Kypr

Kypr zaujímá zvláštní místo na křižovatce kontinentů, jehož břehy jsou formovány tisíciletími setkání a jeho současnost je definována rozdělením i jednotou. Ostrov se rozkládá ve východním Středomoří a jeho pevnina – dlouhá a úzká, od jednoho vrcholu k druhému necelých 240 kilometrů – leží blíže k Levantě než k srdci Evropy. Jazyk, zvyky a politické struktury, které převládají na jihu, však nejsilněji rezonují s helénským světem. Na severu samostatná správa spojuje svou autoritu s Anatolií. Na jižním pobřeží se po celou dobu drží dvě suverénní britské vojenské základny, pozůstatky říše, jejíž přítomnost zde přetrvává v dopravních konvencích a hučení červených telefonních budek.

Geograficky je silueta ostrova vymezena dvěma horskými pásmy, které lemují úrodnou centrální rovinu. Jihozápadu dominuje mohutné a zvrásněné pohoří Troodos, které se u hory Olymp tyčí do výšky téměř 1 952 metrů. Z jejich chladných, cedry porostlých výšin teče řeka Pedieos, nejdelší vodní tok Kypru, která se vine na východ, než se rozplyne v jílovitých půdách roviny Mesaoria. Podél severního pobřeží nabízí štíhlé pohoří Kyrenia mírnější výstup, jehož vrcholy sotva dosahují tisíce metrů, než prudce klesnou ke skalnatému pobřeží. Mezi těmito výškami se krajina rozkládá na polích s pšenicí, ječmenem a zeleninou, která živila ostrovany od neolitu.

Lidské stopy na Kypru sahají asi 13 000 let zpět, kdy se malé skupiny lovců a sběračů ukrývaly v pobřežních jeskyních. O několik tisíciletí později zkrotili zemi prvními zemědělskými vesnicemi a položili základy usedlé společnosti. V pozdní době bronzové se ostrov v egyptských a chetitských záznamech nazýval Alašija a byl proslulý svou mědí a tkalcovskými úchyty, které ho vetkávaly do širší středomořské sítě. Když kolem roku 1400 př. n. l. dorazili mykénští Řekové, přinesli s sebou dialekt, pohřební rituály a keramické styly, které přetrvaly i v době, kdy si pozdější říše ostrov nárokovaly jako kořist.

Peršané drželi nadvládu až do šestého století př. n. l., ale v roce 333 př. n. l. se ovládl Alexandr Veliký. Za Ptolemaiovců a poté Říma si Kypr zachoval svůj helénský charakter a zároveň vstřebal římské právo a infrastrukturu: jeho krajinu dodnes zdobí silnice, vily a amfiteátry. Východní polovina Římské říše spravovala ostrov až do arabských nájezdů v sedmém století, kdy byly pobřežní enklávy a vnitrozemské pevnosti opuštěny ve prospěch klášterních útočišť vysoko mezi vrcholky Troodosu. O staletí později lusignánští králové a benátští obchodníci opevňovali města, stavěli kamenné zdi a příkopy, které dodnes obepínají staré čtvrti Nikósie a Famagusty.

Osmanští vojáci překročili hranici v roce 1571 a zahájili tak éru, která trvala až do konce devatenáctého století. Za osmanské nadvlády feudální systém udělil tureckým osadníkům půdu vedle řeckých rolníků, čímž vznikly dvojité komunity, které dodnes tvoří jádro moderní složitosti Kypru. Byzantské kostely byly přeměněny na mešity, ale vesnice nadále konaly bohoslužby ve svých staletých svatyních. V roce 1878 ostrov přešel pod britskou správu a do roku 1914 byl kompletně anektován. Britské známky a dědictví – jízda vlevo, systém veřejných škol, dokonce i autobusové jízdní řády – přetrvaly i dlouho po získání nezávislosti.

Republika zrozená v roce 1960 byla křehkým kompromisem mezi britskými, řeckými a tureckými zájmy. Zakládající prezident Makarios III., arcibiskup, který se stal státníkem, ztělesňoval naději řecko-kyperské většiny na sebeurčení. Kyperští Turci, kteří se obávali helénských ambicí, viděli, že brzy by mohlo následovat spojení s Řeckem – enóza. Jak 60. léta postupovala, ústavní patová situace se prohloubila v násilí. Mezikomunitní střety donutily tisíce kyperských Turků usídlit se v enklávách. Na začátku 70. let naděje na usmíření prakticky zmizely.

Dne 15. července 1974 byl v Nikósii nastolen převrat podporovaný prvky řecké junty nacionalistickou vládu. O pět dní později se turecké síly vylodily na severním pobřeží, údajně na ochranu své komunity. Během několika dní ovládly zhruba třetinu ostrova a v obou komunitách byly statisíce lidí vykořeněny. V roce 1983 se turecké území prohlásilo za republiku, mezinárodně uznanou pouze Ankarou. Nárazníková zóna OSN – úzká a zelená – nyní rozděluje ostrov od východu na západ, zatímco mírová jednání a evropská mediace pokračují v dlouhém stínu sporných dějin.

Navzdory politickým rozkolům si Kypr vybudoval vyspělou ekonomiku s vysokými příjmy, která je založena na cestovním ruchu, finančních službách a lodní dopravě. Od vstupu do Evropské unie v květnu 2004 a přijetí eura v lednu 2008 přitahuje Kyperská republika investice do nemovitostí, pohostinství a profesionálních služeb. Britské suverénní základny v Akrotiri a Dhekelii si zachovávají strategický význam a v roce 2024 Nikósie potvrdila svůj záměr vstoupit do NATO – což je další vrstva v komplexním kalkulu zahraniční politiky ostrova. Turecký sever, na který jsou uvalena embarga a je omezeně uznáván, se do značné míry spoléhá na ankarské dotace a šedou ekonomiku.

