Marseille

Marseille se na první pohled jeví jako město formované mořem a staletími výměn: jeho administrativní srdce pulzuje s 873 076 obyvateli, kteří se rozkládají na 240,62 kilometrech čtverečních na pobřeží Středozemního moře. V rámci svých obecních hranic se toto druhé největší město ve Francii pyšní nepřeberným množstvím ulic, přístavů a ​​kopců, zatímco širší metropole Aix-Marseille-Provence hostila při sčítání lidu v roce 2021 1 911 311 duší.

Od svého založení kolem roku 600 př. n. l. Řeky z Fókaie, kteří osadu pokřtili Massalia, se Marseille nikdy nepřestalo obnovovat. Pozůstatky tohoto řeckého přístavu leží pohřbeny pod Jardin des Vestiges, kde fragmenty opevnění, dlážděných cest a římských doků šeptají o původu nejstaršího nepřetržitě osídleného sídla v Evropě. V průběhu staletí každá vlna obchodníků a osadníků – Féničané, Římané, středověcí mořeplavci, koloniální obchodníci a moderní podnikatelé – vtiskla do vyvíjející se tváře města vrstvu obchodu a kultury.

Ve svém jádru zůstává Starý přístav zároveň vzpomínkou i magnetem. Již více než dvacet pět století připlouvají k jeho nábřežím lodě naložené olivovým olejem, vínem, kořením, hedvábím a později ocelí a ropou. Právě zde, před půl tisíciletím, se zrodily první sudy marseillského mýdla – vařeného z místních oliv a vonící levandulí – a vytvořilo si tak jméno, které je dodnes synonymem pro čistotu. Nad těmito vodami se tyčí bazilika Notre-Dame-de-la-Garde, místně nazývaná „Bonne-mère“, jejíž římsko-byzantské kopule a zlacená měděná Madona ochranitelsky shlížejí na město – symbol stejně trvalý jako kamenné hradby pevnosti Fort Saint-Jean a Fort Saint-Nicolas, které střeží vjezd do přístavu.

Moderní oživení města začalo naplno projektem Euroméditerranée v 90. letech 20. století, rozsáhlým projektem městské obnovy, který otevřel nové obzory skla a oceli. Hôtel-Dieu, kdysi nemocnice propletená rytmy života a smrti, se znovuzrodil v luxusní hotel; tramvajové tratě se nyní vinejí širokými třídami; stadion Velodrome se hemží řevem fanoušků Olympique de Marseille; a elegantní věž CMA CGM, tyčící se k nebi, dokládá status Marseille jakožto centra globální lodní dopravy. Na nábřeží korunuje starou pevnost Fort Saint-Jean MuCEM (Muzeum civilizací Evropy a Středomoří) od Rudyho Ricciottiho a přidává tak další aspekt k počtu muzeí, které se umístily hned po Paříži. V roce 2013 se Marseille stalo evropským hlavním městem kultury a o čtyři roky později se stalo evropským hlavním městem sportu – ocenění, která signalizují, že se jedná o město hloubavé i ambiciózní.

Geografie zde nikdy není pozadím: je to živoucí, dýchající kontext. Na východě vyřezávají kalanky bledé útesy do azurového moře, od rybářské osady Callelongue až po útesy nad Cassis. Za nimi se hřeben Sainte-Baume tyčí listnatým lesem a ještě dále leží toulonský námořní přístav a třpytivé pobřeží Azurového pobřeží. Na sever tvoří pohoří Garlaban a Étoile nízký oblouk, za nímž se Mont Sainte-Victoire – znovu a znovu maloval Cézannem – prokazuje svou vápencovou mohutnost. Na západě se vesnice jako l'Estaque inspirovaly Renoira a Braqua; za nimi leží Côte Bleue a mokřady Camargue. Městské letiště v Marignane se tyčí vedle Étang de Berre, připomínky složité souhry pevniny a vody v regionu.

Při procházce od Starého přístavu směrem na východ se nachází Canebière – kdysi přezdívaná „nejkrásnější třída světa“ – která stále udává pulz města, od ruchu Rue St Ferréol a nákupní pasáže Centre Bourse až po stinná náměstí Réformés a Castellane, kde fontány přerušují hluk autobusů a metra. Rue St Ferréol se protíná s Cours Julien a Cours Honoré-d'Estienne-d'Orves, pěšími světy kaváren, pouličního umění a hudby. Na jihozápadě se směrem k Notre-Dame-de-la-Garde terasovitě tyčí kopce 7. a 8. obvodu; na severu je kotvou města Gare de Marseille Saint-Charles, jehož velkolepé schodiště spojuje bulvár s bulvárem, železnici a silnici.

Klima utváří Marseille proměnlivou směsicí mořského vzduchu a horského vánku. Zimy jsou mírné – denní maxima kolem 12 °C, noční kolem 4 °C – a déšť se objevuje na západních frontách. Léto se rozpaluje pod středomořským sluncem – denní maxima 28 až 30 °C v Marignane, o několik stupňů chladněji na pobřeží – zatímco mistrál projasňuje oblohu a náladu. S téměř 2 900 hodinami slunečního svitu ročně si Marseille nárokuje titul nejslunnějšího města Francie; roční úhrn srážek sotva přesahuje 532 milimetrů a sníh je spíše kuriozitou než nebezpečím. Přesto záznamy městu připomínají extrémy: vlna veder o 40,6 °C v červenci 1983, kruté minimum –16,8 °C v únoru 1929.

