Libanon je suverénní stát v západní Asii, formálně známý jako Libanonská republika. Na severu a východě je ohraničeno Sýrií a na jihu Izraelem a na západě Kyprem přes Středozemní moře. Geografická poloha Libanonu na křižovatce středomořské pánve a arabského vnitrozemí umožnila jeho slavnou minulost a vytvořila náboženskou a etnicky různorodou kulturní identitu. Se svou geografickou rozlohou pouhých 10,452 2 km4,036 (2016 2016 čtverečních mil) je nejmenším uznaným národem na celém asijském poloostrově.
Nejstarší stopa civilizace v Libanonu předchází zaznamenanou historii o více než sedm tisíc let. Libanon byl domovem Kananejců/Féničanů a jejich království, námořní civilizace, která vzkvétala téměř 1,000 let (asi 1550–539 př. n. l.). Oblast byla dobyta Římskou říší v roce 64 př. n. l. a nakonec se vyvinula v jedno z hlavních center křesťanství Říše. V oblasti Mount Lebanon byla založena mnišská tradice známá jako maronitský kostel. Maronité si uchovali svou víru a identitu, když do oblasti vtrhli arabští muslimové. Na hoře Libanon se však také usadila nová náboženská skupina Drúzové, což vedlo ke staletí starému náboženskému rozkolu. Maronité obnovili komunikaci s římskokatolickou církví a znovu potvrdili své společenství s Římem během křížových výprav. Jejich spojenectví s Latiny ovlivnilo oblast daleko do současné doby.
Od roku 1516 do roku 1918 byla oblast pod kontrolou Osmanské říše. Během pádu říše po první světové válce převzal francouzský mandát Libanon pět provincií, které tvoří moderní Libanon. Francouzi rozšířili hranice Mount Libanon Governorate, který byl většinou Maronites a Druze, ubytovat více Muslims. Libanon dosáhl nezávislosti v roce 1943 a vytvořil odlišný politický systém známý jako konfesionalismus, druh konsociacionalismu zaměřeného na náboženské skupiny. Bechara El Khoury, prezident Libanonu během nezávislosti země, Riad El-Solh, první premiér země, a Emir Majid Arslan II, první ministr obrany země, jsou považováni za zakladatele země a národní hrdiny za vedení svobody země. Dne 31. prosince 1946 všichni zahraniční vojáci zcela odešli z Libanonu. Libanon je členem Mezinárodní organizace frankofonie od roku 1973.
Navzdory své malé velikosti si národ vybudoval známou kulturu a silnou přítomnost v arabském světě. Před libanonskou občanskou válkou (1975–1990) měl národ relativní mír a prosperitu, poháněnou cestovním ruchem, zemědělstvím, obchodem a bankovnictvím. Libanon byl v 1960. letech díky své finanční síle a rozmanitosti nazýván „Švýcarskem východu“ a jeho město Bejrút přilákalo tolik návštěvníků, že bylo přezdíváno „Paříž Středního východu“. Na konci války bylo vynaloženo značné úsilí na rehabilitaci ekonomiky a obnovu národní infrastruktury. Navzdory těmto potížím má Libanon nejvyšší index lidského rozvoje a HDP na obyvatele v arabském světě, čímž předčí ekonomiku Perského zálivu bohatou na ropu.