Káthmándú

Káthmándú, zasazené v široké mísovité pánvi v nadmořské výšce sotva nad 1300 metrů, je svědkem tisíciletí lidského úsilí. Jeho založení, jehož historie sahá až do druhého století n. l., označuje město za jedno z nejdéle nepřetržitě osídlených městských center na světě. Během období dynastických vlád, cizích vpádů a seismických otřesů si toto město – dnes hlavní město Nepálské federativní demokratické republiky – zachovalo jedinečný charakter: zároveň sídlo moci, ohnisko uměleckých inovací, sbíhající se bod hinduistické a buddhistické zbožnosti a motor národního hospodářství, které je ve své republikánské podobě stále mladé.

Káthmándú leží na jihozápadním okraji Káthmándského údolí, úrodné pánve lemované zalesněnými kopci. Údolí, historicky známé jako Nepálská mandala – „mandala“ evokující v jazyce nevarštiny vodu i kosmický řád – živilo nevarský lid, jehož sofistikovaná městská civilizace se formovala uprostřed terasovitých polí a klikatých toků osmi řek. Tyto vodní toky, z nichž nejdůležitější je Bagmati a její přítoky – Bishnumati, Dhobi Khola, Manohara Khola, Hanumante Khola a Tukucha Khola – sestupují z okolních nadmořských výšin 1 500 až 3 000 metrů. Z kopce Nagarjun do Balaju kdysi vedl starověký kanál, který zajišťoval cenné zavlažování, ačkoli jeho tok je dnes tichý. Administrativní hranice Káthmándú zahrnují 50,7 km² a sousedí s Lalitpurem (Patan), Kirtipurem a okruhem obcí, i když se jeho městská aglomerace rozlévá i za hranice, dosahuje Bhaktapuru a téměř vyplňuje dno údolí.

Město se dělí na třicet dva čtvrtí, z nichž každá je mozaikou sousedství, jejichž hranice jsou vryty do místní paměti pevněji než do oficiálních map. Vzorec úzkých uliček, skrytých dvorů a otevřených náměstí se organicky rozvíjel v průběhu staletí, formován dynastickým patronátem stejně jako geografií. Nejstarší vládci kmene Liččchávi, mezi pátým a devátým stoletím, zanechali nápisy a cihlové zdivo; středověcí panovníci kmene Malla, od čtrnáctého století, si nechali postavit paláce, svatyně a stúpy, které dodnes definují centrum města. Náměstí Durbar – jehož název je odvozen z perštiny a znamená „dvůr“ – kdysi sídlilo čtyři království ve dvou propojených nádvořích, kde dnes stojí Kasthamandap, Kumari Ghar a palác Hanuman Dhoka jako připomínka minulé nádhery.

Klima Káthmándú leží na průsečíku subtropické nížiny a mírné vysočiny. Většina města, v nadmořské výšce 1 300 až 1 400 metrů, se nachází v vlhkém subtropickém režimu (Cwa pod Köppenem) s horkými, vlhkými léty – denní maxima se často pohybují kolem 30 °C – a chladnými, suchými zimami, kdy noční teploty mohou klesnout až k bodu mrazu. Okolní kopce, tyčící se nad 1 500 metrů, se těší subtropickému horskému klimatu (Cwb), kde jsou denní výkyvy prudší a zem občas pokrývá mráz. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1 400 mm, z čehož více než 65 procent přichází s jihozápadním monzunem mezi červnem a zářím. Rekordní extrémy prověřily obyvatele: pouhých 356 mm v roce 2001 uprostřed slabého monzunu a přes 2 900 mm během povodně v roce 2003. Sníh je ve městě vzácným hostem, nejvíce památný byl v letech 1945 a 2007; Nejnižší zaznamenaná teplota, –3,5 °C, byla naměřena v roce 1978.

Z ekologického hlediska se údolí nachází v zóně listnatých monzunových lesů, kde se daří dubům, jilmům, bukům a javorům; na nižších svazích se vyskytují subtropické druhy, zatímco jehličnany zdobí vyšší hřebeny. Tato zelenající se oblast kdysi pokrývala každý svah; dnes se napříč svahy táhne rozšiřování měst a neformální osídlení, které fragmentují lesy a ohrožují prameny, které město napájejí.

