Bosna a Hercegovina

Bosna a Hercegovina leží na křižovatce střední a jihovýchodní Evropy, jejíž obrysy jsou vytesány horskými hřebeny, říčními údolími a kouskem jadranského pobřeží. Podstata země se odhaluje v kontrastu mezi jejími drsnými vrchovinami a úrodnými rovinami, mezi přetrvávajícími stíny bouřlivé minulosti a opatrným optimismem lidí, kteří se obnovují. Táhne se od 42° do 46° severní šířky a od 15° do 20° východní šířky a hraničí s Chorvatskem na severu a západě, Srbskem na východě a Černou Horou na jihovýchodě, zatímco dvacetikilometrový koridor u Neumu jí umožňuje průchod k Jaderskému moři. Sarajevo, ležící v kotlině obklopené Dinárskými horami, slouží jako hlavní město i ukázkový příklad vícevrstvé identity Bosny – průsečíku islámu, pravoslaví a katolicismu a východních a západních kulturních proudů.

Země se přirozeně dělí na dvě široké geografické oblasti nesoucí její jméno. Bosna, větší severní část, se vyznačuje kontinentálním klimatem: léta dosahují teplot až dvaceti stupňů Celsia a zimy jsou mrazivé se sněhovými závějemi. Terén se zde pohybuje od Panonské nížiny na severovýchodě – kde řeka Sáva tvoří hranici s Chorvatskem – až po centrální vysočiny Dinárských Alp. Téměř polovina země je pokryta lesy, soustředěnými ve středu a na přilehlých horských svazích. Hercegovina na jihu sdílí vápencové půdy a krasový terén se svým horským sousedem, ale vyznačuje se středomořským vlivem. Mírné, deštivé zimy a sluncem zalitá léta pěstují vinice na terasovitých svazích, zatímco úzká údolí odvádějí řeku Neretvu k moři.

Dinárské pohoří, které protíná Bosnu a Hercegovinu od severozápadu k jihovýchodu, dosahuje svého vrcholu na vrcholu Maglić (2 386 m n. m.) na hranici s Černou Horou. Menší vrcholy – Bjelašnica, Jahorina a Vranica – podporují zimní střediska a poskytují kulisu alpským loukám. Geologicky je oblast ovládána druhohorním vápencem, ale frenetické tektonické síly zanechaly v centrálních pánvích také ložiska železa, uhlí, bauxitu, zinku a soli. Pod zeleným korunami buků a jedlí se nacházejí stezky používané pro rafting na divoké vodě na řekách Vrbas, Tara a Una, kde hluboké soutěsky, jako je kaňon Tary, vyhloubí dramatické kaňony známé mezi vodáky po celém světě.

Lidská přítomnost v této krajině sahá až do vrchního paleolitu, ale neolit ​​byl svědkem usazených komunit kultur Butmir, Kakanj a Vučedol. Následovaly ilyrské a keltské kmeny, které mezi šestým a devátým stoletím ustoupily jižním Slovanům. Ve dvanáctém století vznikl bosenský banát, později korunovaný královstvím za dynastie Kotromanićů ve čtrnáctém století. Osmanské dobytí v polovině patnáctého století zavedlo nový společenský řád a islám, v němž byly vedle středověkých pevností zabudovány mešity a hammamy. Osmanská vláda trvala až do rakousko-uherské okupace v roce 1878, která byla formalizována anexí v roce 1908. Císařské infrastrukturní projekty – od železnic až po administrativní reformy – zanechaly jak kamenné mosty, tak byrokratické dědictví.

Po první světové válce vstoupila Bosna a Hercegovina do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenovaného na Jugoslávii. Po druhé světové válce se stala jednou ze šesti republik Socialistické federativní republiky Jugoslávie, jejíž hlavní město Sarajevo hostilo v roce 1984 zimní olympijské hry jako důkaz Titovy nadnárodní vize. Rozpad Jugoslávie v roce 1992 urychlil nezávislost a válku, která zpustošila města, vysídlila obyvatelstvo a zanechala po sobě miny roztroušené po venkovských oblastech. Podepsání Daytonské dohody v prosinci 1995 ukončilo aktivní nepřátelství a zakotvilo komplexní politický rámec pro vyvážení zájmů Bosňanů, Srbů a Chorvatů.