Úrodné pláně, drsné hory a téměř 1 000 kilometrů pobřeží dohromady přitahují každoročně téměř čtyři miliony návštěvníků. Sluncem zalité pláže – dlouhé úseky písku a oblázků – se zdají být téměř souvislé, přerušované pouze rybářskými přístavy a občasným klášterním útočištěm. Ve vnitrozemí se v Troodské vysočině nacházejí vesnice, kde se vinice drží terasovitých svahů a staleté kostely se třpytí byzantskými freskami. Na severu stojí starobylé město Salamis a klasické pozůstatky v Pafosu jako skanzeny sdílené starověku. V hlavním městě Nikósii se však moderní kavárny a galerie rozlévají do ulic obehnaných Benátčany před pěti sty lety.

Ostrovní podnebí, středomořské podél pobřeží a polosuché na severovýchodě, patří k nejteplejším v EU. Zimy přinášejí déšť – většinou od listopadu do března – a občasný sníh v horách. Léto trvá téměř osm měsíců, je zmírněno mořským vánkem, ale přerušováno vlnami veder. Sluneční světlo oslňuje v průměru více než tři tisíce hodin ročně, což je téměř dvojnásobek oproti severoevropským hlavním městům. Toto světlo formovalo jak zemědělství, tak i volný čas: citrusové sady, olivové háje a vinice prosperují; plavání a jachting definují dlouhou hlavní sezónu.

Moderní silniční síť se táhne od pobřežního pásu, kde dálnice spojují hlavní přístavy Limassol a Larnaka s Nikósií, Larnaku s Pafosem a Nikósii na východě i západě. Autobusy obsluhují všechna velká města, ačkoli podíl soukromých automobilů zůstává vysoký. Na tureckém severu jezdí menší minibusy po trasách častěji, ale s menší předvídatelností. Dvě mezinárodní letiště – Larnaka a Pafos – přijímají pravidelné lety z Evropy, Blízkého východu a dalších zemí, zatímco letiště Ercan na severu provozuje dopravu přes Turecko. Trajekty, obnovené v roce 2022, spojují Limassol s Pireem v Řecku a nabízejí tak alternativní a poklidný přístup na ostrov.

Kypr s necelými devíti sty tisíci obyvateli na vládou kontrolovaném jihu zůstává drtivou většinou řecko-ortodoxní, s malou mozaikou arménských, maronitských, latinskoamerických katolických a protestantských menšin. Ukazatele vzdělání a zdraví se řadí k nejvyšším v Evropě. Na severu tvoří většinu sunnitští muslimové, kteří koexistují – i když poněkud odděleně – se sdílenými kulinářskými a hudebními tradicemi, které předcházely rozdělení dvacátého století. Obě komunity si cení pohostinnosti: hostům nabízí kávu nebo sklenku vychlazeného zivanijského vína a zvou k účasti na svatbách, festivalech a oslavách sklizně.

Jazyk tuto dualitu odráží. Řečtina a turečtina jsou úředními jazyky, zatímco angličtina přetrvává jako silný druhý jazyk, dědictví koloniální nadvlády a nástroj obchodu a cestovního ruchu. Arménská a kyperská maronitská arabština mají uznávaný status menšinových jazyků. V každodenním životě se lidové dialekty kyperské řečtiny a kyperské turečtiny výrazně liší od svých standardních forem a nesou idiomy a zvuky formované místní historií. V poslední době se ruština stala prominentní v Limassolu a Pafosu, kde ruskojazyčné nápisy a podniky obsluhují rostoucí komunitu cizinců.

Kulturní projev je zde neoddělitelný od místa. Malované kostely v pohoří Troodos – deset památek zapsaných na seznamu UNESCO – nesou živé fresky, které mapují teologické příběhy na kamenné zdi. Hammamy zrestaurované ve starém městě Nikósie připomínají franské a osmanské vrstvy města a nabízejí páru a masáže pod starobylými kopulemi. Karneval v Limassolu propuká každý rok v únoru, barevná přestávka, která začala teprve ve dvacátém století, ale ctí zvyky maskovaných představení sahající ještě dále. Tradiční tanec, od tsifteteli po sousta, oživuje svatby i vesnické trhy a spojuje ostrovany napříč jazykovými a náboženskými rozdíly.

Pod přívětivou atmosférou se však skrývá vědomí křehkosti. V zimě se po otevřené krajině potulují lovci s licencovanými brokovnicemi a zatoulané náboje se mohou zatoulat do turistických tras. Zelená linie přetrvává v každodenním povědomí: školy učí paralelní historii a úsilí o usmíření přetrvává v uměleckých iniciativách a společných ekonomických podnicích. Míra kriminality zůstává nízká, ale návštěvníkům se doporučuje zabezpečit si majetek proti oportunním krádežím a v nočních čtvrtích, kde kabaretní kluby někdy zakrývají temnější podtón, převládá opatrnost.

Mozaika Kypru – jeho geologie, historie, komunity a ekonomiky – se vzpírá jednoduchému vyprávění. Je zároveň svědectvím lidské houževnatosti a zároveň koridorem sporů, kde se střetávaly říše a sousedé stále opatrně překračují ochranné zóny. Přesto teplo slunce a moře, štědrost rozprostřená na citrusově vonících stolech a odolnost tradic, které mísí helénské, levantské a anatolské prvky, to vše přetrvává. Pro ty, kteří se zastaví a podívají se, Kypr nabízí intimní kroniku ostrova, který poznal jednotu i rozdělení, kde obyčejný život pokračuje pod středomořskou oblohou, která je stejně stálá a složitá jako samotné přílivy a odlivy.