Sčítání lidu z roku 2021 zaznamenalo v rámci obcí 845 767 obyvatel, kteří žili v zhruba 105 600 domácnostech; širší aglomerace se blíží čtyřem milionům. V roce 1991 žilo v Káthmándú méně než 430 000 duší; do roku 2001 toto číslo dosáhlo 672 000 a do roku 2011 se blížilo jednomu milionu. Rychlá urbanizace – dosahující ročního tempa přibližně čtyři procenta – vedla jak k horizontálnímu rozrůstání, tak k vertikálnímu shlukování obyvatel. V roce 2011 ve městě žilo 975 543 osob ve 254 292 domech; projekce do roku 2021 předpokládaly 1,3 milionu obyvatel.

Obyvatelstvo Káthmándú je multietnické. Nevárové, jejichž civilizace předchází samotnému názvu města, zůstávají největší domorodou skupinou s přibližně 25 procenty. Komunita Khas – Bahunové (horští brahmani) a Čhetrijové – dohromady tvoří zhruba 43 procent. Skupiny Janajati, zejména Tamangové, Magarové, Gurungové a Raiové, přispívají dalšími 18 procenty, zatímco muslimové, Marvádíové a další madhéšští národy žijí v menším počtu. Věkově se 70 procent obyvatel pohybuje mezi 15 a 59 lety, což odráží mladou většinu s rostoucími ekonomickými nároky.

Z jazykového hlediska slouží nepálština jako lingua franca a mateřský jazyk pro 62 procent domácností. Nevárština se hojně používá téměř v pětině domácností; tamangština, maithili, bhojpurština, gurungština, magarština a šerpština se používají méně často. Znalost angličtiny roste mezi vzdělanými osobami a pracovníky v cestovním ruchu.

Náboženství prostupuje veřejným i soukromým životem Káthmándú. Hinduisté tvoří většinu, buddhisté významnou menšinu a islám, křesťanství a animistické tradice koexistují. Kalendář je doplněn slavnostmi: Bisket Jatra v Bhaktapuru v polovině dubna, barevné newarské festivaly Indra Jatra a Gai Jatra, Dashain a Tihar po celém Nepálu a buddhistické oslavy Losar a Buddha Jayanti. Na každém náboženském místě – ať už jsou to pozlacené věže chrámu Pashupatinath, tisíc modlitebních mlýnků Boudhanath nebo terasy stoupající na Swayambhunath – poutníci s úctou obkreslují matný kámen.

V roce 1979 UNESCO zapsalo v údolí sedm památkových zón: náměstí Durbar v Káthmándú, Patanu (Lalitpur) a Bhaktapuru; hinduistické chrámy Pašupatináth a Čangu Nárájan; buddhistické stúpy Svajambhunáth a Boudhanath. Dohromady zabírají 189 hektarů s ochranným pásem o rozloze 2 394 hektarů. Komplex Hanuman Dhoka – zdobený nápisy Liččháví, paláci z doby Mally a labyrintem deseti nádvoří – korunuje vnitřní čtyřúhelník náměstí Durbar v Káthmándú. V jeho okolí se nachází více než padesát chrámů, které přitahují řemeslníky zběhlé v řezbářství, kamenném sochařství a terakotových pracích.

Kumari Ghar, sousedící s náměstím, ukrývá živoucí bohyni Kumari Déví. Byla vybrána na základě přesných astrologických a fyzických vyšetření a ztělesňuje božstvo Taleju, dokud ji menstruace nebo vážná nemoc nedonutí k odchodu. Kasthamandap, po kterém je město pojmenováno, vznikl v šestnáctém století jako domov důchodců na křižovatce indicko-tibetského obchodu. Jeho tři patra se střechou ve tvaru pagody kdysi rámovala horizont náměstí Maru; velká část dřeva byla ztracena při zemětřesení v roce 2015, přesto jeho legenda přetrvává.