Tento rámec přetrvává dodnes: trojstranné prezidentství s jedním bosniackým, jedním srbským a jedním chorvatským členem; dvoukomorový parlament; a správa věcí veřejných rozdělená mezi dva subjekty – Federaci Bosny a Hercegoviny (s převážně bosniackým a chorvatským sborem) a Republiku srbskou (s převážně srbskou sborovou sborovou sborovou sborovou sborovou sídlem) – plus Distrikt Brčko, samosprávný kondominium. Tato decentralizace omezuje ústřední autoritu a odráží kompromisy z válečných dob, i když komplikuje tvorbu politik.

Demograficky se počet obyvatel republiky snížil ze 4,37 milionu v roce 1991 na 3,53 milionu podle sčítání lidu z roku 2013, které bylo prvním od roku 1991 a o kterém se představitelé Republiky srbské sporili ohledně metodologie. Bosňané tvoří něco málo přes polovinu populace, Srbové kolem 31 procent a Chorvati asi 15 procent, s malými komunitami Romů, Židů, Albánců, Černohorců, Ukrajinců a Turků. Ačkoli ústava specifikuje žádný jazyk, bosenština, srbština a chorvatština se de facto těší oficiálnímu statusu na úrovni státu a entit – třem standardům vzájemně srozumitelné jihoslovanské lidové mluvy, které signalizují identitu stejně jako komunikaci.

Náboženská příslušnost odráží etnické hranice. Muslimové, převážně bez vyznání, ačkoli se sunnitskými tradicemi, tvoří něco málo přes polovinu občanů; pravoslavní křesťané, převážně Srbové, se blíží 31 procentům; katolíci, převážně Chorvati, tvoří zhruba 15 procent; a malá procenta se hlásí k jiným vyznáním nebo k žádnému. Osmanské dědictví přetrvává v sarajevské mešitě Gazi Husrev-bega a mostě Stari Most v Mostaru, který je zapsán na seznamu UNESCO – kamenném oblouku ze 16. století, který byl po válečném ničení nahrazen a je symbolem kulturní odolnosti.

Z ekonomického hlediska zůstává Bosna a Hercegovina rozvojovým státem. Průmysl – zejména zpracování kovů, automobilové díly a energetika – vede v příspěvku k HDP, následuje zemědělství na úrodných říčních nížinách a širší sektor služeb. Cestovní ruch se stal hnacím motorem růstu: projekce Světové organizace cestovního ruchu zařadily zemi mezi lety 1995 a 2020 mezi nejrychleji rostoucí destinace světa. Roční počet příjezdů v roce 2017 překročil jeden milion, s neustálým nárůstem počtu přenocování a v roce 2018 zaznamenaly téměř dva miliony návštěvníků. Sarajevo, které v roce 2000 uznávali turistickí průvodci, těží ze své osmanské bazarní čtvrti, rakousko-uherské architektury a památných míst, jako je Tunel naděje. Mostar láká poutníky i historiky, které přitahuje Starý most a nedaleký pramen Blagaj, zatímco poutní město Međugorje vítá každoročně přes milion věřících od doby, kdy údajná zjevení Panny Marie z roku 1981 získala v roce 2019 uznání Vatikánem.

Vedle kulturní turistiky vzkvétá i venkovní aktivity. Zimní sporty na Bjelašnici a Jahorině zůstávají oblíbené, zatímco v Národním parku Sutjeska se nachází Perućica, jeden z posledních pralesů v Evropě. Rafting na řekách Drina a Tara pořádá mezinárodní závody; turisté procházejí krasovými kaňony Národního parku Una; cyklisté zdolávají horské cyklistické stezky oceněné časopisem National Geographic. Dokonce i pozůstatky válečných dob, jako je Titův tajný bunkr D-0 ARK poblíž Konjice, lákají návštěvníky, kteří hledají nekonvenční dědictví.

Dopravní infrastruktura odráží jak potenciál, tak i omezení. Mezinárodní letiště v Sarajevu spojuje zemi se zahraničím, zatímco vnitrostátní železniční doprava je provozována v rámci samostatných společností Federace a Republiky srbské – pozůstatků Jugoslávských železnic, které byly po roce 1992 převedeny do národních subjektů. Silnice se vine horami i rovinami, ale údržba je mimo hlavní koridory nerovnoměrná a jízda s ohledem na rychlost představuje nebezpečí.

