruzalémě novější osady postavené od roku 1967 poskytují domov téměř 200 000 židovským obyvatelům vedle dlouholetých arabských čtvrtí.

Jeruzalémská ekonomika kdysi závisela téměř výhradně na poutnících, které přitahovala posvátná místa. S získáním státnosti se izraelská vláda stala předním zaměstnavatelem, který zajistil tisíce pracovních míst ve veřejném sektoru a podnítil soukromé podniky. Ačkoli Tel Aviv zůstává finančním centrem země, rostoucí high-tech klastr – jehož základem jsou výzkumná a vývojová centra v Har Hotzvimu a Jeruzálemský technologický park – nabízí další rozměr a zaměstnává nadnárodní firmy od Intelu po Tevu.

Městská krajina dlouhodobě upřednostňovala nízkopodlažní architekturu. Nedávné urbanistické plány však počítají s koridory mrakodrapů podél Jaffa Road a King George Street, včetně navrhované 65patrové věže. Komplex dvanácti výškových budov poblíž hlavního autobusového nádraží bude integrovat kanceláře, hotely, obchody a dopravu, mosty a tunely budou propojeny s novou expresní železniční tratí směr Tel Aviv. Plány na kulturní a soudní komplexy dále signalizují ambice oživit centrum města.

Jeruzalémská dopravní síť propojuje jeho starobylé jádro a rozlehlá předměstí. Jeruzalémské hlavní autobusové nádraží, jedno z nejrušnějších v Izraeli, vypravuje linky Eggeda, Dan a Superbusu po celém regionu. Lehká železnice, spuštěná v roce 2011, nyní obsluhuje dvacet tři zastávek z Pisgat Ze'ev přes centrum města k hoře Herzl a denně přepraví až 200 000 cestujících. Vysokorychlostní železniční spojení do Tel Avivu, dokončené v roce 2019, končí v podzemní stanici Navon sousedící s Mezinárodním kongresovým centrem.

Mezi hlavní silniční tahy patří dálnice Begin na západním křídle a silnice Route 60 vedoucí poblíž zelené linie. Částečně vybudovaný 35 km dlouhý okruh slibuje rychlejší přístup k předměstím, ale vyvolal debatu o využití půdy a dopadu na komunitu. Staré jeruzalémské letiště Atarot ukončilo provoz v roce 2000; návrhy na společné izraelsko-palestinské letiště v údolí Jordánu, oddělené izraelské a palestinské terminály v přestavěném areálu Atarot a vylepšené železniční spojení udržují letectví na programu města.

Jeruzalémská identita sahá daleko za rámec náboženských poutí. Izraelské muzeum, které ročně navštíví téměř milion návštěvníků, uchovává archeologické poklady a svitky od Mrtvého moře ve své Svatyni knihy. Nedaleko se nachází Muzeum biblických zemí a Izraelský úřad pro památky, které přitahují akademickou i veřejnou angažovanost. Dům Ticho a Rockefellerovo muzeum připomínají dřívější éry vědeckých objevů.

Performativní umění vzkvétá v místech, jako je Jeruzalémské divadlo, Divadlo Khan a Cinematheque, zatímco každoroční akce – Izraelský festival, Jeruzalémský filmový festival, pouliční divadlo ve Starém Městě – oživují veřejné prostory. Národní hřbitov na hoře Herzl je základem kultury památek a Muzeum holocaustu v Jad Vašem představuje slavnostní svědectví o historii spolu s vědeckými zdroji.

Palestinské kulturní instituce existují vedle izraelských. Palestinské národní divadlo a projekty na ochranu památek Riwaq podporují arabské dědictví, zatímco kulturní centrum Yabous, galerie Al-Hoash a konzervatoř Edwarda Saida stimulují mezikulturní dialog. Společné iniciativy – jako například umělecké programy Abrahamova fondu – se snaží překlenout společenské propasti, a to i přes zůstávající napjatou politickou realitu.

Současná mapa Jeruzaléma prolíná starověké s moderním. Opevněné Staré Město, o rozloze pouhého jednoho kilometru čtverečního, obklopuje čtyři historické čtvrti a trojici svatých míst: Zeď nářků, Chrám Božího hrobu a komplex al-Aksá. Širší městská oblast východního Jeruzaléma zahrnuje jak náboženské okrsky, tak obytná předměstí, kde žijí muslimové, křesťané a židovské čtvrti z doby po roce 1967. Západní Jeruzalém, budovaný od roku 1948, funguje jako občanské a obchodní srdce Izraele. Západní sektory doplňují enklávy haredi s charakteristickým tempem života. Mimo městské jádro si Ein Kerem zachovává atmosféru vesnice na úbočí kopce, její kostely a galerie jsou zasazeny mezi terasovité olivové háje.

Jeruzalém se brání jednoduchému popisu. Jeho vápencové ulice se ozývají žalmy, kázání a sílící občanské debaty. Jeho panorama staví vedle sebe kopule, minarety a nové mrakodrapy. Zůstává živoucím palimpsestem: posvátný pro mnohé, někteří zpochybňovaný, přesto obývaný všemi, kteří se pohybují v jeho hlubokém spojení historie, víry a modernity. V každém kameni a příběhu Jeruzalém odhaluje jak hlubokou kontinuitu, tak i tlaky změn – trvalé svědectví o lidských aspiracích a složitosti.