Pašupatináth, ležící na březích řeky Bágmatí, sahá až do pátého století. Ačkoli mughalské vpády ve čtrnáctém století vymýtily rané stavby, přestavba z devatenáctého století – její měděné a zlaté střechy třpytící se nad vyřezávanými dřevěnými trámy – je nejposvátnější hinduistickou svatyní v Nepálu. Do jejího vnitřního okrsku mohou vstoupit pouze hinduisté; ostatní si prohlížejí gháty a svatyně z protějšího břehu.

Boudhanath, jedenáct kilometrů severovýchodně od centra města, je jednou z největších kulovitých stúp na světě. Její obílená kopule nese tyčící se věž s vyrytým vševidoucíma očima Buddhy. Poutníci obcházejí její základnu, roztáčejí modlitební mlýnky a vztyčují vlajky od vrcholu k zemi, jejichž barvy zářivě září proti obloze. Kolem stúpy se shlukuje přes padesát tibetských gomp, odkazu uprchlíků prchajících před čínskou politikou.

Svajambhunáth, na vrcholu severozápadního hřebene, v sobě spojuje buddhistickou a hinduistickou úctu. K jeho kupoli a kubické svatyni vede sto kamenných schodů, odkud se na všechny strany upírají malované oči. Na jihu sedí opice mezi modlitebními vlaječkami – důkaz neplechy i oddanosti.

Ranipokhari, Královnin rybník, leží v srdci města. Byl postaven v roce 1670 králem Pratapem Mallou po tragické ztrátě jeho královny. Jeho centrální ostrovní chrám je jednou ročně přístupný po hrázi při Bhai Tika, obřadu propleteném se sourozeneckými pouty. Škody způsobené zemětřesením a následná rekonstrukce oživily jeho klidné vody a brány se sochami slonů.

Mimo své ulice je údolí pramenem nehmotného umění. Malířství paubha – jehož ikonografie sahá až k buddhismu z doby Ašókana – koexistuje se současnými plátny zkoumajícími abstrakci, sociální kritiku a tantrické motivy. Sochaři vytvářejí bohy z bronzu a kamene; tesaři vyřezávají mřížovaná okna, která vyvažují stín a světlo.

Káthmándú hostí řadu muzeí. Národní muzeum, které sousedí se Swayambhunáthem, bylo otevřeno v roce 1928 jako zbrojnice; dnes vystavuje zbraně, relikvie a umění od středověkých děl až po královské oděvy. Nedaleko se nachází Přírodovědné muzeum, které vystavuje preparáty, fosilie a botanické exempláře a mapuje biodiverzitu Nepálu. Muzea Tribhuvan a Mahendra uctívají své jmenovce krále prostřednictvím osobních předmětů, dopisů a rekonstruovaných komnat. Palác Narayanhiti, místo masakru králů v roce 2001, nyní zve návštěvníky do svého muzea, které se nachází v areálu kdysi vyhrazeném pro monarchy. Muzeum Taragaon, které v roce 1970 navrhl Carl Pruscha, dokumentuje půl století ochrany a vzdělávání a jeho restaurování propojuje moderní design s místním cihlářským řemeslem.

Uměleckých galerií je spousta. Národní umělecká galerie, galerie NEF-ART a galerie Nepálské umělecké rady v Babar Mahal pořádají výstavy od svitků Thangka až po instalace. Galerie Srijana Contemporary a Moti Azima Gallery se zaměřují na žijící umělce; galerie J Art a galerie NAFA poskytují platformy pro zavedené i začínající talenty. Britská charitativní organizace Kathmandu Contemporary Art Centre propojuje místní tvůrce s globálním publikem.

