Palermo

Palermo, kde žije přibližně 626 000 obyvatel v rámci městských hranic a téměř 1,2 milionu obyvatel v rámci metropolitní oblasti, zabírá plochu přibližně 159 kilometrů čtverečních v severozápadním kvadrantu Sicílie, kde se pánev Conca d'Oro setkává s Palermským zálivem na Tyrhénském moři.

Počátky Palerma sahají až do roku 734 př. n. l., kdy féničtí mořeplavci založili ostrov Isla Palermo jako Sis, „květina“. Kartágo si brzy upevnilo svou autoritu a razilo mince s nápisem Panormos poté, co se kolem poloviny pátého století př. n. l. sloučily řecké osady. Pod římskou záštitou Panormos vzkvétal více než tisíciletí, než se ho v roce 831 n. l. zmocnily arabské síly, které jej přejmenovaly na Balarm a zahájily éru kulturního rozkladu, během níž město nejprve sloužilo jako hlavní město Sicílie. Normanské dobytí v roce 1072 ohlašovalo další transformaci; do roku 1130 se Palermo stalo dynastickým srdcem nového Sicílského království, které přetrvalo až do začátku devatenáctého století.

Příliv a odliv dobyvatelů obdařil Palermo jazykovou mozaikou. Moderní obyvatelé – Palermitané nebo, v poetickém rejstříku, panormiti – mluví spisovnou italštinou a palermitánštinou, sicilským dialektem prosáklým arabsko-normanskými intonacemi. Římský katolicismus prostupuje veřejným životem; každý 15. července oživuje svátek Santa Rosalia ulice a náměstí rituálními obřady.

Palermo, geograficky ohraničené řekami Papireto, Kemonia a Oreto, se rozkládá v Conca d'Oro neboli Zlaté pánvi, úrodné kotlině, kterou v devátém století pokřtili Arabové. Město je obklopeno horami, které se prudce svažují k Tyrhénskému pobřeží, a siluetu města zdobí Monte Pellegrino, „nejkrásnější výběžek světa“ podle Johanna Wolfganga von Goetha, spolu s menšími vrcholy, jako je La Pizzuta, která se tyčí do výšky 1 333 metrů. Z těchto vrcholů se otevírají výhledy na přístav – přírodní přístav, který sloužil fénickým obchodníkům i moderním výletním lodím.

Mírné subtropické středomořské klima města se vyznačuje déletrvajícími horkými a suchými léty, zmírněnými nočním vánkem, a mírnými rozmarnými zimami. Palermo má průměrně 2 530 hodin slunečního svitu ročně a teplotu okolního vzduchu zhruba 18 °C. Sníh je stále vzácnou podívanou, od 40. let 20. století pokryl dlažební kostky jen půl tuctukrát; když už napadl, zejména v letech 1949 a 1956, místní obyvatelé se ocitli na prchavých závějích. Moře odráží pozemské teplo a mění se z téměř mrazivých únorových minim 14 °C na mdlých srpnových maxim 26 °C.

Architektonický palimpsest se rozprostírá napříč staletími a styly. Městská struktury Palerma odhalují románskou strohost, gotickou vertikalitu, barokní opulentnost a květinovou bujnost secese. Zapsání na seznam světového dědictví UNESCO uznává jeho arabsko-normanské památky: Palazzo Reale s Cappella Palatina; rumělkové kupole kostela San Giovanni degli Eremiti; byzantské mozaiky Santa Maria dell'Ammiraglio; strohé šikmé střechy kostela San Cataldo; portikus katedrály s katalánským vlivem, kde Fridrich II. uložil porfyrové sarkofágy; palác Zisa; a most Ponte dell'Ammiraglio, který se rozprostírá přes splavné kanály. Každý z nich svědčí o vrstvách dobývání a syntézy.

Kromě církevní velkoleposti evokují palermské podzemní kapucínské katakomby šerosvit smrtelnosti a v klenutých galeriích uchovávají na osm tisíc mumifikovaných ostatků. Nedaleko se nachází barokní kostel Gesù – postavený na konci šestnáctého století – který skrývá svou polychromovanou mramorovou virtuozitu za skromným průčelím a signalizuje nástup sicilského baroka.

