Baku

Baku leží na jižním pobřeží Apšeronského poloostrova, kde Kaspické moře omývá cesty dostatečně široké na to, aby unášely jak starověké vzpomínky, tak moderní ambice. Město leží dvacet osm metrů pod hladinou moře – nejníže položené hlavní město na světě – přesto se duchem tyčí daleko nad svou topografickou hloubkou. Počet obyvatel, který v roce 2009 překročil dva miliony, se shlukuje podél zálivu a přitahuje ho obchod, kultura a ostré větry, které městu vynesly přezdívku „Město větrů“.

Z obezděného bludiště Ičeri Šeher – Starého Města – lze zahlédnout vrstvy bakuského dědictví. V jeho srdci stojí Panenská věž, jejíž válcovitý tvar naznačuje středověkou obranu a dřívější tradici. Nedaleko se nachází palác Širvanšáhů, který je odkazem dynastie, která vládla těmto břehům po staletí. V roce 2000 UNESCO uznalo tuto enklávu za světové dědictví, částečně pro dochované valy a karavansaráje, ale také pro autenticitu úzkých uliček, kde se stín a sluneční světlo prolínají na staletími opotřebovaném kameni.

Za branami Starého Města se po poloostrově rozkládá dvanáct administrativních rajonů a čtyřicet osm městysů. Mezi nimi se šedesát kilometrů od pobřeží nachází Neft Daşlar – ropná osada postavená na ocelových nohách vysoko nad vodou. Vznikla v polovině 20. století jako vzor průmyslové odvahy a dodnes je aktivní, což svědčí o staletí trvajícím zapojení města do těžby ropy. Na souši ostrovy Bakuského souostroví žijí v malých komunitách a slouží jako připomínka vlivu moře na ekonomiku regionu.

Ropa formovala vzestup Baku ze skromného města se sedmi tisíci obyvateli na počátku 19. století na globální centrum do roku 1900. Ručně kopané povrchové vrty z 15. století ustoupily v roce 1872 prvním komerčním těžebním plošinám. Na přelomu století produkovala pole kolem Baku polovinu světové těžby ropy, což přitahovalo inženýry a dělníky z celé Evropy i mimo ni. Mezi lety 1860 a 1913 se počet obyvatel města zvýšil ze třinácti tisíc na více než dvě stě tisíc, což s sebou přineslo ruské, arménské a židovské komunity, které do městské struktury vnesly hudební, literární a architektonické ozdoby.

Za sovětské vlády sloužilo Baku jak jako letní útočiště, tak i jako průmyslové centrum. Jeho suché klima a dlouhé hodiny slunečního svitu z něj udělaly cíl pro ty, kteří hledali odpočinek na kaspických plážích nebo v lázeňských komplexech, a to i přesto, že jeho továrny a rafinerie zanechaly po sobě dědictví znečištění. Větry ve městě – chazri ze severu a gilavar z jihu – běžně dosahují síly vichřice, strhávají listí ze stromů a ženou se přes záliv rychlostí až 144 kilometrů za hodinu.

Pod moderními bakuskými bulváry se nacházejí slaná jezera a bahenní sopky. Lokbatan a další za hranicemi města bublají vazkým bahnem, zatímco jezero Boyukshor se táhne severozápadně. Tyto prvky odrážejí vyprahlost Apšeronského poloostrova. Roční srážky zřídka překračují 200 milimetrů, což je v ostrém kontrastu s bujnou zelení západních svahů Kavkazu, kde srážky mohou přesáhnout dva tisíce milimetrů. Déšť přichází většinou v jiných ročních obdobích než v létě, přesto se žádná část roku necítí skutečně vlhká.

Léta v Baku jsou teplá, s průměrnými denními teplotami v červenci a srpnu kolem 26 °C. Chazri často přináší úlevu na nábřeží, kde se podél zálivu vine promenáda. Zimy zůstávají chladné, s průměrnou teplotou 4,3 °C v lednu a únoru, ale polární vzduch a chazri mohou chlad prohloubit a sníh, i když prchavý, se vločká nad moderním panoramatem města.

Hospodářská aktivita se soustřeďuje na energetiku, finance a obchod. Přibližně 65 procent HDP Ázerbájdžánu protéká Baku. Bakuský mezinárodní námořní obchodní přístav ročně odbavuje miliony tun nákladu a propojuje námořní, železniční a silniční trasy napříč Transkaspickým koridorem. Bakuská burza cenných papírů se řadí na nejvyšší místo na Kavkaze podle tržní kapitalizace a nadnárodní banky – HSBC, Société Générale, Credit Suisse – udržují pobočky vedle domácích institucí, jako je Mezinárodní banka Ázerbájdžánu.

Ropa byla hnací silou raného růstu; dnes je základem probíhajícího rozvoje. Komplex Ázerbájdžán-Čirag-Gunešli a plynové pole Šáh Deniz zásobují terminál Sangačal, zatímco plynovody – včetně tras Baku-Tbilisi-Erzurum a Baku-Tbilisi-Ceyhan – přepravují uhlovodíky do Evropy i mimo ni. Jižní plynový koridor, který je v provozu od roku 2007, přepraví ročně až 25 miliard krychlových metrů plynu, což mění energetickou mapu Evropy.