Káthmándúská kuchyně mísí dušenou rýži s čočkou (dal bhat) se zeleninovým kari, áčarem a čatní; momo – dušené nebo smažené knedlíky plněné buffalou, kuřecím masem nebo zeleninou – nyní konkuruje dal bhatu jako národnímu symbolu. Stánky u ulic a čajovny nabízejí Chiya, kořeněný mléčný čaj, který je bohatší než jeho tibetský protějšek. Mezi alkoholické tradice patří rýžové víno (thwon), proso (tongba) a destilovaný raksi; převládá buvolí maso, zatímco hovězí maso zůstává pro většinu hinduistů tabu a vepřové maso s sebou nese různá tabu napříč náboženstvími. Západní a kontinentální menu se rozrostlo s turismem, což vedlo k hybridním pokrmům – mezi nimi i americké chop suey – a k roztroušení luxusních hotelů a kasin v Thamelu a přilehlých čtvrtích.

Prosperita Káthmándú spočívá v obchodu, řemeslech a službách. Jako starobylý uzel na indicko-tibetské trase se zde rozvíjeli lhaskští newarští obchodníci, kteří přepravovali pašmínu, papír a umělecká díla přes vysoké průsmyky. Tradiční profese – řezbářství, slévání kovů, tkaní, hrnčířství – přetrvávají vedle oděvních továren a kobercových dílen. Dnes metropolitní ekonomika – v hodnotě přibližně 550 miliard nepálských puhlů ročně – tvoří více než třetinu nepálského HDP. Obchod generuje 21 procent jeho příjmů, výroba 19 procent a zbytek tvoří zemědělství, vzdělávání, doprava a pohostinství. V hranicích Káthmándú se nachází Nepálská burza cenných papírů, centrální banka a sídla bank, telekomunikačních společností a mezinárodních organizací.

Cestovní ruch je i nadále životně důležitý. Z méně než 6 200 příjezdů na začátku 60. let 20. století přivítalo Káthmándú do roku 2000 téměř půl milionu turistů; občanský konflikt růst utlumil, ale stabilita po roce 2010 přinesla obnovený nárůst. V roce 2013 TripAdvisor zařadil město na třetí místo mezi rozvíjejícími se destinacemi na světě a na první místo v Asii. Thamel, labyrint penzionů, restaurací a obchodů, pulzuje jako turistické centrum; Džamsikhel – „Džamel“ – a historická Freak Street připomínají hippies legendu. Luxusní hotely, hostely a ubytování v soukromí uspokojí rozmanitou klientelu, zatímco depa trekingových agentur připravují návštěvníky na himálajské dobrodružství.

Silnice se táhnou podél okraje pánve a dna údolí – dálnice Tribhuvan na jih do Indie, dálnice Araniko na sever do Číny, dálnice Prithvi na západ a dálnice BP na východ. Autobusy Sajha Yatayat a soukromé minibusy jezdí údolními cestami; trolejbusy kdysi spojovaly Tripureshwor a Suryabinayak, dnes už jen vzpomínku. Mezinárodní letiště Tribhuvan, jediná mezinárodní brána do země, odbavuje velká dopravní letadla – Boeingy 777, Airbusy A330, Dreamlinery – a turbovrtulové letouny jako ATR 72 a Dash 8 na vnitrostátních linkách. Lanovky, jakkoli jsou primitivní, jsou důkazem důvtipu Nepálu v oblasti svahů.

Káthmándú ztělesňuje kontrasty: starobylé kamenné svatyně a prosklené břehy; zelené kopce a rozlehlý beton; hinduistické obřady a buddhistické zpěvy; dláta řemeslníků a cvakání fotoaparátů turistů. Jeho identita vychází z geografie – úrodné jezerní pánve v Himálaji – a vyvíjela se v průběhu epoch vládců a poutníků. Dnes, jako sídlo federální republiky a hlavní město provincie, čelí výzvám modernizace: urbanistickému plánování, znečištění řek, seismickému riziku, ochraně kulturního dědictví. Přesto jeho ulice stále rezonují chrámovými zvony, festivalovými bubny a šumem jazyků trvajících staletí. V tomto vrstvení minulosti a současnosti zůstává Káthmándú nejen městem, ale živoucí kronikou: místem, kde se víra a řemeslo, obchod a komunita sbíhají uprostřed starobylého dohledu hor.