Marseilleská ekonomika stále nese otisk svého přístavu. Grand Port Maritime de Marseille vytváří přibližně 45 000 pracovních míst a přispívá k regionální hodnotě zhruba 4 miliardami eur. Každý rok projde jeho terminály 100 milionů tun nákladu – dvě třetiny ropy – což z něj činí přední francouzský přístav, druhý ve Středomoří a pátý v Evropě co do objemu. Kontejnerový obchod, dlouho brzděný sociálními nepokoji, se díky rozšířené kapacitě oživil. Vodní cesty spojují Marseille s povodím Rhôny a dále; ropovody zásobují rafinerie; a výletní lodě každoročně přepraví 890 000 návštěvníků, což je část z celkového počtu 2,4 milionu námořních cestujících.

Kromě obchodu město láká návštěvníky i svým dědictvím. Z vápencové terasy se na přístav pyšní výhled z Palais du Pharo, park Chanot a Světové obchodní centrum hostí kongresy, kulturní budovy od Palais Longchamp až po postmoderní věž La Marseillaise vnucují novou architekturu. S 24 muzei a 42 divadly si Marseille vydobylo své místo na kulturní mapě Francie, zatímco festivaly – od Fi est à des Suds po Jazz of the Five Continents, od Mezinárodního filmového festivalu po Independent Carnival of the Plain – oživují ulice a pódia.

Přesto se příběh Marseille točí stejně tak o jejích lidech jako o jejích památkách. Stejně jako se první středomořští migranti usazovali na trhu Noailles, tak i následné vlny – Italové, Arméni, Severoafričané – utkaly lidskou mozaiku. Libanonské pekárny a stánky s africkým kořením stojí vedle čínských obchodů s potravinami a tuniských kaváren; rybáři denně prodávají úlovky na Quai des Belges. Arméni, kteří od 16. století obchodují s hedvábím na základě královských patentů, propůjčili své jméno sídlům a baštám, z nichž desítky se stále shlukují za městským jádrem a připomínají buržoazii, která kdysi prchala před městským horkem do venkovských útočišť.

Městští geografové poznamenávají, že hornatý okraj Marseille zastavil segregaci, díky čemuž je město méně náchylné k nepokojům na předměstích než Paříž – což se jasně ukázalo v roce 2005, kdy nepokoje zachvátily jiná francouzská města, zatímco Marseille zůstalo pozoruhodně klidné. Nicméně je třeba opatrnosti: vzrostl počet kapsářů a drobných krádeží, severní čtvrti (s několika výjimkami) se mohou ukázat jako riskantní a stín organizovaného zločinu přetrvává. Po setmění se kolem Boulevard Michelet v noci zápasů hemží fotbaloví chuligáni a podbřišek neřesti, což připomíná, že okraj Marseille dlouhodobě poháněl jak jeho atraktivitu, tak i nebezpečí.

Dopravní sítě odrážejí tuto směsici starobylého a moderního. Letiště Marseille Provence je čtvrtým nejvýznamnějším letištěm ve Francii; dálnice A7, A50 a A8 se táhnou směrem k Aix-en-Provence, Toulonu a Riviéře. Železniční tratě se sbíhají v Saint-Charles a spojují Paříž vlakem TGV za tři hodiny a Lyon za devadesát minut, zatímco linky Eurostar a Thello spojují Londýn a Milán. Dosah města rozšiřuje jedenáct příměstských stanic, nový autobusový terminál a trajektové uzly se spojením na Korsiku a do severní Afriky.

Ve městě přepravuje cestující metro RTM na dvou linkách od 70. let 20. století, tramvajové linky pulzují čtvrtí Joliette a autobusová síť se 104 linkami prolíná každým obvodem. Množí se stanice pro sdílení kol a trajekty přepravují chodce přes Starý přístav a k kalankám, kloužou kolem frulských ostrovů a pevnosti If, kterou zvěčnil Dumas.

Demografická cesta Marseille odráží její osudy. Po poválečném vrcholu nad 900 000 obyvatel se město během ropné krize zmenšilo, poté se stabilizovalo a v roce 2000 obnovilo mírný růst. Dnešních 858 000 obyvatel – Marseillais – žije po boku 1,6 milionu v širší metropolitní oblasti, což z Marseille dělá třetí největší městskou oblast ve Francii po Paříži a Lyonu.

V epochách slávy i útrap prokázalo Marseille neuvěřitelnou schopnost znovuobjevování. Od jeskynního umění z doby bronzové v jeskyni Cosquer až po odvážná muzea a nové parky, od středověkých opatství až po postmoderní věže, město láká k prozkoumání i překvapení. V bubnování jazyků, otesaných vápencových fasádách a docích z kartáčované oceli ztělesňuje Marseille neklidného ducha: ducha, který si cení tradic, ale zároveň přijímá změnu, který vyvažuje drsný realismus s nečekanou krásou a jehož příběh zůstává hmatatelně živý.

Zatímco středomořské světlo dopadá na Notre-Dame-de-la-Garde a rackové krouží nad Starým přístavem, Marseille nabízí konečnou pravdu: toto místo není definováno jediným obrazem nebo okamžikem, ale neustálým vrstvením lidského úsilí. Jeho kameny a ulice, trhy a památky, vítr a voda – to vše hovoří o městě, které přetrvává tím, že znovu a znovu obrací stránku své vlastní bohaté historie.