Architektonické dědictví mapuje měnící se panství. Románské pozůstatky a středověké hřbitovy s náhrobky (stećci) odrážejí období Banátu a království. Osmanské otisky se objevují v medresách, karavanserájích a hammamech. Rakousko-uherské vlivy se projevují na bulvárech, veřejných budovách a továrnách. Jugoslávský modernismus se rýsuje v brutalistických vládních budovách, zatímco poválečné rekonstrukce přetvořily stará města a oživily tradiční řemesla.

Kulinářské tradice odrážejí sbližování Východu a Západu. Bosenská jídla jsou zřídka těžká; dušená masa, plněná zelenina a grilovaná masa se spoléhají spíše na přírodní šťávy než na omáčky. Ingredience sahají od rajčat, brambor a fazolí až po švestky, mléčné smetany a koření, jako je paprika. Ćevapi – grilované klobásy z mletého masa – jsou národním symbolem vedle bureku, dolmy, sarmy a pilavu. Hercegovinské vinice produkují silná červená vína; loza, hroznová pálenka podobná grappě, a ovocná rakija se vznášejí v tavernách. Kavárny podávají bosenské pivo v měděných džezvech doprovázené rahat lokumem, což potvrzuje rituál dlouhé konverzace.

Návštěvníci si musí všímat přetrvávajících připomínek konfliktu. Odhaduje se, že ve venkovských oblastech a na soukromých pozemcích zůstává pět milionů nášlapných min, což vyžaduje přísné dodržování značených cest a respektování varovných značek. Místní úřady zveřejnily orientační mapy, ale odminované stezky zůstávají nejbezpečnějšími trasami. Zločin je z velké části nenásilný, ačkoli kapsáři operují v přeplněných městských čtvrtích. Toulaví psi se mimo jižní oblasti objevují jen zřídka a přísné předpisy týkající se bezpečnosti potravin zajišťují hygienické kuchyně po celé zemi. Voda z kohoutku je pitná ve většině měst, doplněná „hajrli česme“ – horskými prameny nabízejícími nedotčené osvěžení.

Interakce s úřady mohou zahrnovat náhodné policejní kontroly na hranicích entit; turisté se zahraničními pasy by měli mít u sebe průkaz totožnosti a bez odporu se řídit. Řízení vyžaduje opatrnost na úzkých, špatně fungujících silnicích, kde nemusí být dodržována rychlostní omezení. Kouření převládá v uzavřených prostorách a více než polovina populace užívá tabák, což znamená, že bary, restaurace a veřejná doprava jsou často zahaleny závany kouře.

Kulturní respekt je základem bezpečného a naplňujícího zapojení. Politické citlivosti přetrvávají; diskuse o válečných událostech, územních nárocích nebo statusu Kosova či Republiky srbské riskují urážku a vedou k malému konsensu. Dodržování náboženských zvyků – zouvání bot v mešitách, decentní oblékání na posvátných místech – posiluje dobrou vůli. Péče o životní prostředí je stejně důležitá: řeky, lesy a horské louky patří k nejméně znečištěným v Evropě; nezanechávání stop ctí jak kulturní dědictví, tak i budoucí návštěvníky.

Bosna a Hercegovina dnes představuje směsici jizev a nádhery, terén, kde středověké stećky sdílejí vrcholky kopců s opuštěnými vojenskými stanovišti a kde se smích návštěvníků kaváren mísí s kostelními zvony a voláním k modlitbě. Její obyvatelé se orientují v decentralizovaném politickém systému a probíhajících reformách směřujících k Evropské unii a kandidatuře na členství v NATO, přičemž vyvažují etnickou složitost s aspiracemi na hospodářský rozvoj a sociální soudržnost. Ve svých vesnicích a městech, ve vápencových soutěskách a úrodných pláních zůstává Bosna a Hercegovina místem vrstevnatých příběhů – které zároveň vyžadují pozornost a nabízejí nečekané teplo těm, kdo naslouchají.