Trhy ve Vuccirii, Ballarò a Capu pulzují barevnými řadami citrusů, tradiční zeleniny a mořských plodů a vytvářejí tak každodenní obchodní scénu, která po staletí oživuje život obyvatel Palerma. Gastronomie zde prolíná arabské koření, normanské máslo, španělské citrusy a italský olivový olej do jedinečného kulinářského lexikonu.

Palermo, administrativní centrum Sicílie, řídí regionální finance, obchod a cestovní ruch. Jeho ekonomika se opírá o služby, zemědělství, stavbu lodí a podzemní trh, který zastíní legitimní podnikání – pozůstatek napjatého zapojení města do organizovaného zločinu. Mezinárodní letecké spojení přes letiště Falcone-Borsellino a drobné přestupy v Boccadifalcu nicméně urychlují globální výměnu.

Spojení se rozšiřuje po železnici, autobusech a silnicích. Palermská metropolitní železnice zajišťuje dopravu dojíždějících; autobusová síť AMAT se rozprostírá na 340 kilometrech tras; čtyři tramvajové linky spojují Roccella, Borgo Nuovo, CEP a Calatafimi se stanicí Notarbartolo. Křižují se zde silniční tepny A19, A29 a A20, které integrují město do transkontinentálního koridoru E90. Námořní trasy přepraví ročně dva miliony cestujících a náklad o objemu blížícím se pěti milionům; trajekty odplouvají do Cagliari, Janova, Tunisu a dále, zatímco v přístavu kotví soukromé jachty.

Demograficky žilo v městské oblasti přibližně 855 285 obyvatel, což je pátá největší metropolitní aglomerace v Itálii. V roce 2010 žil v širším regionu 1,2 milionu obyvatel, z toho 47,4 procenta mužů a 52,6 procenta žen. Mládež do patnácti let tvořila 15,6 procenta; důchodci 17,2 procenta – což je odchylka od celostátního průměru. Průměrný věk je 40,4 let. Pokles populace na počátku 21. století odrážel odliv obyvatel z předměstí a migrační tahy na sever. Míra porodnosti se pohybuje kolem 10,2 na tisíc obyvatel, což je nepatrně nad italským průměrem. Imigranti, kteří tvoří méně než tři procenta z celkového počtu, pocházejí převážně z jižní Asie, severní Afriky a dalších evropských států.

Vinařství Palerma je známé díky vinařství Tasca d'Almerita, Duca di Salaparuta, Corvo a Planeta, které šíří sicilské odrůdy na globální trhy. Loděnice v přístavu a mechanické dílny ve vnitrozemí svědčí o trvalé průmyslové kompetenci spolu s rozvíjejícím se sektorem služeb.

Iniciativy na obnovu měst si kladou za cíl přetvořit Palermo v klíčový kámen evropsko-středomořského okraje a vyvážit ochranu kulturního dědictví s modernizací infrastruktury. Projekty přestavby se zaměřily na historické čtvrti a dopravní uzly a snažily se sladit paláce z osmnáctého století s požadavky jednadvacátého století.

Během své 2 700leté odysey Palermo vstřebalo nespočet vlivů – fénickou horlivost, římský řád, arabskou kultivovanost, normanské ambice, španělskou byrokratizaci. Každá epocha vepsala svůj podpis do kamene, jazyka a zvyků. Mozaika kultur města nepřetrvává jako statická relikvie, ale jako vyvíjející se organismus.

V azurovém světle úsvitu se palermské kopule a věže vynořují ze stínu a jeho labyrint uliček vyzařuje historii. Puls trhů, zvonění zvonů, šumění tyrhénského vánku v palmových listech – to vše se slévá do městského příběhu o odolnosti. Palermo je zároveň artefaktem i živoucí kronikou – výmluvným svědectvím o nádheře i rozporech středomořské civilizace.