Bonn

Bonn, domov něco málo přes 300 000 obyvatel na ploše 141 km² na obou březích Rýna, leží 24 km jiho-jihovýchodně od Kolína nad Rýnem v Severním Porýní-Vestfálsku. Kdysi prozatímní hlavní město západního Německa v letech 1949 až 1990 – a sídlo vlády do roku 1999 – toto město kombinuje roli v evropské politice s vrstvami starověku. Městská struktura Bonnu, založená Ubiyi v 1. století př. n. l. a později vetkána do struktury římské provincie Germania Inferior, nese otisk arcibiskupů, kurfiřtů a moderních federálních ministerstev.

Široký záběr historie Bonnu začíná jeho římskou působností. Archeologické nálezy dokládají osídlení podél Rýna, kde kdysi stálo vojenské opevnění. S úpadkem Říma se region koncem šestnáctého století dostal pod nadvládu kolínského kurfiřtství. Po dvě století arcibiskupové a kurfiřti utvářeli městský život ze svých honosných rezidencí: Kurfürstliches Schloss, dnes jádra Bonnské univerzity, a Poppelsdorfer Schloss, jehož botanická zahrada se dochovala jako univerzitní zahrada. V roce 1737 se na náměstí tyčila rokoková Stará radnice, jejíž zdobená fasáda svědčí o barokním rozkvětu Bonnu za vlády Klemense Augusta Bavorského.

V přechodu do modernity Bonn nabyl nového významu v roce 1949, kdy zde byl ratifikován Základní zákon, poválečná německá ústava. Historici často označují následující období jako „Bonnskou republiku“. Spolkové náměstí (Bundeskanzlerplatz) v Gronau označuje geografický střed města a je svědkem tohoto období. Ačkoli se hlavní město v roce 1999 vrátilo do Berlína, Bonn si zachoval status Bundesstadtu a sídlí zde vedlejší sídla prezidenta, kancléře a Spolkové rady (Bundesrat). V Bonnu zůstává zhruba třetina ministerských pozic, spolu s hlavními kancelářemi šesti federálních ministerstev a dvaceti úřadů. Toto uspořádání odráží politický kompromis v rámci Berlínsko-bonnského zákona, který Bonnu zajišťuje trvalou roli v národní správě.

Institucionální přítomnost Bonnu přesahuje rámec německých ministerstev. Řadí se mezi přední světová centra mezinárodních organizací a hostí dvacet orgánů OSN – více než kterékoli jiné německé město. Sídlí zde sekretariát Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, sekretariát Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci a program Dobrovolníci OSN, které město využívá díky své propojenosti akademických a diplomatických zdrojů. Univerzita v Bonnu, založená v roce 1818, obohacuje město o vědecké znalosti a výzkum, zatímco odkaz společností Deutsche Post DHL a Deutsche Telekom – obou kótovaných na burze DAX – tvoří základ firemního profilu Bonnu.

Skladatel Ludwig van Beethoven se narodil v Bonngasse hned vedle náměstí. Jeho rodný dům, přestavěný na muzeum, zachovává skromný dům, kde v prosinci 1770 přišel na svět. Nedaleko stojí Beethovenův památník na Münsterplatz, nad nímž shlíží Bonnská katedrála, jedna z nejstarších církevních staveb v Německu. Tato místa, zasazená do údolí jižního Rýna – jednoho z nejteplejších klimatických pásem Německa – lákají návštěvníky po celý rok, mnohé z nich během každoročního rýnského karnevalu, kdy místní zvyky oživují ulice a náměstí maskovanými průvody a hudebními soubory.

Topograficky se Bonn rozkládá 15 km od severu k jihu a 12,5 km od západu k východu. Jeho hranice jsou vymezeny tokem Rýna, řekou Sieg na severovýchodě a pohořím Siebengebirge – Sedmihorky – na východě. Téměř tři čtvrtiny města zabírají levý břeh Rýna, zbytek tvoří Beuel na protějším břehu. Na jihu a západě vedou nízké zalesněné výběžky do oblasti Eifel a Porýnského přírodního parku; na severu se Kolínská nížina zplošťuje směrem k Porúří. Uvnitř města se nachází arboretum Härle, kde jsou uchovány exempláře stromů z roku 1870, zatímco rezervace Kottenforst pokrývá přibližně 40 km² chráněného lesa.

Veřejné zeleně je zde spousta. Park Rheinaue zabírá bývalé záplavové oblasti podél řeky a jeho rozsáhlé trávníky a vodní toky slouží jako městské útočiště. Podél se nachází Alter Zoll, bývalá celnice, která se stala promenádou. Na okraji univerzity se rozkládá Botanická zahrada, která se táhne od Poppelsdorfer Allee – bulváru lemovaného kaštany, kudy kdysi jezdily koňské povozy – až k zahradám Poppelsdorfer Schloss. Za ní se nacházejí stezky na svazích vyhaslé sopky Rodderberg, které nabízejí panoramatické výhledy na údolí Rýna, a stezky stoupající po dolním Siebengebirge směrem ke Königswinteru. Přes řeku spojují obě poloviny Bonnu pravidelné trajekty a tři mosty – Konrad-Adenauer-Brücke, Friedrich-Ebert-Brücke a Kennedybrücke.