Charakter Baku však přesahuje rámec jeho ropné ekonomiky. Kulturní místa se množí v každé čtvrti: Kulturní centrum Hejdara Alijeva, navržené Zahou Hadid, se táhne přes náměstí poblíž bulváru; Mezinárodní centrum mughamu pořádá vystoupení modální hudby, kterou UNESCO uznalo za nehmotné dědictví. Muzea – národního i moderního umění, historie, koberců – vystavují předměty od starověkých zoroastriánských relikvií až po současná ázerbájdžánská plátna.

Náboženská architektura svědčí o pluralitní minulosti města. Převládá šíitský islám, ale mešity koexistují s pravoslavnými kostely, synagogami obnovenými po sovětském znárodnění a katolickou apoštolskou prefekturou. Nowruz, starověký perský Nový rok, zůstává ústředním bodem, i když hamamy z 12. až 18. století – Teze Bey, Gum, Bairamali a Agha Mikayil – nadále slouží jako společenská centra a jejich kupolovité interiéry byly zrestaurovány pro moderní využití.

Městská obnova mění siluetu Baku. Vedle fasád ze sovětské éry se tyčí prosklené věže – SOCAR, Flame Towers, křišťálově atraktivní Deniz Mall. Dědictví centra města odolalo škodám způsobeným zemětřesením a chybným krokům při restaurování; bylo v roce 2009 vyjmuto ze seznamu ohrožených památek UNESCO a stále představuje kotvu města. Náměstí Fountains Square pulzuje kavárnami a nočním životem, zatímco kluby odrážejí východní tradice i západní rytmy.

Městem se vine zelené plochy. Bakuský bulvár nabízí promenádujícím výhledy na moře a hudební fontány; park Hejdara Alijeva a park Samada Vurguna poskytují stinná útočiště; Alej mučedníků připomíná oběti konfliktu. Stromy lemují ulice Nizami a Neftchilar, kde se mezinárodní butiky střídají s místními obchody.

Baku je propojeno dopravními sítěmi. Metro, otevřené v roce 1967, vezme zdobené lustry a mozaiky na třech linkách a dvaceti pěti stanicích. Plány na rozšíření o čtyřicet jedna stanic v průběhu dvou desetiletí. Čipové karty BakuCard fungují v metru a autobusech; příměstská železnice a lanovka spojují pobřeží s předměstími na svazích kopců. Silniční spojení podél dálnic M-1 a E60 spojuje město s Evropou a Střední Asií. Trajekty a katamarány překračují záliv do Turkmenbaši a Íránu, zatímco lanovka stoupá po strmých svazích, aby ukázala město shora.

Demografické posuny poznamenaly historii Baku. Na konci 20. století sovětská politika vyhnala arménské obyvatele; ostatní menšiny – Talyšové, Rusové, Lezgiové – zůstávají co do počtu menší. Dnes převažují etničtí Ázerbájdžánci. Migrační vzorce od 19. století proměnily město s několika tisíci obyvateli v metropoli s 2,3 miliony obyvatel do roku 2020. Vnitřně vysídlené osoby a uprchlíci přispěli k růstu měst, což odráží regionální konflikty.

Navzdory vysokému umístění v globálních průzkumech zůstávají měsíční výdaje v Baku nižší než v mnoha velkých městech. Luxusní ulice sdílejí prostor se skromnými čtvrtěmi. Nákupní centrum Crescent Mall bylo otevřeno v květnu 2024 a rozšířilo vybavení do stávajících center, jako jsou Ganjlik, Park Bulvar a Port Baku. Pod leskem však město spojuje tradici a inovaci: dílny na tkaní koberců fungují v blízkosti mrakodrapů s kancelářskými budovami a starobylé hamamy stojí na dohled od věží tyčících se do nebes.

Mezinárodní akce zdůrazňují vyvíjející se roli Baku. Město hostilo v roce 2012 Eurovizi, v roce 2015 Evropské hry a od roku 2016 Velkou cenu motoristického sportu. V roce 2021 a znovu v roce 2024 přilákala globální setkání delegáty z různých zemí. Každá událost přinesla do historického rámce Baku nové architektonické zásahy, od mediálních center na nábřeží až po zakázková místa v přestavěných průmyslových zónách.

Kouzlo Baku pramení z kontrastů. Cestovatel vedený vyprávěním Aliho a Nina by si všiml, jak strohost města – suchý vzduch, kamenné ulice – přináší chvíle tepla: na koncertě mughamu, v tichu nádvoří mešity po modlitbě, ve valčíku světel na vodě bulváru. Houževnatost města se projevuje v jeho vytrvalosti napříč impérii a ideologiemi; jeho půvab se objevuje v leštěném kameni moderních muzeí a omšelých zdech Starého Města.

V Baku se Asie a Evropa nesetkávají jako abstrakce, ale v hmatatelné podobě: minarety a cibulovité kopule vedle neoklasicistních fasád; východní bazar poblíž nákupního centra v západním stylu; ropné věže na moři viditelné z promenády u vody, kde se za soumraku procházejí rodiny. Zde, pod klenbou proměnlivých větrů a oblohy, město pod hladinou moře nabízí svět nad sebou.