V rámci Museumsmeile zaznamenává pět významných institucí aspekty německé identity. Dům historie (Haus der Geschichte) zachycuje národní vývoj od roku 1945 a do svých stálých galerií začleňuje i samotnou kapitolu Bonnu jako hlavního města západního Německa. Kunstmuseum Bonn se zaměřuje na rýnský expresionismus a poválečné umění a vystavuje díla Augusta Mackeho, Josepha Beuyse a Anselma Kiefera. V Bundeskunsthalle se výstavy zabývají průniky umění, kultury a vědy, zatímco Muzeum Koenig představuje přírodovědný a zoologický výzkum ve stejných místnostech, kde parlamentní rada vypracovala ústavu. Deutsches Museum Bonn nabízí interaktivní přehled německých vědeckých úspěchů po roce 1945. Doplňková místa – Rýnské zemské muzeum (Rheinisches Landesmuseum), Muzeum Beethovenův dům (Beethoven House Museum), Muzeum žen (Women Museum), Malermuseum a Arithmeum – obohacují kulturní okruh.

Dopravní infrastruktura nese otisk regionální role Bonnu. Letiště Kolín nad Rýnem v Bonnu, pojmenované po Konradu Adenauerovi, leží 15 km severovýchodně od města. V roce 2015 odbavilo přes 10 milionů cestujících a v počtu cestujících se umístilo na sedmém místě v Německu a v kombinované nákladní a osobní dopravě na pátém místě. Letecké společnosti a dopravci nákladní dopravy udržují 24hodinový jízdní řád, což umožňuje dálnice A59 a železniční spojení s terminálem. Ve městě Bonn Hauptbahnhof obsluhuje denně více než 67 000 cestujících vlaky S-Bahn, IC a ICE; stanice Siegburg/Bonn na vysokorychlostní trati Kolín nad Rýnem–Frankfurt je vzdálená 25 minut jízdy městskou dráhou (Stadtbahn). Bonnská tramvajová a lehkoželezniční síť Stadtbahn zahrnuje čtyři severojižní a dvě východozápadní linky, doplněné o přibližně 30 autobusových linek v rámci dopravního svazku Rhein-Sieg. Mnoho linek jezdí o víkendech i v noci.

Silniční spojení zahrnuje A555 směr Kolín nad Rýnem, A59 směr Düsseldorf a Duisburg, A562 křižující Rýn jižně od města a A565 napojující se na A61. Tři federální dálnice – B9, B42 a B56 – obsluhují bezprostřední předměstí standardním limitem 100 km/h. Vnitrozemská lodní doprava probíhá přes přístav Graurheindorf, kde kontejnerové a říční-oceánské lodě každoročně odbaví půl milionu tun nákladu; osobní lodě jezdí směrem na Kolín nad Rýnem a Düsseldorf.

Hospodářský život sahá od ministerstev a mezinárodních organizací až po tradiční výrobce. Sídlí zde společnosti Deutsche Telekom a Deutsche Post, spolu s Německou akademickou výměnnou službou a SolarWorld. Univerzita v Bonnu a místní energetický podnik Stadtwerke Bonn patří mezi největší zaměstnavatele ve městě. Řemeslné a potravinářské podniky – likérka Verpoorten, cukrárna Kessko, varhanní továrna Klais a továrna na vlajky v Bonnu – zachovávají regionální řemeslnou zručnost.

Demograficky žilo v Bonnu v roce 2011 327 913 obyvatel, z nichž asi 70 procent bylo německého původu a 30 procent částečně neněmeckého. Do roku 2020 dosáhl počet obyvatel 330 000, což z něj činí druhé největší město v Kolínské nížině po samotném Kolíně nad Rýnem. Projekce růstu naznačují, že Bonn před rokem 2030 předčí Wuppertal a Bochum. Ačkoli bylo Bonn původně městem s několika set tisíci obyvatel, zachovává si komorní rozměry: nízkopodlažní ulice, koncentrované staré město a studentské kavárny a pivní zahrádky, které evokují středomořskou pohodu, což mu vyneslo neformální přezdívku nejsevernějšího italského města.

Bonn jako základna pro výlety nabízí návštěvy Düsseldorfu, romantického úseku Středního Porýní, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO, od Bingenu po Koblenz, a sopečných jezer v pohoří Eifel. V rámci městských hranic však směs politického dědictví, univerzitní atmosféry, diplomacie OSN a hudebních oslav nabízí trvalé setkání s německou historií. V galerijních sálech, na promenádách u řeky a pod korunami kaštanů se Bonn odhaluje jako město formované proudy – vodou, myšlením a řízením – a přesto zakotvené v trvalém kameni a půdě. Delší pobyty poskytují klidné potěšení z každodenních rutin uprostřed tohoto prolínání epoch.

Charakter města se vynořuje postupně: v měřeném pádu katedrálních sloupů za úsvitu, v ozvěně Beethovenových raných sonát, v tichu muzejních chodeb a v plynulém běhu rýnských člunů pod klenutými mosty. Bonn si spíše žádá pozornost než požadavky; jeho odměnou jsou postupná odhalení. Jak den ustupuje večernímu světlu, univerzitní věže a federální úřady nabývají tlumeného tepla a řeka teče na západ k moři a nese stopy starobylého osídlení, které se po dvě tisíciletí přizpůsobovalo a řídilo běh dějin. V tomto setkání minulosti a přítomnosti Bonn potvrzuje své místo mezi evropskými městy, jejichž význam nespočívá v podívané, ale v postupném rozvíjení občanského života.